AUSTRÁLIE – Darwin

„Výroba“ takové perly trvá 1,5 až 2 roky. Nejprve se z moře sesbírají vhodné škeble, do každé se vloží zrníčko a škeble se nechají „pracovat“ v mořských zahrádkách. Tímto postupem je možné vypěstovat perly různých tvarů, podle tělíska jež se do lastury vloží...

Jsou 3 hodiny odpoledne středoaustralského času a my přistáváme na mezinárodním letišti v Darwinu. Prší, ale letištní personál chodí jen v košilích s krátkým rukávem a kraťasech. Určitě je vedro a asi i vlhko.

Batohy jsou v mžiku na karuselu a najednou se, ani nevím jak, ocitám před nějakou úřednicí. Mladou a celkem sympatickou. Dávám ji vyplněné formuláře a pas. Ptá se mě na nějaké věci co jsem zaškrtnul že přivážím – jídlo (vodu a zbylé čokolády) a léky. Vysvětluju k čemu je mám, což ji uspokojuje. Když vidí můj pas, ptá se odkud v Čechách jsem. Pro jednoduchost jsem z Prahy, na což reaguje slovy „Praha je krásná, před několika léty jsem tam byla“. Dává mi pas a posílá mě do náruče celníků. Ti si berou vyplněnou a úřednicí zkontrolovanou kartu a posílají mě dál za kovové dveře. Zatím to jde dobře, uvidíme, jak to půjde dál.

Kovové dveře se otvírají a já vstupuju do haly. Sakra, vždyť to je letištní hala pro přílety! Tak to už jsem v Austrálii! Teprve teď mi dochází, že ta první úřednice nebyla předběžná kontrola jak jsem si myslel, ale imigrační kontrola a že už při ní jsem dostal vstupní razítko. Tak jsem byl napnutej. Uf, to byla rychlovka. Ocitnul jsem se venku a ani nevím jak.

Po tropickém dešti

Stejně rychle a překvapeně je do letištní haly „vyplivnut“ i Craig. Taky si myslel, že bude mít problémy, protože nemá zpáteční letenku. Celá procedura ale netrvala ani 3 minuty. To je efektivnost! Asi nám nechtěli dělat další potíže, protože si nejspíš myslí, že jsme si jich v Indonésii museli užít dost. Není to totiž tak dávno, co z Timoru evakuovali australské občany.

Vyměňujeme peníze a vycházíme před letištní halu počkat na bus do města. Naproti nám vlaje australská vlajka a vlajka Northern Territory (NT), samosprávné australské oblasti kde právě jsme. NT dříve patřilo jižní Austrálii (Northern Territory of South Australia), dnes však má zvláštní status. Na vlajce NT je souhvězdí jižního kříže v černém poli a v okrovém poli sedmicípá Sturtova pouštní růže, symbol NT.

Prší, ale nám je to jedno, protože jsme ještě trochu v euforii z toho bezproblémového odbavení. Letištní autobus přijíždí. Batohy dáváme do přívěsného vozíku a nasedáme. Řídí ho žena, což je pro mě po šesti týdnech v Indonésii trochu nezvyklé.

Letiště je od centra Darwinu jen pár kilometrů, ale kvůli velkorysým objížďkám trvá cesta asi 20 minut, i když doprava je skoro nulová. Míjíme první značku s klokanem. Silnice jsou skvěle značené a samozřejmě prvotřídně postavené a dobře udržované.

Přijíždíme do centra, kde je pohádkově čisto a pohádkově ticho. Ta tam je asijská hlučnost, necitlivost k prostředí, ošuntělost. Místo toho jsem se ocitnul ve skvěle udržovaném městě plném zeleně, pěšinek a samozřejmě obchodů a malých hotýlků či větších hotelů. Bus nás vysazuje přímo před ubytovnou, kterou jsme řidičce řekli.

Celý pobyt v Austrálii nejspíš strávím v noclehárnách. Jsou nejlevnější, přesto ale několikrát dražší než dosavadní nejdražší ubytování na celé cestě s výjimkou Singapuru (ten byl jen o něco levnější). V místnosti kde jsem ubytovaný je 8 postelí, sociální zařízení (sprcha a záchod), větrák, lednička a v noci funguje i klimatizace.

V přízemí hostelu je kuchyň a na plácku za domem jídelní stoly a i bazén. V recepci mají spoustu letáků nabízejících túry, levné jízdenky apod., tak si během dneška chci udělat přehled co je tu k vidění a kolik mě to bude stát.

Vydáváme se s Craigem na první obchůzku. Nejdřív do supermarketu Woolworth, kde se zásobíme jídlem na zítřek. Příjemné překvapení: jídlo se zdá být o dost levnější, než kolik jsem si stanovil za denní limit. Výběr je samozřejmě obrovský a jelikož máme na pokoji i ledničku, kupujeme si s Craigem pár věcí na půl, což nám dál něco málo ušetří. Trochu překvapením jsou pro mě šváby v supermarketu, ale ve vlhkém klimatu, který se v téhle roční době moc neliší od indonéského, se ani není čemu divit.

Vracíme se zpátky a cestou se jen tak stavujeme v pár krámcích na hlavní třídě. Je to zároveň i hlavní turistická třída, protože je na ní většina levných ubytoven, krámky se suvenýry, restaurace a autobusové nádraží Greyhound Pioneer Australia.

Lidi v obchůdcích jsou příjemní a jen tak s nima prohazujeme pár slov, nebo se zdravíme. Čekal jsem, že budou stejní jako my bručouni evropští a místo toho jsem trochu utrpěl „šok“. Příjemný šok. Uvidíme, jestli to není vlastní jen občanům Darwinu. Je tu tropické klima, které většinou znamená přirozenější a přátelštější lidi. Na studenějším jihu už to může být jinak.

Po ulicích se potloukají Austrálci, původní obyvatelé Austrálie. Tady se jim říká Aboriginals. Dají se snadno rozeznat. Jsou černí, hrdě vzpřímení, vysocí, s kudrnatýma vlasama a často bosí. Všichni které dnes vidíme se buď potloukali kolem nebo sedí na zemi ve stínu a klábosí.

V hostelu si před večeři kupuju kartu „VIP Backpackers“, což je sdružení poskytující slevy na ubytování, túry, autobusy, v restauracích, hlavně v Austrálii, ale i v jiných zemích. K členské kartě dostávám seznam míst kde budu mít slevu a mapu Austrálie s vyznačenými ubytovnami VIP a trasami Greyhound Pioneer Australia.

Po večeři peru špinavé věci, protože se mi jich od Moni nashromáždilo nějak moc. Večer s Craigem asi hodinku trávíme v knihkupectví, kde je i internetová kavárna. Internet je podle očekávání několikanásobně dražší než v jihovýchodní Asii, ale zato rychlost je blesková. Ani si nemusím vypínat zobrazování obrázků, což byla v Asii jediná možnost, jak alespoň trochu fungovat. Na Internetu jsem nebyl asi dva týdny, za které se mi nahromadilo 15 nových zpráv. Počet nevyřízených dopisů mi zase roste, v Austrálii s tím kvůli drahotě Internetu ale asi těžko něco udělám.

Den 211, čtvrtek 18. 3.

S Craigem snídáme napůl to, co jsme si včera koupili společně v supermarketu – chleba s margarínem a salámem. Já jsem si zase dopřál sýr – to je žúžo!

Craig se vydává do Museum and Art Gallery of Northern Territory, kde má být velká část věnovaná kultuře Austrálců. Já tam dnes chci jít taky, ale nejdřív musím zařídit pár důležitých věcí.

Jednou z nich je cash advance. Na pěší zóně je banka ANZ, tak se pokouším tam. Neúspěšně. Kartu VISA používat nechci, protože jsem s ní platil letenku a teď bych chtěl dostat alespoň $500, aby to mělo cenu. Proto zkouším MasterCard, ale ta prý není pro Austrálii zaregistrovaná. Zvláštní. Používal jsem ji v Indonésii a nebyly žádné problémy. Peníze potřebuju hlavně na letenku do Chile, která bude určitě stát přes A$1000. Naštěstí jsem teprve na začátku Austrálie, takže mám na výběr zatím dostatek času.

Procházím se po pěší zóně, pozoruju Austrálce a hledám informační kancelář. Pěší zóna je čistá jako ubrus v restauraci Hiltonu. Značkové zboží v obchodech už není padělaná, koupit se dá všechno, nejenom sladký chleba, voda a sušenky jako v Indonésii. Ulice jsou ale prázdnější než v Asii, lidi nesedí na ulicích ale v kavárnách a zahradních restauracích.

Bývalá koloniální burza Brown's Mart je dnes divadlem

Jediný kdo si hoví přímo na ulicích jsou Austrálci, kteří v houfech sedí pod stromy, podloubími, nebo jinde kde je stín, a kecají. Rozdíl je viditelný. Běloši sice taky vysedávají, i když v kavárnách, ale ne hodiny a hodiny. Austrálci zabíjejí čas a pokud se hýbou, tak se jen přemisťují na jiné místo, kde je pak zase vidím sedět nebo ležet a lelkovat.

Informační kancelář jsem nenašel, tak si alespoň prohlížím pohledy, abych se „vizuálně“ inspiroval a zjistil co všechno se dá v okolí vidět. Je toho hodně a během těch dvou tří dnů co budu tady na severu uvidím jen zlomek. Pobyt si asi prodloužím o jeden den, protože si chci koupit Aussie Kilometer Pass (jízdenka na několik tisíc kilometrů s Greyhound Pioneer Australia) a ještě před tím si musím dobře promyslet a spočítat svůj pobyt v Austrálii. Je to drahá investice (i když proti běžným jízdenkám ušetřím několik desítek procent), proto tomu radši věnuju půl dne, než abych udělal nějakou blbost. A tady je to jednoduchý, protože nabídky na cokoliv se na mě valí ze všech stran, takže stačí jen vybrat a zaplatit.

Trochu poprchává, tak vytahuju deštník a vydávám se po pěší zóně dolů k moři. Darwin není moc starý (založen byl roku 1869), ale i tak už tu mají pár budov, kterým říkají „staré“ a patřičně se jimi chlubí. Pěkně je opravili a teď je ukazují turistům. Snad až na starou radnici z roku 1883, ze které po ničivém cyklónu Tracy, jenž ji na vánoce roku 1974 téměř srovnal se zemí, zbyly jen trosky zdí.

Většina starých budov byla taky poničených, ale díky své poctivé viktoriánské konstrukci z kamenů a malty přežily daleko lépe, než lehké dřevěné obytné domky s plechovou střechou, ve kterých Darwiniti do té doby žili.

Naproti troskám radnice je bývalá burza Brown’s Mart, teď nádherně opravená a skrývající divadlo. Pár metrů od těchhle „starých“ budov stojí budova veskrze nová – Northern Territory Parliament Building. Je asi stejně velká a stejně hranatá jako budova našeho bývalého Federálního shromáždění. Tenhle parlament ale reprezentuje jen kolem 200 000 obyvatel NT, kdežto náš „parlament“ byl pro 15 miliónů. Holt tady mají jiný měřítka.

Od parlamentu vede parkem několik cestiček dolů do přístavu. Procházím kolem tunelů, které Australani během druhé světové války vykopali pro bezpečnější uskladnění válečných zásob před japonskými nálety, a ze kterých taky udělali velkou atrakci. Po nábřeží se dostávám až k Indo-Pacific Marine and Australian Pearling Exhibition. V Indo-Pacific Marine má být k prohlédnutí několik tanků s živými korálovými ekosystémy, které jsou už léta ponechány aby si žily svým životem. Teď v „mokrém“ období ale zavírají v jednu odpoledne, takže mám smůlu, protože už jsou dvě.

Ve stejné budově je ale Australian Pearling Exhibition, která je otevřená. Na svoji VIP Backpackers dostávám poloviční slevu vstupného a v pokladně mi dávají i průvodce s popisem a vysvětlivkama exponátů. Vlastně jsem vůbec nevěděl, že na se na severu Austrálie pěstují perly. A není to jen v Darwinu, ale na několika dalších místech pobřeží.

Pěstování perel začíná svoji historii teprve v 16. století, kdy jeden Číňan náhodou přichází na to, že pokud se do lastury určitého druhu škeblí dostane cizí tělísko jako písek nebo úlomek korálu, začne škeble vylučovat zvláštní látku, která po nějaké době tělísko obklopí a izoluje od škeble. Tahle látka je dnes známá jako perleť a obalená těliska jako perly.

Postupem času se z perel stalo žádané zboží, ale počet přírodních perel byl samozřejmě omezený. Poptávka po perlách dala vzniknout perlovému průmyslu, který dnes produkuje většinu perel, jež ženy nosí na svých náhrdelnících, náramcích a prstenech.

„Výroba“ takové perly trvá 1,5 až 2 roky. Nejprve se z moře sesbírají vhodné škeble, do každé se vloží zrníčko a škeble se nechají „pracovat“ v mořských zahrádkách. Tímto postupem je možné vypěstovat perly různých tvarů, podle tělíska jež se do lastury vloží. Tohle všechno se tedy člověk dozví v tomhle malém, ale skvělém muzeu.

Vracím se zpátky do města čistými ulicemi, kolem nově postavených domů. Všechno je tu tak udržované, přesné, sladěné, prostě úplně jiné než co jsem viděl v Asii během posledních sedmi měsíců. Ještě mi bude pár dní trvat, než si na tu změnu zvyknu.

Kamenitá a medúzovitá pláž Mindil

Zastavuju se na poště pro ceník poštovních služeb. Můj batoh už totiž zase nabobtnal, takže se nevyhnu poslat z Austrálie další balík, i když je to trochu drahý. V jedné cestovce si zjišťuju cenu letenky ze Sydney do Santiaga de Chile. Dobrá zpráva: je levnější než jsem čekal, jen A$1330.

Odpoledne trávím přemýšlením o následujícím měsíci v Austrálii. Čtu, počítám a předvídám co všechno by se mohlo stát. Po pár hodinách se zvedám a jdu si konečně koupit Ausiie Pass na 7000 km. Snad mi to bude stačit. Bude to ale úplně jiných 7000 km než v Asii. Greyhound má jen klimatizované autobusy, 100× pohodlnější, než kterými jsem se dokodrcal přes celou Asii až sem. Taky jsou ale řádně drahý! No, v Austrálii člověk drahotě stejně neuteče, takže co naplat.

Platím kreditkou a dostávám průkazku se svojí fotkou, kterou budu ukazovat při rezervaci každého lístku. A jelikož Greyhound právě přešel na rezervační systém Gyro, budu si muset každou jízdenku rezervovat alespoň 24 hodin předem. Snad tohle omezení nějak přežiju. Proto si už teď rezervuju první jízdenky. Na pozítří do národního parku Kakadu a na popozítří do Alice Springs.

Den 212, pátek 19. 3.

Dneska jsme to s tím lenošením trochu přehnal. Na snídani se dostávám až v 9 a z hostelu odcházím po desátý. Craig odešel do zálivu krmit rybičky (místní oblíbená ranní kratochvíle) a já se jdu podívat do Bicentennial Parku hned za hostelem. Je odsud pěkný výhled na moře a večer i na západ slunce.

Místní čistota a upravenost mě ještě pořád nepřestala udivovat. Nádherné palmy v parku, zelený, nestříhaný trávník, čisté pěšinky. Jaký je to propastný rozdíl proti Indii, kde je všechno zdevastované, jakoby se tam přehnalo stádo slonů. Ono na to ale úplně stačí stádo Indů.

Z Bicentennial Parku se chci dostat do Museum & Art Gallery of NT, s výstavou umění Austrálců. Muzeum je asi 4 km od centra, ale i když tam jezdí autobus, jdu pěšky, abych si prohlédnul Darwin. Na hlavní ulici, kterou se vydávám na severozápad, je několik hotelů, dál už začínají obyčejné domečky.

Pro turistické účely je Darwin rozdělen do několika částí, z nichž každá má svoje logo a na jejich hranicích se člověk pod malým přístřeškem dozví co si v ní může prohlédnout. U některých přístřešků je navíc nádrž s vodou, což je v tomhle vlhkém klimatu skvělý nápad.

Dostávám se na pláž Mindil, asi 3 km od centra. Teď v mokrém období je ale koupání zakázáno, protože ve vodách podél pobřeží se vždycky v této době vyskytují jedovaté medúzy. Pláž je prázdná a mám ji celou pro sebe. Jen ráčci poustevníčci přenášejí svoje ulity z místa na místo, a když se přiblížím, okamžitě zalezou a dělají mrtvý brouky (ráčky).

Na přístřešku před pláží je přibitá cedule hlásající že tohle je významné území Austrálců, a že se tady zakazuje kopat, hrabat, nebo se i jen šťourat v zemi.

Je vlhko a vedro a vypadá to na déšť. Jdu po pláži dál, směrem k malému kopečku nad mořem. Pláž u jeho úpatí je úplně jiná, díky potoku, který tady ústí. Rostou tu keříky a všude se hemží ráčci. Trochu dál od pláže už je hustší mangrovníkový porost, pod nímž je řada dír v zemi, z nichž vykukují oranžovo-černí krabi, velcí asi jako pěst. Stojím na můstku nad potůčkem a jakmile se prudce hnu, nebo zašramotím nohou, krabi jsou v mžiku ve svých dírách. Asi jim tam ale není moc dobře, protože za chvíli začínají pomalu vylézat, až jsou zase celí venku.

Od mangrovníku až k muzeu vede naučná stezka. Podél ní jsou vysázeny různé místní stromy a květiny a vlastně i pláž a mangrovníky jsou její součástí. Na vyhlídce na vrcholu kopce sedí čtyři Austrálci a teď nevím, jestli jsou nebo nejsou součástí stezky. Asi ne, i když se nezdá, že by se chtěli nějak hýbat. Sedí a kecají v pravém austráleckém stylu – zabíjení času. Chvilku spolu mluvíme. Jsou zvědaví odkud jsem, kam jdu, prostě jako Indonésani. Pak mi radí kudy se dostat k muzeu a co dalšího tady můžu ještě vidět.

Museum & Art Gallery of Northern Territory je moderní budova kousek od pláže. Před ním je postaveno několik lodí, jež dříve sloužily rybářům. Vcházím do muzea a najednou jako bych se ocitnul v době ledové. Klimatizace zapnutá na plný pecky a jelikož jsem z venku úplně propocený, cítím se po chvíli jako ovinutý ručníkem vymáchaným ve studené vodě. Většině návštěvníků to ale nevadí, protože právě vyskočili z klimatizovaných autobusů a na těch deseti metrech vlhka mezi autobusem a vchodem do muzea se nestihli propotit.

První sál je věnován umění Austrálců a je to zároveň i to nejlepší co je v muzeu k vidění. Austrálci nejsou jen jeden kmen, ale desítky odlišných kmenů s odlišnými zvyky, odlišným typem umění a odlišným jazykem. Výstava začíná představením skalních maleb, které jsou k vidění v národním parku Kakadu a v národním parku Litchfield. Pokračuje ukázkami vyřezávaných a pomalovaných totemů, maleb na kůře a na plátně. Od starých až po současné. Pro Austrálce prý není důležité stáří, ale obsah. Dokonce je tu vysvětleno jakými postupy a jakými nástroji jsou malby vytvářeny.

Všechny kresby vypadají dost surrealisticky. Často je to změť teček a čar, které jsou uspořádány do různých vzorů. Některé kresby mají pro Austrálce takový význam, že bělochům neprozradí o co na nich jde. Někdy to neprozradí ani svým soukmenovcům, pokud nebyli dostatečně zasvěceni a poučeni. Jiné kresby jsou zase určeny jen mužům, nebo jen ženám a opačné pohlaví je nesmí spatřit. Austrálci mají ostatně všechno rozděleno na mužské a ženské záležitosti a těch se musí každý držet. Proto jsou u některých děl podrobné vysvětlivky a u jiných není nic. Autor jednoduše neprozradil oč jde.

Další částí sbírky jsou ukázky místní fauny. Z několika vitrín se na mě šklebí vycpané žáby, ptáci, brouci, krásní pestrobarevní motýli, hadi, želvy, a dokonce i delfíni. Zvláštní část je věnována krokodýlům a vycpán je tady pětimetrový krokodýl „Sweetheart“ (Drahoušek), který s chutí napadal lodní motory, jež ho rušily z nicnedělání. V místních řekách a bažinách je jak sladkovodních, tak mořských krokodýlů celkem dost, a k téhle výstavě je připojeno varování nekoupat se v řekách na nevyhrazených místech, protože už tak hodně lidí přišlo při napadení krokodýlem o život.

V úplně oddělené části muzea, která není klimatizovaná, ale je zastřešená, by zajásal každý milovník lodí. Vystavené jsou lodě od primitivní kůrové kánoe Austrálců sloužící k lovení kachen, až po velkou rybářskou loď schopnou plavby na otevřeném moři. Většina lodí pochází z Indonésie, takže teď vidím v muzeu lodě, které jsem ještě před pár dny viděl přímo v akci.

Venku se mezitím rozpršelo, ale během těch dvou hodin v muzeu se vypršelo. Pořád je však zamračeno, tak radši vytahuju deštník, abych ho měl připravený. Zpátky do města chci jít jinou cestou než sem, přes Botanickou zahradu.

Už samotné ulice Darwinu jsou pro mě botanická zahrada, protože na nich rostou různé druhy palem, křovin a květin. Přesto má Darwin přímo vyhrazenou Botanickou zahradu, v níž teď dokonce budují umělé jezírko, kam přesunou rostliny a živočichy, kteří v téhle oblasti běžně žijí u jezer.

Zahrada není oplocená, jen na příjezdových cestách jsou brány, které omezují přístup aut na dobu od 7 do 19 hodin. Pěšák má ale teoreticky přístup 24 hodin denně, protože může snadno projít i okolo uzavřené brány.

Zahrada není ani zdaleka tak rozlehlá jako třeba singapurská, ale za to mi připadá přirozenější. Dokonce tu mají i malý deštný prales a nad jezírkem i malý vodopád. Palmy se tyčí nad smaragdovým trávníkem lesknoucím se od deště a v deštném pralese je tma jako v opravdovém deštném pralese.

Zahrada je malá, takže ji mám za chvíli prošlou. Končím u skleníku, ve kterém je několik druhů orchidejí. U vstupní brány je Návštěvnické centrum, kde mají dokonce i mapu celé zahrady pro každého návštěvníka. Neplatí se žádné vstupné, takže tohle si všechno nejspíš financují Darwiniti z daní. Asi moc neprotestují, protože zahrada jen vzkvétá, je dobře udržovaná a místní tak mají kam zajít v parném odpoledni.

Cestou zpět do města jdu kousek po Stuart Highway, která začíná v Darwinu a táhne se na jih přes Alice Springs až do 3000 km vzdálené Adelaide. Je pojmenována po Johnu McDonallu Stuartovi. Ten jako první běloch přešel roku 1862 Austrálii z jihu na sever a připravil tak cestu pro vybudování telegrafního spojení Sydney s Londýnem. První telegram byl do Británie zaslán o 10 let později a pozemní cesta, která byla podél něj vybudována dnes nese jeho jméno.

V téhle oblasti Darwinu je několik velkých autosalónů všech významných značek. Mají tu dost prostoru, takže se roztáhly do megalomanských rozměrů. (Opel se tu mimochodem prodává pod značkou Holden.)

Blíží se západ slunce, tak se kolem parlamentu a jeho zeleného, nízkým sluncem nádherně osvětleného trávníku, vydávám na vyhlídku do Bicentennial Parku. Slunce zapadá nad zálivem a rudě zbarvuje moře i mraky. S foťáky je tu víc lidí a darwinské západy slunce jsou evidentně oblíbené i mezi místními milostnými páry. Pohled je to skvělý... a romantický.

Na pár minut se stavuju v internetové kavárně a po návratu do hostelu následuje obvyklý stereotyp: večeře, praní, deník, spaní.

• ◄ INDONÉSIE – Kupang, timorské zastavení
• AUSTRÁLIE – Nejen o domorodých kresbách v NP Kakadu ►