Láhaur a Quetta
- Podrobnosti
- Vytvořeno 8. 7. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2675×
Letiště v Lahauru je zvenčí celkem malá budova, uvnitř vypadá jako přestavěný kravín. Není v ní klimatizace, jen les větráků visících ze stropu. Stěny natřeli na bílo, přibili na ně cedule PIA a hned je z toho odbavovací hala...
Lahaur
Zhruba po devíti hodinách přijíždíme do Lahauru. Máme trochu problém najít ubytování (je už pozdě), ale za chvíli už máme svoje pokoje.
Den 24, čtvrtek 17. 8.
Ráno se rikšou vezeme do centra na The Mall. Jelikož zase budeme 5 dní v Íránu, kde nám jsou naše cestovní šeky na nic, směňujeme je v kanceláři Amexu na dolary. Pak se jdeme naposled projít po hlavní třídě a cestou nakupujeme nějaké suvenýry. Mají jich tu nepřeberné množství – koberce, šátky, dřevoryty, věci vysoustružené z kamene. Zvláště dekorativní jsou do dřeva vyryté citace z koránu – arabština je vůbec na pohled dekorativní.
Rikšou se dostáváme zpět do hotelu a ve dvanáct hodin si bereme taxíka na letiště. Cestou projíždíme docela hezkou rezidenční zónou – velké domy se zahradami a celkem čisté ulice. Podobně to vypadá v Airport Residential Area v Akkře.
Letiště v Lahauru je zvenčí celkem malá budova, uvnitř vypadá jako přestavěný kravín. Není v ní klimatizace, jen les větráků visících ze stropu. Stěny natřeli na bílo, přibili na ně cedule PIA a hned je z toho odbavovací hala. U přepážky s blikajícím nápisem „Quetta” čekáme asi 1/2 hodiny, než se něco začne dít. Odbavujeme zavazadla a jdeme do tranzitu. Ten je celkem OK, hlavně je tu spousta židlí, kde se dá sedět. Číšníci roznáší občerstvení na přání (ale ne zadarmo) a vzadu ve speciálním koutku označeném „Prayer Area” se spousta lidí modlí v provizorní mešitě. Vidím, že to „Prayers in the Air” není úplný výmysl. Kolem na stěnách je spousta světelných reklam, hlavně na banky, všechny v angličtině.
Naše letadlo nezačíná v Lahauru, ale letí z Islamabádu, takže Lahaur je jen mezipřistání. Vlastně je to letadlo z Islamabádu do Karáčí, s mezipřistáními v Lahauru a Quettě. Je to starší, celkem velký (sedadla 2+4+2) Airbus 300. Jsou tu i letušky, ale jen jedna z nich je pro naše smlsané české oči ucházející. Máme letět asi 1 1/2 hodiny. Vše jde celkem v pohodě, jen když se v mracích dostáváme do turbulence, tak to trochu hází. Chlupi opět září – dostává oběd – dva tousty se sýrem, banán, čokoládový dort a nějaké křupky. Tak se Chlupi po čtvrté a naposledy najedl. V místních novinách čteme, že partyzáni v indickém Kašmíru popravili jednoho z unesených turistů. Pokud tohle někdo četl doma tak potěš pánbůh!
Když se tak v tom letadle rozhlížím kolem, nějak se mi sem ti lidé v turbanech a nočních košilích nehodí. Ne že bych je chtěl vyhánět z letadla jejich vlastních aerolinek, jen mám ale ještě v živé paměti, jak se dole na zemi brodí v té špíně, oblečení mají špinavé a přesto jsou v pohodě.
Těsně před přistáním nás kapitán oblažil větou „Dámy a pánové, dá-li bůh, v několika minutách přistaneme na mezinárodním letišti v Quettě.” a bravurně přistál.
Quetta
Obloha je zatažená, hory jsou skoro skryté v prašné mlze. Je jen 36°C a vlhkost 22%. Po těch dnech ve vlhku a vedru se nám to zdá jako zklidňující lék jak na tělo, tak na nervy.
Je asi 5 hodin odpoledne a nechceme se v Quettě zdržovat. Taxíkem hned odjíždíme k autobusu Quetta – hranice. S řidičem jsem před jízdou (jako obvykle) dohodl taxu (tady se nelze dohadovat o ceně až po jízdě, to by se člověk nedoplatil). Jemu se to ale během jízdy rozleželo v hlavě a chtěl abychom mu zaplatili více. Přímo se mu to ale nepovedlo, tak to ten sviňák udělal jinak. Dovezl nás na místo odkud odjíždí busy k hranicím s Íránem a od té autobusové společnosti vyžebral provizi za to, že nás přivezl. Samozřejmě nám byla přičtena k ceně. Nezbývá mi nic už než tady ty lidi litovat, protože pokud se budou chovat takhle, věčně budou smetištěm světa. Jelikož už nemáme žádné rupie, musíme část jízdenky platit v dolarech. Ještě před odjezdem si kupuju jednu okurku a „vyzbrojen” litrem vody (víc jsem si nestihl koupit) a touhle „záchrannou” okurkou se vydávám na údajně 15hodinovou cestu 700 km přes poušť k íránské hranici.
