Cesta přes poušť I. (tam)

Chlupi asi začíná blouznit. Pořád vykřikuje něco jako „Maminko já už budu hodný.” v narážce na ne zrovna ideální cestovní podmínky a v domnění, že to dostal od maminky za trest...

PÁKISTÁN

Čas v Pákistánu je o půl hodiny před íránským. Těsně před odjezdem vlaku tu ještě máme malou „šou", když se mezi dvěma Pákistánci strhne rvačka o kanystr vody. Vyměňujeme nějaké peníze a asi po třech hodinách nasedáme do vlaku a vyrážíme směr Quetta.

Přímo na hranici se procházejí kozy a velbloudi, z pouště vane horký vítr nesoucí sebou prach a písek. Už po několika minutách jízdy jsem celý od písku. Pohled na poušť je fascinující, ale přinášíme za něj oběť v podobě pomalého tvrdnutí vlasů a písečného make-upu.

Ve vlaku – zatím se ještě zpívá a je veselo

Země je úplně vyprahlá, někde jsou vidět stopy vyschlých koryt řek. Poušť je skalnatá i kamenitá, sem tam nějaký písek a duny. Podél železnice vede rozvod elektřiny, asi jediný v této oblasti. Široko daleko až na sever k Afghánistánu nic není. Míjíme ceduli s nápisem „612 km". Tolik kilometrů nás dělí od Quetty. Na trase je 10 zastávek.

Jízda není moc pohodlná. Opěradla sedadel jsou dřevěná a pořád se s námi chce někdo bavit po jejich způsobu, tj. vůbec je nezajímá, jestli my chceme nebo ne. Jeden chlapík si balí jednu hašišovou cigaretu za druhou. Ne ale jen špetku hašiše do tabáku, hezky celé hašišové. U nás by prý taková cigareta stála 100-500 korun. Tady 5 rupií (ani ne 4 koruny). Drogy jsou tu úděsně levné.

Vlak jede hrozně pomalu, na každé zastávce stojíme desítky minut, než všichni vysednou, nasednou a přesunou správným směrem svoje zavazadla. Nemáme už skoro žádnou vodu.

Chlupi asi začíná blouznit. Pořád vykřikuje něco jako „Maminko já už budu hodný.” v narážce na ne zrovna ideální cestovní podmínky a v domnění, že to dostal od maminky za trest.

Teď večer je poušť jiná než ve dne. Slunce už ji tolik nespaluje, takže je trochu (ale ne o moc) příjemněji. Působí klidně a tiše, není tu nic než ten náš pomalu se šinoucí „had” vagónů.

O půlnoci zastavujeme v oáze Nok Kundi. Naše těla už drsně pociťují nedostatek vody. Celý den v tomhle pekle jsme „jeli” každý na ten svůj litr (!!!) vody. Mám žízeň jako nikdy předtím, ale nemůžu pít skoro nic, protože by mi nezbylo nic na později. Vypil bych hned i 3 litry, můžu ale pít jen jeden „loček” v několika hodinových intervalech. Už je to prostě nesnesitelné.

Den 12, sobota 5. 8.

Došla mi voda. Je pět ráno a mi jsme teprve v polovině cesty, tzn., že od včerejška 10 hodin dopoledne (za 19 hodin) jsme urazili teprve asi 300 kilometrů. Do Quetty máme ještě polovinu cesty. To znamená přinejmenším dalších 12 hodin cesty. Je to drsná krize, protože není žádná voda a budeme bez ní muset přežít zrovna tu nejhorší část dne.

Zastávka uprostřed pouště – už je zase veselo, protože si můžeme načerpat vodu. Sice teplou, ale vodu!

Naštěstí asi za půl hodiny přijíždíme do oázy Dalbandin. Všichni (i my) se okamžitě vrhají na místní studnu a plní svoje velké kanystry. Voda je sice teplá jak ..., ale alespoň je to tekuté. Kupujeme si i nějaké melouny, protože ten litr vody co budeme každý mít cestou do Quetty k dispozici je výsměch civilizaci.

Vlak se nějak dlouho nehýbe. Je už 8 hodin. Jdeme zjistit co se děje. Na kolejích před námi je prý nějaký problém, jehož oprava má trvat alespoň 3 hodiny.

V 11 opět sondujeme situaci. Prý vyjedeme až v 5 odpoledne, protože kdyby se jelo hned, tak se do Quetty přijede v noci, což je pro ně nepřijatelné. Připadá mi, že celé pákistánské železnice jsou podvod na lidech. Tak neschopné lidi jsem opravdu ještě neviděl. Nejhorší na tom je, že kdybych je začal srovnávat např. se železnici v Burkině Faso, tak bych tu burkinskou dost urazil.

Lidé na stanici posedávají a polehávají, zanechávajíce za sebou všude šlupky, papíry a jiný bordel. Je mi jich líto, protože vím, že se svým současným chováním nemají absolutně šanci dostat Pákistán dál než teď je – na periferii světa.

Flegmaticky jím koupený meloun. Přistihuju se při tom, že po těch lidech házím pohrdavé pohledy, protože chování podobné tomu jejich zavinilo naši situaci (což už opravdu začíná být dost špatné – za chvíli z toho asi zešílím). Samozřejmě je to nesmysl svalovat vinu na své spolucestující. Zkuste si ale udržet dobrou náladu, když se kvůli čísi neschopnosti ocitnete na jeden den uprostřed pouště a zabijete tak pracně získaný náskok, který mohl vynést jeden den navíc v horách. Ani romantické už to není, protože romantika končí tam, kde není voda. Opravdu jsem ještě nejel vlakem, který by měl na 300 kilometrech jeden den zpoždění!!!

Pákistánský vlak

Už se pomalu smiřuju s tím, že ztratíme den, když k železniční stanici přijíždí autobus. Bez velkého rozmýšlení do něj nasedáme (Chlupi se tedy spíše potácí, protože od Isfahánu je pořád ještě zničený a když mu říkám, aby víc jedl, tak mi odpovídá, že si kupuje buchty, protože po těch problémech co měl musí přece začínat nečím lehkým a suchým).

Cesta autobusem je dost kodrcavá, někdy není silnice pod dunami vidět, nebo vůbec chybí. Je to taková typická silnice dvacáté třetí třídy. Hlavní ale je, že jedeme a že snad budeme v Quettě do sedmi do večera. Občas zastavujeme na občerstvení – čaj, kola, jednoduché jídlo v chatrčích – motorestech, což je taky lepší než ve vlaku, který zastavoval tam, kde nic nebylo. Většina lidí nám na tuhle cestu radila vlak. Nechápu ale proč, když to nemá jedinou výhodu při tak dlouhé době v něm strávené.

• ◄ Zahedán
• Quetta ►