Novgorod

Do Novgorodu nás přivedla jeho role v dějinách Ruska. Dá se říct, že právě tady začala ruská historie. Byl založen v 9. století (roku 862) Vikingem Rurikem z Jutska a jméno Rus je nejspíš odvozeno právě od jednoho kijevského vikingského klanu...

Nádražní budova je hezká, jako ostatně všechna nádraží kam jsme na našich výletech přijeli (mimo těch petrohradských kolosů). Díváme se jak nám jede vlak zpět. Máme asi 6 hodin na prohlídku.

Katedrála sv. Sofie z roku 1050 je patrně nejstarší stojící budouvou v Rusku (foto Martin Dlouhý)

„Záchod, kde je tady záchod!” ptáme se a jsme nasměrováni za nádražní budovu. V očekávání skoro utíkáme, abychom se už mohli co nejdřív pustit do prohlídky Novgorodu. Za nádražím je ještě jedna velká budova, za ní velký strom, za ním vyšlapaná pěšinka a dvě řady lidí končící u... kadibudek. Město se 190 000 obyvateli má na hlavním vlakovém nádraží 2 kadibudky. Čekáme ve frontě. Těsně před vstupem do kadibudky se zhluboka nadechuju a vzhledem k tomu, že bez dechu moc dlouho nevydržím jsem nucen překonat svůj osobní rekord v rychlosti konání potřeby. Ááách, záchod byl sice jen díra v dřevěné podlaze ale svůj účel splnil.

Je krásně a Rusku se tedy asi líbí že po něm cestujeme – počasí nám zatím vždycky přálo. Přecházíme ulici od nádraží a ocitáme se na širokém prospektu Karla Marxe.

Jdeme směrem do centra a na ulici si kupujeme pirohy. Chvilku sedíme v parku, jen tak pozorujeme lidi a jíme pirohy. Na ulici se dá k občerstvení koupit celkem dost věcí. Někdy je stánek jen obyčejný stůl s rozloženými bagetami a pirohami, jindy je to zase třeba karavan bez koleček plný kolaloky, vodky a cigaret.

Do Novgorodu nás přivedla jeho role v dějinách Ruska. Dá se říct, že právě tady začala ruská historie. Byl založen v 9. století (roku 862) Vikingem Rurikem z Jutska a jméno Rus je nejspíš odvozeno právě od jednoho kijevského vikingského klanu. Ve 12. století byl v tehdejší Rusy Novgorod největším městem, které bylo známé především kostelní architekturou, ikonami a epickými bylinami. Jeho důležitost začala postupně klesat po založení Petrohradu.

Novgorod je plný skvělých příkladů rané ruské architektury a přestože byl hodně poničen nacisty, jeho obnova jako důležité části národního kulturního bohatství byla pro poválečnou ruskou vládu prioritou. Proto dnes můžeme obdivovat novgorodský Kreml a spoustu starobylých kostelů různých stylů.

Na kovaných dveřích katedrály sv. Sofie jsou znázorněny scény z Bible

Teď právě míjím sochu Lenina a blížíme se k otevřené bráně Kremlu. Kreml je ohraničen vysokou cihlovou zdí s nepravidelně rozmístěnými strážnými věžemi. Má oválný půdorys o rozměrech asi 200×500 metrů. První místo kam přicházíme je Monument tisíciletí Ruska. Byl slavnostně odkryt roku 1862 k 1000. výročí příjezdu prince Rurika. Monument je celý bronzový a znázorňuje důležité osobnosti ruských dějin. Úplně nahoře jsou dvě ženy – Matka Rus a Pravoslavná církev. Kolem dokola můžeme vidět Rurika, Petra Velikého, Kateřinou Velikou a další. Monument, vysoký asi 7 metrů, je přesně uprostřed Kremlu před Muzeem historie a umění.

Nejvíce jsem byl zvědav na katedrálu sv. Sofie, která byla dokončena roku 1050 a je tak možná nejstarší stojící budovou v Rusku. Se svou bílou barvou a se stříbrnými a jednou zlatou kopulí se třpytí ve slunci a přímo nás láká k sobě. Jako všechny pravoslavné kostely i ona má na každé kopuli kříž, jenž má ve spodní části ještě jednu příčku navíc, která není kolmá ke svislé ose kříže.

Uvnitř je šero, ale i tak je vidět bohatá výzdoba. Polovina katedrály se opravuje a většina ikon je tedy pověšena na provizorní stěně oddělující opravenou a opravovanou část. Úplně se cítím obklopen těmi všemi stoletími která se tady vystřídala a doslova civím na každý detail výzdoby. Na stěnách jsou namalované a napsané výjevy z bible, pod nimi je odkryto několik hrobek. Fresky jsou z minulého století, ikony pocházejí až ze 14. století.

V zadní části jsou dva pultíky kde prodávají náboženské knihy, obrázky a ikony. Paní stojící vedle mně se prodavačky ptá jestli mají ikonu sv. Fjodora „...ale musí být klečící!” Taky si jednu maličkou ikonu kupuju – tohle úžasné místo si chci nějak připomínat.

Vycházíme z katedrály a obcházíme ji abychom si ji prohlídli ze všech stran. Na západní straně jsou nádherné bronzové dveře do kterých jsou vytepány biblické scény. Kousek od katedrály je na kamenných blocích postaveno několik různě velkých zvonů. Kdysi to byla kamenná zvonice.

Kolem muzea jdeme do parku v jižní části Kremlu. Sedáme si do trávy a dáváme si müsli tyčinky, které máme ještě z domu. Kousek od nás se připravují vojáci se strunovými sekačkami na sekání trávy. Připravují se opravdu důkladně – skoro celou čtvrthodinu co tady sedíme.

Chci si koupit pohled Novgorodu, ale bohužel nikde nemají žádný pěkný. Protější branou než jsme přišli vycházíme z Kremlu a jsme u řeky Volchov. Na naší straně je pláž, na druhé Jaroslavův dvůr, bývalý to novgorodský trh. Nejnápadnější z něj je arkáda ze 17. století. Přecházíme po lávce na druhou stranu. Na lávce je několik natěračů, ale pracují jen ženy. Muži stojí a asi ty ženy řídí.

Procházíme kolem arkády a dostáváme se k několika kostelíkům z 13. až 16. století. Většina je v dost hrozném stavu, ale horlivě se pracuje na jejich rekonstrukci. Za pár let to určitě bude nejatraktivnější místo v Novgorodě, protože je tady na malé ploše vidět architektura několika století. V jedné z budov už je malé knihkupectví.

Ještě dál za Jaroslavovým dvorem, už v normální městské zástavbě, jsou dvě zajímavé náboženské stavby, na kterých je možné snadno srovnat dva rozdílné architektonické styly: menší a jednodušší kostel Našeho Spasitele v Illinu a katedrála Naší Paní Znamení. Jsou od sebe jen pár metrů, o to více ale vynikají rozdíly. Kostel Spasitele je jednoduchá stavba ze 14. století novgorodského stylu s roztomilými ozdobami a ornamenty na všech vnějších stěnách, s jednou kopulí. Katedrála ze 17. století, proti němu mohutná a s několika kopulemi, představuje moskevský styl. Kostel ve 2. sv. válce sloužil nacistům jako kulometné hnízdo.

Jednoduchý, ale velmi elegantní kostelík „Našeho spasitele v Ilinu” je příkladem novgorodského stylu (foto Martin Dlouhý)

Cestou zpět k Jaroslavovu dvoru jdeme kolem mateřské školky, ve které je jako prolézačka postavena dřevěná chaloupka na muří nožce. Naproti Jaroslavovu dvoru míjíme další kostelíky z 12. a 13. století. Tohle město je přímo nasáklé historií a člověk si na každém kroku uvědomuje z čeho ruský národ vychází, a že měl neuvěřitelnou smůlu když se na 70 let stal živou laboratoří několika utopistů.

Znovu procházíme Kremlem, tentokrát zpět k centru, a jelikož máme ještě několik hodin čas, zajdeme se podívat do novgorodského Muzea dřevěné architektury, skanzenu s ukázkami tradiční architektury novgorodské oblasti.

Na Sofijském náměstí nasedáme na městskou. Skanzen je za městem a proto se ptáme průvodčí, jestli by nám neukázala až tam budeme.

Vyjíždíme z města a jelikož už jedeme docela dlouho ptám se znovu průvodčí, jestli už tam budeme. Asi jsem ji trochu urazil tím, že jsem plně nespoléhal na její schopnost zapamatovat si, že nám má říct, kde vystoupit, protože se na mně tak podívala a přísně řekla že nám ukáže kdy vystoupit. Chlupi k tomu zavtipkoval, že jsem si docela hodně dovolil nedůvěřovat babušce. Prý se to se mnou určitě potáhne zbytek cesty a jelikož Rusko stojí a padá s babuškama, tak to budu mít špatný (že by se rodil SSKB – Svaz sovětských kapitalistických babušek?).

Kousek za Jurijevským klášterem vysedáme. Jsme uprostřed polí. Skanzen je ukryt v lesíku hned u silnice. Pokladní nás zase odhalily, tak platíme plnou turistickou cenu. Mapy jim došli takže se budeme muset orientovat sami. Celkem brzo zjišťujeme že to nebude takový problém, protože skanzen je malý.

Stavby ve skanzenu jsou bytelné a na první pohled se liší od staveb v předešlých třech skanzenech v Pobaltí. Jako už tradičně v Rusku i tady koukám s otevřenou pusou. Domy jsou dvoupatrové a daleko vyspělejší než v Pobaltí, i když pocházejí taky z minulého století (pokud je ale nepřivezli z nějaké Potěmkinovy vesnice). Ve spodní části jsou chlévy, stáje a kůlny pro nářadí a povozy. Bydlelo se v horním patře. Typuju že důvodem byly zdejší kruté zimy. V horních místnostech bylo určitě tepleji než v přízemí. Místnosti jsou prostorné, i když s poněkud nízkými stropy. V hlavní sednici je dlouhý stůl a podél celého obvodu stěn i úzká lavice. Kuchyně je oddělená. Uspořádáním mi to tak trochu připomíná panelákový byt 2+1, ale trochu větší a praktičtěji zařízený (že by podle nich byly navrhovány naše současné králíkárny?).

Zvenčí jsou domy bohatě zdobené pravidelnými ornamenty vyřezanými do dřeva kolem oken, pod střechou, nebo na stříšce před domem.

Stojí tady vedle sebe 3 kostely – každý jiný. Největší z nich má v 1. patře ochoz, kam se dá vyjít po širokých schodech. Bohužel je ale zavřen, tak alespoň sedíme na ochozu a prohlížíme si z výšky okolní stavby. Kostely jsou malebné s dřevěnými kopulemi.

Nesmí se tady fotit (pouze po zaplacení fotografického poplatku), takže s foťáky manipulujeme tajně. Karin schází dolů na louku mezi kostely a chce udělat nějaké fotky. U druhého kostela se ochomejtá jedna z babušek. Karin zachází za třetí kostel a v tom vidíme, jak babuška vyráží stejným směrem, kde byla před chvílí Karin a taky mizí za třetím kostelem. Je to jasné, říkáme si, dostala ji jak fotí! S napětím čekáme co se bude dít.

Po chvíli se Karin vynořuje z kostela a jde zpět k nám nahoru. Babuška se ji prý jen ptala jestli už byla uvnitř kostela a doporučovala ji, ať se tam jde určitě podívat. Scházíme z ochozu a jdeme se tam taky podívat.

Uvnitř je všechno dřevěné, lavice jsou pěkně vyřezávané a v čele stojí oltář s ikonami. V předsálí je velký model okolní krajiny. Je tady příjemné šero a chládek.

Novgorodský skanzen (foto Karin Petrikovitsová)

Holky na parkovišti před skanzenem kupují suvenýry – celkem pěkné tradiční krabičky. MHD zpět do centra nám jede ze zastávky přímo u parkoviště.

Autobus MHD je nacpaný, ale vládne v něm dobrá nálada. Dost lidí se zná, protože průvodčí laškuje s dělníky jedoucími domů z práce. Je to pohodové odpoledne.

Vystupujeme opět na Sofijském náměstí. Na rohu je obchod, kde si holky ráno vyhlídly bonbóny. Teď si je chtějí koupit. Je to cukrárna a celá jedna stěna je plná regálů s váženými bonbóny. Pamatuju si, jak jsem je před léty doma občas měl a moc mi chutnaly. Tady jich mají obrovský výběr, jedny z nich mají dokonce obal s výročím VŘSR.

Abychom nepřišli zkrátka koupili jsme si s Chlupim láhev pití s nápisem Kvas. Chceme to ochutnat. Vypadá celkem dobře a i dobře chutná – taková trochu zkvašená limonáda.

Odpoledne už se blíží k večeru a my si cestou zpět na nádraží kupujeme zase pirohy. Holky ve stáncích na prospektu Marxe kupují ruské čokolády – jako dárky. Obaly mají hezké, ale ani tady ani v Petrohradě jsme neviděli tak hezké čokolády jako v Kaliningradu. Tamější obaly měly krásné náměty z ruských bylin, ale říkali jsme si, že v pravém Rusku (Kaliningrad mi připadá tak trochu ... izolovaný) budou určitě mít lepší. Nemají.

Před nádražím Táňa kupuje v plátěném stánku pirohy se zelím. Prodavačka se ji ptá jestli je chce ohřát. Táňa přikyvuje a teprve teď si všímám, že za prodavačkou na stolku stojí mikrovlnka. Šup a už jsou tam! Za chvíli zase šup a už jsou venku ... a ještě nám k tomu přidá úsměv. Určitě prosperuje a já se nedivím – pirohy má dobré a ještě k nim přidává dobrou náladu.

Míjíme kadibudky a vcházíme na nádraží. Hned se stavím do fronty na lístky. U okénka každý ukáže pas a teprve pak dostane jízdenku. Když je řada na mně nemusím sice ukazovat všechny 4 pasy, ale musím říct všechna jména – jízdenka zní na jméno.

Vlak už je přistavený. Průvodčí nám před vlakem zkontrolují jízdenky a teprve pak nás pouští dovnitř. Vagóny jsou pohodlnější než na cestě sem – letecké sedačky, které jsou měkké a sklápěcí. Úplný luxus. Navíc nebudeme nikde přesedat a jízdenky stojí míň než sem. Za kvalitnější služby zaplatíme míň. To jsou ty paradoxy.

Vlak je poloprázdný, ale během cesty se rychle zaplňuje. Přistupující mají většinou tašky a košíky plné hub a ovoce nebo alespoň nesou obrovské pugety květin. Většinou jsou v teplácích a gumácích. Je hned jasné, že jedou ze svých zahrad. Představuju si jaké to je mít dům nebo chatu v těch neprostupných lesích. Musí to být velká dřina, ale je fakt, že jim to pomáhá snadněji přežít, protože v Petrohradě jsou potraviny dost drahé. Novgorod je v tomto směru lepší, ale zase tam není tak velký výběr. Proti situaci před léty to ale musí i tak být propastný rozdíl.

Ucestovaní přijíždíme před půlnocí do Petrohradu.

• ◄ Petrohrad II.
• Petrohrad III. ►