Nelegální pobyt II.

V práci začínám být pod velkým tlakem. Mým hlavním projektem je program na řízení výroby, ale každou chvíli někdo přijde, že chce začít používat počítač k tomu a tomu účelu a Davide udělej to. Pak samozřejmě všechno do počítače třískám já a oni si jen libují, jak skvěle využívají počítač, když jim denně přinesu výpis...

ŘÍJEN 1993

Den 82, sobota 2. 10.

Včera jsem byl v Afrikiku pokecat s ostatními praktikanty. Domů jsem přišel kolem jedné a všechno už bylo zavřeno. Jelikož se mi nepodařilo nikoho probudit, tak jsem šel za dům na zahradu vyspal jsem se pod palmou. Bylo příjemně, vadili mi jen komáři a švábi.

Ráno, když jsem po sobě po snídani uklízel nádobí, si mě všiml James (Davidův bratranec bydlící tu s námi) a prý že ho mám vždycky zavolat, že to uklidí, podle něj to není práce pro mě. Tady doma se ke mě všichni chovají skvěle.

Na státní návštěvě je v Ghaně v těchto dnech delegace ze Sierry Leone, kde minulý rok kapitán Valentine Strasser provedl převrat. Chtějí se podívat, jak se provádí přechod od vojenské vlády k civilní (stejným vývojem procházela Ghana posledních 10 let – od Rawlingsova (nynější ghanský prezident) druhého převratu v roce 1981). Celá vláda Sierry Leone je strašně mladá, jsou to opravdu ještě kluci – Strasserovi je jen 28. Opozice ghanské vlády (která na konci roku 1992 bojkotovala volby – v Africe běžná praxe – viz. volby v červenci letošního roku v Togu – čímž se připravila o možnost účasti na vládě) se tomu samozřejmě vysmívá, protože podle sebe nevidí na současném ghanském systému nic, z čeho by se mohl kdokoliv učit. Je sice pravda, že to tu hodně skřípe, ale podle mě by se většina západoafrických států měla od Ghany co učit (tak špatně na tom okolní státy jsou!!).

Aburi

Den 83, neděle 3. 10.

S Kingou a s Nati (španělská praktikantka) vyrážíme asi 30 km za Akkru, kde se ve zdejších horách nachází Aburi Botanical Gardens. Je to příjemné místo, fouká tady silný vítr, skoro se ani nezdá, že jsme v chudé Africe. Takovýchto míst tu je ale poskrovnu a navíc se musí platit vstup, i když je to vlastně jen dobře udržovaný park, kterých jsou u nás desítky. Čím dál více si uvědomuju, že se tady každý snaží vytřískat peníze téměř na všem.
Když sjíždíme z hor, je vidět planina, na které se nachází Akkra. Je to velká, rozpláclá vesnice, do které se mi vůbec nechce zpátky. Mezi námi a Akkrou jsou tu vidět roztroušené malé vesničky.

Akkra

Den 85, úterý 5. 10.

O pět jsem na Immigration Department Dnes je to už 50 dní, co jsem podal žádost o prodloužení víza. Mám mluvit s nějakým plukovníkem Disu. Ukázalo se, že je to arogantní, vygumovaný voják, který mě seřval a vítězoslavně mi sdělil, že „již” před 14dny poslali dopis na AIESEC s tím, že chtějí mluvit s člověkem, co za AIESEC podepsal tu žádost o prodloužení, jako bych já mohl za to, že AIESECáři jsou neschopní sem dojít. Taktně samozřejmě pomlčel o tom, že před těmi 14dny tam moje žádost ležela už celých 36 dní (zatímco oni se šťourali v nose).

Nezbývá tedy nic jiného, než přivést sem Edmunda.

Den 88, pátek 8. 10.

Kinga ode dneška pracuje u Unileveru, kde bude snad mít větší možnost rozletu ve svém oboru.

Minulý víkend jsem se domluvil s Jonesem (manžel Glorie, Davidovy sestry), že se na víkend přijedu podívat do Kumasi a spojím to s návštěvou jezera Bosumtwi. Z Akkry odjíždím v 7 večer, přestože jsem v autobuse seděl již před šestou – vždy se tu totiž čeká, než se příslušný dopravní prostředek (bus, tro-tro, taxi) naplní, takže tu není žádný fixní jízdní řád.

Kumasi

Cesta byla celkem OK, silnice většinou dobré, trvala asi 4 1/2 hodiny a v půl dvanácté jsem byl před kanceláří Rothmans v Kumasi, kde jsme si s Jonesem dali sraz (Jones je zodpovědný za Ashanti region v distribuci výrobků dovážených firmou Meridian Tobacco, k nimž patří i Rothmans).

Den 89, sobota 9. 10.

Jones jede ráno na poradu, alespoň mě sveze do města (bydlí na okraji Kumasi). Na město mám však jen 2,5 hodiny, protože v jednu s ním mám sraz, jedeme domů na oběd a pak všichni i s Glorií a malým Julienem vyrazíme k jezeru Bosumtwi.

Doma u Jonese a Glorie

Prvním mým cílem je National Cultural Centre, kde je Ašantská knihovna, malé muzeum zasvěcené ašantské historii a králi Prempehu II (vládl do roku 1975). Muzeum je malé ale zajímavé. Je tady replika zlaté stolice, která je pro Ašanty tak svatá, že na ni ani král nesmí sedět. Koupil jsem si příručku jazyka Twi (nejrozšířenější jazyk v Ghaně), takže se budu moci začít učit.

Naproti N.C.C. je nemocnice, která je známá tím, že je na jejím pozemku už 3 století zapíchnutý meč. Není to meč ledajaký, tvrdí se, že až ho někdo ze země vytáhne, ašantské království se rozpadne.

V Kumasi je velký trh. Skoro všechny jeho stánky (dají-li se ty dřevěné kůlny tak nazývat) jsou pokryté plechovou střechou, což při pohledu z některého z okolních kopců působí zvláštním dojmem. Pro mě má tenhle trh ale ještě jiné kouzlo. Před rokem a půl jsem v jednom měsíčníku UNDP (United Nations Development Programme) viděl první fotku z Ghany. Byla to fotka trhu v Kumasi. Když jsem našel to místo, odkud byla ta fotka přibližně udělaná, měl jsem takový zvláštní pocit uspokojení a samozřejmě jsem si ten pohled taky vyfotil.

Kumasi je celkem příjemné město, hlavně se mi líbí, že to není placka jako Akkra, ale je posazeno v kopcovitém terénu, což umožňuje pohled na město z nadhledu. Některé domy, stejně jako v Akkře, mi svými sloupy s podloubím připomínají domy na jihu USA (vliv z doby otrokářství).

Rozlehlý trh v Kumasi

Po obědě jsme se vydali k jezeru Bosumtwi, což je největší kráterové jezero (sopečný kráter naplněný vodou) v Africe. Bohužel ale pršelo, takže jsem u něj nemohl přespat, což byl původně hlavní důvod proč jsem sem jel. Ale i v dešti se mi líbilo a musím se sem podívat někdy za pěkného počasí.

Přespal jsem zase u Jonese a Glorie. Jones je zvláštní člověk a rozhodně nadprůměrně schopný. Je mu 28, je celkem úspěšný obchodník, má přehled a hlavně – zajímá se o Izrael (půjčil jsem si od něj životopis premiérky Izraele Goldy Meierové, což je vlastně životopis novodobého Izraele). Mám pocit, že je mi hodně podobný. Vymyká zdejším měřítkům, protože mu to myslí efektivně a neutápí se v chaosu jako zbytek Ghany. Navíc mi vypověděl celý svůj životní příběh a i vývoj vztahu s Glorií.

Den 90, neděle 10. 10.

Ráno jsem si pustil záznam ze zásnub Jonese a Glorie. Říkají tomu zásnuby, ale je to vlastně svatba, s tím rozdílem, že není zpečetěná v kostele. Podle zvyků kmene Ga (kmen žijící kolem Akkry, z něhož pochází moje rodina) se jich ženich neúčastní, místo toho k nevěstě přijdou jeho sestry, matka apod. a prezentují dary, které si nevěstina rodina vyžádala (šaty, peníze a jiné věci). Pokud je otec nevěsty příjme, je ruka v rukávě. V dnešní době, kdy je v Ghaně špatná ekonomická situace, využívají rodiny nevěst tohohle rituálu k tomu, aby získaly nějaké materiální věci, což má samozřejmě za následek ten fakt, že si každý svatbu pořádně rozmyslí, protože to není vůbec levná záležitost. Ostatně snad všechny podobné události jsou tu způsobem, jak se rodina může prezentovat, takže se pak finančně vzpamatovává několik let.

Odpoledne mě George (člověk z Jonesova týmu) odvezl do města. Tam jsme nemohli projet jednou ulicí, protože byla přehrazená židlemi a lavicemi – obvyklé při pohřbech, které se tady vždy mohutně oslavují (ukázka jak lidé nemyslí na důsledky svého chování).

V Kumasi je taky palác Ašantského krále, kterého Ašanti považují za svého vládce. Prezidenta Rawlingse jako hlavu státu neuznávají, protože není Ašant a není „správný” příbuzný předešlého krále (správný příbuzný = králem je vždy zvolen nejstarší syn sestry současného krále).

Akkra

Den 91, pondělí 11. 10.

V 9.30 jsem měl být na Immigration Department, kde jsem měl sraz s Edmundem, ale jako na potvoru, zrovna když to nejvíc potřebuju, pro mě náš řidič ráno nepřijel. Zuřil jsem, ale když jsem se dozvěděl, že je nemocný, tak jsem nic neříkal (prostě smůla smůlovitá). Na I.D. jsem se tedy dostal s půlhodinovým zpožděním a Edmund už tam samozřejmě nebyl.

Využil jsem tedy alespoň toho, že jsem ve městě a zašel na naše velvyslanectví. Velvyslanec mě pozval na recepci, kterou pořádá pro velvyslance a jiné hosty ve své rezidenci ku příležitosti státního svátku 28. října.

Den 92, úterý 12. 10.

V práci začínám být pod velkým tlakem. Mým hlavním projektem je program na řízení výroby, ale každou chvíli někdo přijde, že chce začít používat počítač k tomu a tomu účelu a Davide udělej to. Pak samozřejmě všechno do počítače třískám já a oni si jen libují, jak skvěle využívají počítač, když jim denně přinesu výpis. Na vlastní program mi tedy zbývá tak polovina času. Původně jsem chtěl být hotov v listopadu, ale vypadá to spíše na leden.

Na pokec v kuchyni – Jemima (vzadu) a James (vpředu)

Rozhodl jsem se měsíčně platit nějaké peníze rodině, protože se mnou mají asi nemalé výdaje a navíc jsem se stal součástí rodiny, do které vlastně příbuzensky nepatřím (i když pro ně je přítomnost bělocha hodně prestižní otázka, takže jim to asi ani nevadilo). Cítím se tak trochu lépe (alespoň nejsem jako příživník).

Minulý víkend Efua zkritizovala moje špinavé tenisky (když jsem v nich odjížděl do Kumasi). Vysvětlil jsem ji, že je to otázka sentimentu, že čím špinavější jsou, tím více mi připomínají všechna ta místa, která se mnou procestovaly. Dnes jsem přišel domů a ty tenisky byly vyprané!!

Den 93, středa 13. 10.

Jelikož je velice pravděpodobné, že si zdejší pobyt prodloužím, musím si taky prodloužit svoje zdravotní pojištění. Píšu proto pojišťovně do Prahy. Nemůžu se však spoléhat jen na ty úředníky v Praze a proto píšu stejný dopis i domů.

Také se blíží den, kdy vyrazím na cesty. Zatím ještě přesně nevím kam. Pokud tu ale zůstanu déle, chci cestování rozdělit na dvě části. První část bude v zimě (leden?). Chci jet na západ navštívit ty země, ve kterých skoro pořád prší a jen teď v zimě to trochu ujde: Libérii, Sierru Leone a Guineu. Spolu s nimi chci projet také Pobřeží slonoviny, a Mali. Druhá vlna by byla někdy na jaře: Togo, Benin, Nigérie, Burkina Faso.

Náš řidič, co mě vždy ráno vyzvedává, je původem z Nigérie (kmen Hausa). Proto nosí na hlavě pořád čepičku. V Nigérii je muslimská většina a i on k ní patří.

Den 94, čtvrtek 14. 10.

Ráno jsem spolu s Edmundem (kterého jsem vyzvedl v Legonu) opět na Immigration Department. Je to neuvěřitelné, ale ty byrokrati nám řekli, že máme přijít znovu v úterý! Asi mi to nebude trvat dlouho a někoho z nich napadnu a nakopu, což bude konečně důvod k tomu, abych byl vypovězen (vysvobozen?).

Alespoň, že jsem se stavil na některých velvyslanectvích a vyzvedl formuláře na víza, jinak by mi to dopoledne připadalo proflákané. Na nigerijském velvyslanectví se chovají, jako by jim patřil svět a prý jsem si měl vízum opatřit „ve své zemi”. Na liberijském velvyslanectví dnes nepracují (jen v pondělí, středu a pátek), což je paradoxní, protože právě tahle země bude muset začít makat, aby se zotavila z války. Pokud tam ale taky budou pracovat jen 3 dny v týdnu jako jejich velvyslanectví, tak se moc daleko nedostanou.

Den 95, pátek 15. 10.

Už 2 měsíce pokračuje stávka univerzitních učitelů, kteří chtějí vyšší plat.

V Ghanaian Times jsem si přečetl článek nazvaný „Rasismus v Evropě”. Musel ho psát nějaký typický Afričan, kterému je cizí pracovat a chtěl by všechno, ale bez práce. Evropské vlády nazval rasistické, protože omezují svobodu pohybu tím, že nechtějí Afričanům vydávat víza. Ani slovo o tom, proč Afričané chtějí do Evropy, že místo aby zamakali doma, chtějí raději do hotové a vyvinuté Evropy. Když vidím tu jejich drzost, začínám už chápat Dhawana (šéf), že na ně někdy musí křičet, protože jinak si strašně dovolují nebo hrají ublížené chudinka.
V koupelně jsem měl dnes večer společnost – ještěrku, švába, pavouka, můru a komáry.

Boti Falls

Den 96, sobota 16. 10.

S Kingou se jedeme podívat na Boti Falls – vodopády asi 50 km za Akkrou. Ve městě Koforidua musíme přesedat na jiné tro-tro. Čekáme ale asi 2 hodiny než se naplní, abychom mohli odjet. Ty dvě hodiny si připadáme jako v ZOO. Každý na nás civí jako bychom spadli z měsíce. Po nějaké chvíli k nám přistoupil starší muž a prý odkud jsem a že jsem silný muž a pak jestli bych mu tedy něco nedal. Zeptal jsem se ho, jestli chce peníze. On že ano. Tak jsem mu řekl, že každý chce přece peníze, já taky a jestli by tedy nedal nějaké on mě. Na to se zarazil a odpověděl: „Já tobě? Vždyť ty jsi přeci milionář!”. Na to jsem se musel začít smát, i když to bylo spíše k pláči, ale prostě mi ruply nervy. Bylo to ostatně lepší, než abych vybuch a začal mu nadávat do ignorantů, kteří nevědí nic o světě. Není to ostatně jeho chyba, že má tak naivní názory.

Kingu jsem každému radši představoval jako svoji ženu, protože se s ní každý chce kamarádit a nedá se odhadnout co vlastně opravdu chce, takže jsme se uchýlili k tomuhle bezpečnostnímu opatření.

Když jsem konečně na místě u Boti Falls, zjišťujeme, že je to snad první pro turisty udržované místo mimo velkých měst. Vodopády jsou vysoké asi 25 metrů a jsou to dva proudy, kterým tu říkají „muž” a „žena”. Dolů, k jezírku do kterého padají, se sestupuje po schodech a jelikož je to v údolí, vodní tříšť je všude ve vzduchu a vlhkost vzduchu je 100%. To nám ale vůbec nevadí a děláme si piknik (ananas a sladký chleba). Teď je tu celkem hodně vody, ale v suchém období (v zimě) je vody o hodně míň. Jsou tu také termitiště a v jednom jsme dokonce viděli termita – byl černý, velký asi 2 cm a měl velká kusadla jako nůžky.

Jelikož jsme byli uprostřed džungle, vydali jsme se ji trochu prozkoumat. Bylo velké vlhko, vegetace hustá, všude palmy a liány, kokosové ořechy a krásní motýli. Lilo se z nás jako z konve – bylo to zatím asi nejvlhčí místo, kde jsem v Ghaně zatím byl.

Akkra

Den 97, neděle 17. 10.

Je až s podivem jak často noviny píší o čarodějnicích. Většina mých známých, včetně mé rodiny, na ně i věří. Je to neuvěřitelné, ale není se co divit, když noviny tyhle pověry živí, místo aby je vysvětlovali.

Dnes jsem byl půl dne v práci, protože jsem chtěl přepsat alespoň část deníku do počítače.

Expanze firmy pokračuje pomalu. Původní termín přesunu celé továrny do nové lokality v Temě byl listopad. Teď je to spíše únor (a to s hodně velkým štěstím) – indická firma, u které jsme objednali stroje nás zklamala a posílá je teprve teď asi s dvou měsíčním zdržením, Dělníci na stavbě jsou pomalí, prostě typičtí Ghaňané.

Den 99, úterý 19. 10.

V 10.00 mám na Immigration Departmentsraz s Edmundem. Samozřejmě, že jsem se ho nedočkal. Alespoň jsem ale obešel další velvyslanectví (tentokrát pěšky, nechtěl jsem být závislý na našem řidiči, který je silně nespolehlivý).

Překvapilo mě velvyslanectví Pobřeží slonoviny – elegantní bílá budova, anglický trávník, příjemný personál. Nechal jsem tam svoje údaje, protože musí nejprve poslat telex do Abidjanu (pocházím z, pro ně neznámého, státu). Prezident Pobřeží slonoviny je už 5 měsíců ve Francii v nějakém sanatoriu (není divu, oficiálně mu je už 88 let, ale prý je mu ve skutečnosti o několik let více!).

Den 100, středa 20. 10.

Ráno mířím opět do Legonu, chci mluvit s Edmundem, dozvědět se proč opět zklamal. Samozřejmě tam není. Od Mika se dozvídám, že včera na Immigration Department byl, mluvil s jedním z těch úředníkůc a prý chtějí dopis od AIESECu International z Bruselu.

Od našeho řidiče jsem se dozvěděl, že muslimové v Africe nemají nic proti Židům. Moc tomu ale nevěřím, protože muslimové jsou všude stejní.

Večer jsem měl menší konflikt s Amou, který vyústil v to, že začala trucovat a nemluví se mnou. Jsem zvědav, jak dlouho jí to vydrží.

Den 102, pátek 22. 10.

Večer v Afrikiku konečně mluvím s Edmundem. Už na něj ani nekřičím, protože vím, že to nemá cenu. Potvrzuje mi, že Immigration Department chce dopis od AIESECu Ghana a od AIESEC International v Belgii.

Ada

Den 103, sobota 23. 10.

S Kingou vyrážíme na východ, do městečka Ada, které leží v ústí řeky Volta do Atlantiku. Cestou projíždíme zcela odlišnou krajinou než jaká je mezi Akkrou a Kumasi – tady převládá savana s nízkou trávou a sem tam nějakým keřem nebo stromem.

Pohodička pod palmami. Je poledne, tudíž největší dusno a nikde ani živáčka

Ada je typická, malebná vesnička. Připadám si opravdu jako v Africe – místní trh vypadá jako z filmů o Africe někde v Keni.

Řeka Volta je tmavě modrá a jelikož je krásné počasí, kontrastuje se sytou zelení palmových hájů ozářených sluncem. Pláž je nádherná, písek je ale tak horký, že po něm bosí musím utíkat (přesně jako u Rudého moře v Izraeli). Moře je teplé, vlny jsou hrozivě vysoké a silné. Je tu spousta lastur a sépiových kostí. Všude kolem nás jsou děcka. Samozřejmě chtějí peníze. Nezbývá nám než je ignorovat – po nějaké době to pomáhá.

Domorodec nám přímo z palmy sundal čerstvý kokosový ořech

Vypadá to tu jako v pohádce – pláž s kokosovými palmami, rybářské vesničky s dřevěnými domky se střechami a ploty z palmových listů, některé z nich se suší na pláži. Dali jsme se do řeči s domorodci a ochutnali kokosové ořechy přímo z palmy. Prostě idyla. Jeden domorodec se mě zeptal, jaký krém používám, že mám tak bílou kůži. Ten den ale silně zčervenala – ještě nikdy jsem se tak hrozně nespálil. Byla to asi cena, kterou jsem musel zaplatit za návštěvu toho ráje (pro nás je to ráj, pro ně ale tvrdé živobytí).

Akkra

Večer v Akkře jsme ještě silně zmokli, když jsme byli na cestě k Bee, jedné modelce (sestra Davidovi dívky), která nabídla Kinze bydlení. Kinga se ze své rodiny musí odstěhovat. protože se brzy vrátí jejich syn z Británie – je to podivné a zároveň nezdvořilé, zvláště když se ji na začátku dostalo ujištění, že tam může bydlet jak dlouho chce, což bylo teď samozřejmě popřeno.

Den 104, neděle 24. 10.

Hned ráno je u mě Kinga. Dnes večer se musí odstěhovat pryč z rodiny. Její rodina se k ní ráno chovala dost nepřátelsky. Brečí. Na pár dní se nastěhuje ke svému šéfovi, který bydlí v opravdu nádherném domě v jedné klidné čtvrti Akkry, než najde něco jiného.

Takhle se vyrábí snad nejlidovější jídlo Ghany – James a Efua tlučou fufu

Odpoledne jsem se u nás na dvoře schválně zapletl do přípravy fufu – místního nejrozšířenějšího jídla. Připravuje se tak, že se nejprve rozdrtí cassava, plantain a yams, čímž vznikne hmota, která nemá vůbec žádnou chuť. Ta se pak jí (rukama) s omáčkou – dnes jsme měli arašídovou. Když jsem si minule (před dvěma měsíci) stěžoval, že to nemá žádnou chuť, upozornili mě, že se to nemá žvýkat ale pouze polykat – to je tedy skutečně skvělé jídlo! Dnes jsem teda zkusil polykání, ale i tak je to bez chuti.

Večer se u mě objevila Ama – už nemohla vydržet to trucování. Pokoušela se ze mě dostat omluvu, ale když viděla, že to je marné tak to vzdala a začala se chovat zase normálně.

Ze včerejška jsem tak spálený, že mám na ramenou puchýře a na obličeji je ta spálená kůže úplně tvrdá – všichni se tomu diví, protože tady se to nestává. Ama na základě toho tvrdí že oni (černoši) jsou tedy silnější než my (běloši). Musel jsem ji tedy vysvětlit jak se mají věci s pigmentem.

Den 106, úterý 26. 10.

Kinga se včera přestěhovala na čas ke svému šéfovi. Je to Francouz a bydlí tu s manželkou a dcerou. Večer jsem je byl navštívit – jejich dům je bílý, což je tu vyjímka, protože tady všichni barví domy zevnitř namodro nebo načerveno protože bílá se podle nich hned ušpiní. Připadal jsem si, jako když vůbec nejsem v Africe, ale spíš jako v nějakém velkém domě na francouzském venkově.

Od Kingy jsem se dozvěděl, že Balkan Air zrušil linku Lagos – Akkra (na zimu). Hned jsem se zhrozil představou, že se se všemi věcmi budu na zpáteční cestě kodrcat přes Togo a Benin do toho, všemi zatracovaného, Lagosu. Naštěstí však Balkan na linku Lagos – Akkra bude používat Ghana Airways. Tzn. pokud poletím zpět do března ‘94, Ghana Airways mě dopraví do Lagosu a odtud poletím Balkanem do Sofie.

Den 107, středa 27. 10.

Do práce mi zavolal Mike (AIESECář). Nedávno jsem ho požádal, aby mi poslal ceny počítačů, které prodávají – pro naši síť. Je zvláštní, že se ozval během několika málo dní (a telefonem, skoro jsem myslel, že ho tady neumějí používat), protože jinak jsem o něm neslyšel jak je rok dlouhý. Asi pro ně tu praktikanti nejsou důležití, pokud z nich nekápnou nějaké peníze (jako tenhle byznys s počítači).

I v noci mají děti hlad – rodinná příbuzná na návštěvě právě kojí

Už přes týden u nás doma zase neteče voda. David musí každý den ráno vzít auto a dojet pro ni do Akkry. Je to hrozné, ale opět jde jen o zvyk.

S „mum” se snažím trochu mluvit v Twi. Zatím jsem se naučil pár frází, pozdravů atd. Dělá ji to velkou radost, a pro nás pro oba je to celkem sranda.

Den 108, čtvrtek 28. 10.

Večer jsem na koktejlu, který náš velvyslanec uspořádal ku příležitosti 28. října. Je tu plno lidí, různé národnosti – Evropani, Indové, Japonci, Afričani, Američani a samozřejmě Češi. Je to úleva zase si jednou promluvit česky. Z Čechů tu je jedna zdravotní sestra pracující v nemocnici v Korle Bu, jedna sekretářka (vzala si Ghaňana) s dcerou, dva inženýři od Zlína a žena jednoho doktora. Sekretář velvyslanectví, pan Mach, se začátkem roku vrátil z Afghánistánu, odkud musel utéct, když bylo naše velvyslanectví, během války v Kábulu, rozstříleno.

Rezidence velvyslance, kde se koktejl konal, je velký, příjemný dům situovaný v Airport Residential Area. Má velkou zahradu s trávou, bazén a betonový kurt. Většina místních zaměstnanců velvyslanectví mě už zná, protože se (relativně) často stavuju v budově velvyslanectví v centru Akkry.

Den 109, pátek 29. 10.

Večer Kingu a mě pozval Sunil na večeři do čínské restaurace. Spolu s námi tam byla i jeho žena Preeti, která v neděli odlétá na 2 měsíce do Indie a její bratr Honey, cestující po Africe za obchodem. Jídlo bylo vynikající, i když obsluha typicky ghanská = pomalá. Jako jediný jsem jedl hůlkama.

Den 110, sobota 30. 10.

Doma konečně zase teče voda. Už ani nevím, kdy to bylo naposled.

V práci mě navštívil Honey (bratr Preeti) s nabídkou, že pokud někdy pojedu do Indie, mám u něj zajištěný pobyt v Bombaji.

Večer se místní česká komunita schází v zahradní restauraci Aerostar na letišti. Dnes jsou tu skoro všichni. Paní Janečková (žena velvyslance) za týden odlétá na dovolenou, tak to oslavujeme. Velvyslanec mi říká „pane inženýre”, já jemu „pane velvyslanče”. Mach chce, abych jim s něčím pomohl na počítači. Velvyslanec musel na začátku roku 3 měsíce běhat po místních úřadech, aby nebyla právně přerušena kontinuita diplomatických vztahů ČSFR a nyní České republiky s Ghanou. Slovensko tady zastoupení nemá. Velvyslanec na tu oslavu 28. října Slováky nepozval.

Den 111, neděle 31. 10.

Dopoledne jdu s „mum” do „jejího” kostela. Chci ji udělat radost, protože mají 50leté výročí „Presbyteriánského ženského sboru” a ona bude mít nějakou řeč – chce, abych ji vyfotil.

LISTOPAD 1993

Den 116, pátek 5. 11.

Stal se zázrak. Po 81 dnech čekání v „ilegalitě” jsem byl opět uznán jako rezident v Ghaně – dostal jsem totiž půlroční vízum, platné do 15. 2. 1994. I tak ale moje odysea s Immigration Department končí jen dočasně, protože v lednu chci odjet do Pobřeží slonoviny, k čemuž budu potřebovat re-entry vízum pro návrat do Ghany a pokud si budu chtít svůj pobyt prodloužit za 15. 2. 94, budu muset opět požádat o další vízum – dvě typické „úplatkové situace”.

Naše pravidelná setkání praktikantů byla přesunuta z Afrikika, zahradní restaurace v příjemném prostředí ale strašným personálem a kupou prostitutek, do Scotch Clubu, restaurace na The Circle. Scotch Club sice není na pohled tak příjemný, ale o to více je „ghanský” (je to vlastně betonový dvůr se stolky a židlemi), nejsou tady skoro žádní turisti (my praktikanti jsme tak trochu hrdí na to, že nejsme jen turisti, ale že tu žijeme a pracujeme, i když pro černochy budou všichni běloši vždycky jen turisti) a je tu levné pivo.

• ◄ Nelegální pobyt I.
• Češi v Africe ►