Cesta zpět
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2993×
Teprve teď, na turecko – bulharské hranicí (v asi 18h), si kupuju turecké vízum (nezvyklý postup – na syrsko-turecké hranici ho ale neměli). Poprvé za celý měsíc je zataženo. Na bulharské straně řidič uplácí celníka kartonem Marlboro, aby nás pustil rychleji přes hranice. Jsme vyhnáni z busu a ten musí celnicí projet bez nás. Jsou to byrokrati a mučitelé, protože nám všem je strašná zima, fouká vítr...
Jsem celkem rád, že z İstanbulu odjíždím. Město sice vypadá lépe, když už tu není stávka popelářů jako před měsíce, ale i tak je to kolos, zmatek, mumraj, což nemám moc rád.
V autobuse je míň lidí, asi jen 20. Více než polovina však jsou šmelináři, kteří mají plné tašky cigaret, oblečení, zlata, atd., za částky, které několikanásobně převyšují částku, kterou jsem měl na celý měsíc cesty. Myslí si, že snědli všechnu moudrost a také se tak chovají. I takhle tedy můžeme působit na Turky.
Cena jízdenky zatím stoupla o polovinu. Řidič chce abych to doplatil. Nemá šanci, je to směšné chtít zaplatit ten rozdíl ex post.
Slunečnice po cestě, které byly přede měsícem rozkvetlé, jsou dnes už uschlé, někde i sklizené. Mají tu zajímavý způsob stavby činžáků – žádné panely, ale od země je pomocí dřevěných forem vybetonují až do žádané výšky a pak doplní cihlami.
Teprve teď, na turecko – bulharské hranicí (v asi 18h), si kupuju turecké vízum (nezvyklý postup – na syrsko-turecké hranici ho ale neměli). Poprvé za celý měsíc je zataženo. Na bulharské straně řidič uplácí celníka kartonem Marlboro, aby nás pustil rychleji přes hranice. Jsme vyhnáni z busu a ten musí celnicí projet bez nás. Jsou to byrokrati a mučitelé, protože nám všem je strašná zima, fouká vítr. Mám jen triko a kraťasy. Zažívám klimatický šok. Během několika hodin pokles o více než 25°C. Myslím, co asi dělají uprchlíci v Bosně, kde určitě nebude tepleji a oni nemají kam se ukrýt.
BULHARSKO
Den 32, neděle 6. 9.
Projíždíme úplně prázdnou Sofií a ve tři ráno jsme na bulharsko – jugoslávské hranici. Pomáhá nám další karton Marlboro a na jugoslávské straně láhev whisky.
SRBSKO
V 8.00 jsme v Bělehradě – malá snídaně (poslední jídlo co mám). Tady v Srbsku jsou veřejné nápisy střídavě v latince a v cyrilici. Vzhledem k sankcím proti Srbsku jsou u benzínových čerpadel dlouhé fronty aut.
V 11.00 jsme na jugoslávsko – maďarské hranici. Je tu několik kilometrů dlouhá fronta. Náš řidič se snaží předjíždět, ale je chycen, je mu zabrán pas a jsme posláni na konec fronty (to vše po hodinovém čekání). Jsme asi tak 5 hodin čekání od přechodu. Když řidič dostane pas, otáčíme se a jedeme na jiný přechod (další ztráta asi hodinu). Tam zase čekáme. Když přijdeme na řadu, celníkům se zdá, že máme v buse moc zboží (taky že jo). Dávají nám vybrat – buď zaplatíme 2000 DM, jako jistinu, že zboží v Maďarsku neprodáme (bude nám na hranicích znovu vráceno), nebo se věci přeloží do kamiónu a ten je převeze na hranice (za 1000 DM). Šmelináři jsou naštvaní a hádají se. My ostatní z toho máme srandu. Tohle zdržení za tu srandu stojí. Znovu se obracíme (!!) a jedeme na ten minulý přechod. Teď už ale nepředjíždíme. Čekáme několik hodin. Nakonec překračujeme hranice po 11 hodinách čekání a přejíždění (asi ve 22h).
MAĎARSKO
Den 33, pondělí 7. 9.
Cesta přes Maďarsko je OK. Na našich hranicích musíme všichni vystoupit, vytahat svoje zavazadla a ukázat co máme. Mně nechávají být, protože vidí, že nejsme žádný „obchodník“.
ČSFR
V Bratislavě jsem před čtvrtou. Mám kliku, hned mi jede vlak do Břeclavi – tam jsem asi v půl šesté, téměř 40 hodin po odjezdu z İstanbulu. Jsme u konce cesty. Konečně si odpočinu. Už se nemusím pořád soustředit na to kde jsem, hledat informace jak se kam dostat, vysvětlovat arabsky, spát v autobusech, hlídat svoje věci atd. Tři dny a dvě noci jsem nespal, ale teď se mi zrovna spát nechce, protože si musím zase užít, že jsem doma.
