Zpět do Čech
- Podrobnosti
- Vytvořeno 8. 7. 1998 •
- Aktualizováno 13. 10. 2012
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2775×
Metrem jsme za chvíli na autobusovém nádraží. Je něco po čtvrté, tak si necháváme věci v kumbále společnosti se kterou jedeme a jdeme do čekárny. Je tady televize a kulečníkový stůl. Už tu sedí několik Čechů. Jeden po druhém si jdeme koupit pití do autobusu a pak už jen vychutnáváme poslední minuty pobytu na Středním východě...
Tentokrát je autobus plný. Drtivá většina spolucestujících jsou studenti, kteří cestovali po Turecku. Překvapuje mě, že s námi jede jen jeden „šmelinář”. Snad kvůli němu nebudeme mít problémy na hranicích. Po zkušenostech z minulé cesty si do autobusu z batohu beru mikinu a bundu – určitě bude po cestě podstatně chladněji než tady.
Něco po sedmé, skoro na čas odjíždíme. Vezou nás stejní řidiči a jedeme stejným autobusem jako před pěti týdny. Asi po čtyřech hodinách jsme na hranicích Turecka s Bulharskem. Už je zima.
Den 34, neděle 27. 8.
Asi ve dvě v noci zastavují řidiči u jedné turecké restaurace a dávají si jídlo. Mají tady šampus za jeden dolar. Jelikož jsme vlastně ještě neoslavili, že jsme všechno bez újmy přežili, tak si jeden kupujeme a připíjíme na další cesty.
Zbytek cesty přes Bulharsko spíme a probouzíme se až na hranicích s Rumunskem. Přejíždíme hranice a míříme na sever směr Bukurešť. Už svítá.
RUMUNSKO
Rumunsko nás opět fascinuje. Možná máme morbidní radost s toho, že ač Rumunsko patřilo do stejného východního bloku jako my, je jeho ekonomická situace mnohem horší. Jsme prostě rádi, že nejsme Rumuni. Ty lesy betonových paneláků se hned tak nikde nevidí. Na druhou stranu tady vyrostlo hodně nových kostelů, které (obzvlášť na venkově) působí docela romanticky.
Cestou k hranicím opět projíždíme Karpaty. Řidiči staví na oběd. Opět je to turecký motorest. Před hranicemi pak stavíme ještě jednou, tentokrát u motorestu (opět tureckého), kde jsme byli i cestou sem – šrotiště s náklaďáky.
Cesta po rumunských okreskách trvala 14 hodin. Je asi osm hodin a jsme na hranicích s Maďarskem . Je tady šílená fronta. Jako vždy dělají Rumuni obrovské problémy a prohlížejí všechno. Jelikož máme turecké řidiče, kteří jsou z domu docela „otrslí", daří se nám dostat se předjížděním asi tak do poloviny fronty. Dál už to ale nejde. Hlavně ale rumunští celníci posílají všechny „předbíhače” úplně na konec fronty. Tak tady stojíme a suneme se auto po autu. Nám to ale celkem nevadí, protože i tak se stále přibližujeme k domovu.
MAĎARSKO
Asi po dvou hodinách jsme konečně „dopopojižděli” na hranici. Na maďarské straně musíme vystoupit a každý si vyndat svoje zavazadlo. Celníci pak odmontovávají v autobuse nějaké kryty a dívají se, jestli něco nepašujeme. Je docela kosa a i trochu kape.
Den 35, pondělí 28. 8.
Probouzím se, když už se rozednívá. Jsme někde v Maďarsku, doufám, že blíž Slovensku než Rumunsku. Venku prší a je šedivo. Je pondělí a lidi chodí do práce. Brzy jsme na maďarsko-slovenských hranicích. Formality trvají poněkud déle, ale pravděpodobně je to tím, že jedeme v tureckém autobuse.
Asi v osm ráno zajíždíme na autobusové nádraží v Bratislavě. Moc se nezdržujeme a hned pokračujeme k hranicím.
ČESKÁ REPUBLIKA
V devět hodin překračujeme po třicetipěti dnech a téměř devatenácti tisících kilometrech slovensko-české hranice. Pořád prší a Česká republika nás tedy nevítá příliš láskyplně. Když stavíme v Brně, kupuju noviny – po dlouhé době konečně zase nějaké zprávy.
Před jednou hodinou odpoledne konečně přijíždíme do Prahy. Máme zpoždění asi 4 hodiny. Nijak zvlášť nám to ale nevadí – naše nálada i přes to už od maďarských hranic prudce stoupala. K autobusu přišel Martinův brácha s tátou. Musíme vypadat hrozně – jsme zarostlí, dva dny nemytí. Martinův brácha nám dělá poslední společnou fotku před autobusem. Střední východ jsme tedy pokořili.
