Malárie

Dnes po poledni se cítím úděsně. Nejprve třasavka od zimy, pak parní kotel a nakonec lázeň v potu. Ama mě doprovází do nemocnice (všichni ostatní jsou pryč na nějaké oslavě). V nemocnici dostávám injekci a transfúzi. Samozřejmě z toho nemám velkou radost, ale naštěstí mě nechali prohlédnout všechny jehly a stříkačky...

SRPEN 1993

Den 21, pondělí 2. 8.

Konečně se mi podařilo otevřít si účet. Bohužel tady nemají kreditní karty, takže budu muset pokaždé do banky. Účet si tu můžou otevřít i negramotní – jako podpis pak slouží otisk palce.

S našim účetním ve firmě jsem diskutoval způsob placení dělníků. On chce, aby, pokud pracují v sobotu byli placeni 3×! Mezi vládou a odbory je dohoda, že každý dělník je placen za šest dní práce, i když pracuje jen 5 dní = sobota je již jednou zahrnuta do dělníkova platu. Logika tedy napovídá, že pokud někdo přijde v sobotu, měl by dostat jednodenní výplatu navíc (aby byl za práci o víkendu placen 2×). Náš účetní ale tvrdí, že dělník musí dostat zaplaceno 2× navíc ke své výplatě = za sobotu jednou ve své výplatě plus 2 krát navíc. Omlouvá to nízkými mzdami, nevyvinutosti Ghany apod. Teď už tedy chápu, proč jsou Africké země na dně a, když za 5 dní práce dostávají výplatu za 6 dnů a pokud nastanou nějaké problémy tak se, místo snahy najít řešení, začnou vymlouvat na zaostalost Afriky.

Večer byl zase „blackout” (výpadek elektřiny). Na koleji je nějaká skupina věřících, kteří zrovna mají seminář. Po celou dobu se modlili a vyvolávali světlo a když bylo zase zapojeno, tak vítězoslavně vřískali.

Den 23, středa 4. 8.

Pokaždé, když čtu v novinách o nějaké havárii tro-tro, nikdo ji většinou nepřežil a to auto je úplně zdemolované. V tomto ohledu se černoši opravdu chovají jako setřáslí z palmy, nemají absolutně cit pro řízení, jsou bezohlední a jezdí jak blázni.

V Libérii bylo dohodnuto další příměří a prý se drží. Pokud to tak půjde dál, budu možná první Čech, který vstoupí na území Libérie po válce.

Z práce mě svezl jeden řidič SSB – Emannuel.

Den 26, sobota 7. 8.

Šéf se mnou vyplnil TN forms pro další dva AIESEC praktikanty. Jsem jeden z lidí, který za ně bude zodpovědný (pokud tu ještě budu). Je zvláštní být najednou na druhé straně výměnného programu – místo praktikanta jsem teď zástupce firmy, která praktikanty chce. Šéf se mě zeptal co chci dělat až se vrátím domů. Když jsem mu řekl, že nevím, nabídl mi, jestli bych tady nechtěl nějakou dobu zůstat a dělat ředitele nové firmy, kterou chce založit. Má to být firma na výrobu matric pro tisk barevných časopisů a reklam – už se mnou konzultoval jaký hardware bychom měli koupit.

Získal jsem od něj C50 000 pro AIESEC Ghana na letenku na „Africa Congres”.

Včera jsem byl v kině na ghanském filmu. Na naše poměry byl natočený amatérsky, většina gagů byla dost laciných, ale obecenstvo se smálo. Zvuk byl strašný. Herci, přes přirozené pohybové nadání černochů a přirozené vystupování, hráli také amatérsky. Příběh byl holý nesmysl.

Den 27, neděle 8. 8.

S Danielem (praktikant z Německa) vyrážíme ráno do města. Nejprve jsme se stavili u Iny, nové praktikantky z Německa (na Němku moc hezká holka). Míříme do James Town – čtvrť chudiny a celkově drsné místo. V místním přístavu chci udělat pár fotek. Daniel tam odmítá se mnou jít, je to pro něj přes příliš drsné (docela se divím, vždyť byl parašutista). Vždy když chci v takové oblasti fotit, tak se raději předem zeptám. I tak se na mě vytahovali tři velice důležití asi dvacetiletí výrostci. Že prý jestli mám povolení atd. Dostali na frak a byl pokoj.

Palmy jsou skvělé, ale pláž je mírně řečeno zaprasená

Z James Town se jdeme projít po nedaleké pláži. Létá tu spousta velkých ptáků, protože jsou kousek odsud jatka. Ta pláž je špinavá a ústí na ni místní kanalizace – odporný zápach. Daniel se chtěl koupat, pak si to ale rozmyslel.

Jsme ve čtvrti Korle Gonno. Potkali jsme asi dvacetiletého mladíka. Jmenuje se Tommy Thomson. Pozval nás k sobě domů. Naobědvali jsme se a pak společně vyrazili na druhý konec Akkry do Labadi Beach Hotelu, kde se Daniel chce nechat ostříhat. Tommy je typický prostý Ghaňan. Sám říká, že mu ke štěstí stačí najíst se a dát si pivo. Není divu, že se chytil nás, tak má alespoň příležitost zadarmo se napít a zakouřit si. Cestou městem ochutnáváme cukrovou třtinu. Už je mi jasné, proč jsou ulice tak špinavé a plné odpadků – například cukrová třtina se jí tak, že se ukousne kus dřeně, ta se rozžvýká, čímž se z ní dostane ta sladká šťáva a zbytek se vyplivne – znečisťující ale chutné! Taky tu mají vynikající jogurt. Prodávají ho zmrazený v malých zatavených igelitových sáčcích. Opravdová pochoutka.

Holič v Labadi Beach Hotelu má už zavřeno. Jdeme se alespoň projít po pláži Labadi. Je čistá (relativně) a úplně jiná než ta v Korle Gonno. Je tady hodně bělochů (tolik jsem jich neviděl za celý dosavadní pobyt) a i dost párů běloška – černoch, ale žádný pár běloch – černoška. V jedné zahradní restauraci hrají černoši na bubny – perfektní lákadlo na turisty. V některých místech (třeba jako je tahle pláž) je pro bělocha nemožné být něco jiného než turista. Na každého bělocha tak totiž automaticky pohlíží.

Jedna z hlavních akkerských ulic – všude se prodává!

Večer se vracíme úplně zmoženi. V jednom tro-tro jsem viděl samolepku „No money – no friend” a když tak shrnuji dnešek a chování Tommyho, je to pravda. Jakmile totiž někoho přijmeme za průvodce, předpokládá, že za něj budeme platit (zlatý Střední východ, kde se tohle nepraktikuje). Nechápu, jak někdo může klesnout tak hluboko. Všichni ti se tu vymlouvají na špatnou situaci Ghany. Bohužel i u nás v Čechách se najdou lidé, kteří se takhle chovají k turistům, jak trefně poznamenal Daniel.

Den 29, úterý 10. 8.

Můj den začal tím, že cestou do práce, v tro-tro, jedna žena vedle mě klidně kojila dítě.

Asi týden už žádám Edmunda o potvrzení od AIESECu, že jsem praktikant, abych si mohl nechat prodloužit vízum, které vyprší za dva dny. Asi se nikdy nedočkám. Stejné je to s potvrzením, že neplatím žádné daně, které mi zase slíbil Mike. Nejen oni dva, ale i velká část ostatních tady mají spoustu času. Proto jsou pořád na dně s ekonomikou a musí vylepovat takové plakáty jako „Plaťte řádně daně za lepší Ghanu” nebo „Přestaňte pašovat a plaťte řádně clo”.

Na tro-tro stanovišti na Circle už mě znají, protože tady každý den přesedám na tro-tro na North Kaneshie. Už mi ukazují, které tro-tro tam právě odjíždí.

V novinách je teď populární aféra Rawlingovy (prezident Ghany) manželky Nany, která si prý za $300 000 nechala instalovat speciální japonskou koupelnu „Jacuzzi”. Dost to kontrastuje s utahováním opasků, které prezident Rawlings proklamuje. Noviny Nanu přirovnávají její rozhazovačností k Imeldě Marcosové a Eleně Ceaušescové.

Den 30, středa 11. 8.

Dnes večer jsou zase jednou celkem dobře vidět hvězdy, je jeden z mála skoro bezoblačných večerů. Stále mě ještě fascinuje pozorovat hvězdy, které u nás nikdy neuvidím.

Zjistil jsem, že Afričané už automaticky počítají se zahraniční pomocí ať již finanční nebo jinou a vědí, že vždy nějakou dostanou. Jsou pěkně vypočítaví a vyčůraní. Někdy jsou dokonce rozčílení, když ta zahraniční pomoc není tak velká, jak si oni představovali (typický příklad je Mandela).

Den 32, pátek 13. 8.

Šéf mi opět nabídl, jestli nechci dělat ředitele jeho nové firmy.

Dostal jsem konečné žádané potvrzení od Edmunda a požádal jsem o roční vízum.

Cedi, místní měna, jde hrozně rychle dolů. Budu si muset převést všechny svoje úspory na tvrdou měnu a uložit v nějaké bezpečné zemi, protože pokud tu bude nějaký převrat, můžou být všechny tyhle peníze navždy ztraceny. Přemýšlím o otevření účtu u nějaké banky v Londýně. Tam snad budou v bezpečí.

Den 33, sobota 14. 8.

V James Town má být nějaký festival. Jsem domluvený s ostatními, že se sejdeme před hlavní poštou. V Ghaně jsou ale lidi zmatení a nikdo nic neví – ten festival je prý až příští týden. Nevadí, už jsme si zvykli. Jdeme se podívat do Národního divadla (nová, elegantní budova postavená Číňany). Začátek představení je samozřejmě o půl hodiny opožděn, přesně podle GMT (Ghana Maybe Time). Program byl ze začátku strašný, Nikdo z učinkujících neuměl zpívat a ani se pohybovat. Pak to byla sranda a na konec docela dobrý (reggae music). Byli tam se mnou Jerry (NL), Fermin (E), Isaac (USA) a Steve (GH).

Isaac je moc zajímavý člověk. Je to pilot USAF, sloužil v Saudské Arábii během války v Zálivu, jinak je na základně ve Frankfurtu. Tady prý provozuje různé kšefty, ale vzhledem k jeho minulosti je skoro jisté, že tu kuje nějaké špinavé pikle pro CIA. Když jsme mluvili o politické situaci v Ghaně tak toho na omezeného Američana nějak moc věděl. Navíc má jednu obrovskou výhodu, kterou nikdo z nás nemá – je černoch, takže splyne s davem – nedovedu si představit lepšího agenta.

Den 35, pondělí 16. 8.

V noci jsem se cítil nějak divně a ráno je to pořád stejné. V práci mi Sunil dal nějaké prášky, snad pomůžou. Nemám skoro co dělat, protože už 2 týdny čekám na MS Access, abych mohl začít pracovat. Tady trvá všechno strašně dlouho.

Den 36, úterý 17. 8.

Je mi hůř a jsem nucen si vzít jeden den „off”.

Mám tvrdou diskusi s Edmundem ohledně mé „host family” (rodina ve které bych měl bydlet). Vymlouvá se a všemožně zakrývá svou lenost. Zatím bydlím společně s Danielem na kolejích v jednom pokoji společně s Edmundem a Mikem.

Další diskuse tentokrát s Mikem se točí kolem potvrzení, že neplatím žádné daně, které chce můj šéf. Mike je dost neschopný a nespolehlivý. Prý nemá oprávnění jej vystavovat, to může jen vláda. Prý by mohl být i souzen!!!! Oba dva mají nekonečnou studnici výmluv, jen aby nemuseli něco dělat. Stejně tak s prodloužením mého víza. Včera jsem byl na Immigration Department a tam si můj pas chtějí nechat měsíc (!), prý protože jsem přišel po vypršení víza. Jako bych Edmundovi neříkal, aby mi ten papír dal včas (lenoši).

Den 37, středa 18. 8.

Jsem celý den na koleji, asi mám chřipku. Jako naschvál se právě dnes Edmund s Mikem rozhodli vyprat povlečení, které nebylo prané snad od první světové války (i když oni alibisticky tvrdí, že je perou každé 3 týdny).

Večer mě očekává šťastná zpráva – konečně mám rodinu (vida jak to jde, když se na ně zařve). Trvalo to přes pět týdnů.

Jediný problém je, že nemám žádné peníze, protože šéf mi nechce zaplatit dokud nedostane potvrzení že jako AIESEC praktikant z příjmů neplatím daně. Mike není schopný za ním zajít a vysvětlit mu to (a to má ambice jet do Ameriky – naivka).

„Moje” mum – skvělá, veselá ženská

Moje rodina bydlí v Kaneshie, což je čtvrť, ve které má sídlo také má firma, takže to budu mít do práce relativně blízko.

Můj house-brother se jmenuje David a budu s ním bydlet v pokoji, který je zařízen skromně, ale je příjemný. Můj house-dad je bývalý ghanský velvyslanec v Maroku a Íránu, takže má hodně životních zkušeností. I teď, když už je dávno v důchodu, pracuje, protože prý se doma nudí. Moje house-mum je pořád veselá a směje se. Ještě tu bydlí Davidovi dva bratranci (James a Kwabena) a dvě sestřenice (Ama a Efua). To, že jsem v jejich domě je prý „požehnání od boha, protože kdyby si to on nepřál, tak by se to nestalo”. Obdivuhodní lidé. Věří v boha víc, než celá Evropa dohromady. Opravdu věří, ne jak ti předstírači u nás.

Den 38, čtvrtek 19. 8.

Ráno se cítím lépe – jdu do práce. Šéf mi ale radí navštívit doktora, prý než se to zhorší.

Jdu tedy na první lékařskou prohlídku. Doktor je příjemný, předepisuje nějaké prášky. Je to jen chřipka. Můžu klidně pracovat. Z kliniky se ovšem nemám jak dostat zpět do práce – nemám peníze na dopravu (Thanks Mike!), protože můj šéf mi nezaplatí, dokud nebude jasno o mých daních. Musím jít asi 2 míle pěšky, ve vedru, dusnu a s chřipkou.

Náš dům

Do práce jsem dorazil úplně KO. Ještě nějakou dobu čekám, jestli se to nezlepší, ale je to pořád horší – musím domů. Cítím se zle jako parní kotel u lokomotivy. Večer nemůžu vůbec spát.

Den 39, pátek 20. 8.

Ráno je mi trochu lépe. Čtu noviny (nejdu do práce): v Libérii je zdá se klid (díky bohu, konečně). Zato v Nigérii, kde nynější vojenský diktátor Babangida slíbil konečně odstoupit, to vře. Tihle „vůdcové lidu” jsou pěkní ignoranti a krvežíznivci. Zvlášť Babangida, který si hraje na všemocného a v červnu klidně anuloval prezidentské volby – tah hodný orangutana na stromě. Dělá problémy i teď a myslím, že neodstoupí (čehož se bojí celá Západní Afrika).

V Togu mají být příští týden prezidentské volby. Snaží se tam zfalzifikovat výsledku už teď tím, že do okrsků dodávají nekompletní sady volebních lístků. Mezinárodní pozorovatelé ale nemají žádná práva to prověřit. Jeden kandidát, Gilchrist Olympio, nemůže kandidovat, protože byl operován v Británii a tožští doktoři tak neuznali jeho fyzický a mentální stav!!! Je to syn prvního tožského prezidenta Sylvána Olympia, který byl zavražděn současným prezidentem Eyademou. Jeden z Davidových kamarádů (bydlí naproti nám) je prý jeho bratranec.

Den 40, sobota 21. 8.

Dnes po poledni se cítím úděsně. Nejprve třasavka od zimy, pak parní kotel a nakonec lázeň v potu. Ama mě doprovází do nemocnice (všichni ostatní jsou pryč na nějaké oslavě). V nemocnici dostávám injekci a transfúzi. Samozřejmě z toho nemám velkou radost, ale naštěstí mě nechali prohlédnout všechny jehly a stříkačky. Oboje zázračně rychle pomáhá a během 2 hodin se cítím mnohem lépe. Prý to byla malárie. Ale nevím, protože tady je podle nich všechno malárie. Bylo to podobné chřipce. Je ale pravda, že ta potvora malárie se prý někdy chová jako chřipka a ani prášky (které musím během celého pobytu brát každý týden) mě 100% neochrání. Většina z nich spíš jen potlačí příznaky (stejně jako gamaglobulin žloutenku), takže se naopak může hůře identifikovat.

Den 41, neděle 22. 8.

Den posledního odpočinku. Chtěl jsem prát, ale nemůžu. Hora prádla narostla do obrovských rozměrů. Asi se z toho zblázním. Alespoň, že tu první malárii mám už za sebou.

Den 42, pondělí 23. 8.

Nic není definitivního, ani moje malárie. Je mi všelijak. Jdu zase k doktorovi. Ten mi tentokrát předepisuje jiné prášky. Z práce jsem se nechal odvézt, protože jsem se nemohl udržet na nohou. Stavili jsme se v jedné laboratoři na krevním testu, který jediný může potvrdit nebo vyvrátit, jestli mám malárii. Výsledky budou zítra.

Den 43, úterý 24. 8.

Ráno mám výsledky testu – definitivně je potvrzeno, že mám malárii, slovy laboranta: „You´ve got plenty of malaria parasite inside you.”

Nad stolem v jídelně visí fotografie hlavy rodiny

Tentokrát jdu k jinému doktorovi. Klinika se jmenuje Oman Clinic (je to arabské jméno, ale co se dá dělat!). Je kousek od našeho domu. Dostávám zase jiné prášky a injekci chloroquinu (antimalarik droga). Za vyšetření a injekci musím platit v hotovosti, pojištění je tu na nic, protože všichni chtějí hotovost („Black man wants cash.”, jak řekl Sammy, jeden můj spolupracovník). Snad mi to u nás pojišťovna proplatí.

Teď snad něco o domě, kde bydlím, jelikož jsem pořád doma, tak mám čas se tu trochu rozhlédnout. Je to dvoupatrový dům. Dole je náš pokoj (s Davidem), kuchyně, velká hala (pro přijímání hostů), veranda, jídelna koupelna a záchod. Nahoře jsou další tři obytné místnosti, koupelna, záchod a nějaké skladiště. Sklep ani půdu nemají. Dveře ani okna netěsní, protože tady nemají zimu. Okenní skla jsou podélně rozdělena na segmenty, které se dají sklápět, čímž se reguluje přísun vzduchu z venku. Za okny jsou sítě proti moskytům (tak tady říkají našim komárům). Za našim domem je ještě jeden přízemní domek – původní dům, ve kterém má rodina bydlena. Teď je pronajatý nějakému právníkovi. Za tímhle malým domkem je malá kuřecí farma (asi 150 kuřat) a něco jako dvůr, kde je ale strašný bordel. V zadní části dvorku jsou palmy a hustý porost spíš už připomínající džungli. Rostou tam plantains (jejich plody vypadají úplně jako banány, ale nejsou to banány. Zatím jsem nepochopil, proč to nejsou banány). Je tam taky jeden vrak auta a přes něj spadlá stará palma. Celkem srandovní pohled. Napravo od našeho domu je další pozemek, kde je dům, který moje rodina taky někomu pronajala.

Den 46, pátek 27. 8.

Malárie je potvora. Člověk si myslí, že už je po ní, protože se cítí dobře, ale ona se zase vrátí. Tenhle kolotoč horečnatých záchvatů a úlevy se neúnavně opakuje. Dostal jsem 2 injekce chloroquinu a myslel jsem si, že i ten druhý doktor zklamal. Po několika dalších horečnatých záchvatech se teď už ale cítím lépe, snad je to opravdu konec (tentokrát už druhý). Z práce mám zprávy, že prý konečně mají MS Access, takže jsem vlastně nic nezmeškal, protože bych do teď v práci stejně nic nedělal.

Den 47, sobota 28. 8.

Zdá se, že už jsem v pořádku, i když jsem strašně unavený. Doma mi říkají , že prý jsem ztratil všechnu barvu co jsem tady od slunce „chytil”, takže jsem opravdu běloch.

Den 49, pondělí 30. 8.

První den v práci. Mám MS Access, ale nemám k němu manuály, takže je mi na nic, protože nemám čas abych se jim prokousával metodou pokusů a omylů. Kdo ví, jak dlouho na ně budu zase čekat. Zatím mám ale plno práce s výplatní listinou, která musí být do zítra hotová, aby se mohly z banky vybrat peníze. Je celkem šibeniční termín stihnout to za jeden den, když mě pořád někdo vyrušuje s nějakými detaily. Někdo to ale na tom počítači udělat musí (kdo asi?).