V Quettě žije asi 350 000 lidí, z nichž 70 % jsou Paštuni. Jméno města je odvozeno od slova kwatta, což v jazyce paštu znamená pevnost. Většina města byla poškozena při velkém zemětřesení v roce 1935, které tak umožnilo znovu celé město naplánovat a postavit budovy, které do teď odolávají zdejším zemětřesením...
Něco kolem osmé večer skutečně přijíždíme do Quetty. Předměstím projíždíme ještě za světla. Pohled je to docela drsný – všude samá špína a bída, mezitím několik roztroušených stanů, v lepším případě hliněných chatrčí. Na rozsáhlých pláních mezi Quettou a horami, které ji obklopují, se ale pěstuje spousta ovoce a prý tu je i nějaký pivovar. V Pákistánu se alkohol normálně nedá sehnat, jen pokud získáte (možné jen pro nemuslimy) povolení k nákupu alkoholu, které je ale většinou omezeno jak časově tak teritoriálně (platí jen v určité provincii).
 |
| Nejkrásněji malované rikši jsou v Quettě |
Quetta je, zdá se, pěkná díra. Proti poušti kterou máme právě za sebou je to ale ráj. Mají tu dokonce „městskou” – ve stylu afrických minibusů, takže se necháváme vést k nádraží. Tam se ubytováváme v jednom hotýlku.
S ohromnou radostí ze sebe smýváme ten prach pekla, kterým jsme prošli během minulých dvou dnů – byla to docela zabíračka.
Den 13, neděle 6. 8.
Jedním z prostředků hromadné dopravy tu jsou rikši. Jde o tříkolové motorky, vesměs vespy, které mají vzadu sedačku a jsou zakryté. O stupínek dolů tu je další dopravní prostředek – tongy, což jsou dvoukolové vozíky s plachtou tažené koněm. Naopak o stupeň výš jsou pak pestrobarevně pomalované autobusy, často ověšené hrozny lidí – cestujících. Pak tu samozřejmě mají i normální taxíky.
V Quettě žije asi 350 000 lidí, z nichž 70% jsou Paštuni. Jméno města je odvozeno od slova kwatta, což v jazyce paštu znamená pevnost. Většina města byla poškozena při velkém zemětřesení v roce 1935, které tak umožnilo znovu celé město naplánovat a postavit budovy, které do teď odolávají zdejším zemětřesením.
Jídlo se tady dá koupit mnohem snadněji než v Íránu a je tu větší výběr – vše přímo na ulici. Tohle je další typický znak země třetího světa – jídlo připravované v drtivé většině na ulici místo restaurací.
Konečně vyměňujeme nějaké cestovní šeky. Jdeme na nádraží a chceme si koupit jízdenku vlakem do Lahauru. Posílají nás od jednoho okénka k druhému. U jednoho prodávají lístky jen na určitý vlak, někde zas jen na určitou třídu. U čtvrtého okénka jsme ale konečně vyslyšeni. Vlak jede v půl jedné odpoledne a cesta by měla trvat 24 hodin.
V hotelu si balíme věci a odcházíme na nádraží. Na nádraží je zmatek a bordel. Vlak přijíždí kolem půl jedné ale odjíždí kolem půl druhé – tj. s hodinovým zpožděním. To nám ta jízda pěkně začíná!!! Moje zatím jediná zkušenost s pákistánskými drahami je zařadila suverénně na poslední místo drah kterými jsem kdy jel. Uvidíme.
Jedeme podobným vagónem jako z Taftanu do Quetty. Každou chvíli je nějaká zastávka, což je na jednu stranu zdržení, na druhou stranu je ale možné si na stanici koupit jídlo a pití. Často jíme rýži s nějakou omáčkou a pijeme kolu.
Sedí s námi jeden intelektuál – studoval anglickou literaturu. Bavíme se s ním o názorech na svět, o Bosně (tu tady všude bedlivě sledují), kolonizaci atd. Ptáme se ho, proč nepostavili železnici z Quetty rovnou do Lahauru (teď se jezdí na jih do Sukkuru a pak na sever do Lahauru – čili velká zajížďka). Odpověděl, že to Briti tak postavili. Ani zmínka o tom, že by se taky mohli trochu snažit sami. Spíše to znělo jako „ti Briti to postavili úplně blbě, jinak než jsme chtěli”.
Kolem Quetty jsou hory, kterými se směrem ke Karáčí jede přes Bolanský průsmyk. Krajina je tu moc hezká – hory, údolí, řeky, mosty, strže a v tom rozházené vesnice. Vše je ale strašně suché – je to ještě okraj pouště.
Na každé zastávce do vlaku nasedne nějaký prodejce – žvýkaček, nealko nápojů, čaje, jídla apod. a buď hned před odjezdem ještě vystoupí, nebo vystoupí v nějaké další zastávce. Občas nastoupí i nějaký žebrák a žebrá nebo zpívá, aby dostal nějakou tu rupii. Na všech stanicích to vypadá stejně – všude je bordel a lidé všechny odpadky odhazují na zem.
Za Sibi (prý jedno z nejžhavějších míst v provincii Balučistan – jedno pákistánské rčení se ptá „Proč bůh stvořil peklo, když už stvořil Sibi?") se najednou prudce mění klima – ze suchého horkého vzduchu se stává vlhký horký. Je to strašné, úplně jako v tropech – okamžitě se začínáme potit po celém těle a během několika málo minut jsme úplně promočení. Jelikož ale vlhkost neustává, neustává ani pocení. Je to odporný pocit. Chlupi ještě není úplně OK z té pouště a tohle ho evidentně dorazilo – klimbá tam sebou a je mu jedno, kde je, hlavně že žije (snad ještě žije!). Už zase slibuje mamince, že bude hodný. Ta vlhkost je možná způsobená řekou Indus, protože ihned přišla i změna rázu krajiny – vše je najednou zelené a pod vodou. Jedna velká potopa. Tady se asi skvěle drží takové chuťovky jako tyfus nebo cholera. Některé zaplavené plochy jsou využité jako políčka pro pěstování rýže, většina je ale pustá bahnitá břečka.
Už za tmy přejíždíme rychle se valící Indus a konečně se dostáváme do bodu, kde se vlak obrací z dosavadního jihovýchodního do severovýchodního směru a míří k Lahauru. Jsme v provincii Sindh (jejímž hlavním městem je Karáčí), která není právě nejbezpečnější. Ve vlaku je to ale OK.
Den 14, pondělí 7. 8.
Kolem jedné hodiny v noci, jak „uháníme” směrem k Lahauru, opět nastává změna klimatu, vlhkost mizí a nastupuje sušší vzduch. Ne tak suchý jako v poušti, ale 100× příjemnější než ta lepivá vlhkost. Máme ale zase jiný problém – jelikož jsme promočeni a teď je sucho a i chladněji, je třeba se převléci, jinak hrozí efekt klimatizace, tj. nastydnutí z náhlé změny teploty okolí těla. Spát se samozřejmě nedá, je to ale lepší než ta muka v poušti.
Ráno máme před sebou ještě asi polovinu cesty – zase přijedeme pozdě. Všude kolem je samá voda – záplava, sem tam nějaká napůl shnilá vesnice a cihelny – jediný reprezentant místního průmyslu.
Cítím se hrozně, po probdělé noci v ulepeném oblečení. Vše máme zase plné prachu.
Opět trávíme celý den ve vlaku. Do Lahauru měl přijet nejprve ve dvě odpoledne, pak v pět, no a nakonec tam jsme v půl deváté jako na koni – 31 hodin ve vlaku.