İstanbul
- Podrobnosti
- Vytvořeno 10. 2. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3279×
Konečně vystupuju v İstanbulu z autobusu, konečně jsem na začátku svojí měsíční cesty. Dosud vše probíhalo bez problémů (aby ne, když jsem se vezl). Musím najít nějaký hostel a pořádně se osprchovat a smýt skoro dvoudenní nános všeho...
İstanbulská doprava je strašný zmatek, všichni se předjíždějí, troubí a všelijak jinak spěchají. Drtivá většina aut má začátek poznávací značky 34 – asi to bude znamenat İstanbul. Převážná většina aut jsou pak taxíky (každé zhruba jeden-a-půlté auto). Jsou žluté (asi po vzoru amerických Yellow Cabs) a většinou jsou to fiaty – ještě nikdy jsem neviděl tolik různých typů fiatů pohromadě.
Konečně vystupuju v İstanbulu z autobusu, konečně jsem na začátku svojí měsíční cesty. Dosud vše probíhalo bez problémů (aby ne, když jsem se vezl). Musím najít nějaký hostel a pořádně se osprchovat a smýt skoro dvoudenní nános všeho.
Poprvé otvírám svou „bibli“ („Let's go“). Radí mi několik možností. Když přijdu do hostelu, mají plno, ale matka hostitele něco prohodí v turečtině a on mi to tlumočí – „Mamka říká, že vypadáš čistě“, (ironie to určitě nebyla, tak nevím, jaké tady mají představy o čistém a zpoceném člověku), „tak pro tebe nějaké místo najdeme. No problem.“
Vyrážím jen tak orientačně do ulic. Můj hostel je hned vedle Sultanahmetské mešity, která má 6 (!) minaretů. Když byla postavena měla stejný počet minaretů jako mešita v Mekce. Jelikož Sultan Ahmet I se nechtěl prohřešit proti tomu, aby ještě jiná mešita měla stejný počet minaretů jako mešita v Mekce, financoval výstavbu 7. minaretu v Mekce.
İstanbul je rozkopaný a špinavý, všude jsou hromady odpadků, někde i v pytlích. Podlehnu domnění, že tu nemají odpadkové koše a odhazuji papír na jednu hromadu. Vzápětí objevím koš (ale zasypaný odpadky).
Vcházím do Velkého Bazaru, který je krytý a opravdu obrovský. Hned u vchodu někdo triumfálně vykřikne směrem ke mě „Svenska!“, dedukujíce podle mých blond vlasů a modrých očí. O půl kilometru dál a jiné změti uliček bazaru ke mě někdo vztáhne prst a hádá: „Deutch?“. Je zajímavé ty prodavače pozorovat. Vyloženě se dívají kolemjdoucím do očí aby zachytili každý jejich pohled a využili možnosti k vnucení svého zboží.
Směna peněz byla zdlouhavá anabáze. Zapisují se tu i čísla bankovek které jim dám.
Zpočátku jsem si nemohl zvyknout na místní dopravu a čekal na každém semaforu, až se všichni řidiči zběsile přeřítí kolem. To ale vždycky trvalo dlouho, tak jsem začal provozovat oblíbený turecký sport – proplétáni se mezi auty při jejich dosti vysoké rychlosti. Tady to ani jinak nejde. Tohle město mi dá ještě zabrat. Je to totální chaos a Turci se v něm vyložené vyžívají. Všude křičí, gestikulují. Já chaos nesnáším, potřebuju systém. Jediný systém je tady v tom, že se může platit jak v lirách tak v dolarech.
Koupil jsem si turecko – anglický slovník. Teď právě sedím u Atatürka na trávě. Nikdo mi nezakazuje moje oblíbené chození po trávě, spíš jsou rádi, že když z ní vstanu, tak po mě na ní nic nezůstane, což se o většině Turků říct nedá – odpadky jsou všude kolem (podobně jako u nás po nějakém fotbalovém zápase).
Těsně před odchodem do hostelu (jmenuje se Topkapi, což je velice chytré jméno, protože Topkapi je taky čtvrť, kde je hlavní autobusové nádraží, tudíž si každý myslí, že to má kousek k autobusu, jenže oni leží každý na opačné straně İstanbulu) jsem se seznámil s Alžířanem a Tunisanem – pozvali mě na večeři. Když jdou tak se občas drží za ruce, což dělají i jiné arabské dvojice – asi je to u nich normální, protože oba se živé otáčejí za děvčaty.
Vypadám jako typický turista. Nevím jak to ti místní dělají, že vydrží chodit v kalhotech a košili. Já mám teplotní problémy i v šortkách a tílku. Trochu se za své turistické vzezření stydím.
Od Alžířana jsem se dozvěděl dvě zajímavé věci o Sýrii: je tam levněji než v Turecku a jelikož je tam hodně muslimů, mohl bych mít problémy, když budu jen v šortkách a tílku (zlaté Turecko).
Večer je vedro, ale v místnosti pod střechou kde jsem je to vcelku OK.
Den 3, sobota 8. 8.
Nejprve jsem navštívil informační kancelář – mám zase co číst a rozhodovat o tom, kam v Turecku pojedu. Dnes večer odjedu do İzmiru (9 hodin busem, 560 km), kde si udělám „základnu“ a budu vyrážet do okolí, které je bohaté na všechny možné památky i přírodní útvary.
Chtěl jsem něco zjistit o Sýrii a o jordánském vízu. Po dvou hodinách jsem dorazil na velvyslanectví, kde jsem si teprve uvědomil, že je sobota a oni mají zavřeno! Další dvě hodiny cesty zpátky čtvrtí, kde jsem asi jediný turista (není se čemu divit – bláto a odpadky všude kolem, lidi jsou ale venku a baví se spolu, nikdo není zalezlý doma).
U Süleymanovi mešity mají 4 malí kluci hroznou radost, když jim dám bonbóny. Na mapě mi ukazují, že jsou z Turecka, tak jim ukazuju, že jsem z Československa – chápou to.
Před Modrou mešitou ke mně přisedl nějaký Turek. Na mapě jsem mu musel ukázat odkud jsem, pak mi on ukázal odkud je a i všechna zajímavá místa v Turecku. Vyprávěl přitom posunkama a turecky. V Modré mešitě skupina Portugalců obklopila malého tureckého klučinu, který prodával hračku na způsob naší káči. Docela udělal obchod. Musel přitom ale odhánět jiného kluka, který právě neměl zákazníky. Když od jednoho Portugalce dostal 100 escudos, nevěřil, že to jsou taky platné peníze, až turecký průvodce mu to vysvětlil.
Už třetí člověk si dnes myslel, že jsem Němec. Buď na něj opravdu vypadám, nebo si většina Turků myslí, že kromě nich žijí na světě jen Němci. Největší fantazii zatím měl Turek považující mě za Holanďana.
Turecký chleba je jako naše veka, jí se k jídlu podobně jako bageta ve Francii. Při své cestě na molo, kde se chci navečeřet, jsem zabloudil v chudinské čtvrti Sultanahmet, kde jsou většinou třípatrové úzké baráky natěsnané na sobě. Asi polovina je jen zbitá z prken.
Při večeři jsem u Bosporu, je na něm asi 20 velkých lodí.
Ve 22.30 odjíždím do İzmiru. Autobusové nádraží Topkapi je jeden velký zmatek. Vyvolávači vykřikují jména měst kam prodávají lístky. Autobusy jsou natěsnané těsně vedle sebe a když vidím jak jezdí, tak nechápu že žádný autobus není promáčknutý nebo odřený. „Můj“ autobus si v ničem nezadá s běžnou západní dopravou, jen klimatizace je trochu hlučná. Výjezd autobusu ze stanoviště je opravdu obřad, kterého se účastní ještě několik pomocníků řidiče – ti nemají daleko ke kouzelníkum v manipulaci s autobusem v takovém chaosu. Spřátelil se se mnou další Turek; hned mi nabízí cigarety. Přejíždíme přes „Golden Gate“ a jsem zase jednou v Asii. Za 10 hodin se probudím v İzmiru.
