Efes a Pamukkale
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3578×
Když jsem tam, nemůžu nadšením ani dýchat. Zatímco nejkrásnější památka vytvořená lidskou rukou, kterou jsem tu viděl, je Efes, pak nejhezčí a nejvelkolepější přírodní útvar je Pamukkale...
Efes
Cestou na Efes jsem si na plantáži podél silnice nakradl několik broskví.
Dost jsem byl překvapen jedním kopáčem v Efesu, se kterým jsem se zastavil a on, když uslyšel že jsem z Čech mi řekl „Dobrý den“.
Zříceniny Efesu jsou rozlehlé – dříve to bylo město pro 200 000 lidí. Jsou dochované hlavní ulice a mají tu 2 divadla. Velkou atrakcí jsou dobře zachovalé (multi)latríny, které mohlo najednou použít několik desítek lidí (akorát, že neměli žádně „intimčo“).
Navečer jsem se jel podívat k Egejskému moři do vesničky Pamuçak na západ Slunce – romantika, balada. Poprvé jsem jel dolmuşem (=turecky „nacpaný“), což je minibus pro 13 lidí, který jezdí po pevné trase, vyjíždí teprve až když se naplní a eventuálně bere lidi cestou. Platí se až při vystupování.
Den 7, středa 12. 8.
Ze Selçuku vyrážím na východ do asi 170 km vzdáleného Denizli, blízko něhož se nachází Pamukkale („Bavlněný hrad“). Všude kolem vlaku se vlní hory. Nejsou ale zalesněné jako u nás. Mají žlutou barvu se zelenými tečkami, pruhy nebo plochami. Za celou dobu co jsem tady vidím první mráčky. V Denizli přesedám na dolmuş do Pamukkale.
Pamukkale
Když jsem tam, nemůžu nadšením ani dýchat. Zatímco nejkrásnější památka vytvořená lidskou rukou, kterou jsem tu viděl, je Efes, pak nejhezčí a nejvelkolepější přírodní útvar je Pamukkale – náhorní plošina, která je pokrytá bílým povlakem ze solí vyvěrajících na povrch a vytvářejících roztomilá jezírka.
Je to tvrdé lákadlo na turisty. Stojí ale za to. Každý kdo přijede do Turecka by se sem měl podívat. Jen se tak brouzdat v zelené, modré, bílé, šedivé nebo jiné vodě. Do údolí je pohled rozhodně hodný zaznamenání na fotografii. Úžasné a velkolepé. Je tu 40°C, ale člověka schladí vítr, nebo se alespoň osvěží ve vodě (i když skoro vařící od slunce). Lze snadno rozeznat, kde je jen skála a kde už začíná vápencová pokrývka – skála nesnesitelně pálí do nohou, vápencové soli ne.
Neustále se mnou cloumají obavy o mou finanční situaci. Zmítám se mezi dvěma stavy – pocitem, že mám peněz dost a že mi ještě zbudou, a tušením, že jich mám na celou cestu málo a že uvíznu na zpáteční cestě někde v syrské poušti. Extrapolace mých dosavadních výdajů ukazuje na to první, nejistota o cenové hladině v zemích kam jedu mě však stále straší tím druhým.
