eCesty

Cesta z Peshkopie do Tirany vede daleko zajímavější krajinou než co jsme jeli dosud. I když je daleko víc civilizovaná – je to jeden z hlavních tahů do Makedonie. Z měst mě nejvíc zaujalo město Bulqizë, respektive jeho poloha a uspořádání. Leží v širokém údolí mezi dvěma horskými hřebeny a vypadá jako dvě města naproti sobě – každé na úpatí jedné hory. Spojené jsou dlouhatánskou ulicí...

Den 8, pátek 20. 7. 2007

Furgony do Tirany odjíždí z trhu pod starou čtvrtí. Teď ráno jich tu stojí několik a všechny zatím prázdné, takže musíme asi půl hodiny čekat. Chceme se přesunout víc na jih do města Korçë. Původně jsem plánoval jet tam přes Makedonii, kudy je cesta na mapě přímější, ale absence veřejné dopravy z Peshkopie do Debaru v Makedonii a i dál na jih v okolí Ohridského jezera mě přesvědčili, že raději pojedeme přes Tiranu. Je to dál, ale stopovat n albánsko-makedonské hranici s mimi v bříšku zas tak moc nemáme zapotřebí.

Takže teď furgon do Tirany a pak další z Tirany do Korçë. Při kvalitě místních silnic to zcela jistě zabere celý den. A to se ještě musíme do Tirany dostat nejpozději po obědě, abychom vůbec stihli návazný minibus. Nehledě na to, že nevíme odkud jede. V Tiraně není žádné centrální autobusové nádraží a průvodce Bradt Albania je na praktické informace tak špatný, že je skoro jedno jestli ho máme nebo ne. Alespoň že jsou v něm mapy.

Cesta z Peshkopie do Tirany vede daleko zajímavější krajinou než co jsme jeli dosud. I když je daleko víc civilizovaná – je to jeden z hlavních tahů do Makedonie. Z měst mě nejvíc zaujalo město Bulqizë, respektive jeho poloha a uspořádání. Leží v širokém údolí mezi dvěma horskými hřebeny a vypadá jako dvě města naproti sobě – každé na úpatí jedné hory. Spojené jsou dlouhatánskou ulicí.

Za Bulqizë vede silnice vysoko nad údolím s políčky, pak se údolí rozšiřuje a před Ulëz zase zužuje. Tohle je asi nejdramatičtější místo – v úzkém kaňonu je postavena přehrada, kopce tu konečně mají nějaký jiný tvar než oblý. Přes řeku tu dokonce vede na první pohled křehký visací most.

Řidič nás vyhazuje neznámo kde v Tiraně. Lámanou albánštinou nacházíme autobus směřující do centra na Skanderbegovo náměstí a pak pěšky ke Katedrále, z jejíhož okolí by snad mělo něco jezdit do Korçë. Ptáme se skupinky mladých perspektivných a dynamických Albánců, která stojí před moderním office centrem. Furgony do Korçë tady opravdu krouží. Stačí prý stát na ulici koukat jestli kolem nejede minibus se SPZ začínající na KO. Tak koukáme. A za 10 minut je opravdu tady. Stejně jako v Kukesi a Peskopii i tady jsme mezitím stihli potkat několik žen s thajskými papírovými slunečníky.

V minibusu pak ještě asi 3× objedeme kolečko kolem několika sousedních bloků. „Kolečko“ se jezdí jakmile dlouho nejsou pasažéři a řidič už chce odjet. Snaží se pak odchytnou pasažéry, kteří teprve jdou na stanoviště. Táňa mezitím stíhá v jídelně koupit pár byrků na oběd – při jednom kolečku vystupuje a když jedeme kolem podruhé, tak zase nastupuje.

Trasa z Tirany do Korçë je jedna ze dvou hlavních výpadovek do Řecka. Ta druhá je přes Gjirokastër. Kvalita silnice je proto o trochu lepší než je standart. Necelé dvě hodiny za Tiranou sjíždíme v serpentinách z kopců na rozlehlou planinu. Přímo před náma je rozlezlé město Elbasani (Elbasan), metalurgické centrum Albánie. Z té výšky je na něj fascinující pohled. Obzvlášť na ten rozsáhlý tovární komplex, dnes z velké části zavřený. V dobách své největší slávy tu však bylo zaměstnáno 8000 lidí. Za Librazhdem stavíme v lesním motorestu na oběd – jak je na dlouhých trasách zvykem.

Silné slunce, jehož paprsky se o okolní krajinu tříští do tisíců oslepujících odrazů, nám dost zamlžuje výhled na jezero Ohër (Ohrid v makedonštině), asi dvě hodiny jízdy za Elbasani. Jezero je rozděleno mezi Albánii a Makedonii a z albánské strany se k němu klesá z kopců. Tak tak je však vidět n druhou stranu – Makedonie je pro dnešek v mlžném oparu. Ostré slunce však nezabraňuje rekreantům vyvalovat se na plážích. Ba naopak. I do našeho furgonu nastupuje pár holek, které se vracejí z pláže do Pogradeci (Pogradec), největšího albánského města na břehu jezera.

Jezero je tektonického původu a žije v něm několik jedinečných druhů ryb. A také z něj vytéká Černá Drina, podél které jsme jeli do Peshkopie. Na makedonské straně je část chráněna jako přírodní rezervace. Albánci se něčím takovým nevzrušují.