Teherán

Cestou si kupuju Tehran Times. Dnes je 9. mordada (pátého měsíce) roku 1374 AH (po hidžře). Muslimové považují za počátek svého letopočtu rok 622 n. l., kdy musel Mohamed utéct z Mekky. Podle našeho kalendáře je to tedy 1373 let...

Den 7, pondělí 31. 7.

Po 14 hodinách přijíždíme do Teheránu. Můj první dojem – je to betonová džungle, s horami na severním obzoru (Elburz), které ale kvůli smogu stejně není skoro vidět. Ihned si na zítřek kupujeme jízdenku do Isfahánu.

Taxikář, kterého se ptáme jestli by nás neodvezl do centra po nás chce 20 000 riálů. Drsně nás tím chtěl vzít na hůl. Kupujeme si proto v kiosku lístky na městskou a za půl hodiny jsme v centru za 150 riálů.

Centrum Teheránu vypadá strašně přeplněně, je vedro, vzduch je těžký jednak vlhkostí, jednak smogem. Na druhou stranu jsou ulice opravdu upravené a čisté, se spoustou stromů a jiné zeleně. Všechny ženy jsou samozřejmě zahalené, některé přímo v čádorech, jiné mají přes džíny dlouhý kabát a na hlavě šátek. Někteří muži nosí krátké rukávy, ale všichni mají dlouhé kalhoty. My tu celou dobu budeme nosit kalhoty a košile s dlouhým rukávem.

Podle Lonely Planet vyrážíme do čtvrti, kde mají být levné hotely a ubytovny. V první ubytovně po nás chtějí $30 na osobu, ve stejné ulici o 30 metrů dále se ale v podobném zařízení ubytováváme za $1 na osobu. Všichni cizinci prý musí za ubytování platit v dolarech za nevýhodný směnný kurs. My máme ale asi štěstí, jenom už nevím kam s ním. Ubytovna kde jsme se v perštině jmenuje mosaferchuné, což i znamená levná ubytovna. Je tvořena dvorem, v jehož středu je malá kašna s vodovodním kohoutkem = „umývárna”. Kolem jsou místnosti a WC. Vchází se z uličky přes recepci. Oba majitelé jsou příjemní a snaží se nám ve všem pomoci.

Rozhodujeme se co budeme dělat. Na západním autobusovém terminálu jsme se zapomněli zeptat, odkud nám ten autobus do Isfahánu vlastně jede. Téměř v každém městě je totiž více terminálů, každý pro jinou část země. Vracím se tedy na terminál, abych zjistil, jak to vlastně je. Chlupiho jsem zatím pověřil ať zjistí, kde se dají vyměnit cestovní šeky.

Perština je opravdu dekorativní – na obrázku světelná reklama na budově Iran Airu

Na terminále všechno probíhá v pohodě, zítra jedem odsud ze západu. Ihned se vracím zpět, stavuju se ale v Iran Airu. Cestou z İstanbulu jsme dostali dost „záhul” a za pár dní cestou ze Zahedanu do Quetty nás čeká 24 hodin busem prý po prašných cestách, takže bychom si zasloužili něco pohodlnějšího. Navíc nám vychází, že budeme mít v Isfahánu jen jeden večer, protože máme jen 5denní vízum. Proto rezervuju 3 letenky z Isfahánu do Zahedanu – 2 hodiny letu. Je to přes 1000 kilometrů. Úžasná je ale cena – jen 200 Kč!!!

Pěšky se vracím zpět do našeho mosaferchuné. Cestou si kupuju Tehran Times. Dnes je 9. mordada (pátého měsíce) roku 1374 AH (po hidžře). Muslimové považují za počátek svého letopočtu rok 622 n. l., kdy musel Mohamed utéct z Mekky. Podle našeho kalendáře je to tedy 1373 let. Perský kalendář je založen na slunečním cyklu, má tedy 365 dní jako náš gregoriánský kalendář, jen začíná jiný den v roce. Arabové také považují za počátek svého letopočtu rok 622 n. l. Jejich kalendář je ale založen na měsíčním cyklu, takže jeden rok má jen 355 dní. Podle nich je teď rok 1416. Tehran Times jsou docela dobré noviny se zprávami z celého světa – Evropa, Svazijsko, Brunei, Guatemala a jiné). Tento rok má prý do Íránu přijet 400 000 turistů. Když jdu kolem německého velvyslanectví, stojí tam desítky lidí – asi na víza. O kousek dál je pobočka IBM. Tady je však tahle zkratka přeložena jako Iran Business Machines místo původního International Business Machines!!!

Ještě ale zpět k mojí cestě městskou hromadnou dopravou na terminál. Všiml jsem si dvou věcí – že tu mají moc hezké holky a že v autobusech mají ženy vyhraženou a oddělenou část a nastupují jiným vchodem než muži. Myslel jsem si, že se tady na muže ani nepodívají. Místo toho si mě ale některé sledují a dokonce se i usmívají. Na úsměv mojí Berušky ale stejně nemají!

Městské autobusy jsou buď ikarusy nebo autobusy vyřazené z provozu v Německu a Holandsku, většina dokonce ještě s původními nápisy.

Zpět v mosaferchuné mě od Chlupiho čeká „dobrá” zpráva. Vzhledem k tomu, že USA uvalily 6. června na Írán obchodní embargo, přerušil s nimi Írán všechny styky a důsledkem je i to, že nám tady nevymění naše cestovní šeky American Express. Budeme tedy muset žít z hotovostních dolarů.

Poutač na film

Teherán je hlavním městem od konce 18. století. Za tu dobu nezbylo mnoho význačnějších architektonických památek, natož aby měl ráz staršího města. Navíc je plný smogu. Žije zde něco mezi 10 a 13 milióny obyvatel. Dřív tady prý Komité (tajná složka Revolučních gard, náboženské policie (tady dost obávaná), která bdí nad dodržováním islámských náboženských pravidel v každodenním životě) často zastavovala a kontrolovala občany. Od Chomejního smrti se to ale změnilo.

Ihned společně odcházíme vyměnit si peníze a pak se chceme trochu projít. Přicházíme do ústřední pobočky banky Sepah. Výměnná procedura je ale hrůza. Od přepážek v přízemí nás posílají do 3. patra. Tam jim musíme ukázat peníze a oni se pak asi půl hodiny snaží vytisknout nám prodejní účet. Nakonec ho každý přece jen dostáváme, ale nadvakrát, přičemž součet částek na obou účtech dává požadovanou částku. Riály jsme ale zatím ještě nedostali, místo toho nás posílají zpět k přepážce v přízemí. Tam asi 5 minut hledáme, až se konečně objevujeme u té správné. Mezitím už tam z 3. patra sešla úřednice, která nám tiskla účty, a jala se pokladníkovi vysvětlovat oč jde. Pak už to ale šlo hladce a celá procedura tak trvala jen slabou třičtvrtě hodinku. Naše návštěva v bance měla ale (alespoň pro mě) daleko větší význam. Viděli jsme totiž jak tu pracují ženy. Samozřejmě jsou celé zahalené, ale alespoň můžou pracovat. Do teď jsem si to nedokázal představit.

V bance jsme se zdrželi tak dlouho, že teď už jdeme rovnou do kanceláře Iran Airu. Tady si kupujeme na čtvrtek letenky do Zahedanu. Tahle procedura je zase naopak strašně rychlá. Doufám, že tam to letadlo v ten čtvrtek opravdu bude!

Z Iran Airu se oklikou vracíme do mosaferchuné. Na jedné rušné ulici míjíme pasáž. Zvědavost nám nedá a tak si ji jdeme prohlédnout. Dostáváme další šok: je to několikapatrová hala, kde se prodávají nejrůznější věci od šatů a džín po stereo věže, vše v krámcích absolutně nepodobných tržištím na Středním východě, s barevnými neonovými nápisy.

Z pasáže pokračujeme po ulici dál. Míjíme několik kin. Mají tam vystavené fotky a plakáty z filmů. Samá válka, nejspíš Írán – Irák z let 1980 – 1988, žádné jiné téma.

Že by budoucí Miss Írán?

Čím dál tím více jsme překvapeni chováním i oblečením žen. Chodí sice zahalené, ale některé nosí džíny, vysoké podpatky, jsou namalované a mají nalakované nehty! Dvě mladé holky mě, když mě míjely, dokonce pozdravily jako první.

Pokračujeme dál a dostáváme se do čtvrti, která už začíná být zajímavá i architektonicky (jinak je Teherán architektonická tragédie). Teprve když teď stojím před první perskou mešitou, obloženou mozaikou z barevných kachlíků, začínám věřit, že jsem opravdu v Persii. Je to ohromující pocit, ale i tak se mi zdá, že mi to všechno ještě nedošlo. Možná také proto, že je to zatím všechno skvělé a že jsem očekával něco úplně jiného, daleko horšího. Teď si uvědomuju, že Írán je u nás obestřen takovým tajemstvím, že ani pořádně nevím, co jsme měl vlastně očekávat.

Teherán je rozdělen na čtvrti nebo ulice, ve kterých se soustřeďují prodejci stejných věcí. Např. v naší ulici se prodávají pneumatik a součástky do aut, jinde ovoce, knihy, oblečení atd. Na tržišti si kupujeme nějaké ovoce a vracíme se do mosaferchuné. Něco večeříme a pak se zase vydáváme na, tentokrát večerní, procházku do bazaru.

Bazar už bohužel zavírá (je šest hodin večer), takže lidé akorát odcházejí. I tak je to ale zajímavé, protože je to snad poprvé, co vidím na bazaru ze stropu viset větrací vrtule – nikde jinde se takhle o pohodlí obchodníků nestarali.

Z bazaru se přes město dostáváme k jednomu z mnoha teheránských parků. Tady nás čeká další překvapení. Park je obrovský, což je v tak odporně zasmogovaném městě překvapení. Tímhle si ale u nás Teherán trochu napravil reputaci. Park je hezky upravený a čistý. Je možné se v něm projet po rybníčku na loďkách a pro děti je tady oplocený plácek, na kterém můžou jezdit na kolečkových bruslích!! Zkrátka, tohle je ta islámská republika Írán, podporovatel mezinárodního terorismu. Na tohle jsme tedy opravdu nebyli připraveni a z Chlupiho akorát vypadlo, že teď teprve zažil ten pravý kulturní šok. Opravdu je tu vidět, že tenhle národ má tisíciletou tradici.

Večer padáme do postele jako polena. Máme ale opravdu o čem přemýšlet, protože dnešek byl plný překvapení a už jen kvůli tomuhle dni sem stálo za to jet.

Den 8, úterý 1. 8.

Vstáváme v 6, v 9 nám jede autobus do Isfahánu. Z hlavního náměstí Meidun-é-Imam Chomejni jedeme asi v 7 městskou busem 532 zpět na terminál, kam jsme včera přijeli z Maku. Martin má nějaké žaludeční problémy, od půlnoci byl několikrát na záchodě. Snad těch sedm hodin jízdy do Isfahánu zvládne.

Na terminálu zjišťujeme, že teď je teprve 7 a že jsem měl budíka nařízeného o hodinu napřed. Takže jsme vlastně vstávali v 5. Chlupi mě za to málem zabil, protože se na něm začíná projevovat nedostatek spánku.

Poušť, poušť, nic než poušť – taková je velká část Íránu

V 8 volám na naše velvyslanectví, abych se zeptal, jaká je situace na íránsko-pákistánské hranici. Prý je to celkem OK, hranice údajně zavírá ve čtyři a už ve dvě by nás prý policie k hranici soukromým autem nepustila . Asi tam bude trochu napětí, protože je to blízko Afghánistánu, což znamená možný obchod se zbraněmi a kousek od Pákistánu, odkud se zase pašuje vše, co je v Íránu zakázané, nebo čeho je nedostatek.

Z Teheránu odjíždíme v čas a hned za městem se ocitáme v poušti. Má mnoho různých podob – kamenitá, skalnatá, s trsy vegetace i úplně bez vegetace. Jen jedna podoba tu chybí (tedy alespoň podél silnice) – písečné duny. Kousek za Teheránem, hned vedle dálnice na Isfahán se staví velký komplex budov – Chomejního mauzoleum.

Zdá se nám, že tahle cesta bude zábavná, protože s námi v autobuse jede spousta milých lidí. Už na terminálu se s námi dal do řeči děda, už v důchodu, který byl dříve údajně u vojenského letectva. Teď se právě vrátil z USA od syna. Na cizince má stejný názor, jaký se světu snaží ukázat íránská vláda: nic proti ním nemají, naopak je vítají, vadí jim ale jejich vlády. Je to fakt. K nám se všichni chovají skvěle a myslím, že i Američan by (přes vroubek, či spíše vrub, kdy ve válce Irák – Írán podporovala americká vláda Irák, který se tehdy zdál být menším zlem) tady vůbec neměl problémy.

Na sedadlech za námi sedí rodinka – dvě ženy a děcka. K ním patří na předních sedadlech ještě dospělá dcera a děda. Za mnou sedí asi osmiletá holčička. Pořád se mi dívá přes rameno, když čtu v průvodci Íránem nebo když si prohlížím mapu. Je úplně nadšená, když ji ukazuju, kde je na mapě Teherán a kde Isfahán. Když se pak hrabu v baťůžku, zahlédla tam moji berušku, tak jsem ji musel půjčit. Lítala s ní po celém autobuse a každému ji ukazovala. Pak ji během cesty po mě chtěla ještě dvakrát a vždycky si o ní řekla citoslovci „bzzzzz”. Rodince pak dáváme naše adresy, vizitky a pohledy z Čech. Jsou z toho nadšení.

Při cestování se člověk nenudí – hlavní zábavu často obstarávají děti

Když jsme se asi v polovině cesty stavili v poušti v jednom motorestu, Chlupi najednou zmizel a objevili jsme ho teprve v malé oáze, kde ho tahle rodinka cpala jídlem, které si vzala na cestu. Tak se Chlupi poprvé pořádně najedl. My s Martinem jsme si dali akorát čaj.

Více než polovinu cesty jsme se pak bavili konverzací s rodinkou přes Chlupiho učebnici perštiny.

Na všech silnicích v Íránu jsou každých 100 až 200 kilometrů vojenské kontroly. Řidiči autobusů musí ukázat seznam cestujících a občas (zvláště u hranic, kde je větší možnost pašování) si vnitřek autobusu a zavazadla prohlédne i nějaký voják.