Rozdělená země

V očích mnoha Evropanů se nad Chile stále vznáší jakýsi diktátorský opar. Proč? Pravděpodobně není běžně známo, že 16letý (1973-1989) tvrdý vojenský režim Augusta Pinocheta, samozvaného „zachránce“ chilského lidu před socialistickými experimenty prezidenta Allendeho, je v historii Chile spíše výjimkou než pravidlem. Nebo je to tím, že ani sami Chilané se s osobou kontroverzního Pinocheta zatím nesrovnali, ba naopak se mu povedlo zemi „úspěšně“ rozdělit na dva tábory - své odpůrce a své zastánce. A pokud Chile Pinochetovu éru ještě nevstřebalo, jak bychom mohli my, kteří máme žádné, v lepším případě kusé, znalosti?

Chile tedy dnes je, poněkud silně řečeno, rozděleno. Ne však více než je od pádu vlády komunistů rozdělena naše malá zemička. Jakoby schválně shodné datování zásadních změn v Chile a střední Evropě nám Čechům může umožnit snadněji pochopit potřebu času na vypořádání se s minulostí. V každém případě Chile před rokem 1989 je nesrovnatelné s Chile současným ve podobné míře, v jaké Čechy jsou nesrovnatelné před a po roce 1989.

Ale konec politiky, pojďme hovořit o Chile.

Habla Usted espaňol?*

Jsme v Chile, a tedy v Jižní Americe, ale jaksi... nejihoamerické. Nejihoamerické kulturně, nejihoamerické podle našich představ Jižní Ameriky jako Ameriky tajemné, exotické a indiánské. Indiánská minulost je v Chile sice občas viditelná, ale nesrovnatelně méně, než v sousedním Peru nebo Bolívii.

Jako dobrý příklad je možné začít u španělštiny. Dnes, na počátku 21. století, je převaha španělštiny v Jižní Americe (a tedy i Chile) brána téměř jako odvěký fakt. Jenže ono nejen že nejde o odvěký fakt, ono dokonce jde o stav jen posledních pár století. Avšak na rozdíl od například andských zemí, kde běžně uslyšíte ajmarštinu a kečuánštinu (jež jsou tam dokonce úředními jazyky) a další jazyky, v Chile byste se museli hodně snažit, abyste zaslechli něco jiného než španělštinu (snad jen s výjimkou jazyka Mapučů v jezerní oblasti Los Lagos). Chile je již země mesticů, neboli míšenců evropsko-indiánského původu, bez znatelného vlivu původních indiánských obyvatel.

Převaha španělštiny má však i své výhody: stačí umět španělsky a nemáte v Chile problém. Na druhou stranu Chilané si se samotnou španělštinou vystačí, takže u nich nepočítejte s větší znalostí cizích jazyků. Španělsky mluvící svět je dostatečně veliký na to, aby si stačil sám o sobě a rozhodně se ho netýká posedlost angličtinou jako například v Evropě. A to platí i ve službách pro turisty.

Samozřejmě, že se dá v Chile cestovat bez znalosti španělštiny, ale je to tak říkajíc na prd. Ničemu nerozumíte, nic nemůžete říct, prostě jste hluší a němí. Proto před odjezdem doporučuju alespoň krátký kurz španělštiny. Bude to zaručeně vaše nejlepší investice před cestou. Pro Chile obzvlášť, protože španělština Chilanů má pekelně šílené tempo.

To moře je tak teplý, že si asi pojedu zalyžovat

Hm, zdánlivě nesmyslný titulek, nemyslíte? Jakmile se však ocitnete v Chile, zjistíte, že celkem blízký pravdě. To, že Chile má na délku přes 4000 km a jeho šířka většinou nepřesahuje 200 km není nic zarážejícího. Pokud si však uvědomíme, že je na jedné straně ohraničeno oceánem a na druhé šestitisícovými vrcholy Kordiler a rozkládá se od subtropů po polární oblast, hned jsme doma. Chile je geograficky extrémně rozmanitou zemí a po pravdě řečeno právě to je jejím největším turistickým magnetem.

Když jsem se mezi vinicemi ve středním Chile mezi Chillánem a Santiagem cítil tak trochu jako na jižní Moravě, na severu, v poušti Atacama, jsem naopak vzpomínal na balúčistánskou poušť v Íránu. Směrem na sever jsou jediným omezujícím faktem velké vzdálenosti. Avšak díky úspěšnému ekonomickému rozvoji je snadné je překonat po Panamerikáně (s velkou dávkou představivostí se dá říct, že je pro Chile tím, čím pro nás dálnice D1 :) a dostat se tak do vyprahlých regionů Norte Grande a Norte Chico (Velký a Malý sever) plných barevných skal a kaňonů pomalu přecházejících v nespoutaně divoké a drsné bolívijské Altiplano.

Stejně snadno se dopravíte do střední oblasti Los Lagos s překrásnými jezery posazenými před zasněžené sopky Kordiler na pomezí Chile a Argentiny, směrem na jih však už situace začíná být horší. Od ostrova Chiloé (zhruba nejižnější třetina země) se totiž terén stává tak členitý a neschůdný a osídlení tak řídké, že se nevyplatilo postavit tudy pevnou silnici. Extrémní jih Chile s jedněmi z nejatraktivnějších chilských národních parků „Torres del Paine“ (na Tierra del Fuego [Ohňová země]) a „Laguna San Rafaela“ dokonce není po chilských silnicích vůbec přístupný a musíte použít buď lodi nebo pozemní dopravy z argentinské strany. Cesta za jejich ledovci, strmými skalními věžemi, průzračnými horskými jezery, kaňony, vodopády a tučňáky však určitě nadchne každého alespoň mírného milovníka přírody.

A přeci tady žili indiáni!

I když hovořím o Chile jako o zemi téměř zbavené stop po původních obyvatelích, přeci jen se dá vidět pár míst nesoucích indiánské dědictví. A to dědictví hodně zajímavé.

Za žijícími původními obyvateli se můžete vypravit například k oblasti Los Lagos v okolí měst Valdívia a Osorno, kde potkáte příslušníky národa Mapuče. Mapuče se v době kolonizace Jižní Ameriky Španěly jen tak nedali a dlouho si bránili svá území. Dnes je Mapuče stále několik set tisíc a celkem hlasitě se hlásí o svá práva původních obyvatel.

Z řady němých svědků dávné přítomnosti předkolumbovských kultur jsou nejdostupnější například geoglyfy (rozlehlé obrazce - čtverce, kruhy, lamy, pastevci - „namalované“ v pusté poušti) na Cerros Pintados (Pomalované vrchy) a petroglyfy (obrazce - lidské postavy, hlavy, geometrické tvary - vytesané do kamenů) ve Valle del Encanto (Čarovné údolí).

Cerros Pintados sice zdaleka nedosahují takové rozlohy a tím ani popularity jako světoznámé geoglyfy v peruánské Nazce, mají však jednu velkou výhodu. Můžete je totiž spatřit i ze země, kdežto v Nazce si pro jejich smysluplné prohlédnutí musíte najmout letadlo. Petroglyfy zaniklé kultury El Molle ve Valle del Encanto jsou navštěvované ještě méně než Cerros Pintados, avšak jejich poloha v izolovaném údolí plném vysokých kaktusů splní určitě vaši představu mystického sídla dávné civilizace.

A abych nezapomněl: výjimečným místem v pravdě celosvětového významu je záhadný Velikonoční ostrov. Rapa Nui (jak zní jeho jméno v místním jazyce), osamocený ostrov v Tichém oceánu vzdálený celých 3700 km od jihoamerického kontinentu, patří sice kulturně jednoznačně k Polynésii, dnes je ale formálně součástí Chile, odkud se na něj taky nejjednodušeji dostanete. Zvláštní článek věnovaný jen Velikonočnímu ostrovu najdete tady.

Ještě Vám to nestačí?

Pokud jste se stále ještě nenabažili rozmanitosti chilských reálií, začtěte se do deníku, ve kterém o Chile vyprávím daleko podrobněji, nebo ještě lépe se jeďte přesvědčit na vlastní oči. V Chile je pro každého něco, tedy i pro Vás.

* Mluvíte španělsky?