Tabríz
- Podrobnosti
- Vytvořeno 8. 7. 1998 •
- Aktualizováno 18. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3415×
Před Tabrizem zase nastupují hory, mezi kterými je uzavřen. Do Tabrizu přijíždíme asi po 22 hodinách v jednu odpoledne. Kupujeme si na zítra na 730 ráno jízdenku do Maku. Našli jsme si hotel. Je stejně drahý jako ostatní v Íránu. Má ale evropský záchod v koupelně, televizi i ledničku. Pohodlnější rozloučení s Íránem jsme si ani nemohli přát.
Tabriz je velké průmyslové město s téměř miliónem obyvatel, takže jsme neočekávali nic zajímavého. Dosti nás ale překvapilo centrum, kde je vybudována pěší zóna a dokončován velký obchodní komplex – moderní, prostorný, elegantní, s místem pro mnoho krámků. Takových center je tady více, skoro v každém druhém průchodu. V centru města je i jeden park (i s malým rybníčkem a půjčovnou loděk), do parků v Teheránu nebo Isfahánu má však daleko.
 |
| Pěší zóna uprostřed průmyslového Tabrízu |
Je tu i vysoká hranatá citadela, která je právě teď oplocena a asi se pracuje na její renovaci. Kdysi se z jejího vršku svrhávali odsouzenci na smrt. Říká se, že jednu ženu od smrti zachránil její čádor, který ji při pádu posloužil jako padák.
V hotelu vyměňuju 2 dolary, protože už mi dochází riály, a jdeme na večeři. Chceme zkusit jídlo, které vidíme nabízet na každém rohu – bramboru zabalenou do chlebové placky, posolenou a rozmačkanou. Je celkem dobrá. Je to poprvé, co jsme něco podobného v Íránu viděli.
Večer peru, ale deník se mi psát nechce. Už jsem zase pozadu.
Den 30, středa 23. 8.
Ráno jsme asi v 7 na autobusovém nádraží. Bus jede v 7.30, takže se jdeme k okýnku zeptat, odkud vlastně. Děda za okýnkem si nejdřív nějak dlouho prohlíží naše lístky a pak z něj vypadne, že máme lístky na 6.30, čili na autobus, který už odjel. Vše zavinila naše neznalost perštiny a jejich špatná znalost angličtiny. Přemýšlíme nad nějakým náhradním řešením. Děda nám z okýnka ukazuje, že máme jít k autobusu, co jede do Maku v 7.30 (asi jsou ještě nějaká volná místa). Tam pár minut čekáme, až nám řidič ukazuje, že máme nastoupit a jít úplně dozadu do autobusu. Tak tedy nakonec jedeme.
Autobus je samozřejmě plný. Hodně lidí asi jede do Turecka – pro Íránce je Turecko takový malý Západ. Jeden náš spolucestující (taky přišel na poslední chvíli a tak taky sedí s námi vzadu) studuje v Rusku a teď se tam právě po prázdninách vrací. Má tam i ženu a po skončení studií by tam chtěl žít. Írán je prý strašná země, všude samá omezení a kontroly. Jeho na každé kontrole prohlížejí dost důkladně, protože jede pryč ze země. Pokud by prý u sebe měl víc než 1000 dolarů, budou mu dolary nad 1000 zkonfiskovány. Vypráví nám o spolupráci Ruska a Íránu. Prý se teď hodně rozvíjí, Írán nakupuje od Rusů ponorky, MiGy 29 a chce koupit i atomové reaktory.
Cesta na hranice trvala jen krátce, asi 4 hodiny. Na íránské straně se nejprve musíme opět dostat od brány ohraničující hraniční pásmo do sedla mezi dvěma vrcholy, které je vlastní hranicí. Na výstupu z Íránu je dost velká fronta. Nejprve si jdeme nechat zkontrolovat pas a pak do dlouhé fronty na celnici. Lidí je tu požehnaně, ale přestože se odbavuje jen u jednoho stolu, vše jde celkem rychle. První jde Martin, toho kontrolují zevrubně, včetně počtu jeho bankovek a cestovních šeků. My s Chlupim projdeme skoro bez jediné otázky. Spojovací chodba mezi íránskou a tureckou stranou vede podél skleněné stěny, za kterou vidíme „čekárnu", ve které jsme při vstupu do Íránu čekali a která je asi 4× větší než tahle uzoučká chodbička druhým směrem. Evidentně jim hodně záleží na tom, aby měl vstupující cizinec dobrý pocit dostatku prostoru při vstupu, ale výstup z Íránu už je odfláknutý. Na konci té téměř klaustrofóbní chodby je imigrační úředník, který nám bere naše imigrační karty. Po tom co nám dává výstupní razítko opět vstupujeme na tureckou půdu.
Nemáme turecké vízum. Turecký celník nás posílá na druhou stranu budovy, kde se vstupuje do Íránu. Jsou tady hordy Íránců, kteří čekají na celní kontrolu a výstupní razítko. Tlačí se ve frontě jak šílení. Je tu hrozný mumraj. Tureckým celníkům z toho tečou nervy. Tady nám zase jiný celník říká, že vízum (v Turecku ve formě samolepky) dostaneme po zaplacení poplatku v bance za rohem. Je to sice trochu zvláštní, ale tak si v bance kupujeme turecké vízum a vracíme se zpět k celníkům. Ti nám víza nalepují do pasů, dostáváme vstupní razítko a jsme v Turecku.
