Albu Kamal
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2817×
Celý den ležím, moje tělo stávkuje. Na ulici je ruch až do tří odpoledne, pak je do šesti skoro úplné ticho, ulice jsou vylidněné, a pak zase rámus až do půlnoci. Takový tu mají rytmus dne.Celý den ležím, moje tělo stávkuje. Na ulici je ruch až do tří odpoledne, pak je do šesti skoro úplné ticho, ulice jsou vylidněné, a pak zase rámus až do půlnoci. Takový tu mají rytmus dne.
Albu Kamal
Přijíždíme do Albu Kamal. Je to nejvýchodnější místo, kde jsem zatím byl (~41° východně od Greenwiche, Jindřichův Hradec je na 15° vých.), asi 3 km od Iráku.
Ubytováváme se v hotelu (spíše ubytovně, v Sýrii jsou všechny hotely spíše ubytovny). Ještě tentýž večer si najímáme chlapíka s motorkou, který nás zaveze k Mari, místu, kvůli kterému jsme sem přijeli – mezopotámskému městu (jedinému mimo území současného Iráku) starému 5000 let. Jsou tu hliněné zbytky budov. Mnohem impozantnější než vlastní budovy je však jejich věk. Je tu nádherný západ slunce nad mezopotámským městem.
Večer si kupujeme melouna. Každý jíme polovinu (což je asi 3,5 kg). Asi jsem se přejedl.
Spíme opět na střeše, i když jsme zaplatili za pokoj. Je to mnohem lepší než spát uvnitř.
Den 17, sobota 22. 8.
V noci mi bylo špatně. Ani teď ráno se necítím vůbec dobře. Steve mi radí abych na potíže se žaludkem pil 7UP. Zkouším to, ale pomáhá to jen na chvíli.
Jdeme se projít k Eufratu, abych zjistil jsem li schopen té pětihodinové cesty zpět do Palmyry. Eufrat je široká, líně tekoucí řeka. 5 km odsud vtéká do Iráku.
Je mi pořád špatně. Musím tu zůstat do zítra. Steve odjíždí do Palmyry. Jsem v dost špatné náladě – plýtvám časem, penězi, odjel Steve – můj jediný společník – malá krize.
Dělám si čaj, beru Endiaron a kupuju si sušenky. Snad mi to pomůže. Zítra už musím odjet. Nemůžu si dovolit ztratit další den.
Celý den ležím, moje tělo stávkuje. Na ulici je ruch až do tří odpoledne, pak je do šesti skoro úplné ticho, ulice jsou vylidněné, a pak zase rámus až do půlnoci. Takový tu mají rytmus dne.
O půlnoci si vůbec nejsem jistý jestli zítra odjedu.
Deir-ez-Zor
Den 18, neděle 23. 8.
Ráno se cítím tak, že bych snad mohl odjet. Stále mám ještě pochybnosti. Nakonec ale asi v 9 h vyrážím do Deir-ez-Zor. Cestou zase spousta lidí v tradičních oděvech. Některé ženy jsou na obličeji tetované.
V Deir-ez-Zor musím asi 3 hodiny čekat na spoj do Palmyry. Když se po těch třech hodinách vracím na autobusové nádraží, nějací kluci se mi tam snaží prodat vodu z vodovodu natočenou do plastikové flašky od pitné vody, která se tu prodává. Chvíli čekám v kanceláři společnosti se kterou pojedu.
Jeden řidič chce abych mu ukázal svaly – chce se se mnou boxovat (ze srandy). Vysvětluju mu, že se ještě nechci nechat zabít – je celkem vazba.
Z Deir-ez-Zor vede do Palmyry jen jediná asfaltová silnice, stejně jako do Albu Kamal. Tady na východě je síť silnic řídká, na západě Sýrie je celkem normální. Silnice jsou celkem kvalitní (snad i lepší než v Turecku).
