Samozřejmě jsme zase největší atrakcí, možná i tím, že si cukr v čaji mícháme mým otevíracím nožíkem, místo abychom jej pili skrz cukr v puse (jak je ve střední Asii zvykem). Ten cukr se nám už předtím zdál poněkud nerozpustný, to asi aby dlouho vydržel v puse.
ÍRÁN
V bance nám všechny peníze píší do pasů a to je vlastně konec všem procedurám! Měníme ještě nějaké dolary a pěšky vyrážíme přes to tříkilometrové nárazníkové pásmo. Na jeho konci se naposledy ohlížíme na Ararat, který vyčnívá nad hraničním sedlem a nasedáme do taxi do Maku, nejbližšího městečka (asi 22 km).
Maku
Z Maku jsme původně chtěli jet do Tabrízu (4 hodiny) a pak dál do Isfahánu (16 hodin). Nakonec jsme se ale rozhodli jet do Teheránu (14 hodin). Kupujeme lístky, batohy necháváme v kanceláři na autobusovém nádraží a jdeme se trochu projít a prozkoumat první hmatatelné íránské reálie.
Maku je roztažené v dlouhé roklině mezi rozeklanými a zvrásněnými skálami ve výšce 1634 m nad mořem. Musí na ně být krásný pohled při západu slunce, protože roklina se táhne od východu na západ a ty vrásy a kameny by určitě vrhaly zajímavé dlouhé stíny.
 |
| Pekař v pekárně – pohled rovnou z ulice |
Kupujeme si sendviče (oproti turecku levné, Írán se vůbec zdá levný – jízdenka do Teheránu, tj. asi 900 km přišla na 65 Kč, jen máme zprávy o drahotě ubytování) a jdeme si najít nějaké klidné místo, kde bychom si je mohli sníst. Jakmile jsme ho našli, nahrnul se k nám roj dětí, takže klidné být přestalo. Vlastně se nahrnuly na Chlupiho, protože ten si nevylezl za námi na skálu nad roklí s říčkou, ale udělal základní chybu, že zůstal dole na můstku a tím byl snadno přístupný. Byl pro ně velká atrakce, ani ho nenechali najíst. Myslím si, že z toho byl trochu vedle. Bude si ale muset zvyknout, že tady je každý běloch tak trochu exot na ráně, a že lidé se chovají daleko přirozeněji než v té naší pokrytecké Evropě.
Po procházce a po obědě se vracíme na autobusový terminál čekat na autobus. Sedíme v bistru a pijeme čaj. Samozřejmě jsme zase největší atrakcí, možná i tím, že si cukr v čaji mícháme mým otevíracím nožíkem, místo abychom jej pili skrz cukr v puse (jak je ve střední Asii zvykem). Ten cukr se nám už předtím zdál poněkud nerozpustný, to asi aby dlouho vydržel v puse. Několika lidem dávám bonbón. Jeden z nich ho ale nemůže rozbalit (ta bonpara se v tom vedru trochu přilepila na obal), tak mu zdviženýma rukama ukazuju, že ji slunce roztavilo a proto mu nejde rozbalit. On to ale pochopil jako návod na rozbalení a hned s ní vyběhl na parkoviště a napřáhl ji, přesně tak, jak jsem ukazoval, směrem ke slunci, asi v domnění, že se mu na slunci sama rozbalí.
Přesně na čas (ve čtyři odpoledne) odjíždíme do Teheránu. Už se začínáme dostávat do oblasti, kde slunce praží a je tudíž vedro. Autobusy jsou celkem pohodlné, nemají klimatizaci ale jen otevírací okna. Během jízdy roznášejí vodu (což jsem na Středním východě zažil zatím všude). Silnice jsou v téměř perfektním stavu a ukazatele vzdáleností měst jsou psány jak v perštině tak anglicky. Vše ostatní kromě pár příkazu je psáno jen persky (perština vychází z arabského skriptu, takže je to písmo typu „rozsypaný čaj"). Jelikož jedeme po dobré silnici tak můžu i psát deník.
Chlupi má zase nějakého nového „kamaráda” – Afghánce. Tentokráte s ním diskutuje přes svoji „Učebnici moderní perštiny”. Zdá se, že mu perština celkem jde.
Všichni vypadají přátelsky. Opravdu se tu snaží, aby ženy neseděly vedle mužů, jak jsem četl ve více knihách. Po chvíli ale přichází první šok, který to tak trochu popírá. Při jedné naší zastávce vystoupilo pár lidí a tím se vedle jednoho chlápka uvolnilo místo. Chlupi pořád seděl s Afgháncem a my s Martinem každý sám na dvou sedačkách. Po rozjezdu přišel průvodčí (pomocník řidiče) a ukázal tomu Afghánci, aby si šel sednout jinam a tím udělal místo Chlupimu aby měl dvě sedačky jako my. Ten šok ale přišel, když jsme zjistili, že toho chlapa poslal sednout si vedle ženy!!!. Okamžitě jsme začali rozvíjet teorie o tom, jak to tady v Íránu vlastně je s tím vztahem k ženám, když jsme už viděli i některé namalované a teď jen pro pohodlí cizince posadí v autobuse muže vedle ženy. Možná to bude tak, že žena nesmí sedět vedle nevěřícího (jímž je tady každý kdo vyznává jiné náboženství než islám). Když tak pozoruju ty změny, napadá mě, že prezident Rafsanjani bude asi takový íránský Gorbačov – podle mých informací se snaží usměrňovat muslimské duchovní vůdce.
Večer asi v 9 zastavujeme v nějakém motorestu na večeři. Motoresty jsou tady celkem hezké a čisté. Vůbec je v Íránu čisto a na hranici nás dokonce vítala cedule žádající všechny co vstupují do Íránu o dodržování pořádku. K jídlu si objednáváme čelo kebab. Dostáváme žetony, za které nám ve frontě vydávají jídlo – je to něco jako závodní kuchyně. Jídlo se skládá z husté polévky, rýže, kebabu (smažené sekané, asi jehněčí, maso) a jejich chleba lavaše + kola – vše za 30 korun. Kdepak bych se takhle najedl v naší závodní jídelně v PORSu! Nejdřív zkoumáme jak to všechno vlastně jíst, ale po několika otázkách a pokusech už jsme skoro profíci, dokonce jsme ani nezapomněli jíst pravou rukou. Vidím ale některé lidi jíst i levou rukou a jsme z toho trochu zmatený. Levou ruku muslimové používají jako záchodový papír a považují ji tudíž za „nečistou”. U večeře s námi sedí i Chlupiho Afghánec, pro kterého je Írán země zaslíbená (celkem chápu proč). Celou dobu jsme středem pozornosti.
Při odjezdu z motorestu přistupuje do autobusu rodina s dětmi. Chlápek si sedá vedle mě a ihned se mnou začíná „konverzovat”. Teda spíš posunkovat, z jeho strany se vše odehrává v perštině. Tak jsem trochu využil Lonely Planet průvodce Íránem, kde jsou popsány základy perštiny. Ptal se mě odkud, co dělám, jestli mám děti. Chtěl vidět naše peníze a když jsem mu ukázal Kamčinu fotku, nejprve si myslel, že je to moje dcera. Po chvíli to ale pochopil a spolu s ostatními přihlížejícímu pokýval hlavou. Když jsem se ho ptal na současnou vládu, řekl, že stojí za houby a že šáh byl lepší. Martin zase pro změnu diskutuje s Chlupiho Afgháncem (Chlupi byl mezitím přesunut do jiné části autobusu), který mu tvrdí, že pokud pojedeme ze Zahedanu do Quetty (Pákistán) autobusem a nebudeme mít riály, tak nás zastřelí. Tyhle dvě debaty jsou zakončeny okurkovými orgiemi, které (i se solničkou) vytáhl jeden z přihlížejících dědů.
Pak se pokouším usnout, ale jde to těžko, protože sedadla jsou moc úzká a dají se špatně sklápět.