|
David Kučera (19. 1.
1970) pište na david<zavináč>eCesty<tečka>cz |
|

|
 |
 |
|
Doma s Táni-květinkou |
|
Na liáně v Amazonii |
Pár slov o eCestách... aneb jak
jsem nevěrný České republice
„Zpracován“ masovými
médii a tedy dokonale
„informován“ o všech
špatnostech světa jsem se v roce 1992 vydal na svou první
samostatnou cestu mimo Evropu. Co jsem viděl mě mírně řečeno
překvapilo. Nikde žádní krvežízniví domorodci, atentátníci s
výbušninami ani lapkové s mačetami. Místo toho jen usměvaví muži,
veselé děti a ostýchavé ženy. Média lhala. A lžou se stále větší
drzostí a rafinovaností. Vybírají si jen negativní stránky života,
které samozřejmě existují, avšak ve zcela jiných proporcích než
jaké se nám snaží vnutit. Jak se přesvědčit o skutečnosti? Vidět
ji na vlastní oči. A o tom jsou eCesty.
Pár slov o mně... aneb kdo tyhle stránky spáchal (a stále ještě
troufale páchá)
Na tento svět jsem se tentokrát prodral roku 1970 AD (2514
buddhistické éry, 4667 čínské éry, 1389 islámské hidžry, 1891
hindu éry, 5730 židovské éry). Moje první slova určitě musela být
„chči ši zarežervovat
letenkú“, protože se od té doby intenzivně pohybuju po celé
zeměkouli.
Nejprve byl pro mě život pouhým poznáváním vnějšího světa. To do
té doby, než jsem pochopil, že skrze mě můžou jeho exotické vůně,
barvy, tvary, radosti ale i utrpení, poznat další lidé. Ale
především než jsem pochopil, že poznáváním světa začínám poznávat
sám sebe. |
|
Etapa první – „Prohnilá“
Evropa
Cestování pro mě, jako pro většinu smrtelníků v naší zemi, začalo po roce 1989.
Byla to doba poznávání něčeho úplně nového, do té doby zapovězeného, a tak jsem
se do roku 1992 orientoval hlavně na onu část Evropy, již nám komunisté
vykreslovali jako „prohnilou“:
Etapa druhá
– Propadl jsem „třetímu“
světu
Zkušenost z Izraele mě přivedla na myšlenku
podívat se na blízkovýchodní problém nejen z pohledu Židů, ale taky očima
Arabů. Výsledkem byla první zdokumentovaná cesta v roce 1992, která vedla do
Jordánska. Další cesty následovaly:
 |
1992 |
Blízký
východ – první samostatná cesta mimo Evropu. Během měsíce jsem navštívil
Turecko, Kypr, Sýrii a Jordánsko |
 |
1993>4 |
Západní
Afrika – devítiměsíční pracovní pobyt v Ghaně, cesta po Pobřeží slonoviny,
Mali, Burkině Faso, Beninu a Togu (zase jsem jel sám) |
 |
1995 |
Střední
východ – další měsíční cesta do „horké" i horké arabské oblasti.
Přes Turecko a Írán do pákistánských hor až k samotné čínské hranici a zpět
– tentokráte už ve třech |
 |
1997 |
Pobaltí
– měsíční cesta po zemích našich bývalých přátel NaVěčnéČasyANikdyJinak
– Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Rusku, k níž jsem zlákal další 3 duše
– takže ve
čtyřech |
 |
1998>9 |
Cesta kolem světa
– z Evropy do Evropy východním směrem přes jihovýchodní Asii, Austrálii, Oceánii a
Jižní Ameriku |
Etapa třetí
– Od poznávání světa
k poznávání sebe
Až po cestu kolem světa jsem po zeměkouli
cestoval jako zabedněnec nejvyššího ražení. Možná proto postřehnete
velký rozdíl, ba až rozpor, mezi mým nazíráním na svět v textech do roku
1999
(včetně CKS) a v textech pozdějších (především v Rádci
cestovatele). Teprve potom následovaly události, které úplně změnily můj
pohled na svět. A teprve potom jsem zjistil proč vlastně má smysl
cestovat.
V roce 1999 jsem oslavil deset let od počátku svého
cestování, ale pořád si připadám jako bych byl teprve na začátku. Míst,
která jsem viděl je pořád daleko míň než těch, kam jsem se ještě nedostal. Snad
ještě míň je však míst, která jsem alespoň trochu pochopil. Navíc
se všechny země mění, nezůstávají takové jaké jsem je viděl a i já
se měním, takže bych je teď už viděl jinak. Cestování je zkrátka
na celý život, stejně jako poznávání sebe sama.
Roky 2000 a 2001 se nám scvrkly téměř na cestovatelskou nulu. Po dlouhé době totiž nešly
všechny peníze do cestování, ale na opravu naší budoucí „základny“,
domečku v Benátkách nad Jizerou. Po dvanácti letech cestování přišel čas
alespoň mírně se zabezpečit, abychom už pak mohli nerušeně cestovat. Až do
důchodu :).
 |
2002 |
Blízký
východ – po deseti letech zpět na Blízký východ,
na známá, ale hlavně neznámá místa Libanonu, Sýrie a Jordánska. |
 |
2004 |
Afghánistán 2004
– do země nejpohostinnějších lidí
světa, prokleté dědictvím nejbezohlednějších vládců světa |
 |
2007 |
Albánie 2007
– do „Země orlů", kterou jsem
během cesty překřtil na „Zemi orlů za prašného úsvitu" |
Etapa čtvrtá
– Už necestujeme sami
Cestování s dětmi už vlastně ani není cestování, ale spíš hra. Co oči
dospělého nevidí, nebo přehlíží, to oči dětské fascinuje. A oči dospělého
pak taky
– když zjistí, co všechno vlastně
přehlížel. Vřele doporučuju...
A co chystáme dál?
|
|
Kdo
se mnou byl na cestách
|
|
|
|
 |
|
| Karin
Hejmová |
Martin
Dlouhý |
Martin
Hromádko |
Karin s námi
byla v Pobaltí (1997), ale
už předtím nezahálela a projela Evropu, byla v USA a Venezuele. Její
další cesty vedly do USA, Mexika, Střední Ameriky, Indonésie. |
S Martinem se znám od začátku studií na VŠE
(1988). Svými vtípky nám zpříjemňoval cesty po Středním východě (1995) a
Pobaltí (1997). V roce 1999 vyrazil na pár týdnů do
USA, o rok později služebně na Kubu a v roce 2002 do Brazílie. Od srpna
2003 byl na roční stáži v USA. |
Martina znám taky od začátků studií na VŠE a dokonce jsme
spolu strávili 4 roky v jednom pokoji, prožívajíce všechny slasti a strasti
kolejního života. Společně jsme byli na Středním východě (1995). Martin se v
létě 1998 oženil a na svatební cestu se s Martinou vypravili do Paříže. |
|
|
|