Damašek
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3147×
Bydlím kousek od Starého města, takže tam hned zamířím. První čím člověk projde je krytý trh. Opět se tu prodává téměř vše. Hned za ním je Velká mešita, opravdu kolosální architektonické dílo s obrovským nádvořím a stěnami vyzdobenými mozaikami z různobarevného skla.
SÝRIE
V pět konečně odjíždím do Damašku, kde jsem asi v sedm. Musím jít další 4 km od autobusu do centra, kde hledám ubytování. Ceny tu jsou vysoké a lidí plno. Asi za hodinu mám jedno místo na střeše. Usínám úplně zničený.
Damašek
Den 25, neděle 30. 8.
Ráno se chci osprchovat, ale nejde elektřina, která je v koupelně nutná, protože tu nejsou okna. Na situaci vyzrávám tím, že vytahuju svíčku a myju se při ní (mám štěstí, že tu evidentně nikdo svíčku nemá, protože tu alespoň není tlačenice). Spal jsem na střeše, hned vedle místnosti, kde je syrský pár. Při balení věcí mi žena z toho páru dělá posunky a slovy „fik, fik” návrhy na, ehm.... souložení.
V deset jdu do města. Bydlím kousek od Starého města, takže tam hned zamířím. První čím člověk projde je krytý trh. Opět se tu prodává téměř vše. Hned za ním je Velká mešita, opravdu kolosální architektonické dílo s obrovským nádvořím a stěnami vyzdobenými mozaikami z různobarevného skla. Od mešity procházím dál. Každý dům je nějaký krámek. Jsou tu tisíce uliček, někdy nejsou široké ani dva metry. Připomíná to tisíc Zlatých uliček pohromadě. Jenže tady nechodí turisté ale obyvatelé Damašku. Je tu hodně mešit, kostelů a paláce, které zvenčí z těch úzkých uliček vypadají jako normální domy, o to více jsou ale vyzdobené uvnitř, většinou mají nádherná nádvoří. Nový Damašek je rušné město, kde jsou široké bulváry i úzké uličky. Je zahlcen auty, proto je tu tolik nadjezdů, nadchodů a mimoúrovňových křižovatek. Orientace je v něm ale snadná, pokud člověk zvládne pár záchytných bodů, mezi ně patří i červené pouštní hory na severu.
Moje finanční situace je zoufalá, proto musím šetřit. Do Aleppa pojedu vlakem. Jedu v 11 večer. Koupil jsem si lístek, který je samozřejmě celý psán v arabštině. Dokážu přečíst jen ty jejich číslice. Jelikož nemám kde nechat batoh a stejně jsem po včerejšku ještě utahaný, sednu si na nádraží a budu do 11 čekat (jsou asi 3). Není to tak nepříjemné. Nádražní budova je sice malá (železnice v Sýrii nemá moc velký význam), ale uvnitř je krásně zdobená s vyřezávaným a krásně nalakovaným stropem, takže jsem v příjemném prostředí. U vchodu pořád hlídají vojáci. Můžu alespoň v klidu pozorovat lidi.
Přišívám si popruh, je to už potřetí (poprvé v Aleppu, podruhé v Ammánu a teď tady). Všichni tady na mě koukají jak na blázna. Zase to jejich nepokryté civění. Teď mi to ale opravdu vadí, protože dělám životně důležitou věc a oni na mě civí jako na atrakci.
Dělám finanční bilanci minulého týdne. Utratil jsem hodně, ale ten týden v Sýrii přede tím byl ještě horší.
Když jsem skončil všechnu práci, přisedl si ke mně muž v rouchu a červené kúfiji a asi půl hodiny mi přednášel o tom, že islám je ta cesta, kterou by měli všichni jít, že pas a vízum do Sýrie jsem dostal také jen díky Alláhovi. Přímo citoval z koránu, protože některé věty pořád opakoval.
Dál čekám na bus, který mě má v 11 odvézt (jak jsem, se mezitím dozvěděl) na nové nádraží (tohle staré v centru se už nepoužívá).
V autobuse jsme se seznámil se studentem literatury. Dozvídám se, že západní pobřeží Sýrie (Tartus, Latakia) je progresívnější než zbytek Sýrie a že je v zimě skoro v celé Sýrii sníh. Za autobus za mě chtějí zaplatit hned 2 lidi. Průměrná mzda je tu 3000 syrských liber.
Vlak má dvě třídy. Do každé jsou otevřeny jen jedny dveře a jsou prováděny prohlídky zavazadel. Mě s prohlídkou vynechali. Vlak je pohodlný – letecké sedačky. Jsem docela překvapen.
Poslední dobou tu jsou chladnější noci. Myslel jsem si, že během cesty, jak budu postupně ujídat zásoby, bude můj batoh lehčí, ale já zase naopak nějaké věci nakupuju, takže se to vyrovnává, ba spíš je čím dál tím těžší.
