Po třech hodinách přijíždíme do Péšaváru, kde už snad zase bude levněji než v horách. Na druhou stranu jsme na severu měli alespoň klid a nikde nebyla ta hektika velkých pákistánských měst. Člověk si tam mohl krásně sednout a vypít čaj, aniž stále viděl neprostupnou clonu lidí a aut. To ale k velkým městům, a tedy i k Péšaváru, patří. Tak vzhůru do toho.
Najít místo na přenocování je už jen rutina. Po krátkém odpočinku si jdeme prohlídnout Staré město. Je to vlastně jeden velký bazar, kde nejzajímavější místa jsou hinduistický chrám (zevnitř strakatě barevný), místní hlavní mešita a velká pevnost, kde teď bohužel sídlí armáda, takže si o její prohlídce můžeme nechat jenom zdát.
Tady v Péšaváru chodí hodně žen zahalených v přehozech, které mají na místě obličeje síťku – říká se tomu burka. V Pákistánu je vůbec vidět hodně málo žen. Pokud ano, tak to jsou malé holky nebo naopak už hodně staré ženy. Ani jedna z těch několika mladších co jsem za celou dobu viděl se mi vůbec nelíbila. Jaký obrovský rozdíl proti Íránu, kde se to hezkýma holkama jen hemží. Mám paradoxní pocit, že v Íránu mají ženy mnohem větší svobodu než tady, přestože v Pákistánu nemusí chodit zahalené. Hodně žen tady má náušnice nebo cvočky v nose.
Na některých autech je vidět mezinárodní poznávací značka GP, což je asi podle vzoru GB a znamená to Great Pakistan. Pravděpodobně mají na mysli Pákistán, jak byl znám po oddělení od Indie v roce 1947 až asi do 1972, tj. Západní Pákistán (dnešní Pákistán) a Východní Pákistán (dnešní Bangladéš). Vznikl z území Britské Indie kde žila většina muslimů. Jelikož se ale ukázalo, že Západní a Východní Pákistán mají společný vlastně jen islám (dokonce ani jazyk ne), musel Pákistán nechat Bangladéš jít vlastní cestou.
 |
| Ulice Péšaváru |
Péšavar je zde již více než 2000 let. V 16. a 17. století za vlády mogulských císařů byl plný zahrad a monumentů. Dnes z toho nezbylo téměř nic. Jeho poloha jen několik desítek kilometrů od Chajberského průsmyku, jedné ze vstupních bran do Asie předurčila jeho historii – historii střetu různých asijských kmenů, která se i dnes odráží v etnicky pestrém obyvatelstvu Péšaváru. Odsud se také pákistánská vláda snaží ovládat nezávislé kmeny Paštunů, což se jí ale příliš nedaří. Péšavár je od konce sedmdesátých let také dost ovlivněn občanskou válkou v Afghánistánu, která pro oblast kolem Péšaváru znamenala příliv 2,2 miliónu afghánských uprchlíků (počet obyvatel Péšaváru je 300 000) – za hranicemi města je několik uprchlických táborů.
Jazykově je na Pákistánu silně vidět minulý vliv Britů. Na rozdíl od Íránu, kde je vše psáno persky a jen občas něco anglicky, je v Pákistánu počet nápisů v urdu a počet v angličtině dosti vyrovnaný a např. státní poznávací značky na autech jsou v drtivé většině psány latinkou. Jazyk urdu se sice píše téměř shodnými znaky jako perština a arabština (s některými drobnými odchylkami), ale jinak je dost podobný hindštině, takže Indové a Pákistánci si v mluvené řeči mohou rozumět (v psaném projevu ne, protože hindština se píše úplně jiným skriptem).
V oblečení je tomu ale zase naopak. V Íránu je muž (nebo i žena) v džínách běžný jev, v Pákistánu všichni (až na opravdu výjimečně případy) nosí šalvar kamin – místní tradiční oblečení, skládající se z volných kalhot a dlouhé košile – vcelku to vypadá jako pyžamo. Musím uznat, že je to pro místní klima praktické.
Vracíme se do hotelu. Martin zůstává, my s Chlupim se jdeme „rozšoupnout” na večeři do nějaké restaurace. Chceme zkusit nějaké lepší pákistánské jídlo.
V restauraci si objednáváme kuřecí rýži a salát. Je to vynikající a je to i velká porce. Zapíjíme jejich čajem s mlékem. Mají i zelený čaj, který se ale v Pákistánu pije jen v této pohraniční oblasti s Afghánistánem. Samozřejmě, že si nemůžeme dát alkohol, i když v každém větším městě je možné (po vyplnění formuláře potvrzujícího že nejsme muslim a zaplacení poplatku) dostat povolení k nákupu alkoholu na speciálních místech (např. drahé hotely). Povolení většinou platí jen pro jednu provincii. Při jídle sledujeme televizi, kde mají naladěn nějaký satelitní kanál. Původně jsem si myslel, že je to MTV, ale pak jsem zjistil, že jde o nějaký indický kanál, který se MTV strašně podobá!!! Jsme dost překvapeni profesionalitou s jakou je udělán – indické videoklipy, reklamy, ukázky z nejnovějších hollywoodských filmů.
Den 23, středa 16. 8.
Vstáváme brzo, čeká nás 10hodinový přesun busem do Lahauru. Odjíždíme v 9 (tedy na čas). Cestou jedeme krajinou, kterou už v podstatě známe, protože většinu cesty jsme už jednou projeli (z Lahauru do Rawalpindi). Silnice jsou jako vždy přecpané náklaďáky a autobusy. Jak náklaďáky tak autobusy jsou všechny barevně pokreslené různými obrázky, útržky z koránu nebo jen dekoračními vzory. Pokud míjíme nějaké auto, je téměř vždy japonské – nejvíce suzuki, datsun a toyota. Suzuki tady prodává některé svoje modely pod místními názvy jako Bolan (pákistánský průsmyk), Khyber (průsmyk na hranici s Afghánistánem), Ravi (řeka).
Jedeme klimatizovaným minibusem a dokonce v něm je i video. Pouštějí nějaké indické filmy plné násilí a naivních bitek. I podle plakátů, které tu visí nad kiny (většinou jen kreslené), se tady z 98% promítají jen krváky buď indické nebo východoasijské provenience. Myslí, že by to odpovídalo místní nátuře lidí, kteří sice nejsou špatní, ale z pohledu nás středoevropanů jsou nevychovaní a někdy mají dost obhroublé způsoby. To ale nic nemění na tom, že jsou přívětiví a ochotní pomoci. V Íránu jsem ale cítil opravdovou vřelost.
Po celé cestě je podél silnic spousta velkých reklam, které jsou vždy jen ručně malované, žádné fotky, takže působí značně amatérsky. Podobně to vypadá v Africe. Reklamy taky stále běží přes ten indický film na videu. Někdy zabírají až třetinu obrazovky!!! Je to horší než to zatracované (ale nutné) přerušování pořadů reklamou v komerčních televizích.
Už dlouho na sobě pozoruju, že vůbec nevím, který je den v týdnu. Jediné co musíme hlídat je itinerář (abychom se stačili vrátit) a pak pátky, tj. muslimské neděle. Náš evropský pojem týdne se nám tedy úplně zhroutil. Moc nám to ale nechybí a teď už dokážu pochopit, jak žijí lidé, kteří ani nemají dostatečné vzdělání na to, aby si uvědomili některé časové jednotky. Tady si prostě každý hlídá pátek a to mu stačí.