AUSTRÁLIE – Canberra

Než byl roku 1988 dostavěn řádný parlament, sídlili zákonodárci v provizorní budově dnes už Starého parlamentu, zbudované pro tento účel roku 1927. I on ale vypadá jako malé umělecké dílo. Tehdy ve 20. létech se asi všechno dělalo pořádněji...

Den 231, středa 7. 4.

V osm ráno odjíždím z Central Station busem do Canberry. Je hezky a i jízda je příjemná. Na předměstích Sydney projíždíme, jako ve všech městech, lesem prodejen automobilů. Podle jejich počty tady musí každý mít snad dvě auta.

Jízda do Canberry trvá asi pět hodin, část po dálnici, část po běžné silnici. Krajina svými kopečky a obdělanými poli zase začíná připomínat jižní Moravu.

Canberra z Mt. Ainslie v Canberra Nature Reserve

V Canbeře se ubytovávám v hostelu kousek od Jolimont Transit Centre kam jsem přijel. Velká noclehárna, o patro níž kuchyně a společenská místnost, chodby vypadají a voní jako v lepším hotelu. Na pokoji se už povalují dva Japonci, podle vlastních slov šíleně se nudící (tak proč sem jezdí?). Zanechávám je vlastnímu osudu a jdu se projít.

Centrum Canberry jsou široké ulice se stromy a trávníky, po pěší zóně se dostávám k obchoďáku. Je chladno, ale jinak hezky. Některé semafory opět nemají červeného a zeleného panáčka, nýbrž americké „Walk“ a „Don’t Walk“.

Město je rozděleno na dvě části jezerem Burley Griffin. Pán, po kterém je pojmenováno vyhrál začátkem 20. století soutěž na návrh územního plánu nového města a celých 7 let, do roku 1920, bojoval s australskou byrokracií o to, aby mohl svůj vítězný návrh uskutečnit. Nepovedlo se mu to, tak se na to vykašlal a nechal Canberru v rukou byrokratů.

Dnes je z jeho plánu použit jen půdorys základních ulic a v upravené podobě i jezero. O tom všem je možné se dozvědět v centru National Capital Exhibition, které vypráví historii Canberry od doby před příchodem Evropanů až po současnost. Dobré místo pro seznámení se s městem, zorientováním se a zjištěním co je tu k vidění.

National Capital Exhibition stojí v jednom z parků na břehu jezera. V dálce tryská do výše více než 100 metrů Captain Cook Memorial Water Jet a na druhém břehu jsou vidět vládní budovy. V parku vládne klid – auta ho objíždějí velkým obloukem -, jen velcí žluto-bílí papoušci se snaží překřičet jeden druhého. Canbeřani si užívají pěkného počasí a prohání se parkem ve zvláštních šlapacích kolech, vypadajících jako dva bicykly svařené k sobě.

Dostávám se k Anzac Parade vedoucí od jezera k War Memorial (Válečný památník) na úpatí hory Ainslie. Anzac Parade je součástí jakési „osy Canberry“, která se táhne od Nového parlamentu přes Starý parlament, jezero, Anzac Parade, War Memorial a končí na vrcholu Ainslie, odkud má být na Canberru pěkný výhled.

Anzac Parade je lemována pomníky připomínajícími válečné konflikty, ve kterých bojovali a padli Australani a Novozélanďani. To stejné, jen v bleděmodrém, je vystaveno ve War Memorial. Nejvíce místa je věnováno 1. světové válce, obzvlášť Gallipoli, a výstava se táhne minulostí přes 2. světovou válku, Koreu, Vietnam až po konflikt v Perském zálivu začátkem 90. let 20. století. Pěkně uděláno a jen žasnu nad tím, čeho všeho se tyhle dvě země, tak daleko od všech konfliktů, nezúčastnily!

Je pět odpoledne a památník zavírá. Musím se sbalit, i když bych tu ještě zůstal, protože je to dost zajímavý. Kousek za památníkem začíná stezka na vrchol Ainslie, tak se na něj, v domnění, že ještě stihnu dobré světlo na fotky Canberry, vydávám. Ainslie je součástí Canberra Nature Reserve, jednoho z národních parků a rezervací v těsné blízkosti města. Příroda je tu relativně netknutá a žije svým vlastním životem. Canbeřani se mají, že si můžou vybrat z několika parků přímo ve městě a rezervací hned za hranicí města.

Když se dostávám dostatečně vysoko (stejně ale jen do půli cesty k vrcholu), abych viděl město, musím zklamaně přiznat, že na focení už je pozdě. Slunce skoro zapadlo a v Canbeře převládají stíny. Nemá cenu pokračovat nahoru, podívám se sem zítra ráno.

Canberra je zelená. Všude. Od War Memorial až po pěší zónu není místa, kde bych nebyl obklopen stromy a trávníky. Do hostelu se vracím obytnou čtvrtí kolem malých, ale roztomilých baráčků, které kolem sebe mají, podle australského zvyku, jen symbolické nízké plůtky, většinou z keřů nebo rostlin. Asi si navzájem hodně věří a nemají potřebu se chránit jeden před druhým vysokými zdmi nebo ploty.

Jsem jen v tričku, ale večer je chladno. I v Canbeře už je cítit a vidět přicházející podzim.

Den 232, čtvrtek 8. 4.

Už včera jsem zjišťoval, jak se co nejlíp dostat do Echuky, mé příští zastávce. Greyhound tam nejezdí, protože je to pěkných pár kilometrů z dálnice Canberra-Melbourne. Nakonec to vymýšlím tak, že večer odjedu Greyhoundem do městečka Albury na řece Murray, kde bych měl být ve dvě ráno. Ten čas vypadá strašně, ale ve skutečnosti se mi skvěle hodí, protože v půl pátý z Albury odjíždí bus V/Line do Echuky, kde bych měl být v ráno půl osmý. Nakonec se tam tedy dostanu skoro přímo a nebudu muset na cestě hledat nocleh. Rezervuju si Greyhound a rovnou kupuju i lístek na V/Line.

Blundell's Farmhouse, památka na farmářskou historii téhle oblasti v 60. létech 19. století

Včera jsem nedokončil výstup na Aislie, dnes je to první věc, kterou chci podniknout. Vlastně teprve až potom, co seženu LP průvodce „Tahiti & French Polynesia“. Můj odlet z Austrálie se blíží a jelikož mám v Polynésii zastávku, chtěl bych se o ní něco dozvědět ještě než tam přistanu.

Knihkupectví jsou plná LP knih (konec konců LP je tu domácí nakladatelství), ale zrovna tu, co potřebuju nikde nemají. Přece není možný, aby v hlavním městě Austrálie, které se pyšní tím, že je nejlepším centrem na informace o zahraničí, neměli knihu o Tahiti. Zkouším ještě knihkupectví v obchoďáku Canberra Center. Je trochu obtížnější ho najít (v Austrálii všudypřítomné směrovky ke kdejaké blbosti tady dost chybí), ale nakonec se můžu těšit z dvojího vítězství – našel jsem knihkupectví a koupil i knihu o Polynésii.

Z obchoďáku se rovnou vydávám k War Memorial stejně tichou rezidenční čtvrtí jako včera. Některé domečky jsou kamenné a vypadají trochu jako z minulého století. Jiné jsou veskrze moderní. Nikde nikdo, dokonce i na tenisových kurtech, kde bylo včera živo, není ani človíčka.

Od památníku začínám stoupat nahoru. Stezka je pohodlná, ale po chvíli začíná být strmější a strmější, až je nejstrmější... no, tak hrozný to zase není. Jde se příjemně, stromy voní, papoušci řvou a jelikož Australani jsou na krok líní, jsem na stezce skoro sám.

Po třičtvrtě hodině rychlé chůze jsem nahoře. U parkoviště. Ha, ha, ona sem totiž vede silnice. Proto skoro nikdo nepoužívá stezku! Jak jsem naivní!

Výhled stojí za tu námahu. V ose vidím War Memorial, Anzac Parade a na druhé straně jezera Starý a za ním i Nový parlament. Ještě dál za nimi se u obzoru vlní pahorkatiny národního parku Namadgi. Na západní straně města je další oblíbená vyhlídka – Black Mountain (Černá hora). Je možná oblíbenější než Ainslie, protože na ní stojí skoro 200m telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Ainslie je ale v ose Canberry a nabízí neopakovatelný pohled.

Na parkovišti stojí auto s občerstvením, ale já jsem si přinesl svoje. Tak se občerstvuju, chvíli přitom koukám na Canberru a chvíli si čtu o Polynésii.

Půlhodinky uběhlo jako voda a musím se zase vydat dolů. Teď už na stezce potkávám víc života. Nahoru se drápe několik lidí a asi v polovině skoro zakopávám o hopkajícího klokana. Nevím kdo se víc leknul – jestli on nebo já. Na stromech se zase předvádějí barevní papoušci. Asi je tu nikdo neřídí.

Podzim vidím na každém kroku – na barvách stromů. Canberra je opravdu neobvykle zelené město a teď i barevnější, protože příroda oblíkla stromy do všech možných odstínů hnědé, červené, žluté a zelené. Od vrcholku Ainslie až po park na břehu jezera se brouzdám v záplavě stromů a keřů. Nádhera! Tohle tady lidem upřímně závidím. Stromy na každé ulici a teď na podzim se k celoročnímu zpívání papoušků přidává i barevné divadlo.

Uprostřed zeleně na břehu jezera stojí Blundell’s Farmhouse, jednoduchá, ale působivá kamenná stavba, památka na farmářskou historii téhle oblasti v 60. létech 19. století. Usazuju se za ní na lavičce a za zvuků melodií hraných 53 zvony z nedaleké věže Carillon postavené na malém ostrůvku si dávám oběd.

Za mostem, na druhé straně jezera se rozkládá úřednická Canberra. Kromě obou parlamentů je tu sídlo premiéra, nejvyšší soud, většina velvyslanectví (včetně českého) a spousta dalších budov sloužících byrokracii.

Přímo na březích je nová National Gallery of Australia. Dovnitř se mi nechce, ale i v parku před galerií je možné vidět několik dost odvážných uměleckých kousků. Za galerií stojí nový, kvádrovitý Nejvyšší soud a před ním na dvou dlouhých chodnících stožáry s vlajkami všech asi 60 zemí, jež mají v Canbeře zastoupení. Úřednická čtvrť to sice je, ale opět samý trávník a strom. Skoro se bojím, abych neumřel otravou z přílišné zeleně :).

Kresba Austrálců před Starým parlamentem

Než byl roku 1988 dostavěn řádný parlament, sídlili zákonodárci v provizorní budově dnes už Starého parlamentu, zbudované pro tento účel roku 1927. I on ale vypadá jako malé umělecké dílo. Tehdy ve 20. létech se asi všechno dělalo pořádněji.

Před parlamentem je na dlážděném chodníku obrovská domorodá kresba. V trávníků před ní, směrem k jezeru, je zabodnuto několik tyčí, na zemi doutná oheň a vedle vlaje mírně upravená vlajka Austrálců. Všechno se vztahuje k malému stavení postaveném na trávníku s nápisem „The Aboriginal Embassy“ (Velvyslanectví Austrálců). Před tímhle dřevěným velvyslanectvím vlaje další vlajka Austrálců a jsou roztaženy transparenty „Genocide Aboriginals“ apod. Působí to provokativně, ale nikomu to nevadí. Tohle bych si třeba v Singapuru nedovedl vůbec představit.

V parlamentní budově jsou přístupné jak bývalé jednací sály Senátu a Sněmovny, tak pracoviště předsedy vlády. Ono je to spíš apartmá se dvěma koupelnami, kuchyní a řadou místností na schůzování a odpočinek. Oba jednací sály jsou vybavené po britském vzoru a působí rozhodně daleko starší, než samotná novodobá historie Austrálie.

Za Starým parlamentem – na pohled kousek, ale ve skutečnosti ještě asi půl kilometru daleko – stojí Nový parlament, postavený před pouhými jedenácti lety (1988). Od Starého, provizorního, parlamentu se liší jako Ferrari od drožky. Je moderní, rozlehlý, na vrcholu se čtyřmi obrovskými sbíhajícími se stožáry, které společně drží australskou vlajku.

Celý vypadá jako kopec. Hlavně protože ze čtyř stran vede až na vrchol, pod vlajku, trávník, po kterém se dá běžně procházet. Kopec je to dutý, nebo spíš uměle postavený, v jehož útrobách najdete hlavní sněmovní síň, galerii a služební místnosti. Sněmovna a Senát jsou ve zvláštních křídlech propojených s kopcem tunelem.

Parlament je otevřen veřejnosti každý den a plocha, která je přístupná mě jednoduše ohromuje. Australani jsou hodně otevřený národ a je to vidět i tady. V době zasedání se údajně dá sedět na galeriích. Jestli jsou zasedání promítána v televizi to se mi zjistit nepodařili, ale vůbec bych se tomu nedivil. Austrálie je sice malý národ, ale žádná ubohá ušlápnotina jako my Češi.

Nový parlament byl dostavěn teprve roku 1988

Parlament je docela daleko od centra a cesta zpět pěšky trvá víc než půl hodiny. Během chůze však nemusím skoro vystrčit nohu z parku a na cestu mi zpívají papoušci. Míjím stylové čínské velvyslanectví, přecházím most přes jezero a jsem v centru. Z hostelu si vyzvedávám batoh a jdu si sednout na nádraží. Bus mi odjíždí v devět hodin.

Den 233, pátek 9. 4.

Těsně po druhé ranní přijíždíme do Albury. V buse je sice několik dalších batůžkářů, ale v Albury vystupuju sám, ostatní jedou až do Melbourne. Venku je jak po vymření a pěkná kosa. Bus zastavil před vlakovým nádražím, jehož čekárna je díkybohu otevřená. Jinak bych asi zmrznul. Autobus do Echuky má taky jet odsud, tak mi stačí udržet se vzhůru do půl páté.

Při vědomí se držím psaním deníku. Ani v čekárně není zrovna vedro, což taky pomáhá v boji proti spánku. Prostředí je však příjemné. Čekárna byla před dvěma léty rekonstruována a teď je jako nová, s podlahou potaženou koberci!

V půl pátý šťastně odjíždím do Echuky, ale co se týká tepla jsem si v buse moc nepomohl, protože klimatizace je puštěná na plný pecky, což znamená, že mrznu víc než venku. Postupně se rozednívá a my projíždíme jednu vesničku za druhou. Všechny malebně čisté a prťavé.

• ◄ AUSTRÁLIE – Sydney II. – co lord Sydney netušil
• AUSTRÁLIE – Echuca – Co přináší řeka ►