V autobuse do Mersinu (směrem na východ po pobřeží) jedu s mladým (22 let) krupiérem z kasina v Kyrenii. Je poprvé na kontinentě a je přímo vyděšen z toho, že v Turecku jsou řidiči schopni jezdit vpravo.
Den 12, pondělí 17. 8.
Ráno odjíždím z Nikosie do Kyrenie a pak trajektem do Tasuçu (Turecko). Kypr je dražší než Turecko a je to vidět i na ceně trajektu – o 30 % více než Turecko – Kypr. Všechny moje protesty v přístavu v Kyrenii jsou marné, tak se musím nechat okrást, jinak bych tu ztvrdnul.
TURECKO
V Tasuçu potkávám Novozélanďana cestujícího po Turecku a Francouze, který právě přijel z Íránu. Nedávno tam prý vyrovnali oficiální kurs tamější měny k dolaru s kursem na černém trhu, čímž se Írán stal o hodně levnější.
V autobuse do Mersinu (směrem na východ po pobřeží) jedu s mladým (22 let) krupiérem z kasina v Kyrenii. Je poprvé na kontinentě a je přímo vyděšen z toho, že v Turecku jsou řidiči schopni jezdit vpravo.
Každé město, kterým projíždíme, má na své ceduli se jménem udán i počet obyvatel.
Než se dostanu do Antakye (nástupní stanice pro autobusy do Sýrie), musím přesedat v Mersinu a Adaně. Na obou autobusových nádražích, podobně jako na všech v Turecku, je šílený chaos. Dohazovači různých firem vykřikují neustále jména měst kam jejich firma právě odjíždí. Je primitivní sehnat kancelář, která jede na nějaké místo, protože dohazovači se o každého zákazníka (tím spíše turistu) perou a pořád se vnucují. Cestovat autobusem je tu prostě skoro pohádka (až na tu úděsnou kvalitu většiny silnic).
Den 13, úterý 18. 8.
V Antakyi ráno už zase dospávám na ulici, protože bus přijel brzo ráno.
V 10 nasedám na autobus do Aleppa (Sýrie). V autobuse je i jeden Američan (Steve), Němci, Francouzi a Maďaři, jinak v autobuse skoro nikdo není.
Naštěstí byla zrušena povinná výměna $100 na syrských hranicích ve strašně nízkém kurzu, takže budu moci utratit jen tolik kolik chci. Na hranicích chtějí vědět i jména mých rodičů (ty si pak zapisují foneticky v těch svých klikyhákách – arabština má 28 písmen).