Češi v Africe

Večer z Aerostaru jedeme s Pavlem do Tesano Sports Clubu. Je to sportovní klub, kam chodí místní smetánka hrát tenis, plavat atd. Je celkem hezky postavený, má velký bazén, 3 kurty, squash a kdoví co ještě. Potkáváme tam jednu Slovenku, která se vdala za Ghaňana a když jí zemřel tak si našla Holanďana, který dělá do komunikací...

Den 119, pondělí 8. 11.

V časopise African Business jsem se výborně pobavil článkem „AIDS – Did it start in a US war lab?”. Tenhle článek popisuje, jak v 70. a 80. letech byla v Americe syntetizována nová biologická zbraň, která byla vyrobena tak, aby byla „ethno-selective”, tzn. zabíjela jen lidi určité lidské rasy. Virus pak byl údajně rozšířen ve vakcíně proti neštovicím, hlavně do Afriky a Asie, kde se projevil jako nemoc AIDS. Jako „důkaz” jeho „ethno-selectivity” byla přiložena mapa světa ukazující počet nemocných AIDS (v Africe 7 mil., v Americe 1 mil.) a faktem, že nakažených AIDS je mnohem více mezi černochy a Asiaty než mezi bílými. Autor (s největší pravděpodobností nějaký zakomplexovaný černoch) jaksi pozapomněl na vliv úrovně hygieny a gramotnosti a podobné maličkosti.

Už asi týden zase neteče voda (vlastně už 14 dní, protože naposledy tekla jen půl dne). Bez vody je prý polovina Akkry, což jen napomáhá k šíření infekcí, protože někteří černoši se prostě nemyjí, jelikož jsou líní si vodu sehnat. Naštěstí to není případ naší rodiny. Vstávají v půl šesté ráno (nebo i dříve) aby do snídaně byla voda.

Den 120, úterý 9. 11.

Můj šéf dnes odlétá na 2 týdny do Indie, což znamená, že naše diskusi o mém budoucím působení musíme přeložit na konec listopadu. Původně mám skončit v polovině prosince.

Den 123, pátek 12. 11.

Zítra se v Indii slaví hinduistický Nový rok – Diwali. Vyrobil jsem pro Sunila na počítači celkem ucházející přání – je úplně nadšen. Chce jej rozeslat všem známým.

V práci se objevil jeden Američan, asi tak 55, bývalý předseda Standard&Chartered Bank v Ghaně. Teď dělá poradce pro APDF (African Project Development Facility). Z jeho názorů vyplynula zajímavá věc, nad kterou jsem už taky přemýšlel. Podle něj je tu při delším pracovním pobytu pro člověka nebezpečí, že si zvykne na místní pomalý způsob chodu událostí a práce a nutnost často dělat kompromisy, což pak může ovlivnit jeho „použitelnost” v tvrdých ekonomikách jako je Evropa nebo Amerika. Podle něj k získání zkušeností tu stačí půlroční, maximálně roční pobyt.

Den 124, sobota 13. 11.

Večer jsem opět v Aerostaru s ostatními Čechy. Tentokrát jsem poněkud šokován vztahy, které v této komunitě vládnou. Lidé se tu navzájem pomlouvají, někteří se chovají jako typičtí maloměšťáci a nenachází na místní společnosti nic pozitivního (v čemž případě nechápu, proč tu „dlí”). Správní jsou ti dva Zlíňáci, Pavel a Jarda, kteří to vše berou s úsměvem, což je asi ten nejlepší způsob, na který jsem zatím přišel.

Ještě před Aerostarem, jsem se odpoledne znovu setkal s Eddiem – asi 25letým Holanďanem, kterého jsem poprvé potkal na Immigration Department Z Evropy přijel přes Saharu (nigerskou cestou), teď tu pracuje (ilegálně) a před koncem roku se chce vrátit zpět. Buď letadlem, lodí z Temy nebo po zemi do Mauretánie, letadlem do Maroka a busem do Holandska. Prý se už teď dá projet přes Západní Saharu, od té doby, co je mezi tamějšími Polisarii a marockou armádou příměří.

Opět zajímavý článek v African Business. Tentokrát o referendu a zrození Eritrei. Vliv referenda a euforie kolem zrození téhle nové země byla taková, že i děti si hrály na volební komise s volebními lístky a hlasováním.

Konečně jsem se dozvěděl něco víc o malárii. Vyplývá z toho, že je to dost nebezpečná choroba a je štěstí, že se dá léčit. Virus malárie, který je přenášen komáry druhu Anopheles, napadá červené a bílé krvinky, které se začnou rozpadat, čímž je snížena schopnost okysličování těla, srážlivost krve a i imunita. V pokročilém stadiu začne člověk samovolně krvácet a končí to smrtí udušením.

Den 128, středa 17. 11.

V práci jsme byli celý den bez elektřiny. Znamenalo to být ve vedru a dusnu, až mě z toho začal bolet žaludek. Naštěstí jsme měli trochu rozptýlení, protože nám z Antverp přišlo několik tun papíru v rolích na náklaďácích.

Cedi se začalo chovat šíleně. Během pěti dnů pokles ze 750 za dolar na 785 za dolar, což byl předtím tak dvouměsíční proces. Ještě včera bylo 770.

Den 129, čtvrtek 18. 11.

O víkendu se v Indii oslavoval Nový rok, takže každý zaměstnanec dostal od managementu jako dárek nějaké peníze. Dělníci C1000, já C4000 (asi 6 dolarů).

Klima začíná být nesnesitelné – je hrozné dusno, že si i místní stěžují. Večer často prší (a to dost), což je prý v tuto roční dobu taky neobvyklé.

Zdá se, že mě zase obchází malárie, cítím se všelijak a asi mám horečku. Poučil jsem se však ze své minulé stupidity a hned jsem si koupil chloroquin a zahájil samoléčbu.

Den 130, pátek 19. 11.

V Nigérii se zase ujala moci armáda. Po tři měsíce se civilní vláda (o které každý věděl, že byla ovládána odstoupivším diktátorem generálem Ibrahimem B. Babangidou (známý jako International Bad Boy)) snažila dostat zemi z krize, ale jediným výsledkem je 700% zdražení benzínu a tím vyvolaná generální stávka. Nový velitel – generál Abacha zakázal všechny demokratické instituce. USA a Británie prý na Nigérii uvalily ekonomické sankce.

V Ghaně je silná nálada proti Pobřeží slonoviny. Poté, co byly v Pobřeží slonoviny zabity desítky Ghaňanů, po jednom fotbalovém zápase Ghana-Pobřeží slonoviny, ozývají se hlasy o přerušení dodávky elektrického proudu z Akosombské elektrárny a dokonce uzavření hranic.

Den 135, středa 24. 11.

Dnes jsem byl doma upozorněn na to, jaký vliv mám na ostatní v domě – většina teď pije čaj bez mlíka, jako já, i když tu předtím pili čaj s mlékem podle anglického zvyku.

Viděl jsem 2 auta z Libérie. Jen nevím, jestli sem přijela teď nebo jestli tu byla celé ty 3 roky během liberijské války.

V rozhlase hlásili, že Havel podepsal nějaký nový proti-kriminální zákon.

Jsou tu tak neuvěřitelné dopravní zácpy, že cesta z firmy do banky a zpět se může lehce stát půldenní záležitostí.

Už týden mám nepřetržité bolesti hlavy. Možná na to měla vliv ta malárie, ale nejpravděpodobněji je to tím hrozným počasím, protože i mum a i Kinga mají problémy.

Prezident Pobřeží slonoviny Houphoët-Boigny se po půl roce vrátil domů z pobytu v evropských sanatoriích. V pobřežněslonovinské televizi o té události nebyla ale ani zmínka, což se zdá většině pozorovatelů krajně podezřelé a tak se spekuluje o jeho zdravotním stavu. Pravděpodobně budou problémy s jeho nástupcem, protože černoši se o moci nikdy nedohodnou bez nějaké řežby. Jelikož Pobřeží slonoviny je jeden z největších vývozců kakaa, tahle nejistota se hned projevila ve vzrůstu cen kakaa na světových komoditních burzách.

Den 136, čtvrtek 25. 11.

Večer byl opět jeden z, v této době četných leč netypických, pravých tropických lijáků. Se vzduchem to udělalo úplné divy. Hned se dalo mnohem lépe dýchat, i když tenhle problém si normálně vůbec neuvědomuju, protože jsem si za tu dobu už zvykl. Doma jsme chytali dešťovou vodu, protože té normální je nedostatek, jelikož v celé Akkře pokládají nové vodovodní potrubí. To znamená, že se budu asi mýt v dešťové vodě.

Den 138, sobota 27. 11.

Včera odjel Jerry, poslední praktikant, který přijel přede mnou. To tedy znamená, že teď tu jsem „služebně” nejstarší. Všichni jsme se modlili, aby ho pustili do letadla, protože neměl prodloužené vízum. Když mu vypršelo, tak o něj požádal (což bylo před pěti měsíci), ale měl stejné problémy jak já. Když se tam byl 2 týdny před odletem zeptat, jestli už je hotové, řekli mu, že ztratili jeho formuláře a že musí celou proceduru začít znova. Tak si od nich vzal svůj pas a vykašlal se na to. Na letišti pak ukázal dopis od AIESECu a od firmy a pustili ho. Prostě neuvěřitelný bordel.

Před týdnem přijela další praktikantka z Maďarska. Jmenuje se Žofie a bude tady 2 měsíce.

Den 139, neděle, 28. 11.

S Kingou, Žofii a Inéz (praktikantka z Německa) jsme se šli podívat do Arts Centre. Holky jen tak, já chci koupit něco na vánoce pro rodinu u které bydlím. Mají tam tisíce nádherných věcí – od všemožných dřevořezeb a sošek po věci ze slonoviny, tašky z hadí a krokodýlí kůže, náhrdelníky, krásné látky (kente) atd. Dobře se tu cvičí ve smlouvání cen. Často se mi podařilo usmlouvat cenu až na 1/5 původní ceny, což je pro ně i tak výdělečné. Budu se muset na velvyslanectví zeptat, jestli smím vyvézt slonovinu a kolik, protože ty věci z ní jsou prostě úžasné (sakra, už začínám uvažovat jako nějaký snob).

Odpoledne jsem byl s Jardou a Pavlem (ti dva zlíňáci) v Kokrobite, pláži asi 30km od Akkry. Poprvé jsem se v Ghaně koupal v moři. Bylo to skvělé – velké vlny, že jsem se v nich ztratil, silný příboj a nádherná pláž s palmami. Byli tam s námi polští manželé – Richard a Dana. Richard pracuje už přes 10 let pro UNILO (Unite Nations International Labor Organization), takže jsem měl možnost dozvědět se něco o podmínkách práce pro UN.

PROSINEC 1993

Den 142, středa 1. 12.

Zdá se mi, že má Kinga komplexy z toho, že nepochází ze západní Evropy a tudíž nemá tolik peněz jako ostatní praktikanti. Pořád totiž mluví o tom, jak to mají bohatí jednoduché a přímo šilhá po všech těch přepychových věcech. Když má někdo hodně peněz, tak je podle ní zdědil, skoro si nepřipouští názor, že by je taky někdo mohl vydělat z ničeho.

Den 144, pátek 3. 12.

Dnes je Farmer´s Day. Celý rok se farmáři snaží, aby pak byli vyhodnoceni jako nejlepší. Stojí to za to – nejlepší farmář totiž dostane Nissan Patrol a letenku do Británie, kde navštíví farmu a shlédne, jak se farmaří v Evropě.

Den 145, sobota 4. 12.

Večer jsem v Aerostar: Je strašný slejvák, po kterém jsme se sebrali a odjeli. Tentokrát mě domů veze Jarda ve svém Peugeotu. Všude je plno vody, na silnicích jsou jezera. Samozřejmě, že jsme nedojeli – podařilo se nám utopit auto – dostala se do něj voda a kousek od Police Headquarters jsme dojeli. Musel jsem se tedy dostat domů sám. Když jsem ale dojel taxíkem na Circle, bylo tam asi 1/2 metru vody a skoro to vypadalo na konec světa (důsledek otevřeného kanalizačního systému). Musel jsem tedy obejít polovinu Akkry po absolutně opuštěných a zablácených polích a kolejích. Někdy kolem půlnoci, po asi hodině putování jsem ale konečně dorazil domů.

Akosombo

Den 146, neděle 5. 12.

S Jardou a Pavlem jedeme na Akosombo (přehrada asi 200 km od Akkry). Ještě s námi jedou nějací Libanonci. Jsou to ale křesťani a jak sami tvrdí nejsou Arabové ale Aramejci. Zajímavě jsme si popovídali o Blízkém východě, válce v Libanonu a vůbec o téhle zapeklité části zeměkoule.

Češi relaxují v restauraci nad akosombskou přehradou (jak jinak než u pivka!)

Akosombo byla kdysi největší sypaná přehradní hráz a vytvořila největší umělé jezero na světě. Kolem dokola jsou kopce a i v době, kdy tady ještě byla buš tam skoro nikdo nebydlel, takže zas tak moc lidí o přístřeší nepřišlo. Na jednom z těch kopců stojí Volta Hotel, ze kterého je nádherný pohled na přehradu. Ta se nesmí fotografovat, protože by mohla být potenciální cíl pro bombardování, ale tady to nikoho nevzrušuje. Naproti, na jiném kopci, je prý jedno z odpočinkových sídel Rawlingse.

Zaplavali jsme si v bazénu, zahráli nohejbal a tenis a odfrčeli zpět do Akkry.

Akkra

Den 148, úterý 7. 12.

Pravděpodobně nejtěžší den mého zdejšího pobytu. Už asi před dvěma měsíci jsem zjistil, že David vzal bez mého vědomí moje peníze. Abych se ujistil, že to byl on, nastražil jsem léčku a dostal jsem ho – přiznal se. Tehdy jsem mu řekl, že na to zapomenu a nikomu nic neřeknu pod podmínkou, že už se to nebude opakovat. Tento víkend se to ale stalo znova. Celé dva dny jsem přemýšlel, co mám dělat a pak jsem se rozhodl promluvit s mum. Ta byla samozřejmě šokovaná. Hrozně se za Davida styděla, až jsem ji musel uklidňovat. Všichni tři jsme si promluvili a doufám, že už konečně bude klid.

Den 149, středa 8. 12.

Včera údajně zemřel prezident Pobřeží slonoviny Houphoët-Boigny. Údajně proto, že po jeho příletu z Evropy, asi před 14dny, ho nikdo neviděl a tudíž se rozšířily dohady, jestli nepřivezli už jen jeho ostatky. V Pobřeží slonoviny se okamžitě začali hádat kdo má být jeho nástupce, protože Houphoët-Boigny vládl 27 let a nezdálo se, že by někomu stranil jako svému nástupci.

Den 152, sobota 11. 12.

Stala se zvláštní věc. Cedi stouplo z 830 na 810 za dolar. Vláda totiž prý pohrozila směnárnám, že je zavře, pokud budou rozšiřovat paniku a tlak na cedi, což v minulých dvou týdnech způsobilo pokles hodnoty cedi o 10 %!! Je už cítit, že vláda nemá peníze ani na financování rozpočtu, natož pak na splácení půjčky IMF, která právě tento rok skončila. Chce proto prodat polovinu svého 45% podílu na zlatých dolech Ashanti Gold Fields.

Dnes jsem se vlastně poprvé dostal do obchodů s potravinami typu supermarketu. Zboží v nich je celkem dost, většina je samozřejmě dovezená, takže ceny jsou pro většinu Ghaňanů nedostupné.

Den 153, neděle 12. 12.

Trochu jsem se zamyslel nad černošskou hudbou a vůbec jejich vztahu k umění na základě jejich chování. Došel jsem k zajímavému závěru. Velká část z těch Ghaňanů co znám nemá hudební sluch, maximálně jen něco, co bych nazval smysl pro rytmus. Neposlouchají nic jiného než monotónní rap a jiné černošské výplody, kde jediným vodítkem je právě monotónní rytmus. Rytmus je také to jediné, co jsou schopni akceptovat. Chybí jim cit pro melodii v hudbě, vůbec jim nevadí, když hudba skomírá při dodělávajících baterkách, hlavně když to buší a můžou slyšet ten živočišný rytmus.

Den 155, úterý 14. 12.

Zdá se, že přišel harmattan – což jsou větry, které v tomto ročním období pravidelně začínají vát ze Sahary. Nesou sebou obrovské množství prachu a písku. Výsledkem je, že ve skoro celé Západní Africe je od prosince do února zamlžená obloha, obzor je skryt v mléčném oparu a všechno je pokryto jemným prachem ze Sahary. Je také větší výskyt nemoci (hlavně kvůli prachu, ale také pro relativně chladné noci – 19 až 20°C).

Den 158, pátek 17. 12.

Dnes v noci odlétá Jarda na 3 týdny domů. Posílám po něm spoustu dopisů a taky peníze na prodloužení mého pojištění (o 3 měsíce), takže doufám, že je Česká pošta někde nezašantročí.

Den 159, sobota 18. 12.

Večer z Aerostaru jedeme s Pavlem do Tesano Sports Clubu. Je to sportovní klub, kam chodí místní smetánka hrát tenis, plavat atd. Je celkem hezky postavený, má velký bazén, 3 kurty, squash a kdoví co ještě. Potkáváme tam jednu Slovenku, která se vdala za Ghaňana a když jí zemřel tak si našla Holanďana, který dělá do komunikací.

Den 161, pondělí 20. 12.

Opět jeden z důsledků převládající ghanské lenosti. Vánoční svátky jsou 24. 25. a 26., svátkem je i 1. 1.. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, protože tak je tomu v dost velké části světa. Kuriozitou ale je, že jelikož 25., 26. a 1. připadají na víkend, vláda prohlásila za svátky i následující pracovní dny tj. 27. 28. a 3. Prý proto aby si je všichni řádně užili, protože to přece není žádný svátek, když připadne na den, kdy se stejně nepracuje!!

Den 163, středa 22. 12.

Ve firmě každý dostává vánoční balíček (olej, rýže, cukr). Někteří jsou ale tak drzí, že si o ty balíčky přímo říkají. Jsou zvyklí brát, protože jsou chudí a chudým se přece MUSÍ pomáhat!! Když něco chtějí a myslí si, že na to mají právo tak se ozvou (hrdost je tu pojem známý jen z naučného slovníku).

Den 164, čtvrtek 23. 12.

Jdu na Immigration Department vyřídit si re-entry vízum do Ghany, abych se mohl ze svých cest vrátit zpátky. Na I.D. mi ale sdělují, že potřebuju ke všem vyplněným formulářům ještě dopis sám od sebe, že žádám o re-entry vízum (duplicita informací, vše už je totiž na vyplněných formulářích).

Den 165, pátek 24. 12.

Je Štědrý den (kupodivu je to pracovní den) a hned začal tak, že jsem se rozzuřil a měl jsem chuť někoho zastřelit. Samozřejmě kvůli Immigration Department. Přinesl jsem jim vše včetně kýženého dopisu, ale dostalo se mi odpovědi, že potřebuji ještě dopis od AIESECu (za okýnkem byl jinej maník, kterej měl jinou fantazii než ten předešlej). Prostě šok, hlavně když jsem si uvědomil, jak je těžké dostat něco z AIESECářů. Skoro se mi zdá, že do toho 15. 2., kdy musím opustit Ghanu (končí mi vízum) je skoro nemožné získat ten dopis, na jeho základě pak re-entry (údajně trvá jen 14 dní) a pak ještě víza do šesti nebo sedmi zemí. No, budu bojovat až do konce, třeba se to i povede.

Doma se dělá velký úklid – všechno se nově natírá, na křeslech jsou nové dečky, poprvé tu vidím i záclony, vaří se spousta jídla, kupuje pití.

Večer jsem strávil na letišti. Odlétala jedna Maďarka, co tu byla 3 týdny na návštěvě. Tady jsem se dočkal velkého překvapení – přistál tu Boeing 747 od KLM. Myslel jsem si, že akkerské letiště je pro Jumbo příliš malé. Pak se to ale skoro potvrdilo, protože když zase vzlétal, bylo vidět, že pro rozjezd potřebuje celou délku startovací dráhy, kdežto menším letadlům stačila 1/2 nebo 2/3.

Den 166, sobota 25. 12.

Letošní vánoce jsou pro mě dost zvláštní. Vedro, dusno, žádný sníh nebo alespoň zima. Když v obchodě slyším hrát „Rolničky”, připadá mi to jako nějaký kanadský žertík, protože se při tom, na zimu nepřirozeně, potím. Lidé o vánocích chodí hodně do kostela, dnes je tuším den Díkůvzdání, kdy všichni děkují bohu za všechno co pro ně za uplynulý rok udělal. Vánoce se slaví dnes večer.

Den 167, neděle 26. 12.

Dnes je Boxing Day, tedy den, kdy se rozdávají dárky. U nás jsem ale žádné neviděl, protože je tu na zdejší platy všechno nekřesťansky drahé. Pak jdou všichni zase do kostela. Já jsem dnes taky do jednoho pozván. Má to být Pentecost, což je jedna z charismatických církví. Rozdíl mezi ortodoxní a charismatickou církví je dost velký – ve způsobu jakým probíhají bohoslužby. Ortodoxní je formální, hodně vážného čtení z bible atd. Charismatická je uctívání boha tancem, zpíváním a vůbec radováním se. Celá bohoslužba je živá a hlučná, lidi to opravdu prožívají a spíše se přitom baví. I tady je ale kázání a je docela zajímavé. Ortodoxní církev se na charismatickou přirozeně dívá s pohoršením, protože nechápe, jak někdo může křepčit na téma Ježíš Kristus.

Den 169, úterý 28. 12.

V Polytexu, firmě, pro kterou píšu program řízení výroby, má výrobu na starosti Ind – Panjal. Je to asi tak jediný schopný člověk v celém Polytexu, který mi bude schopen poskytnout informace potřebné k mému programu.

Den 171, čtvrtek 30. 12.

Přes noc došlo ke změně klimatu, která souvisí s harmattanem, což je období od prosince do února, kdy od Sahary vanou větry nesoucí sebou spoustu jemného prachu a písku. Obzor je zahalen v mlze a ve vzduchu je plno prachu, což samo o sobě je nepříjemné. Dnešní změna ale přinesla i jeden pozitivní aspekt – přišlo totiž sucho, pro černochy až příliš velké (oni nemají rádi ani sucho ani chladno). Pro nás Evropany je to ale mnohem příjemnější než to věčné dusno. Místní klima se tak zredukovalo na něco nepodobného klimatu Středního východu.

Den 172, pátek 31. 12.

Na večer jsem pozván na silvestrovskou party k Sunilovi (s kterým pracuju ve stejné kanceláři). Je to taková „menší” akce pro asi 100 lidí. Jsou tu samí Indové a taky příliš mnoho hezkých Indek. V Indii jsou jen asi 3 % křesťanů, přesto tam většina vánoce a Nový rok slaví (spíše ale z módních než z náboženských důvodů) a to i přesto, že hinduistický nový rok (Diwali) slaví už v listopadu. Většina se přišla jen opít, protože hodně lidem uteklo, že už je půlnoc.

Když jsem se ohlédl za uplynulým rokem, musel jsem uznat, že i přes dost špatný začátek jsem vše nakonec ukočíroval celkem správným směrem. Co se bude dít v příštím roce to jen těžko odhadnu.

LEDEN 1994

Den 174, neděle 2. 1.

Musím se začít starat o to, abych konečně získal své re-entry vízum. Dnes se odhodlávám k tomu, abych v Legonu navštívil Edmunda (LCRO) a vyžádal si od něj AIESECářský dopis po němž tak prahne Immigration Department V Legonu se mi dostalo příslibu, že ve středu si pro něj můžu přijet. Tentokrát to snad vyjde, protože AIESECu ještě dlužím povinný poplatek 50 dolarů, kterýžto jsem slíbil v tu středu přinést (vidina peněz je snad přesvědčí).

Večer jsem pozván na party Dermah Welfare Clubu, jehož jsem se na podzim stal patronem (založili jej David a jeho kamarádi). Strašně jim záleželo na tom, abych dnes přišel, protože to bylo také něco jako bilancovací setkání. Rozhodl jsem se přispět jim finančně, protože to vidím jako jeden z nejlepších prostředků jak pomoci Africe. Peníze se tak dostanou přímo k lidem (i když budu už asi do smrti pochybovat, že jim to pomůže, že jim vůbec něco takového pomůže, ale je ten nový rok, tak proč ne).

Den 176, úterý 4. 1.

V práci se začínám blížit do finále se svým projektem výroby a jelikož se šéf, když jsem mu před časem řekl, že chci v polovině února skončit, tvářil ukřivděně, začínám simultánně pracovat na dalším, tentokrát menším projektu – mzdy. Ve srovnání s řízením výroby by to měla být hračka.

Den 177, středa 5. 1.

Dnes je den 0 pro PPM („Polytex Production Manager”, jak jsem vznešeně nazval svůj pokus „zkomputerizovat” ten bordel, který tu kolem v Polytexu vládne). Stejně tuším, že až odjedu, tak budou vedle. Největším problémem se tu zatím jeví jak získat přesné informace o stavu denní výroby, spotřebě materiálu, prodeji apod., jelikož někteří dělníci jsou napůl negramotní a nechápou, že kilogram není stejná měrná jednotka jako pytel.

Večer jsem v Legonu opravdu získal „svůj” dopis, takže se můžu hrdě odebrat na Immigration Department (mám už 3 dopisy jako referenci, kopii své letenky, dvě vyplněné žádosti, 2 fotky a pas). Jelikož jsem zaplatil AIESECářům 50 dolarů, mé finance se poněkud tenčí, čímž se mi vidina návštěvy Libérie poněkud vzdaluje.

Den 179, pátek 7. 1.

V Togu byl v noci na dnešek proveden pokus o atentát na prezidenta Eyademu. On je živí a zdraví, ale je tam prý 60 mrtvých. Togo okamžitě ze všeho obvinilo Ghanu (jak už bývá zvykem) a uzavřelo hranice. Navíc ještě rozstříleli ghanský hraniční přechod v Aflau.

Den 185, čtvrtek 13. 1.

Z Dakaru, kde se sešli představitelé všech západo- a středoafrických zemí používajících CFA frank, byla oznámena jeho devalvace. Od roku 1948, kdy tahle měnová jednotka vznikla, byla její hodnota vázána k francouzskému franku v poměru 50 CFA / 1 FFr. Francie se celých 45 let zdráhala CFA frank vůči své měně devalvovat a tak jej vlastně držela nad vodou a přispěla ke dnešní paradoxní drahotě v CFA zemích. CFA byl devalvován o 100% na poměr 100 CFA / 1 FFr (se zpětnou platností od 1. 1. 1994).

Den 186, pátek 14. 1.

Po pokusu o atentát na tožského prezidenta bylo hodně Ghaňanů, zdržujících se v té době v Togu, zbito a trestáno, podle principu kolektivní viny, i když nedokázané.

Pobřeží slonoviny na 3 měsíce zmrazilo většinu cen, aby se tak zamezilo jejich zvýšení, jako reakce na devalvaci CFA. Ghanské směnárny ale devalvace CFA viditelně nevzrušuje a chovají se barbarsky, jelikož CFA nakupují již za novou cenu, ale prodávají ještě za starou (asi doprodej starých zásob). Je to bordel!!

Den 188, neděle 16. 1.

Dnes odletěla Kinga letadlem Ghana Airways do Lagosu a pak dál Balkanem do Sofie.

Den 189, pondělí 17. 1.

Zázrak – mám re-entry vízum, a to za pouhých 10 dní! Pravděpodobně mě na Immigration už tak dobře znají, že vědí, že ať se snaží sebe více, žádný úplatek ode mě stejně neuvidí, tak je to asi přestalo bavit a začali se chovat rozumně. Konečně můžu začít se sháněním víz.

Napůl šťastná, napůl smutná – Kinga (vpravo) odlétá s Csabou domů

Ještě dnes jsem dostal vícenásobné vízum do Burkiny Faso (za nekřesťanských 38 dolarů – mám podezření, že je to jejich jediný příjem z exportu!) a požádal o vízum do Mali (20 dolarů).

Kamerun, jako další země CFA zóny, zmrazila ceny.

Den 191, středa 19. 1.

Vyzvedl jsem vízum do Mali a zamířil na liberijské velvyslanectví. Tam mě přijal velvyslanec a asi hodinu jsme diskutovali o stavu naší zeměkoule. Nejvíc jsem se musel v duchu smát (jsem cynik), když mi odpovídal na otázku srovnání Ghany s Libérií: „To víte, my jsme nikdy nebyli kolonie, jako Ghana, takže u nás není tak rozvinutá infrastruktura jako v Ghaně nebo v jiných zemích ...”. V podstatě jde o přiznání, že Afrika by bez kolonizace ještě teď byla na stromech. V žádném případě se tím nechci stavět na stranu kolonizace, faktem ale je, že měla taky kladný vliv, který ale černoši nevidí (mají ve zvyku na snaze ostatních vidět jen mínusy a pokud oni sami neuspějí, tak to samozřejmě není jejich vina). V době kdy tahle země byla kolonií, nejen že tu byl pořádek, ale kupní síla místní měny (tehdy libra) byla mnohem větší. Prý tu dokonce byly podél silnice telefonní budky, odkud se dalo v případě nouze zavolat.

Ve svém „izraelském” pase (na který tady jsem) mám už jen 5 volných stránek. Zdá se, že budu muset vytáhnout i svůj „arabský” pas. Doufám, že s tím nebudou problémy, protože i řada Evropanů se diví, jak tu chci šachovat se svýma pasy a dívají se na mě tak nějak podezřívavě.

Den 194, sobota 22. 1.

Dnes jsem měl v Aerostaru zajímavou diskusi s naším velvyslancem. Ptal jsem jaká je podstata práce na velvyslanectví a co všechno musím splnit, abych si to mohl někde vyzkoušet. Ještě si o tom někdy promluvíme blíže.

Den 197, úterý 25. 1.

Ekonomická situace v Ghaně je zoufalá. V systému není skoro žádná tvrdá měna, poměr cedi/dolar jde prudce nahoru. Dnes jsem dostal v práci 400 000 cedi, skoro celý můj dluh u Packrite. Měl jsem je ale dostat už před několika měsíci. Díky rychlé a nezadržitelné inflaci jsem přišel o desítky dolarů.

Tady jsem pracoval. Vypadá to jako sklad, a vevnitř to tak trochu je jako sklad

S tou taškou peněz jsem se ihned vydal do města, abych se jich co nejrychleji zbavil a nakoupil jakoukoliv tvrdou měnu. Bylo to ale strašný! Asi 2 hodiny jsem lítal po celé Akkře a sháněl směnárnu, která by měla alespoň nějakou tvrdou měnu. Pak jsem narazil na jednu, kde jí měli spoustu, ale samé stodolarovky, které zrovna příliš v lásce nemám, protože se dají snadno padělat. Tyhle se mi taky nezdály, ale po všech možných bezpečnostních opatřeních jsem je nakonec koupil a nechal otestovat. Jsou pravé!

Den 198, středa 26. 1.

Do práce konečně přišla odpověď z Internal Revenue Service ohledně mých daní (dopis jsme jim poslali v září). Samozřejmě mám smůlu a přestože nám každý tvrdil, že jako praktikant daně neplatím, podle tohoto dopisu je platit musím. Nebyla tam žádná reference na zákon, takže si to ani nemůžu ověřit. Asi je to ale zaskočilo, protože jím to trvalo dost dlouho (nejspíš hned jak jim přišel náš dopis tak jim došlo, že by tuhle situaci měli už konečně legislativně upravit, takže ten zákon nejdřív napsali a schválili, samozřejmě tak, abych daním podléhal a tudíž podpořil jejich líný zadky – jen vtipkuju).

Den 200, pátek 28. 1.

Večer jsme měli u Jardy velkou „žranici”, s jedině českým obsazením. Milda Benda (Čech, který je tu už přes 30 let) udělal výborný jídlo (je ovlivněn Francouzi, tak si na to potrpí), takže jsme se napráskli, poklábosili a opili.

ÚNOR 1994

Den 206, čtvrtek 3. 2.

Na velvyslanectví Pobřeží slonoviny jsem si podal žádost o vízum.

Večer jsme měli u Jardy zase „žranici”. Tentokráte proto, že odjíždí Vašek Chábr, dobrodruh, který zcestoval skoro celou Afriku a tady byl navštívit svoji přítelkyni (češké zdravotní sestry). Milda Benda mu chce dokázat, že Francouzi mají lepší jídlo než Němci (Milda v 50letech emigroval do Francie a Vašek v 68 do Německa).

Tentokráte jsme se naprali ještě víc, a ještě víc opili.

Den 207, pátek 4. 2.

Na severu Ghany došlo ke konfliktu dvou kmenů – Konkombů a Nanumbů. Začalo to nevinně – hádkou o malou slepici – perličku a teď už tam jsou mrtví a v postižených oblastech (kolem města Tamale v Severním regionu) je noční zákaz vycházení. Je opravdu neuvěřitelné, jak tu lidé dokáží být primitivní. Zrovna touhle oblastí budu za týden, cestou do Burkiny Faso , projíždět, takže doufám, že se situace uklidní.

Den 210, pondělí 7. 2.

Na velvyslanectví Pobřeží slonoviny mě naštvali. Podle jejich informací ze čtvrtka jsem se měl pro vízum zastavit dnes. Jenže právě dnes je tu menší problém. Je totiž 7. 2., což jsou přesně dva měsíce od smrti jejich prezidenta Houphoëta-Boigny, čili den, kdy má být pohřben. Jakoby to ale při moji poslední návštěvě ve čtvrtek nevěděli.

Pohřeb se koná v administrativním hlavním městě Pobřeží slonoviny – Yamoussoukro, což byla původně vesnice odkud Houphoët-Boigny pocházel. Ve svém typickém africkém velikášství a v touze překonat světový rekord v plýtvání peněz, zatímco jeho lidé nemají co jíst, se rozhodl udělat z ní hlavní město, kterým teď Yamousoukro skutečně je. Nechal tam postavit kopii baziliky sv. Petra v Římě, kde je dnes pohřbíván. Stála 300 mil. dolarů ! Na pohřbu je i prezident Ghany Rawlings a dalších 25 prezidentů včetně Mitteranda.

Vždy se usmívající Sunil (spolumajitel firmy) a za ním moje pracovní místo

Další „milá” událost mě čekala v Balkanu, kde jsem si přišel rezervovat letenku zpět do Evropy. Balkan teď létá jen do Lagosu a sem do Akkry začne znovu létat od 29. 3. Tohle datum je ale hodně daleko, tak jsem si chtěl rezervovat letenku na nějaký dřívější let, kdy bych ale musel letět Ghana Airways do Lagosu a odsud už Balkanem. Ti vydřiduši po mě ale chtějí, abych zaplatil tu cestu Akkra – Lagos. Když jsem jim ukazoval letenku kde je napsáno Praha-Sofie-Akkra-Sofie-Praha (mezipřistání jsou v Lagosu) argumentovali tím, že na té letence není zmíněn Lagos, tudíž ten let musím zaplatit. Tohle samo o sobě je nesmysl, ale hlavní problém je v tom, že já vím, že Kinga letěla zpět na stejnou letenku taky Ghana Airways do Lagosu a pak teprve Balkanem do Sofie, ale neplatila nic. Připadá mi, že Balkán už ty ztráty, kdy musí Ghana Airways proplácet lety Akkra-Lagos, aniž by dostal něco od cestujících, kteří si letenku koupili ještě přede změnou, nemohl snášet, tak se teď snaží vydírat takovýmto způsobem pasažéry, protože tak vlastně porušují smlouvu s pasažérem, kteroužto letenka fakticky je. Nemám rád, když mě někdo vydírá a proto můj let do Prahy bude můj poslední let s Balkanem.

V zemích Sahelu, které tvoří jižní hranici Sahary (Burkina, Mali, Senegal) je silný harmattan, viditelnost je kvůli prachu a písku snížena až pod 1000 metrů. V Akkře je teď taky pořád šero, i když na obloze nejsou vůbec žádné mraky. Nad Západní Afrikou prostě visí moře prachu a zastiňuje slunce.

Den 211, úterý 8. 2.

Mám vízum do Pobřeží slonoviny.

Den 214, pátek 11. 2.

V Severním regionu byl kvůli konfliktu Nanumbů a Konkumbů vyhlášen výjimečný stav. Konflikt se teď rozšířil na území zabírající stovky čtverečních kilometrů. V roce 1981 tam prý mezi těmito kmeny byla válka. Samozřejmě že jde o půdu a nadvládu nad regionem.

• ◄ Nelegální pobyt II.
• Aboisso ►