Isfahán

Konečně jsme v Imámově mešitě, kvůli které jsme sem vlastně jeli. Je na jižním konci Chomejního náměstí. Někdy se mi stává, že na některé věci v úžasu civím a nechápu. Teď mám jeden z takových pocitů. Byla postavena za 26 let a dokončena v roce 1638 šáhem Abbasem I. Zvenčí i zevnitř je celá vykachličkovaná a vypadá úžasně...

Před pátou přijíždíme do Isfahánu na jižní autobusový terminál. I kolem Isfahánu jsou hory, jako po celém Íránu. Děda-letec nás předává do rukou jednoho mladíka – dalšího spolucestujícího z autobusu, který taky jede do centra. V autobuse jsme asi museli provádět dobrou „šou", protože nám platí taxi (bránil se placení od nás) a ještě nám pomohl najít hotel. Máme štěstí, protože ani tady nemusíme za ubytování platit v dolarech. Hotel je celkem OK, zase místnost o 3 postelích. Hlavně, že je tu sprcha a umyvadlo, protože budeme muset něco vyprat.

Chomejního náměsti s Imámovou mešitou v pozadí

Isfahán je nádherné a čisté město. Na každém kroku je tu vidět, že má dlouhou historii. Je tu spousta starých elegantních budov, ulice jsou lemovány několika řadami stromů. Ihned po příjezdu a rutinní hygieně jdeme na první prohlídku. Středem Isfahánu je Chomejního náměstí, plocha pro pěší 500×160 metrů navržená roku 1612. Uprostřed je kašna, okolo jsou lavičky a tráva, na které se tu normálně sedí a piknikuje nebo hraje fotbal. Hlavní dominantou je Imámova mešita, klasický příklad perské architektury. Je prostě nádherná. Má 4 vysoké minarety a velké nádvoří, do kterého je otevřená. Celá je pokrytá různobarevnýma kachličkama, které vytvářejí nejroztodivnější vzory – typický rys perské architektury. Na náměstí je ještě jedna mešita. Ta ale nemá žádný minaret, protože byla postavena pro rodinné modlitby, takže do ní nepotřebovali být svoláváni věřící. Podél celého náměstí jsou tunely s krámky, kde se prodávají nejrůznější suvenýry – od měděných samovarů, pohárků, táců, citací z koránu vytepaných do kovových desek po ubrusy, koberce a tisíce dalších věcí. Na severní části náměstí se rozkládá bazar, kde jsou v krytých chodbách kromě krámků i nádvoří, mešity a zahrady.

Sedáme si na trávu, abychom si odpočinuli. Náměstí je plné lidí. Ženy jsou samozřejmě zahalené, jako všude v Íránu. Některé celé v černém, některé mají kabát a na hlavě šátek.

Dává se se mnou do řeči jeden místní mladík – fyzik. Strašně ho zajímá, jak to vypadá s pracovními příležitostmi v Západní Evropě, která země je nejlepší a další podobné informace. Dělá mi dost těžkostí vysvětlit mu, že Evropa je ekonomicky vlastně na ústupu a má vysokou nezaměstnanost. Taky diskutujeme o Bosně. To je pro ně strašně zajímavé a důležité téma. Chtějí totiž pomoci bosenským muslimům a zítra mají být ve všech větších městech demonstrace na jejich podporu a na podporu odvolání embarga na prodej zbraní bosenským muslimům. Zajímavé je slyšet jeho názory na USA, které, přes oficiální postoj americké vlády k Íránu, obviňuje z podpory místní vlády tím, že nakupují íránskou ropu. Diskuse trvala asi 3 hodiny. Za tu dobu se už setmělo.

Iránské „náctiletky” nevypadaji moc ušlápnutě

Martin se mezitím činil úplně jinak. Jelikož ho moje diskuse s Íráncem moc nezajímala, protože byla v angličtině, potuloval se tak dlouho po náměstí, až ho odchytily nějaké holky a přinutily ho (určitě silou, jak ho znám) aby si k ním sedl. Když jsem se odtrhl od své docela zajímavé debaty, už tam seděl i Chlupi a spokojeně chrochtal pod náporem lžic s rýží a špagetami – slečny si tam totiž udělali piknik. Tak se Chlupi podruhé najedl. Je to celá rodina (teda bez chlapů) – matka, její dcera s dětmi a její 3 neteře ve věku 14 – 16 let. Ihned jsem věděl kolik udeřilo – Martinův pohled na jednu z nich (16 let) mi řekl vše. Má brejličky, takže je to jasné. Všechny jsou strašně zvědavé. Máme ale trochu komunikační potíže – naše perština potřebuje ještě „trochu” vybrousit. Asi jsme je zaujali tak, že si s námi na zítra v sedm večer domluvili schůzku u jednoho starobylého mostu.

Jelikož je už tma, Imámova mešita je osvětlena tak, že se odráží ve fontáně. Prostě krásná romantická noc. A já tu sedím uprostřed Íránu místo abych byl se svoji Beruškou. Zítra ji musím zavolat.

Z náměstí odcházíme se smíšenými pocit. Nikdy bych neřekl, že zrovna v Íránu se budeme bavit a večeřet na trávě obklopeni holkama v černém, které vůbec nejsou ostýchavé, jak bychom si představovali, ale naopak chtějí vědět co nejvíce. Navíc se ještě chtějí fotit.

Martin uléhá se zasněným výrazem ve tváři a rukou na hlavě. Asi ho docela dostala. Já jsem před spaním ještě pral a zjistil jsem, že jsem si mohl vzít mnohem míň oblečení, než tu mám.

Den 9, středa 2. 8.

Ráno si přispáváme a vychutnáváme to, že se nemusíme nikam hnát. Chlupimu je nějak divně, bolí ho v krku. Martin už je OK. Dnešek máme celý na Isfahán a budeme ještě jednu noc ve stejném hotelu. Chtěli jsme se pokusit prodloužit si vízum (z našeho velvyslanectví v Teheránu máme informace, že to jde dobře). Když se ale dovídáme, že vízová kancelář je daleko od centra, tak na to kašleme a jdeme radši na prohlídku.

Chlupi si na ulici zahrál šachy s místním „Karpovem”

Nejdřív se pokoušíme koupit si něco k jídlu. Pořád nás sledují nějaké tři holky. Už si začínáme myslet, že je nasadila Komité. Po asi půl hodině bloudění nacházíme jednu „sendvičárnu", kde si dáváme něco k jídlu a čaj. Jako cukr tentokrát dostáváme hnědá kolečka zkaramelizovaného cukru, který se strčí do pusy a čaj se pije přes něj (mnohem lépe než přes klasický cukr). Ty 3 holky se u nás zase objevily, koupily si limonádu a pozorují nás jak jíme. Pak si jedna vytrhla papír ze sešitu a přišla nás požádat o jména a telefonní čísla!! Všichni kolemstojící jen koukali a nechápali, protože tohle by se jim absolutně nemohlo stát, jelikož by tím ty holky porušily to, co jim přikazuje vládní výklad koránu. Na každém kroku tu prostě je vidět co tady mladým lidem chybí. Nedovedu si představit, že bych ve městě nemohl držet Berušku za ruku a nebo se s ní vůbec nemohl nikde procházet.

Z hlavního telegrafního úřadu voláme domů. Po tom co jsem mluvil s Beruškou jsem nějakou dobu trochu vedle, protože mi přišlo líto, že tady nemůže být se mnou, když je to tu tak skvělé. Martin volal Hance do práce a Chlupi domů, ale nedovolal se.

Cestou na Chomejního náměstí jdeme přes jeden z mnoha isfahánských parků. Jsou tu vydlážděné cesty, udržovaná tráva a stolky na šachy. Chlupi byl jedním místním „Karpovem” vyzván na souboj. Snažil se, ale po šesti tazích vzdal (asi nepočítal s tím, že tu bude hrát šach, tak doma moc netrénoval). Druhého hráče ale už pak vyklepl.

Konečně jsme v Imámově mešitě, kvůli které jsme sem vlastně jeli. Je na jižním konci Chomejního náměstí. Někdy se mi stává, že na některé věci v úžasu civím a nechápu. Teď mám jeden z takových pocitů. Byla postavena za 26 let a dokončena v roce 1638 šáhem Abbasem I. Zvenčí i zevnitř je celá vykachličkovaná a vypadá úžasně. Vchází se do ní 30 metrů vysokým eivanem (portálem), který je nahoře nádherně vyzdoben. Z něj se vchází na nádvoří se čtyřmi eivany. Na stěnách jsou kromě různých abstraktních vzorů vyvedeny i pasáže z koránu – arabština se totiž mimořádně dekorativní. V jižním eivanu je na zemi černý kámen, na který když se dupne, tak se ozve několik ozvěn, jak se zvuk několikrát odráží od země a od stropu. Je to třeba vidět, popis prostě nestačí.

Před mešitou jsme našli krámek s pohledy. Včera jsme se v něm ptali na cenu a dnes byla skoro o polovinu nižší. Dalo trochu práce všechny ty pohledy napsat (směstnejte týden tak neobvyklých zážitků na 10 cm2), ale ostatně od toho je tenhle deník, aby bylo všechno důkladněji popsáno a vysvětleno. Hned na náměstí je malá pošta (připomíná však spíš černou díru). Doufáme, že ty pohledy přijdou dřív než se vrátíme.

Ještě jednou Imámova měšita, tentokrát pohled z vnitřního nádvoří

Odpoledne si Chlupi konečně zavolal a tak jsme se mohli vydat hledat židovskou synagógu, poslední věc, kterou si ještě před schůzkou s Peršankama chceme prohlédnout. Když jsem četl, že v Isfahánu je židovská komunita, tak jsem byl dost překvapen. Je to ale tak, a synagógu jsme skutečně našli. Trochu nám to trvalo (ptejte se v Teheránu na židovskou synagógu!!). Je to nenápadný dům skrytý za železnými vraty, nad jehož vchodem je nápis v hebrejštině. Dostávám kipu a můžu vstoupit dovnitř. Dozvídám se, že není zase tak obtížně být v Íránu Židem. Většina se jich odstěhovala do Izraele nebo USA. Isfahán není jediné místo v Íránu, kde je synagóga – v Šírazu jich má být hned několik.

Ze synagógy úprkem skoro běžíme na most 33 oblouků, kde jsme měli mít v 7 schůzku. Nakonec máme čtvrt hodiny zpoždění, takže nevíme, jestli už tady ty holky byly nebo ne. Cítím se trochu provinile, protože hlavně Martin sem chtěl jít a kvůli synagóze jsme přišli pozdě. Chlupi se ztratil hned na začátku a Martin šel hlídat druhou stranu mostu.

Most je to elegantní, vypadá jako akvadukt – má 33 oblouků – odtud jeho jméno. Pochází z roku 1602. Je na něm plno lidí, asi je to pro Isfahán něco jako Karlův most pro Prahu. Na „mé” straně mostu je u malého stolu člověk s ampliónem a průhlednou plexisklovou schránkou. Pořádá sbírku na bosenské muslimy. Schránka se překvapivě rychle plní. Íránci jsou opravdu solidární s muslimy na celém světě.

Asi ve tři čtvrtě na osm, přesně podle pravidla „neočekávejte, že Peršani budou přesní, ale nedivte se, když vám vyčtou vaši nedochvilnost", se holky konečně objevují. Přecházíme na druhou stranu mostu, kde je menší parčík.

Po několika minutách se holky ale najednou splašily, řekly „Na náměstí Chomejního!” a zmizely, až na dvě, se kterými jsme zůstali stát u silnice. Samozřejmě jsme vůbec nechápali co se děje. Vzápětí jsme ale ihned pochopili a octli jsme se v nejtvrdší realitě totalitního Íránu. Najednou se vedle nás objevili vojáci a odtáhli holky stranou. Hned nám došlo, že máme co dělat s Komité. Vojáci začali holkám nadávat a nejspíš se jich ptali co má tohle znamenat. Abych jim trochu pomohl, tak jsem se těm vojákům snažil vysvětlit, že jsme se jenom ptali na cestu. Samozřejmě to nemělo cenu, protože se samotnýma holkama se správně vůbec nemáme bavit, ale bylo to lepší než nic. Vojáci nás ale vůbec neposlouchali a jednoznačně nám naznačili, ať co nejrychleji zmizíme. Holky pak taky pustili. Byl to tak trochu šok, ale alespoň člověk vidí, proč není tak jednoduché dosáhnout v Íránu nějaké podstatné změny – jste neustále hlídáni a nemám moc iluze o způsobech „normalizace” neposlušných občanů (viz. George Orwell, „1984").

Most Si o Se pol, tj. 33 oblouků

Zpátky se vracíme bez jediného slova a přemýšlíme o tom, co se s těma holkama může všechno stát, pokud se o ně Komité nepřestane zajímat. Na „žal” do čeho jsme je to asi dostali si kupujeme místní pivo, které ale chutná sladce a absolutně nealkoholově. V Africe tohle vyrábějí pro děti. Říkáme si, že se zkusíme podívat na Chomejního náměstí, že tam možná alespoň někdo z nich bude (pořád nám v hlavě zní to jejich „Na náměstí Chomejního!").

Jak na něj přicházíme současně přijíždí nějaké známé auto. Když vidíme kdo z něj vystupuje, nevěříme svým očím. Jsou tu a všechny, i ty co nás od nich odtrhli vojáci Komité!! Sedáme si zase na trávník, ale nejdřív velký kus od nich. Musíme nejprve zjistit, jestli nás tady nikdo nepozoruje. Po chvíli posílají svého malého brášku, který prochází kolem nás směrem ke stánku se zmrzlinou. Když nás míjí, posuňkem nám ukazuje, že si k ním můžeme jít sednout. Vzduch je asi čistý. Přesedáváme si k ním a pokračujeme v „konverzaci”. Kupujeme jim zmrzlinu a sami ji taky ochutnáváme. Je docela dobrá. Jedna z nich pořád chce, abych jí dal svůj foťák, druhá chce zase na Chlupim, aby ji koupil prstýnek. Prostě se rozjely a jsou docela drzé.

Asi po desáté už se nám chce zpátky na hotel, tak se s nima loučíme, ještě se ohlížíme na osvětlenou Imámovu mešitu a vracíme se do hotelu. Martin je v dobré náladě a prý že je rád, že si konečně vyřešil svůj problém. My s Chlupim se ale obáváme, aby se jenom nepřesunul z Hradce do Íránu! I tak se nám ale večer líbil, jen Chlupi říkal, že u něj ty holky klesly, protože pořád chtěly foťák.

Den 10, čtvrtek 3. 8.

Ráno vstáváme později. Nemusíme nikam spěchat, protože nás dnes čeká jediné – let do Zahedanu. Musíme nabrat síly, protože ze Zahedanu do Quetty (Pákistán) nás čeká těžká část pouští, kde je zanedbaná infrastruktura, takže se ta oblast nedá překonat rychle jako v Íránu.

Po jedenácté hodině si necháváme recepčním zavolat taxíka (jinak než taxíkem se na letiště nedá dostat) a asi v 11 odjíždíme a začínáme divokou jízdu Isfahánem – kličkování mezi auty, motocykly a chodci. Řidič jen kroutí hlavou a říká „No good drivers in Isfahan!!", přičemž si asi myslí, že on je ten nejlepší řidič z celého Isfahánu.

Letiště je vzdálené asi 20 km od centra. Je k němu vybudovaná nová dálnice. Hned vedle je vojenské letiště. Když se přibližujeme, vidím na dráze Boeing 747.

Vlastní letištní budova je malá, ale upravená. Má zvláštní vchody pro muže a pro ženy, protože každý je při vstupu kontrolován. Letištní hala je čistá a čekající se můžou dívat na televizi. Zrovna v ní běží nějaké pásmo na podporu bosenských muslimů.

Chci si vyměnit nějaké peníze a tak se na informacích ptám, jestli je na letišti směnárna nebo banka. Prý není, já ale za pět minut jednu objevuju. Pokladník nejdřív musí zavolat do Isfahánu, aby zjistil kurs dolaru. Pak měním $15. Takhle je to na Středním východě všude. Každou informaci si člověk musí několikrát ověřit a pokud to jde, tak se i sám přesvědčit. Často se totiž stává, že každý říká něco jiného, což znamená, že čím více se člověk ptá, tím více se blíží bodu, kdy je nejlepší a nejrychlejší řídit se podle hodu mincí.

Z batohu jsem si musel vyndat nějaké věci a sníst je nebo vyhodit, abych se vešel do 20 kg limitu, který mám povolený do letadla. Teď, když mi ho váží, tak zjišťuju, že má jen 15 kg, takže je v něm i pro budoucnost rezervu.

V tranzitu sledujeme televizi. Ukazují v ní nějakou scénku o tom, jak jednoho chudého člověka bez peněz několikrát někdo pozve do restaurace, pak uteče a nechá jej tam samotného. Majitel restaurace si od něj místo peněz vezme část oblečení. Tohle se mu stane několikrát, až už má jen kalhoty a tílko. Dost naivní, ale Íráncům se to líbí.

Letadlo je starší Boeing 727. Na to, že letíme do zapadlého města uprostřed pouště 100 km od pákistánských hranic je cestujících celkem hodně (asi 70). Na letišti jsou všude vojáci – mají to tu dobře hlídané.

Let trvá asi 1 1/2 hodiny. Poušť má ze shora nespočetně barev. Jsou vidět žluté písčité pláně, vyschlá koryta řek i koryta plná vody, skály, silnice, města. Skoro nikde nic zeleného, jen na počátku letu kolem Isfahánu. Jídlo v letadle je nějaký sýr a omeleta. Tak se Chlupi potřetí najedl. Rozdávají nám noviny. Nejsou v nich ale žádné špatné zprávy o Pákistánu, naopak potěšující zprávy o rostoucím obchodě mezi Íránem a Pákistánem, což pro nás může znamenat jednodušší procedury na hranicích.