Autor

David Kučera (19. 1. 1970) pište na david<zavináč>eCesty<tečka>cz


Doma s Táni-květinkou		Na liáně v Amazonii

Pár slov o eCestách... aneb jak jsem nevěrný České republice

„Zpracován“ masovými médii a tedy dokonale „informován“ o všech špatnostech světa jsem se v roce 1992 vydal na svou první samostatnou cestu mimo Evropu. Co jsem viděl mě mírně řečeno překvapilo. Nikde žádní krvežízniví domorodci, atentátníci s výbušninami ani lapkové s mačetami. Místo toho jen usměvaví muži, veselé děti a ostýchavé ženy. Média lhala. A lžou se stále větší drzostí a rafinovaností. Vybírají si jen negativní stránky života, které samozřejmě existují, avšak ve zcela jiných proporcích než jaké se nám snaží vnutit. Jak se přesvědčit o skutečnosti? Vidět ji na vlastní oči. A o tom jsou eCesty.

Pár slov o mně... aneb kdo tyhle stránky spáchal (a stále ještě troufale páchá)

Na tento svět jsem se tentokrát prodral roku 1970 AD (2514 buddhistické éry, 4667 čínské éry, 1389 islámské hidžry, 1891 hindu éry, 5730 židovské éry). Moje první slova určitě musela být „chči ši zarežervovat letenkú“, protože se od té doby intenzivně pohybuju po celé zeměkouli.

Nejprve byl pro mě život pouhým poznáváním vnějšího světa. To do té doby, než jsem pochopil, že skrze mě můžou jeho exotické vůně, barvy, tvary, radosti ale i utrpení, poznat další lidé. Ale především než jsem pochopil, že poznáváním světa začínám poznávat sám sebe.

Etapa první – „Prohnilá“ Evropa

Cestování pro mě, jako pro většinu smrtelníků v naší zemi, začalo po roce 1989. Byla to doba poznávání něčeho úplně nového, do té doby zapovězeného, a tak jsem se do roku 1992 orientoval hlavně na onu část Evropy, již nám komunisté vykreslovali jako „prohnilou“:

	1989	Rakousko – moje úplně první cestovatelská zkušenost, hned po pádu „Železné“ opony
	1990	Německo – týden v okolí Regensburgu
	1990	Belgie – desetidenní návštěva Antverp, Bruselu a Brugg
	1990	Izrael – dva týdny cestování spojené s odborným ekonomickým programem
	1991	Skandinávie – dva měsíce na odborné praxi ve Finsku zakončené cestou po Finsku, Švédsku, Norsku a Dánsku
	1992	Francie – na týden stopem do Paříže

Etapa druhá – Propadl jsem „třetímu“ světu

Zkušenost z Izraele mě přivedla na myšlenku podívat se na blízkovýchodní problém nejen z pohledu Židů, ale taky očima Arabů. Výsledkem byla první zdokumentovaná cesta v roce 1992, která vedla do Jordánska. Další cesty následovaly:

	1992	Blízký východ – první samostatná cesta mimo Evropu. Během měsíce jsem navštívil Turecko, Kypr, Sýrii a Jordánsko
	1993>4	Západní Afrika – devítiměsíční pracovní pobyt v Ghaně, cesta po Pobřeží slonoviny, Mali, Burkině Faso, Beninu a Togu (zase jsem jel sám)
	1995	Střední východ – další měsíční cesta do „horké" i horké arabské oblasti. Přes Turecko a Írán do pákistánských hor až k samotné čínské hranici a zpět – tentokráte už ve třech
	1997	Pobaltí – měsíční cesta po zemích našich bývalých přátel NaVěčnéČasyANikdyJinak – Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Rusku, k níž jsem zlákal další 3 duše – takže ve čtyřech
	1998>9	Cesta kolem světa – z Evropy do Evropy východním směrem přes jihovýchodní Asii, Austrálii, Oceánii a Jižní Ameriku

Etapa třetí – Od poznávání světa k poznávání sebe

Až po cestu kolem světa jsem po zeměkouli cestoval jako zabedněnec nejvyššího ražení. Možná proto postřehnete velký rozdíl, ba až rozpor, mezi mým nazíráním na svět v textech do roku 1999 (včetně CKS) a v textech pozdějších (především v Rádci cestovatele). Teprve potom následovaly události, které úplně změnily můj pohled na svět. A teprve potom jsem zjistil proč vlastně má smysl cestovat.

V roce 1999 jsem oslavil deset let od počátku svého cestování, ale pořád si připadám jako bych byl teprve na začátku. Míst, která jsem viděl je pořád daleko míň než těch, kam jsem se ještě nedostal. Snad ještě míň je však míst, která jsem alespoň trochu pochopil. Navíc se všechny země mění, nezůstávají takové jaké jsem je viděl a i já se měním, takže bych je teď už viděl jinak. Cestování je zkrátka na celý život, stejně jako poznávání sebe sama.

Roky 2000 a 2001 se nám scvrkly téměř na cestovatelskou nulu. Po dlouhé době totiž nešly všechny peníze do cestování, ale na opravu naší budoucí „základny“, domečku v Benátkách nad Jizerou. Po dvanácti letech cestování přišel čas alespoň mírně se zabezpečit, abychom už pak mohli nerušeně cestovat. Až do důchodu :).

	2002	Blízký východ – po deseti letech zpět na Blízký východ, na známá, ale hlavně neznámá místa Libanonu, Sýrie a Jordánska.
	2004	Afghánistán 2004 – do země nejpohostinnějších lidí světa, prokleté dědictvím nejbezohlednějších vládců světa
	2007	Albánie 2007 – do „Země orlů", kterou jsem během cesty překřtil na „Zemi orlů za prašného úsvitu"

Etapa čtvrtá – Už necestujeme sami

Cestování s dětmi už vlastně ani není cestování, ale spíš hra. Co oči dospělého nevidí, nebo přehlíží, to oči dětské fascinuje. A oči dospělého pak taky – když zjistí, co všechno vlastně přehlížel. Vřele doporučuju...

2008

Thajsko 2008 – po 15 letech do světa opět pracovně

A co chystáme dál?

????

Plány

Promítání

Historie webu

Kdo se mnou byl na cestách

Tatiana Kučerová/Ma Dhyan Lonika (6. 5. 1977) tatiana<zavináč>radostzit<tečka>cz


Doma	S anakondou v Amazonii

Táňi je moje Sněhurka, sněženka, květinka (podle ročního období :). Poznali jsme se v zimě 1997 a od té doby cestujeme spolu. A to jak doslova tak i přeneseně – životem –, jelikož jsme od prvního jarního dne roku 2000 manželé. V roce 2007 se nám narodil syn Michael Elijáš a o dva roky později syn Daniel Teodor.

Na rozdíl ode mně má Táni daleko přirozenější povahu, což se odráží i v její životní orientaci. Neustále studuje alternativní metody léčení, které zároveň praktikuje ve své soukromé terapeutické praxi.

Michael Elijáš Kučera (10. 10. 2007)


Doma	V Thajsku

Miki s námi byl
v Albánii (v šestém měsíci, takže ještě v bříšku)
ve svém prvním roce 8 měsíců v Thajsku
na vánoce 2008 u své tety, Tániny sestry, v Německu
na vánoce 2009 u své babičky na Slovensku

Daniel Teodor Kučera (29. 8. 2009)

Doma

Daník s námi byl

na vánoce 2009 u své babičky na Slovensku

Karin Hejmová	Martin Dlouhý	Martin Hromádko
Karin s námi byla v Pobaltí (1997), ale už předtím nezahálela a projela Evropu, byla v USA a Venezuele. Její další cesty vedly do USA, Mexika, Střední Ameriky, Indonésie.	S Martinem se znám od začátku studií na VŠE (1988). Svými vtípky nám zpříjemňoval cesty po Středním východě (1995) a Pobaltí (1997). V roce 1999 vyrazil na pár týdnů do USA, o rok později služebně na Kubu a v roce 2002 do Brazílie. Od srpna 2003 byl na roční stáži v USA.	Martina znám taky od začátků studií na VŠE a dokonce jsme spolu strávili 4 roky v jednom pokoji, prožívajíce všechny slasti a strasti kolejního života. Společně jsme byli na Středním východě (1995). Martin se v létě 1998 oženil a na svatební cestu se s Martinou vypravili do Paříže.