Puškin

Základem pro Jantarovou komnatu byly jantarové panely, které dostal roku 1716 Petr Veliký od pruského krále. Nechal jimi, ozdobnými dřevoryty, zrcadly, vzácnými obrazy a obklady z jaspisu vyzdobit jednu celou místnost. Jelikož plocha stěn místnosti byla o trochu větší než plocha panelů, nechal u stropu na dřevěné obklady namontovat falešné „jantarové panely” ze dřeva...

Den 23, neděle 24. 8.

Dnešní výlet by nás měl zavést do Puškina, města, kde se ještě začátkem 2. sv. války nacházela slavná Jantarová komnata.

Vlakem jedeme do stanice Dětskoje selo (dřív Carskoje selo). Na místě přesedáme na MHD, která nás během deseti minut dopravuje před rozsáhlé zahrady palácového komplexu v Puškinu. Kde máme vystoupit nám i dnes ukazuje babuška-průvodčí (když člověk narazí na správnou babušku, je život hned jednodušší a příjemnější, protože některé se o člověka starají jako o vlastní dítě).

Palác v Puškinu je místo, odkud byla Němci v 2. sv. válce ukradena unikátní Jantarová komnata. Dodnes se nenašla (foto Martin Dlouhý)

Místní paláce a zahrady, táhnoucí se až k sousednímu městu Pavlovsk, pocházejí z 18. století. Barokní Kateřinin palác vytvořený stavitelem Rastrellim (tvůrcem mnoha dalších architektonických skvostů v okolí – nejznámější z nich je Zimní palác) byl během 2. sv. války téměř celý zničen, takže většina toho, co teď vidíme je rekonstrukce podle dobových kreseb a fotografií.

Před vstupem do paláce je opět chaos a nikdo nám není schopen říci, jaký systém tady vlastně funguje. Jediná informace na vstupních dveřích říká, že dovnitř se pouští jen skupiny a to podle jazyků.

Po chvíli čekání nás pouští dovnitř. Ve vstupním foyer je spousta stánků se suvenýry a občerstvením. Foťáky není možné si brát sebou na prohlídku, pokud ovšem člověk není ochoten zaplatit přes 20 000 rublů – asi něco jako povolení k focení. Jestliže si jej nechce brát dovnitř, stejně nemá šanci uniknout poplatku – foťák musí být (i s jakoukoliv taškou) uschován v šatně za 1000 rublů. Už vědí jak z lidí dostat peníze.

Kupujeme si lístky, ale máme smůlu, že jsme odhaleni a musíme platit vstupné pro innostrance.

Čekáme před vstupem do expozice. Opravdu pouští jen po skupinkách, ale podle nějakého záhadného klíče – někteří prostě mají přednost.

Přidáváme se k jedné ruské skupině, protože zrovna v tu dobu žádné anglické nejdou. Paní, která nás provází je příjemná a je jí i dobře rozumět.

Už první místnost – Státní schodiště – je těžkého kalibru. Všude samé zlato, kudrlinky, vázy, obrazy. Je to opravdu úchvatné.

S velkou fantazíí upravený park (foto Martin Dlouhý)

Procházíme jednu místnost za druhou. Pokud tady člověk žil, musel mít úplně jiný pohled na svět než běžní občané a byl i mimo jakoukoliv realitu. Místní vládci se odjakživa topili v přepychu a zůstalo jim to dodnes. Rozdíl mezi těmi minulými a současnými je ale v kulturnosti. To co v Petrohradě a okolí nechali vytvořit ruští carové bude ještě hezky dlouho sklízet obdiv tisíců cizinců. Na to, co vytvořili současní vládcové, se taky budou jezdit dívat tisíce cizinců, ale bohužel jen jako na odstrašující příklad.

Velký sál má velice zajímavý malovaný strop. Aby se sál do výšky opticky zvětšil, nechal architekt na strop namalovat něco jako kopuli podepřenou mohutnými antickými sloupy. Ten pravý div tkví právě v oněch sloupech. Jsou namalovány tak umně, že se zvětšují když se k nim člověk přibližuje a zmenšují když se vzdaluje. Zvětšování a zmenšovaní je ale podstatně větší než by odpovídalo změně velikosti při různých vzdálenostech od malby.

V sále jsou taky fotografie z konce 2. sv. sálky – opravdu tady stály jen samé ruiny. V sále je spousta zrcadel a oken, čímž vzniká dojem sálu ještě většího než je skutečnost.

Umělci, kteří se podíleli na výzdobě měli neomezenou fantazii ve výběru zobrazovaných motivů, použitých materiálů a doplňků. Místnosti jsou sice někdy zdobeny až příliš, ale nějak to ani nevadí. Ta rozmařilost k tomu prostě nějak patří. V soukromém salonku carevny Kateřiny jsou nejen antické sloupy, ale i několikery falešné dveře. Prostě jen tak na ozdobu!

Už jen jména místností trochu navozují, co bude za dalšími dveřmi: Obrazárna, Zelená jídelna, Modrý salón, Čínský salón, Rudá komnata a taky Jantarová komnata.

Základem pro Jantarovou komnatu byly jantarové panely, které dostal roku 1716 Petr Veliký od pruského krále. Nechal jimi, ozdobnými dřevoryty, zrcadly, vzácnými obrazy a obklady z jaspisu vyzdobit jednu celou místnost. Jelikož plocha stěn místnosti byla o trochu větší než plocha panelů, nechal u stropu na dřevěné obklady namontovat falešné „jantarové panely” ze dřeva. Ty jediné je teď možné v komnatě vidět, spolu s několika rekonstruovanými jantarovými panely. Nic tady ale není původní, protože na konci 2. sv. války Němci obložení sundali a v bednách odvezli. Bedny se ztratily někde v Královci (dnešní Kaliningrad) a od té doby jsou pohřešovány. V minulém roce (1996) bylo v Rakousku objeveno několik částí obložení, ale o osudu zbytku není dodnes nic známo.

Není divu, že komnata byla v době vzniku považována za div světa a že ji tady Němci při ustupování nechtěli nechat. Když se člověk zblízka podívá na zrekonstruované jantarové části, tají se nad těmi oranžovo-hnědými poloprůsvitnými, různě ozdobně a přesně vyřezávanými pláty jantaru prostě dech. Snad se světu ještě někdy poštěstí uvidět komnatu v její původní podobě.

V Čínském salónu jsou kromě váz s čínskými motivy vystaveny i vázy s nádherně a jemně vyřezávanými ornamenty ve vrstveném červeném laku. Každá váza je unikát za kterým se skrývá práce i dvou generací umělců! Před započetím vlastního vyřezávání totiž nejprve musela být pokryta mnoha tenkými vrstvičkami červeného laku, přičemž každá z nich musela několik let schnout než se mohla nanést vrstva další!

Přes místnosti s roztodivně obkládanými stěnami, stropy ale i podlahami se nezadržitelně blížíme ke konci prohlídky.

Čínský altán (foto Martin Dlouhý)

Po prohlídce venku odpočíváme a s Táňou si děláme obědový piknik na trávě u velkého rybníka uprostřed parku. Než odjedeme, chceme se i trochu projít parkem.

Park byl opět navržen tak, aby v něm bylo dostupných co nejvíce rozmanitých staveb různých slohů. Kromě Ermitáže tady je Admiralita, která vypadá jako šlechtický dům ze staré Anglie, Česmeský sloup tyčící se uprostřed rybníka a připomínající vítězství nad Turky u Česme, Mramorový most a spousta cestiček a pěšinek s všemožnou zelení. Petr Veliký v parku taky nechal postavit Čínskou vesničku a používal ji jako místo pro odpočinek.

U východu z parku je zase požehnaně prodejců suvenýrů. Obzvláště oblíbené mezi turisty jsou matrjošky a trička.

Nasedáme na autobus městské a vracíme se na nádraží. Takhle z autobusu není Puškin vůbec ošklivé město, jen trochu zanedbané. Na jedné z křižovatek míjíme velký monument připomínající staroegyptskou hrobku.

• ◄ Petrodvorec
• Petrohrad II. ►