TOPlist

Šardža (Sharja)

I když celé Emiráty jsou jen poušť, písek a pár mrakodrapů, sjíždí se sem docela dost lidí na dovolenou. Během čekání na parkovišti nastupují do aut a autobusů celé rodiny bělochů, včetně dětí. Po dvaceti minutách vyhlížení se objevuje Ahmedovo BMW a v něm kromě Ahmeda i... Muhammad!


SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY

Šardža

Den 2, sobota 29. 5. 2004

„Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů“ – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako „Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět“. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Elegantní řídící věž dubajského letiště se přibližuje jak rolujeme ke stojánce. Je před sedmou ranní místního času a slunce už peče o sto šest. Batoh mi jede až do Islambádu, takže se o něj nemusím starat a po vstupu do haly můžu rovnou k východu. Nejdřív ale potřebuju dostat vízum. V Praze mi Emirates dali papírek s potvrzením o 96hodinovém tranzitním vízu, které si mám vyzvednout po příletu. Když papírek ukazuju nejbližšímu úředníkovi, posílá mě za dveře do malé kukaně. V ní mi další úředník ukazuje ke stěně s monitorama a malýma kamerama. Nějak nevím co s tím má dělat moje vízum. Nechápavě kroutím hlavou, dokud mi nepředvede, že se mám do kamery podívat. Aha! Místo podpisu si zaznamenají moji oční sítnici a obraz spojí s číslem víza. Jak prosté!

Ve frontě na pasovou kontrolu volám Ahmedovi. Ahmed je Syřan žijící v emirátu Šardža, kterého jsme s Táňou před dvouma rokama stopli během cesty po Sýrii. Se svým švagrem Muhammadem nás hostili dva dny a kladli nám na srdce ať se ozveme, když znovu pojedeme do Sýrie, nebo budeme mít cestu přes Emiráty. Co tehdy vypadalo nepravděpodobně se teď stává skutečností. Před pár měsíci jsem Ahmedovi napsal, že poletím do Pákistánu s mezipřistáním v Dubaji a on byl hned nadšen, že se zase uvidíme.

Emirát Šardža sousedí s emirátem Dubaj a na letiště je to „only 25 kilometer“, jak mi řekl Ahmed v jednom telefonátu. Tak jo, jsem zvědav, za jak dlouho těch „25 kilometer“ ujede, když je teď sedm ráno a on ještě určitě spí. Ahmed se kupodivu hned ozývá a domlouváme se, že mě vyzvedne na parkovišti před letištěm. Paráda, jde to jako po drátku.

Je kolem půl osmé a já vstupuju z klimatizovaného letiště do těžce neklimatizované emirátské reality. Kromě očekávaného vedra a vlhka se přidal pouštní prach, takže vzduch ztěžkl i doslova. Parkoviště je provizorně omezeno plechovými stěnami, za nimiž slyším i vidím čilý ruch jeřábů. Dnes 800 metrů dlouhá letištní hala se bude zdvojnásobovat – grandiózní plán hodný Emirátů. Dubaj si věří a chce se stát Tou zastávkou na trase mezi Asií a Evropou. No, ona už jí je, takže spíš jen chce potvrdit svou převahu – na Středním východě opravdu nemá konkurenci.

Blok, v němž žije Ahmed se svoji rodinou. Široko daleko není nic jiného – běžný styl ulic v Emirátech.

I když celé Emiráty jsou jen poušť, písek a pár mrakodrapů, sjíždí se sem docela dost lidí na dovolenou. Během čekání na parkovišti nastupují do aut a autobusů celé rodiny bělochů, včetně dětí. Po dvaceti minutách vyhlížení se objevuje Ahmedovo BMW a v něm kromě Ahmeda i... Muhammad! Psal mi sice, že tady možná bude, ale pak už se neozval, tak jsem nakonec nevěděl na čem jsem. Moje strážná víla mi však nakukala, abych vzal dárky nejen pro Ahmeda, ale i pro Muhammada – a měla pravdu.

Za ty dva roky od posledního setkání se Ahmed moc nezměnil, kdežto Muhammad zmužněl. Radost ze shledání ale mají oba stejnou. Hned míříme do Šardži, kde oba žijí i pracují. Písek se prohání po silnicích – mimochodem kvalitních a širokých dálnicích –, spolu s posledními modely všemožných automobilových značek.

„Tady za těma stožárama elektrického vedení končí Dubaj a začíná Šardža“ ukazuje mi Muhammad neviditelnou hranici mezi oběma emiráty.

„A kontroluje vás při přejezdu někdo?“ ptám se.

Blok, v němž žije Ahmed se svoji rodinou. Široko daleko není nic jiného – běžný styl ulic v Emirátech.

„No. Same, same“ vypouští Ahmed svou oblíbenou anglickou větu – anglicky moc nemluví, spíš rozumí –, kterou chce říct, že Dubaj a Šardža jsou jako jedna země.

„Žádná viditelná hranice tady není,“ upřesňuje Muhammad a jedním dechem dodává „jen se trochu liší zákony a co můžeš dělat a co ne. Dubaj je volnější, Šardža zase levnější“.

Prach, písek, poušť a... Ahmedova ulice. Teda ona se nejmenuje po něm, ale mně tak skoro přijde, protože vůbec nejde o ulici, ale dlouhý blok domů, který stojí osamělý u silnice. Ahmed bydlí v prvním patře krajního z nich. V přízemí se za pár dní otevře nová kavárna, ale hostě budou muset od silnice klopýtat přes výkop a kameny, jelikož do celé ulice se zavádí plyn.

V Sýrii je Ahmed boháč, kdežto v Emirátech žije v obyčejném bytě 3+1 na periferii – možná až za periférii, ale tady to opravdu nedokážu rozlišit. Byt, v domě, který sice zvenku vypadá jako nový, ale uvnitř už je dost opoužívaný, ho stojí 4000 USD za rok, což je zhruba 9000 Kč za měsíc. Žádná láce, ale věřím, že tady je to „dobrá koupě“. Navíc Ahmed vydělává 1000 USD za měsíc. Je to podobné jako v Evropě. Čech, který dělá v Německu, si doma žije nad poměry, i když v Německu mu platí daleko míň než by platili Němcům a ještě ho považujou za méněcenného. V arabském světě, islám-neislám, je to podobné. Jsou sice bratři v islámu, ale jen dokud nedojde na byznys. Pak dokážou být tvrdí. Přesto se ty stovky tisíc zdejších přistěhovalců – Pákistánců, Syřanů, Bangladéšanů, Ománců a dalších – mají celkem dobře a ještě podporují rodiny doma. Jednoduše řečeno být Pepa Vonásek Pákistánec a ne Čech, jezdil by za lepším bydlem do Emirátů místo do Německa.

Usazujeme se v místnosti pro hosty, ženy jsou opět dobře „uklizeny“, abych je neviděl. V Šardže je i Hassan, který vede firmu dovážející ojeté nákladní vozy z Belgie – mají strýce v Antverpách. Muhammad přijel asi před dvěma týdny a zůstane ještě asi tři měsíce.

Muhammad ihned pouští televizi a přepíná mezi al-Džazírou, al-Arabíjou a nějakým iráckým kanálem. Dáváme si čaj a při něm příjemně klábosíme. Neviděli jsme se dva roky, tak je o čem. Předávám jim dárky, které jsem přivezl – fotky ze Sýrie, knížky a mapu České republiky.

Ženy mezitím připravily snídani. A výbornou – míchaná vajíčka, rajčata, okurky, zátar, olivový olej, olivy, tvrdý sýr, jogurt labneh, sýrové kuličky a výborné chlebové placky. Lepší přivítání do arabského světa jsem si nemohl přát. Volám Táně že jsem doletěl v pořádku, chvíli s ní mluví i Muhammad.

I když je normální pracovní den, Muhammad se nechává v centru vysazovat se mnou a do práce jede jen Ahmed – na rozdíl od Muhammada a Hassana už několik let pracuje ve firmě, která prodává ropu.

Centrum Šardži si čistotou a upraveností nezadá s evropskými metropolemi – perfektní silnice, zelené trávníky a dlážděné chodníky. A moderní architektura. Ahmed nás vysazuje před novou tržnicí, také postavenou v ryze moderním stylu, i když s viditelným arabským vlivem – především použitím modré barvy, obloukovými okny a věžičkami. A samozřejmě nezbytnou klimatizací.

Uvnitř tržnice si Muhammad zřetelně ulevuje, v jeho rodné Sýrii přeci jen není takové vedro a hlavně vlhko. Na arabskou tržnici je tu mrtvo. Areálem se prochází jen pár lidí – počet obchodů několikanásobně převyšuje počet zákazníků. Koberce, tepané nádobí, oblečení, parfémy, koření, kamery, foťáky... 2 patra plná zboží. Většina prodejců jsou cizinci ze všech zemí kolem Perského zálivu a samozřejmě Indové, Bengálci z Bangladéše, Sinhálci ze Srí Lanky, Pákistánci.

„Prodávají tady i nějací Arabové“, nedá mi to a ptám se Muhammada na tu pestrou směsici lidiček.

„Moc ne, většina jsou odjinud. I když mají Emiráty kolem 4 miliónu obyvatel, jen 400-500 tisíc jsou občany. Ostatní jsou přistěhovalci.

„Třeba tady tihle Íránci“, pokračuje, když jsme vystoupali do 2. patra „prodávají koberce. Vozí je sem na lodích, které pravidelně pendlují mezi Emirátama a Íránem“.

Hodinová procházka odhaluje nádherné květinové vzory nejen na mramorové podlaze, ale také vyleptané ve sklech.

„Na arabský architektuře se mi libí,“ hned na ně reaguju “že není čistě funkcionalistická, ale že si i ‚hraje‘ s takovýma detailama.“

Tržnice stojí na břehu napůl umělého jezera. Prvních pár minut se mi zdá, že není až tak velké vedro, ale jak mi z těla vyprchává chlad z klimatizace, začínám se pěkně potit. Zdejší klima je tou nejhorší možnou kombinací – vlhká výheň.

„Teď je 43 stupňů a tak 70procentní vlhkost. To je ještě dobrý. Za měsíc už bysme se ale takhle nemohli procházet“ vysvětluje Muhammad jak je to s klimatem. „Spousta místných bohatých usedlíků na letní měsíce odjíždí pryč, protože se tady nedá vydržet. Zůstávají hlavně přistěhovalci.“ dodává.

Střídavě se ploužíme po cestičce podél jezera, střídavě sedíme ve stínu.

Ahmed s Muhammadem

„Jak to, že ani na ulicích ani v parcích není téměř ani noha. A i aut je málo“ nezdá se mi.

„Teď všichni pracují, ale za chvíli se začnou rojit na oběd.“ Muhammad na to. „Po něm se začne pracovat zase až odpoledne kolem čtvrtý a končí se v osm nebo devět. Pak bude na ulicích živěji. Ale na tak jako v Dubaji. Tam se s večerem na ulicích objeví prostitutky, hlavně z Ruska. Je to strašný, ale i někteří moji kamarádi za nima chodí.“

„A máte tady noční kluby nebo kina?“

„V Šaržde ne, tady je to striktnější. Ale v Dubaji jich je plno.“

„A chodíš tam někdy?“ popichuju, i když předem znám odpověď.

„Co bych tam dělal, mně se takováhle povrchní zábava nelíbí“ odpovídá Muhammad tak, jak by mel odpovědět pravověrný muslim. Akorát si nejsem jistý, jestli by to přeci jen rád nezkusil. Alespoň jednou.

„Však víš, že mám v Belgii snoubenku. Teď je ji 18 a tak za rok bychom se chtěli vzít“ připomínám to, co říkal už před dvěma rokama v Sýrii.

„A chodí tam zahalená?“

„Jo.“

„Chcete se brát v Belgii nebo v Sýrii?“

„Nejspíš v Sýrii. Tam je to přeci jen lepší. Ale ona chce, abychom do té doby měli auto, tak teď šetřím na auto. Měl bych tu mít 500 dolarů za měsíc, ale nevím kolik ušetřím, protože je tu daleko dráž než v Sýrii.“

„Tak to je dobrý, že tolik vyděláváš.“

„No jo, ale ztrácím kondici v angličtině.“

„Jak to, vždyť tady je spousta anglicky mluvících cizinců – třeba Indové a Pákistánci.“

„To jo, ale jejich angličtina je zkomolená. Není anglická. V Sýrii jsem mluvil s cizincem z Evropy a to bylo daleko lepší.“

„To máš pravdu“, přitakávám „vzpomínám si, jak jsem po pár týdnech v Indii začal mluvit bez členů a pak bez předložek. Pro ně to byl balast, který moc nepoužívali.“

Vedro a prach. Druhá strana jezera je silném mlžném oparu. Podél jezera stojí – a stále rostou – mrakodrapy. Na některých ještě visí obří cedule „Kanceláře k pronájmu“, včetně telefonního čísla.

Jedno se ale musí nechat. Trávníky a palmy podél jezera jsou nádherné. Udržují je čety zahradníků ve žlutých uniformách, které je snad nepřetržitě zalévají vodou. Jinak by zeleň neměla šanci. U jednoho z nich, Sinhálce z Kandy, si nabíráme vodu, protože tu moji jsme už vypili.

„Snaží se tihle přistěhovalci nějak přizpůsobit?“ vyzvídám – a taky mě zajímá jaký na ně mají náhled Arabové.

„Ani ne. Arabsky se moc neučí, chrámy mají svoje – většinou pronajaté domy –, tak se stýkají hlavně mezi sebou.“

Dál sedíme na trávníku a povídáme si. Samozřejmě probíráme i válku v Iráku a Muhammad je, podle očekávání, silně protiamerický. Během rozhovoru volá Ahmed, že se zdrží dýl v práci. Po další hodince nás vyzvedává na nábřeží a kolem půl druhé jsme zpět v jeho bytě. Tentokrát na oběd.

Nová tržnice je chloubou Šardži

První je zase zapnutí televize, kde střídavě běží klipy a zprávy z Iráku. Před obědem Ahmed přináší velkou vzácnost – vodu z posvátného pramene Zam-Zam. Vzpomínám si, že před lety v Íránu jsme pili jejich oblíbenou Zam-Zam kolu, která ale není dělaná z původní vody, jen si vypůjčila název.

„Je moc zdravá. Napij se pořádně.“

„Díky, ale nechci vám jim moc upít“ trochu se ostýchám.

„Máme ji dost. Kamarád nám každé dva týdny vozí několik kanystrů přímo od pramene ze Saudský Arábie. Po tomhle budeš zdravej“ šibalsky odpovídá Ahmed.

Po vodě následuje ovoce – mango a banána – a čaj. Jsem z toho vedra tak unavený, že upadám do spánku – bez ostychu, protože to, co by u nás na návštěvě bylo nemyslitelné je tady normální. Ahmed a Muhammad mě nechávají samotného.

Ani nevím jak dlouho jsem spal, jen si pamatuju, že jsem při jednom převalení zaregistroval jak přišel nějaký člověk, který je mi pak představen jako Ahmedův bratranec Ahmed. Samý Ahmed. Na návštěvě je i Ahmedova sestra se dvěma holčičkami, čímž se vysvětluje to štěbetání, které občas zaslechnu z kuchyně.

„Ahmed čeká děťátko“ říká mi Muhamamd.

„Fakt, jo?“ obracím se k Ahmedovi. Vím, že měli problémy a už dlouho se pokouší otěhotnět. Děti jsou tu samozřejmost a pokud je nějaká rodina nemá, chlap si většinou najde jinou ženu. Ahmed se pyšně culí a přitakává.

„Ale teď už pojďme jíst“ ukazuje Muhammad na prostřené plátno na zemi, na němž je spousta misek, talířů a skleniček. Kromě stolku pod televizi a jedné skříně není v místnosti žádný nábytek. Celá je potažená kobercem a podél zdi jsou položeny měkké nízké polštáře. Nikde žádný stůl, jí se, pije se a klábosí se na zemi.

„Tohle je jechna“ odpovídá Muhammad na můj dotaz co že to do sebe právě soukáme. Zelná polívka, cizrna, vařená dál lámaná pšenice s kuřetem a mandlemi na jednom talíři, rýže se špagetami – špagety jsou dělané na thé, rýže se přivaření přidává až později –, labneh a chlebové placky. Jídlo zapíjíme rize, což je turecký čaj.

„Jechna je specialita z al-Bara.[1] Jako rize i jechna je původem z Turecka, ale u nás je obojí vaříme hodně“ vysvětluje Muhammad.

Bratránek Ahmed si střílí z Ahmedovi ženy, že neumí pořádně uvařit čaj. Tak diskutujeme nad uměním vařit čaj a dozvídám se i, že Ahmed chce jinou ženu. Asi ztratil trpělivost, když nemohli léta mít dítě a nepomohlo ani to, že už je na cestě.

Odpoledne už se naklání, tak vyrážíme do průmyslové zóny, abych alespoň na pár minut pozdravil Hassana. Průmyslová zóna už je jiný svět. Žádná zeleň a příjemné prostředí. Tedy už to vypadá víc jako v Sýrii – prašné cesty, šrot, otřískané budovy. V jedné z nich sídlí i firma, kde dělá Muhammad a Hassan.

Hassan je smutný a odtažitý. Vsadím se, že se mi stýská po rodině (v al-Bara má mladou ženu a malou dcerku) a tahle práce má taky daleko k učení angličtiny, které provozoval v Sýrii. Jenže je holt nesrovnatelně líp placená, tak se to snaží zkousnout.

„A proč jedeš zrovna do Afghánistánu?“ ptá se, hned jak jsme si vyměnili pozdravy a potřásli rukama.

„Jsou tam skvělý lidi, který si zaslouží naši pozornost. A taky bych chtěl doma vyprávět jak to tam vypadá. To, co do nás hustí televize jsou samý jednostranný povídačky. A navíc si myslím, že islám je ve světě hodně nepochopenej.“

„Jo, to máš pravdu. Islám je nepochopenej. Ale dej tam na sebe pozor, je to nebezpečný.“

Cestou na letiště Ahmed a Muhammad zajíždí do centra Dubaje, abych podíval na dubajské mrakodrapy alespoň večer, když přes den nebyl čas. Jejich počet i tvary jsou neuvěřitelné. Snaží se tím nahradit skutečnost, že v Emirátech vlastně kromě pouště vůbec nic není. Vše – města, silnice, letiště – v podstatě vzniklo až s ropným boomem. Musím říct, že žít bych tady nechtěl.

Poslední zamávání a mizím v tranzitu. Chvilku se procházím po vyhlášeném dubajském duty free, ale brzy mě to přestává bavit. Ještě že nemusím moc dlouho čekat.

Ekonomy je proti business třídě daleko míň komfortní. I obrazovka je menší, ale je – a u spousty leteckých společnosti není ani v business. Informace i výběr kanálů je stejný jako v business, snad až na nemožnost vybírat si filmy z video knihovny. Ale to je mi jedno, protože jediný program, na který se dá dívat, je mapa s trasou letu.

První úsek z 2,5hodinového a 1952 km dlouhého letu do Islámábádu letíme nad silnicí spojující Emiráty a Omán. V černo-černé tmě se osvětlená silnice táhne pouští jako bílá nit. Za chvíli mizí i nit a spojení s Arabským poloostrovem už představuje jen zobrazení polohy Mekky na displeji obrazovky pokaždé, když výrazněji měníme kurs. Podobná služba pro pravověrné muslimy nemůže chybět u žádných arabských aerolinek.

-------

[1] syrské městečko, odkud Ahmed i Muhammad pocházejí a kde jsme je s Táňou poznali

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit