AUSTRÁLIE – Ballarat a jeho skanzen z doby zlaté horečky

Zlato tady bylo objeveno roku 1852, následovala zlatá horečka. Památkou na ní je skanzen Sovereign Hill, zrekonstruované zlatokopecké městečko, kam se podívám zítra. Teď se vydávám po stopách událostí, jež se zlatou horečkou úzce souvisely – Eureckého povstání...

Asi v půl třetí vystupuju na starobylém nádraží v Ballaratu. Naproti nádraží stojí levný hotýlek, ale bohužel je plný. Musím si najít něco jiného, ostatní místa jsou ale docela drahá. Zkusím se zeptat v informační kanceláři.

Ballarat je známý svojí skvěle zachovanou viktoriánskou architekturou. Cestou do centra k info kanceláři míjím řadu klasických viktoriánských budov, v nichž jsou dnes hotely a obchody. Dřevěná a kovová podloubí sloužila, a stále slouží, nejen jako úkryt před deštěm a sluncem, ale i jako nosiče balkónů a samozřejmě vypadají i na pohled hezky a atraktivně.

Dnešní Ballarat je pěkně upravené městečko

Z ulice vedoucí od nádraží zahýbám na široký bulvár se zeleným stromovým a travnatým pruhem uprostřed. V info kanceláři mě odkazují na Irish Murphy’s Pub přes ulici, klasickou irskou hospodu s ubytováním. V Murphy’s dostávám místo v noclehárně s dvoupatrovou palandou. Kromě mě tu v dalším pokoji bydlí jen nějaká Japonka. Jak pokoje, tak postele jsou místo číslování pojmenovány irskými jmény. Samozřejmostí je společná kuchyň s ledničkou a sporákem.

Dnes už toho moc nestihnu, ale i tak se jdu projít, abych viděl co je v Ballaratu zajímavého. Kousek od Murphy’s je Internet a za rohem, na ulici Lydiard St., kterou jsem přišel od nádraží, začíná eurecká naučná stezka. Vztahuje se k událostem, které hýbaly Ballaratem na konci zlaté horečky v polovině minulého století.

Zlato tady bylo objeveno roku 1852, následovala zlatá horečka. Památkou na ní je skanzen Sovereign Hill, zrekonstruované zlatokopecké městečko, kam se podívám zítra. Teď se vydávám po stopách událostí, jež se zlatou horečkou úzce souvisely – Eureckého povstání.

Podmínky pro zlatokopy nebyly příliš příznivé, protože vláda vybírala vysoké poplatky. Výbušná situace přerostla v létě roku 1854 v otevřené povstání. Na jeho potlačení byl použit celý regiment vojáků, výsledkem bylo 35 mrtvých na straně vzbouřenců. Přestože povstání bylo rychle potlačeno, zlatokopové v podstatě dosáhli svého, jelikož si svým vystoupením získali sympatie většiny obyvatel státu Victoria a všech obyvatel Ballaratu. Vysoké licenční poplatky byly zrušeny a nahrazeny daleko levnějším povolením k dolování.

Naučná stezka začínající na Lydiard St. vede právě po trase vojenského oddílu, jenž se onoho letního dne 3. prosince 1854 vydal z Ballaratu rozprášit rebelující zlatokopy v nedaleké Eurece.

Po trase stezky se proplétám uličkami Ballaratu a občas se zastavím u informační tabule, kde se píše, že tady vojáci zastavili, nebo se rozdělili, či si dali oběd.

Kolem fotbalového hřiště se dostávám na okraj Ballaratu. Chodník se mění v pěšinku podél potůčku, až se dostávám na okraj lesa pod Černým vrchem. Stromy voní jako u nás, a taky si tak připadám. Jako u nás. Podzimní barvy vystřídaly jednolitou zeleň a ptáci se hlasitě radují se sluníčka.

Sovereign Hill – skanzen zobrazující zlatokopecké městečko minulého století

Stezka mě z druhé strany vrací do Ballaratu, kde procházím čtvrtí s nízkými obytnými domky ve viktoriánském stylu. Nakonec se dostávám na místo, kde před 150 léty došlo k boji mezi zlatokopy a přitáhnuvšími vojáky. Stezka tu končí, a kdyby nebylo už pět odpoledne, mohl bych se podívat do Eureka Stockade, malého muzea připomínajícího vzbouření.

Od Eureka Stockade se vracím do centra. Dělá menší nákup v supermarketu a večer si sedám na chvíli k Internetu. Táňa píše, že ji v práci propustili s tím, že dostane tříměsíční odstupné. Je cítit, že s tím co se děje není moc spokojená, i když změnit zaměstnání se stejně chystala, protože ji nepřipadá smysluplné dělat věci bez většího smyslu, jak ji přijde na nynějším místě.

Ha! Před spaním mě napadla úžasná věc. Když Táňa dostane odstupné, mělo by být dost vysoké na to, aby pokrylo podstatnou část její cesty do Jižní Ameriky, pokud by chtěla. Hned zítra jí to musím napsat. Její práce končí 30. dubna a zrovna kolem toho data přiletím do Chile, takže bych ji mohl případně vyzvednou v Santiagu. Hned zítra jí to musím napsat!

Den 235, neděle 11. 4.

Ballarat je moc příjemný městečko. Cestou k Sovereign Hill míjím pár kostelíků, divadlo Jejího Veličenstva a klidnýma uličkama se dostávám až ke skanzenu. Přišel jsem trochu brzo (otevírají až v 10), tak chvíli čekám s ostatníma netrpělivcema.

Sovereign Hill (Svrchovaný vrch) vznikla jako skanzen znázorňující zlatokopecké městečko v 60. létech 19. století. Slyšel jsem na něj jen samou chválu, tak jsem fakt zvědavej, jestli zase nenafukujou jen pár shnilých trámů starých 30 let.

Vstupenka na Sovereign Hill zahrnuje i vstup do Zlatého muzea přes silnici a na kartu VIP Backpackers dostávám slevu. Před vstupem na vlastní vrch procházíme několika sály, jež formou fotografií, výstřižků z novina a diorám vypráví celou historii zlaté horečky v Ballaratu. Dozvídám se jak bylo zlato objeveno nejdřív v okolí a pak i tady, jak se sem okamžitě začali hrnout lidi, jak se z těch šťastných stali postupně majitelé krámků, hotelů či špeditérských společností, jak během horečky rostly ceny zboží dopravovaného sem až z Melbourne a jak postupně celé bláznění opadalo.

V podstatě to samé, ale na příběhu dvou lidí, se po výstavě dozvídám z 15minutového filmu, líčícího život na zlatých polích. Mají to dokonale udělané. Jedno dioráma například ukazuje kajutu v lodi plující z Evropy s lidmi toužícími po zázračné zbohatnutí, nebo uprostřed sálu stojí dvě mužské figuríny jakoby čtoucí vyhlášku vylepenou na dveřích.

Z promítacího sálu se dostávám na žhavé slunce Sovereign Hill. jako když střihne jsem najednou uprostřed dřevěného městečka s prašnýma uličkama, kudy se prohání kočáry tažené koňmi. Dá se tady nejen projet v dobovém kočáře, ale i shlédnout život v minulém století. Např. pečení cukroví, ukázku zbraní, odlévání zlata atd. Je toho tolik, že vůbec nevím kde začít. Snad rýžováním zlata? Ne, radši to vezmu popořádku a když už jsem u tzv. Čínské vesničky, podívám se do ní.

Městečko je rozděleno na několik částí. Já teď stojím mezi výkopy a Čínskou vesničkou, dál je pak hlavní ulice s obchody a na kopci nad ní důlní věž se šachtou zlatého dolu.

Výkopy znázorňují jakým způsobem se běžný nezávislý zlatokop pokoušel kutat zlato. Když měl štěstí a na svém záboru nějaké našel, dal se horečně do práce a snažil se dostat na povrch co nejvíc horniny.

Sovereign Hill: svezte se dostavníkem!

Zlato v ní sice mohlo být, ale jelikož v místní půdě je velké množství lepkavého jílu, bylo třeba vydolované hroudy rozbít a probrat. K tomu sloužili lidé, jež měli speciální zařízení podobné bránám na roztloukáni hrud na poli, do něhož zapřáhli koně a nechali chodit dokolečka v kruhové díře naplněné vytěženou horninou, dokud ji tažené brány nerozemlely na prach.

Tohle „zařízení“ s koněm si musel každý pronajímat (pokud neměl své), což samozřejmě bylo nevýhodné pokud nenašel žádné zlato. Zlatokopové vůbec museli hodně investovat, než se mohli poprvé zavrtat do země. Mnoho jich prodalo všechen svůj majetek a na zlatých polích pak prodělalo všechny peníze aniž něco našli. Ale tak to chodilo při každé zlaté horečce, nejen tady ve Victorii.

Ti, co neměli prostředky aby začali kutat v zemi mohli zkusit štěstí u místního potoka. Stačilo vzít plechovou mísu, kleknout si k potoku a rýžovat a rýžovat. Taky to zkouším, ale mám smůlu, žádné zlato mi v pánvi neuvízlo. Ta čtvrthodinka rýžování mi stačí abych si představil jak drsná práce to byla.

Vedle výkopů je postaveno několik stánků a černý chrám. Jsem v Čínské vesničce, vytvořena hlavně k ochraně čínských dělníků, kteří nebyli pro svou odlišnost příliš oblíbení a často se stávali terčem frustrovaných zlatokopů. Čínani si tu dokonce postavili i chrám.

Z Čínské vesničky procházím směrem k Hlavní ulici. Míjím několik dobových vyhlášek na dřevěných tabulích a dostávám se na nejrušnější „tepnu“ Sovereign Hill. Kromě turistů se po ní prochází řada lidí v dobových kostýmech, harmonikář hraje na harmoniku a každou chvíli kolem profrčí naložený dostavník.

Stavuju se v tiskárně, kde právě dotiskli nejnovější číslo místních novin. Skládají se z autentických úryvků z novin z 19. století a celé jsou vysázené a vytištěné ručně.

Naproti tiskárně je pekárna, ze které to pekelně voní. Neodolávám a vstupuju dovnitř. Tady to voní ještě víc a pekaři ve starodávném oblečení z pece právě vytahují další várku voňavých koláčů. Za pultem obsluhují dvě slečny oblečený taky v dobových kostýmech. Kupuju si koláč a vracím se na ulici.

V jedné boční uličce právě probíhá ukázka zbraní, které používali strážci pořádku ve zlatokopeckém Ballratu. Od obyčejného obušku až po muškety, v té době ještě předovky. Ukázka končí obrovskou ránou z nabité muškety.

Harmonikář zpříjemňuje atmosféru

Na kopečku nad Hlavní ulicí mě zaujala stavba podobná kostel. Kdysi sloužila opravdu jako kostel, ale hlavně v ní byla církevní škola. Přes ulici od školy stojí velká dřevěná hala, manufaktura na žebřiňáky, dostavníky a kočáry. V té době byla poptávka po nich vysoká, takže taková výrobna se tady snadno uživila. I na tomhle místě bude asi z hodinu probíhat ukázka výroby, ale nechce se mi tak dlouho čekat, tak se z druhé strany spouštím zpět na Hlavní ulici.

Na jejím horním konci stojí truhlárna s ukázkami nábytku na prodej. Při pohledu od truhlárny zpět hlavní ulici vypadá městečko jako vystřižené z Divokého Západu. Dostavníky, dřevěné domy s verandami a je tu i saloon. V jednom z hotelů teď právě probíhá dobové divadelní představení.

V ulici odbočující k dolu stojí skupinka lidí shromážděná kolem fotografa. Není to jen tak obyčejný fotograf a nemá ani jen tak obyčejný foťák, nýbrž starou deskovou komoru, do které si schovává hlavu pod černou látku a levou rukou ukazuje že vyletí ptáček. I focené objekty jsou oblečeny do dobových kostýmů a stojí před dobovým pozadím. To všechno pod širým nebem.

Kolem obrovské haldy hlušiny scházím do údolíčka, kde začínají exkurse do zlatého dolu. Není to sice důl původní, ale i tak jsme 60 metrů pod zemí a během 40 minut se nám dostává ukázky všeho důležitého co se dolování v Ballaratu týkalo.

Některé vrty byly hluboké až 1000 metrů a práce v takové hloubce nebyla pro žádné pápěrky. Do místních dolů neustále zatékala voda a pumpy musely běžet naplno. Někdy prý dělníci strávili první dvě hodiny dne pouze odčerpáváním vody nahromaděné ve vrtu za uplynulou noc, než se mohli vůbec vydat dolů. Pokud se porouchal výtah, čekal je ze zdola asi 1,5hodinový výšlap na povrch!

Zlato se samozřejmě v zemi nevyskytovalo ve velkých hroudách, ale většinou rozptýlené v hornině. Proto bylo třeba horninu nejdřív dostat nahoru, kde se teprve začala „zpracovávat“. Zlatokopové však nemohli kutat jakýmkoliv směrem je napadlo. Museli se držet svého záboru. O to se starali geodeti, kteří šachty neustále proměřovali, aby nevkročili na cizí zábor. Pokud udělali chybu, zaplatili za ni. Tohle docela velké riziko bylo kompenzováno o dost větším platem než měl obyčejný horník. A ten měl v té době v přepočtu na dnešní peníze asi A$ 5000 za měsíc!

Po prohlídce dolu se vracím nahoru a šplhám na těžební věž vedle haldy hlušiny. Důl prý není původní, ale hlušina ano. Z terasy věže je vidět daleko do okolní krajiny a samozřejmě i na celý Sovereign Hill. Fotograf pořád ještě fotí a po ulicích se procházejí lidé v kostýmech z roku 1860. Pod věží běží pumpa, která jako odčerpává vodu z dolu, z místa, kde jsem ji v dole viděl prosakovat – mají to promakaný!

Těžební věž zlatého dolu

Vedle těžební věže stojí několik dřevěných budov, v nichž se zpracovávala vytěžená hornina. V jedné z nich běží mlýn drtící horninu a odplavující ji pryč. Na sítech tak zůstalo jen zlato, které se v další budově tavilo a slévalo do ingotů nebo cihel. Mám možnost se jednoho takového tavení zúčastnit, ale ještě než při něm stačím zareagovat, abych si tu právě ulitou cihličku v ceně A$ 5000 odnesl domů, končí v trezoru. V tavírně je možní si koupit pravé zlaté mince a dokonce i malé zlaté nuggety. U razícího stoje nám vysvětlují jak se tehdy razily mince. Skvělý!

Jsem nadšenej! Takováhle místa, kde si člověk mlže doslova sáhnout na historii, se mi moc líbí. Už jsem tu 4 nebo 5 hodin a pěkně jsem se uchodil. Ještě naposledy se procházím Hlavní ulicí a pak se s městečkem loučím. Mohl bych tu chodit další hodiny, ale chci si nechat alespoň trochu času a energie na Zlaté muzeum naproti.

Ve Zlatém muzeu pokračuje ballaratská historie zlata. Je plné ukázek zlatých nuggetů, vysvětluje kde a proč se zlato tvoří, jak se dá vydolovat a co všechno se pak z něj dá vyrobit. Mince, nádherné šperky, ale používá se i v kosmických technologiích nebo při výrobě mikročipů. Dokonce je tu i vysvětlen původ slova dolar. Pochází prý ze jména českého městečka Joachimsthal, kde se v 15. století těžilo stříbro. První mince (z roku 1484) byla pojmenována joachimsthaler, mince sv. Joachima. Odtud vzniklo thaler, pak tolar a nakonec dolar.

Kromě modelů největších, několik desítek kilogramů vážících nuggetů jsou tu i ukázky zlata bílého (vznikne přimícháním stříbra) a červeného (po přidání mědi).

Tak teď už jsem ale opravdu dodělanej. O zlatě nechci slyšet alespoň týden a navíc se ještě pěšky musím vrátit asi 5 km do centra. Večer mi akorát tak stačí síly na to, abych napsal Táně nápad ohledně jejího výletu do Jižní Ameriky.

• ◄ AUSTRÁLIE – Echuca – Co přináší řeka
• AUSTRÁLIE – Klokani a kaňony v NP Grampians ►