Sever
- Podrobnosti
- Vytvořeno 20. 2. 1998 •
- Aktualizováno 1. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3553×
Bílá barva útesu, která by spíše napovídala, že Rosh Hanikra je místo míru ostře kontrastuje se skutečností. Situace na izraelsko-libanonské hranici je už léta silně napjatá...
Ze střechy Technionu (Israel Institute of Technology – obdoba našeho ČVUT) v Haifě se nám naskýtá zajímavý pohled. Technion je položen na kopci, takže vidíme jak blankytný haifský záliv, tak mlhavě bílé obláčky stoupající z chladících nedaleké elektrárny. Čím déle v Izraeli jsem, tím víc mě udivuje. Udivuje mě atmosféra, která všude panuje. Jsou sice ze všech stran sevření ne příliš přátelskými národy, ale přesto se snaží jít pořád dál a dál. Budovat, zlepšovat, žít. Příkladem je právě i Technion – univerzita se vším všudy, včetně mezinárodních badatelských úspěchů ale bohužel také nedostatku fundovaných lektorů – je málo peněz a tak radši odchází do komerční sféry.
 |
| Haifa |
Přístavní restaurace, ve které o několik hodin později sedíme je jedna z nejmalebnějších a nejromantičtějších, které jsem viděl. Od stolu na terase vidíme a i cítíme přístav rybářských bárek. Jsme v Akře, malém městě severně od Haify. Vůbec bych neřekl, že jsem v židovském Izraeli, protože všude kolem jsou mešity se zelenými kopulemi a minarety. Nejsem schopen rozlišit kdo je Žid a kdo Arab – v uličkách Starého města se mi všichni zdají stejní. Je to zvláštní. Všichni jsou si navenek tak podobní (až na muslimské kúfije a židovské kipy, samozřejmě), že je až neuvěřitelné čím vším jen během posledních 50 let prošli.
Akra je živoucí kronika Izraele. Byla ovlivněna všemi možnými národy od Egypťanů, po Římany, křižáky a Mameluky. Lidé jsou zde jiní než v kosmopolitním Tel Avivu. Někteří se s na nás dívají s nedůvěrou, jiní se přímo odvracejí – jsme pro ně turisti s foťáky. Nevím, jestli jsou to Arabové nebo Židé. Asi budu do konce pobytu zmatený.
Náš dnešní průvodce (taky student) se o nás skvěle stará. Jednoho po druhém nás odváží k bílému útesu Rosh Hanikra, který jsou přímo součástí izraelsko-libanonské hranice. Dole pod ním, na úrovni moře, jsou krásné bíle jeskyně. Moře ještě pořád pokračuje v jejich formování. Celkem je zpřístupněno 400 metrový labyrint tunelů. Nahoru se dá vyjet lanovkou.
Bílá barva útesu, která by spíše napovídala, že Rosh Hanikra je místo míru ostře kontrastuje se skutečností. Situace na izraelsko-libanonské hranici je už léta silně napjatá. Útoky arabských fundamentalistů na izraelské civilní objekty, vesnice a kibuci vedené z území Libanonu vyústili v zabrání asi 10 km širokého pásu libanonského území podél hranice s Izraelem. Izrael byl vždycky citliví na civilní oběti, pro vládu proto v té době nebylo obtížné tento krok před občany obhájit.
Stojíme za hraniční bránou. Jsme v Libanonu, ale vlastně nejsme. Záleží na tom, jestli to bereme podle mezinárodního práva nebo podle skutečné situace. Hranici střeží společně izraelští vojáci a Modré barety OSN. Ptáme se, jestli je možné se tudy do Libanonu dostat. „Hm, jakmile někoho na té silnici uvidí, hned ho začnou ostřelovat.“ zní odpověď izraelského vojáka, který přitom ukáže směrem k asi 100 km vzdálenému Bejrútu.
Nechce se mi věřit, že si takhle krásnou zemi počátkem 90. let 20. století ničím válkami. „Ta krásná krajina a pálící slunce jsou dost zrádné. Nikdo neví, kdy se co semele. Už jsme si na to ale zvykly. Tak třeba támhle tím tunelem“, ukazuje na koleje ústící do zazděného tunelu, „vedla železnice do Bejrútu“. Opravdu je tady pohoda, ale napětí je ve vzduchu cítit. I na tak krásných místech se tedy umírá...
