Den 17, neděle 13. 6. 2004

Čeká nás dlouhá jízda, proto vyjíždíme už ve čtvrt na šest – i když jde jen o nějakých 250 km, trvá cesta do Bámjánu prakticky celý den. Neexistující nebo zničená dopravní infrastruktura je holt afghánskou současností.

    Pajkar slyšel v televizi upozornění, že stará cesta na sever do Bagramu, kolem kterého pojedeme, je uzavřená, proto pojedeme cestou novou. Výrazy stará a nová jsou případě poněkud matoucí. Odpovídají v tom, že stará byla postavena dříve, ale nevypovídají nic o jejich dnešní využití. Staré je většinou nahrazeno novým, ne však v případě cesty do Bagramu. Novou cestu postavili Rusové, protože na té staré byly jejich kolony cestující mezi Kábulem a hodinu vzdálenou hlavní leteckou základnou v Bagramu – dnes ji využívají Koaliční síly v čele s USA – často přepadány mudžahedíny. Rozhodli se proto zbudovat novou cestu, na které by nebyli tolik zranitelní.

    Nová cesta je pokud možno co nejvíce vedena v otevřeném terénu, aby byly omezeny možnosti náhlých přepadů ze skal a kopců. I na ní jsou možné, avšak útočník se musí alespoň částečně odkrýt a nemá kam zmizet. To, co bylo výhodné pro Rusy však není výhodné pro běžný život. Stará cesta kopíruje nejjednodušší a nejpřirozenější trasu na planinu Šamolí a přes ní dál na sever, proto je nová cesta používána jen málo, případně v situacích, jako tato – uzavírka staré cesty.

    Místo abychom tedy jeli výpadovkou, po které jsem šel včera do centra, projíždíme zadem kolem kábulského letiště a pak po planině mezi horami. Na Šamolí se vytrácí signál mobilních telefonů a dá se spolehnout už jen na satelitní telefon. Katarína si včera konečně jeden koupila – pro humanitárky je to nepostradatelná věc.

    Silnice je plná děr, i když na Afghánistán je to stále prvotřídní kvalita. Aut tu moc nejede, čemuž se Pajkar docela diví. Až teprve když před Bagramem najíždíme na starou cestu, vidíme proč – normálně po ní jezdí auta. „To je afghánská televize“ Pajkar na to naštvaně. Uzavírka se asi nekonala, nebo ji zrušili.

    Boje na Šamolí byly prudké a planina je dodnes prakticky neobydlená. Jedním z důvodů je velká zamilovanost. Míjíme pole, kde jsou nakladeny červenobílé kameny, běžný signál, že jsou zde miny. Červenou stranou je označena zaminovaná plocha, bílou odminovaná (často je to třeba jen chodníček v minovém poli, který slouží lidem pro přecházení nebo odminovávačům pro práci). Odminované plochy podél zdí a plotů jsou označené tlustou bílou fajfkou. Odminovávači se svými kufříky s náčiním právě nastupují do práce, jež se v Afghánistánu odhaduje na léta.

    Po necelých dvou hodinách se zastavujeme na snídani v Čarikaru. Pajkar odsud pochází, ale teď jen projedeme. Usazujeme se v jedné z čajchán a objednáváme si jídlo. Jelikož je ráno, tak ještě není vařená rýže, a tak je k dispozici pouze to, co je možné individuálně připravit, tedy kebab s chlebem. Na ráno opravdu ukázková snídaně. V čajcháně na zdi visí koberec s portrétem Masúda, pod který se Pajkar ihned pohodlně rozvaluje. Nejprve jsme tu sami, pak přichází další hosti – muž se ženou v burce, kteří jsou automaticky uvedeni do zadní místnosti a závěsem, určené pro ženy nebo rodiny. Kebab je kupodivu dobrý. Je skvělé, že je čerstvý, stejně jako ještě teplý chleba, který přinesli malí kluci co tu vypomáhají.

    Dvacet minut za Čarikarem sjíždíme z asfaltové silnice a zahýbáme do hor na východ. Příští asfalt uvidíme až... opět tady, když se budeme vracet. „Asfalte nashledanou, já tě miluju“ loučí se s ním česky Pajkar. Všechnu tíhu náročného a nehostinného terénu středního Afghánistánu teď ponese hlavně Mušaka, jehož přístrojovou desku Pajkar láskyplně pohladí.

    Prach, kameny, potoky, vyjeté koleje, to všechno teď nejvíc určuje styl jízdy a rychlost. Dá se projet i běžným osobákem, ale takový osobák pak nevydrží dlouho a dříve nebo později mu něco upadne nebo se zlomí. I Pajkarův terénní Mušak dostává zabrat hned od prvních chvil. Pajkar je naštěstí výborný řidič, takže v jeho rukách auto vydrží dýl a cestování je bezpečnější.

    Krásné scenérie střídají scenérie ještě krásnější. Více méně jedeme podél říčky Ghorband, jež je pro celé údolí tím, čím je pro Egypt Nil. Soudě podle okolních vyprahlých hor by se tady nedalo vůbec žít. Tenká stužka Ghorband však stačí na to, aby se podél ní dala udržet obilná a rýžová políčka a pastviny. Rozdíl mezi využitou půdou a půdou ležící ladem je patrný na první pohled. Obdělaná pole jsou jasně zelená a úhledná. Ta druhá jsou sice také zelená, ale především plevelem. Navíc jsou plná kamení, které by pro jejich kultivaci bylo třeba vysbírat.

    Jediné co narušuje idylu, byť přírodně drsnou, jsou občasné vraky tanků, obrňáků a nákladních i osobních aut. Není jich tolik, jak jsem si myslel, ale jsou tu. Některé jsou dokonce využité jako jakýsi reklamní poutač „Afghan Tourism Organization“. V zemi jako Afghánistán musí být i koncept turistiky mírně bizarní.

    Celé údolí je poseto strážními pevnostmi a hrady. Snad žádný z nich už nefunguje, ale ve svých polohách na vyvýšených útesech, přehlížející velkou část okolí, působí impozantně. V údolí pod nimi, a také různě po svazích hor, jsou rozeseté vesničky, jež svými umístěním připomínají osady v horách severoindického Ladakhu. Zbytky četných karavanserájí dávají tušit, že tudy kdysi procházeli karavany po jedné z cest Hedvábné stezky.

    Nádhernou scenérii jedeme dlouhé hodiny. Vyprahlá koryta sezónních potůčků střídají zelená pole, úzké a vysoké soutěsky zase široká údolí obklopená šedými, hnědými a oranžovými skalami. Pomalu stoupáme do pustší krajiny pokryté pouze trsy trávy. Několikrát musíme zastavovat a vodou z říčky chladit motor, protože Mušak se nám nějak přehřívá. Pajkar si k tomu od projíždějícího traktoristy půjčuje umělohmotný kanystr s tím, že mu ho vrátí, až ho dojedeme. Opět se mi potvrzuje, že lidi jsou si tu zvyklý pomáhat vysoko nad míru, kterou jsme mi Evropany ješě schopni pochopit – když traktor nakonec dojíždíme, kanystr zpátky nechce se slovy, že se nám na zbytku cesty bude ještě hodit.

    Ve výšce 2987 m n.m., asi šest hodin od Kábulu, přejíždíme Šebarský průsmyk (Shebar) a začínáme klesat k Bámjánu. Z převážně tádžické province Parwan tím zároveň vstupujeme do Hazáradžátu (Hazarajat), jenž obývají šíítsky zaměření Hazárové. V sunitském Afghánistánu představují menšinu, která byla otloukána během všech pohnutých událostí v posledních letech. Hazárove jsou navíc snadno rozeznatelní svými mongoloidními rysy.   

    O pár kilometrů dál, už opět níž, v úrodném údolí řeky Ghorband s přímo smaragdově zelenou trávou, stavíme na oběd v Sar-e Kotal (Sar-e Kowtal). Zdejší čajchána má kromě vnitřních prostor také stíněnou terasu shlížející do ulice a dál do údolí. Terasa je pokryta kobercem, aby se na ní dalo pohodlně sedět a hodovat. Dnes však není co, z čehož je Pajkar trochu rozladěný. Ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Kataríně, která nejí maso a tohle je dnes už druhá zastávka, kde nemají nic jiného než kebab a chleba. Na venkovní zdi však visí jiná zajímavost – barevná výzva k účasti v nadcházejících volbách.

    Ze Sar-e Kotal pokračujeme podél zavlažovacích kanálů. Stavíme jen na chvíli, abychom vyměnili píchlé kolo. Některé zdejší usedlosti mají spíš podobu malých hradů než domů – jsou obehnány vysokými hliněnými zdmi s osmibokými věžemi. Jejich stav je perfektní, což dokazuje, že i stavby z nepálené hlíny vydrží, když se pravidelně udržují. Půlhodiny před Bámjánem projíždíme kolem cedule „Welcome to Bamiyan“.