Do Jordánska
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3122×
Asi ve dvě jsem v Dara'a, syrském pohraničním městě. Musím jít asi 4 km pěšky na hranici. Hned mě však bere jeden syrský pick-up a doveze mě na hranici. Tady v pohodě projdu přes kontrolu (nakonec zjistím, že na syrské straně jsou kontroly tři) a musím pěšky přejít k další.
V 5 odpoledne jsem v Palmyře. Kupuju si na zítřek lístek do Homsu, odkud pojedu do Damašku. Důvod proč jsem nejel rovnou do Damašku je ten, že chci v Palmyře přespat mezi ruinami. V hradbách kolem Palmyry jsem našel výklenek podobný strážní věži. Přespím tady, budu i trochu chráněn proti větru. I tak to ale bude lepší než v hotelu. Na jedné straně hradeb je starověká Palmyra, na druhé je poušť. Škoda, že se stmívá tak rychle – soumrak je tu opravdu okouzlující. Alespoň ale zase brzy uvidím hvězdy.
Den 19, pondělí 24. 8.
Dnes jsem celý den zabil přesunem z Palmyry do Ammánu.
Vstávám v 5.15, abych stihl bus do Homsu v 6.00. V buse se potkávám se dvěma Belgičany (pár). Jedu v míkro, takže to není nic pohodlného. Navíc Arabové jsou neuvěřitelně nepořádní a vše odhazují rovnou na zem autobusu (slupky, papíry, cigarety...), takže na konci cesty se v tom člověk vždycky brodí k východu.
V Homsu přesedám na větší (ale ne čistší) autobus do Damašku. Každým autobusem procházejí kluci a prodávají nejrůznější věci (pití, cukrovinky, nanuky, čtení, hřebeny, ponožky, cigarety...). Obecně jsou tu autobusy a auta, a vůbec všechno, dost otlučené a zastaralé. Autobusy jsou hlavně fiaty a scanie. Jsou pravděpodobně vyrobeny speciálně pro službu v této oblasti, protože jsou robustní, aby vydržely to strašné zacházení.
Cestou jsou po pravé straně hory, které jsou zvláštní tím, že jsou na nich černé fleky (původně jsem si myslel, že je to stín mraku, ale pak mi došlo, že je to vegetace).
Lidé tady nedokáží skrýt svůj údiv nebo zájem. Často se na mě dlouho dívají, někteří přímo civí. Zvlášť velkou pozornost mi věnují, když jdu v kraťasech. Mám pocit, jako bych šel jen ve spodním prádle. Tak je tomu i teď v autobuse.
Asi ve dvě jsem v Dara'a, syrském pohraničním městě. Musím jít asi 4 km pěšky na hranici. Hned mě však bere jeden syrský pick-up a doveze mě na hranici. Tady v pohodě projdu přes kontrolu (nakonec zjistím, že na syrské straně jsou kontroly tři) a musím pěšky přejít k další. Bere mě jordánské auto, ale z druhé syrské kontroly se musím vrátit zpět na první, abych dostal výstupní razítko. Tady znovu potkávám belgický pár z Palmyry.
Když mám konečně výstupní razítko jdu ke druhé kontrole. Zase mě bere jedno jordánské auto a převáží mě asi 4 km na jordánskou stranu hranice.
Tady začíná zajímavá procedura trvající asi 2 hodiny. Nejprve vyndáme z auta zavazadla. Jeden celník se mě ptá , k čemu slouží moje baterka a jestli nemám drogy nebo zbraně. Druhý se mě ptá co studuju a když mu říkám že ekonomii, tak pátrá v paměti a na imigrační kartu mi kreslí křivku nabídky a poptávky. Když jsou celníci hotoví s našimi zavazadly, jdeme se odbavit my.
Na této hranici jsem zažil zatím nejúnavnější pasovou kontrolu – Jordánci jsou v tomhle mistři. Nejdřív si musím vyměnit peníze, abych mohl zaplatit vízum (v jordánských dinárech). Pak jim v jedné kanceláři nechám pas kam mi mají dát vízum a já ho mezitím zaplatím. Pak jdu k jinému okénku, které je ve velké hale plné lidí, kteří jdou k tomu stejnému okénku. Tam musím svůj pas (velice nerad) zase nechat. Leží tam mezi kupou pasů z Kuvajtu, Saudské Arábie, Ománu ... Za jiným okénkem nějaký úředník vyhazuje orazítkované pasy ven a vykřikuje jména majitelů. Jelikož si nejsem jist, jestli bych svoje poarabštěné jméno poznal, prodírám se k okénku a snažím se očima najít svůj pas. Za chvíli už ale konečně mám v ruce a můžu jít. Ještě ve frontě u okénka mi jeden Jordánec vykládá jak je skvělé žít v Sýrii a jak hrozné je žít v Jordánsku. Buď je to pravda, nebo se mě snaží k něčemu vyprovokovat. Musím si na to dát pozor.
„Můj“ Jordánec, co mě přivezl, už zatím odjel (jeho pasová kontrola samozřejmě netrvala tak dlouho) a tak musím do nejbližšího města pěšky.
Když jsem procházel poslední jordánskou kontrolou, stala se věc, proti které celá ta kalvárie s vízem nebyla nic: když na požádání vytahuju svůj pas (arabský, samozřejmě), všiml si ten pohraničník, že mám v pouzdru ještě něco, co je podobné pasu, který právě drží v ruce. Když mi ten druhý pas vytáhl z pouzdra, začal v něm listovat (arabsky, tj. odzadu). Po chvíli ho přestalo bavit listovat zezadu, tak začal listovat zase zepředu. Pak mi došlo proč – hledal fotografii, aby ji mohl porovnat s tou v prvním pase. Ve předu tu fotku samozřejmě našel. K mým izraelským vízům se tak NAŠTĚSTÍ nedostal, jinak bych mohl mít docela problémy. Pasy mi vrátil, řekl „Welcome!“ a pustil mě do Jordánska.
