AUSTRÁLIE – Sydney II. – co lord Sydney netušil

Pohled na Port Jackson je nádherný. Na jižní straně hradba mrakodrapů, na východě Opera a parky. Škoda, že se obloha zase začíná mračit a světlo už není takové jako před chvílí. Jen tak stojím a dívám se kolem sebe. Hodně místních prý na most ještě vůbec nevylezlo. Když vidím ten pohled, tak je nechápu...

Prší celé dvě hodiny cesty z Katoomby do Sydney. Jak klesáme dolů z hor, mlha sice mizí, ale pořád je šedivo a zataženo. V Sydney prší stejně jako v Katoombě. Lístek mi platí zase až na King’s Cross, kde jsem asi v půl dvanáctý.

I tady musím v hostelu čekat na majitele. Na dveře si pověsil ceduli „Jsem přes ulici na kafčo, tak 5 minut počkejte“ a zmizel. Po půl hodině se objevuje starší Austrálec se šedivými vlasy svázanými do copu. No jo, klasický pohodář. Toho nic nerozhází. Ani pět čekajících batůžkářů. Upisuju se zatím na dvě noci (což je minimum, po které tu musím zůstat) a dostávám postel v šestimístné noclehárně. Kromě mě a Itala Giorgia v ní ale nikdo nebydlí.

Některé typické domy King's Crossu dnes slouží jako hostely

Přímo v pokoji je lednička, vařič, dřez, jídelní stůl a dokonce i televize. Je to o hodně lepší místo než kde jsem bydlel před dvěma dny, a přitom levnější!

Prší, tak je těžký vymýšlet nějakou akci, když skoro všechno zajímavé v Sydney je pod širým nebem. Listí padá za stromů a k tomu je zima. Jdu si do supermarketu koupit jídlo a pak sedím za rohem v oné internetové kavárně s časově neomezeným přístupem za tři dolary. Nahromadilo se mi zase hodně nezodpovězených dopisů a celé odpoledne trávím psaním odpovědí. Je to docela zábava a navíc mě těší, že z mojí cesty a z mojí stránky nemám užitek jenom já, ale i kupa jiných lidí. Kupa, která pořád roste.

Večer trávím pokecem s Giorgiem. Giorgio je tu tady dnes poslední den a zítra odlétá do Thajska. Občas přitom mrkneme na televizi, kde ale nedávají nic smysluplného.

Den 227, sobota 3. 4.

Vypadá to, že dneska bude trochu lepší počasí. Z postele vidím na zácloně sluníčko a na nebi bleděmodré fleky. Bylo by to skvělý, protože uplynulé dva dny jsem proflákal jednoduše protože bylo hnusně.

Po snídani se zvedám a vyrážím do centra. Opět pěšky,ale tentokrát ne po hlavní ulici od King’s Cross k Hyde Parku, ale postranními uličkami King’s Crossu rovnou k parku Domain.

Sydney je zelené město, ve smyslu hodně zeleně, protože zrovna teď ta zeleň moc zelená není, jelikož s příchodem podzimu hnědne, červená a žloutne. Prostě podzim. Sydney je tedy zelené město a uličky King’s Crossu to jen dokazují. Listí je ze stromů už sice částečně opadané, ale i tak uličky působí nezvykle přírodně. Připomínají mi fotografie Londýna. Podobné domky, podobné malé zahrady, jen na druhé straně zeměkoule.

Skvělá výstava australského moderního umění v NSW Gallery – zde kameny visící na lanech ve vzduchu

Procházím King’s Cross a přes lávku překlenující dálnici se dostávám do Domain, parku kde stojí New South Wales Art Gallery. Obloha se mezitím trochu zatáhla, tak se podívám do galerie a prohlížení budu sledovat jak se počasí vyvíjí.

Že jsme u umělecké galerie už mi signalizují dvě obrovské sirky vztyčené jako sochy v parku za galerií. Jedna je vyhořelá, druhá na svůj čas ještě čeká. Tyhle třímetrové sirky jsou lákadlem na výstavu moderního umění, která v NSW galerii právě probíhá.

Galerie sídlí ve stylové budově s vysokým vchodem podepřeným antickými sloupy. Přesně jak bych očekával. Otevírá v deset, což je za pár minut, ale už teď pod sloupy čeká dav lidí. Cože takový zájem? No, vstup je zdarma, tak asi víc lidí bude okukovat exponáty a zároveň oblohu.

Uvnitř se ocitám v typické galerii. Rozsáhlé místnosti s obrazy a plastikami, které hlídají zaškolení a přísně se tvářící zaměstnanci. Velkou část plochy zabírá výstava evropského umění. Zhruba stejná část je věnována australskému (bělošskému) modernímu umění. No, je vidět, odkud pocházejí předci moderních domorodých umělců a kam oni sami vzhlížejí. Už nic opravdu australsky originálního, všechno jsou to obrazy ve stylech vzniklých (a překonaných) v Evropě.

Něco úplně jiného je výstava umění Austrálců. To mě stále víc fascinuje a přitahuje skoro do každé galerie, v jejímž programu je o něm zmínka. Vedle tradičních totemů, dřevěných sošek předků a fantastických maleb na kůru jen zírám na moderní umění Austrálců. Bizarní kombinace kamene, drátů a škeblí, pomalované nezaměnitelným tečkovacím stylem klasickými přírodními odstíny barev od bíle přes okrovou po hnědou.
Aha, ono tu je víc pater! Sjíždím po esklalátoru do 2. přízemí, kde míjím vstup na výstavu asijského umění s velkým kamenným Ganéšem jako lákadlem. Sem se musím podívat až se budu vracet zpátky nahoru.

Sjíždím ještě jedno patro dolů a tady mě dostává to nejšílenější umění jaké jsem kdy viděl. Mrknu přitom z okna – venku je skoro jasno! Balím to v galerii a padám ven, využít hezkého počasí, než zase začne pršet. Sem se ale ještě musím vrátit, doprohlédnout si asijské a hlavně australské moderní umění.

Mířím samozřejmě na Mrs Macquarie’s Point, abych se podíval na Operu ve slunci. Je tu narváno, protože až sem vede silnice a na parkovišti stojí několik autobusů vyhlídkových túr. Mrs Macquarie’s Point je samozřejmě jedno z nejnavštěvovanějších míst Sydney, i když postavit kvůli tomu až sem silnici mi přijde už trochu moc. Copak ty lidi nemůžou ujít pár set metrů pěkným parkem pěšky? O co přirozeněji by to tu vypadalo bez tý tlustý asfaltový čáry.

Sydney Opera House, jak zní celé jméno Opery, se leskne ve slunci na druhé straně zálivu Farm Cove. Je úžasná. Její bílá střecha vypadá z dálky a ze strany jako rozfázované otevírání plátěné střechy na starodávném kočáře.

Centrum Sydney je na břehu přístavu Port Jackson, jak se jmenuje vnitřní část rozsáhlého sydneyského zálivu. Opera i Mrs Macquarie’s Point jsou na poloostrovech vystupujících z jižního břehu Port Jackson. Mezi nimi je malý záliv – Farm Cove. Harbour Bridge (Přístavní most) spojuje severní a jižní břeh zálivu.

Střecha Opery je poskládána z bílých kachlí

Obcházím Farm Cove, abych se dostal před Operu na druhý poloostrov. Procházím Botanickou zahradou pokrývající většinu břehu Farm Cove. Pohled na exotické palmy s mrakodrapy a Sydney Tower v pozadí je dost kontrastní, ale pro Sydney typický. Botanickou zahradou běhají podél zálivu šílení „džogálisti“. Asi věří, že jim to ničení kloubů na asfaltové cestičce k něčemu bude. Prostředí na sport je to ale příjemné.

Opera stojí na výběžku nazvaném Bennelong Point. Proto je viditelná z dálky po celé délce Port Jackson, což byl samozřejmě úmysl. Stavba začala roku 1959 podle plánu dánského architekta Utzona. Její stavba však nebyla zdaleka přímočará, a tak nejen že Utzon po sedmi letech stavbu opustil, ale náklady do roku 1973, kdy byla dostavěna, vyšplhaly z původně odhadovaných 7 miliónů dolarů na milióny 102! Paradoxně se po dokončení zjistilo, že vnitřek je, především akusticky, pro Operu příliš malý!

Dnes už emoce vychladly a snad každý Australan se při pohledu na ní dme pýchou. A mají být na co pyšní! Je to jedna z nejúžasnějších moderních staveb jaké jsem kdy viděl. Není nijak obrovská a při pohledu zblízka už začíná i trochu stárnout (opadávající kachličky apod.), ale její elegance je opravdu těžko překonatelná. Navíc pro ni bylo vybráno skvělé místo, takže ji každý může obdivovat ze všech stran jak z dálky, tak z blízka.

Při pohledu zblízka je vidět, že její zdánlivě jednolitý bílý povrch se skládá z béžových keramických destiček. Dva hlavní dómy doplňuje ještě jeden malý, od obou velkých oddělený. V hlavních dómech jsou sály, v malém dómu restaurace. V každou denní či noční dobu se kolem ní hemží spousty lidí. Fotí ji, fotí se, fotí se s ní, natáčejí, každý si chce odnést ty nejlepší vzpomínky. Z každé strany vypadá trochu jinak, i když její pravá elegance vynikne jen při pohledu z dálky. Je to prostě zážitek.

Od Opery pokračuju dál podél Port Jackson směrem k prvnímu bělochy obydlenému místu, čtvrti Rocks (Skály). Procházím kolem restaurací a přístavních doků na Circular Quay. Odsud odjíždí výletní lodě, jako třeba nová „MV Sydney 2000“, ale i obyčejné trajekty rozvážející lidi do jejich domovů podél Port Jackson. Trajekt je asi nejlevnější způsob jak vidět Operu z vody.

Jelikož je hezky, na Circular Quay se rozložilo několik bavičů. Docela úspěšných, protože kolem nich stojí hloučky smějících se lidí. Přímo mezi přístavními moly hraje Austrálec na didžeridů (zjednodušeně řečeno domorodá fujara), jiný člověk baví lidi tím, že je celý nabarvený namodro, stojí jako Socha svobody, další má prostě svoji soukromou bavičskou šou. Něco jako u nás na Karlově mostě.

Z Circular Quay se můžete projet na Bounty, použité při točení poslední verze filmu o vzpouře na Bounty (1984 s Gibsonem a Hopkinsem)

V Rocks probíhala od 70. let rozsáhlá rekonstrukce, jejímž výsledkem jsou dlážděné uličky, cihlové domy, restaurace a galerie. Rocks je jednoduše úplně opravená. U zvláštního mola kotví plachetnice Bounty, přesně ta, která hrála jednu z hlavních rolí v zatím poslední filmové adaptaci této vzporu, natočené ve Francouzské Polynésii roku 1984. Vedle kotví kolesový parník s hudbou. Na obojím se dá projet po sydneyském zálivu.

Každý víkend se pod širým nebem koná Rocks Market, ale čtvrť je plná turistů prakticky celý týden. Je v ní příjemně, ale na Staré město pražské prostě nemá, ať by se Australani snažili jak by chtěli. Kousek od Harbour Bridge, u zvlněného hotelu Park Hyatt, stojí řada rolls royců, vyzdobených svatebními stužkami.

Rocks je rozpůlená zhruba na polovinu Bradfieldovou dálnicí, hlavní sydneyskou dopravní tepnou, která přes Harbour Bridge spojuje severní a jižní Sydney. Z uliček Rocks je to jen kousek k začátku stezku na Harbour Bridge.

Most začal být stavěn koncem 20. let 20. století, tedy v letech celosvětové deprese. Přinesl mnoho pracovních míst a možná i proto je mezi Australany tak oblíbený. Vlastní kovová konstrukce byla více méně pro okrasu doplněná čtyřmi mohutnými kamenný pylony, z nichž jeden dnes slouží jako muzeum věnované stavbě mostu a zároveň jako vyhlídková plošina.

Šplhám se po schodem vzhůru pylonem. V prvním patře začíná výstava s fotkama a modely mostu. Docela zajímavá, i když to jejich neustále používání superlativů mi připadá jako chlubení. Všechno je podle nich nejlepší, největší, nejobtížnější, prostě oni jediní jsou jedničky. Faktem je, že ve své době byl opravdu chloubou lidského umu, oni se na ně ale dívají skoro narcisticky.

Od výstavy šplhám do dalších pater a pak až nahoru, kde konečně vylézám na ochozu. Výhled je skvělý. Před námi se rozpíná most (tady mu podle jeho tvaru někdy říkají „věšák“) a na něm vidím několik skupinek lidí. Za 98 dolarů se totiž každý může zúčastnit tříhodinové exkurse, během níž se ve speciálním obleku a připoutáni ke konstrukci turisti přejdou celý most po horním oblouku.

Pohled na Port Jackson je nádherný. Na jižní straně hradba mrakodrapů, na východě Opera a parky. Škoda, že se obloha zase začíná mračit a světlo už není takové jako před chvílí. Jen tak stojím a dívám se kolem sebe. Hodně místních prý na most ještě vůbec nevylezlo. Když vidím ten pohled, tak je nechápu.

The Rocks a Central Business District

Slézám dolů a vracím se podél silnice zpátky do Rocks. Tentokrát ale zahýbám na druhou stranu, podcházím Bradfieldovu dálnici a ocitám se na druhé straně Rocks. Tady je další pěkné vyhlídkové místo – Observatory Hill. Jak název napovídá, stojí tu na kopci observatoř. Nejen s dalekohledy, ale i s úžasnou astronomickou výstavou. Na jejím začátku je program o noční obloze, doprovázený diapozitivy, dál pak výstava astronomických přístrojů a dokonce i místnost H. Russella! Ve druhém patře běží na plazmovém displeji počítačová animace povrchu Marsu, Venuše a Neptunova měsíce Mirinda, názorné tu vysvětlují fungování časových pásem a vystavují dalekohledy, měřící astronomické přístroje, prostě je toho daleko víc na co mám čas. Uf, dneska už jsme unavenej.

Cestou z Observatory Hill se stavuju u kostela Garrison, odkud právě vychází svatba. Tak mám možnost vidět další rolls royce.

Horší se počasí a začíná poprchávat. Přes pár úžasných fotografických galerií v Rocks se vracím pěšky na King’s Cross. Dneska do pokoje nikdo nepřibyl, tak budu mít po dlouhé době konečně soukromí.

Den 228, neděle 4. 4.

Dnes už je zase hnusně. Obloha je tak šedivá, že přenáší svoji barvu na všechno kolem. Už jen čekám kdy se protrhne a zalije Sydney vědry vody. Ten podzim je fakt neflšovanej podzim.

Než stačím dojít do centra už je to tady. Pěknej deštík! Na chvíli se schovávám do katedrály sv. Marie. Zrovna jsem to trefil, protože v ní právě probíhá asi nejdůležitější mše celého roku. Jsou Velikonoce, tak není divu.

Katedrála je plná většinou svátečně oblečených lidí. Moje zmačkané cestovatelské oblečení se sem teda moc nehodí, ale jsem ve svobodné zemi, tak se nad tím nikdo nepozastavuje. Alespoň ne viditelně.

Mše je prokládána zpíváním žalmů, které zpívá docela velký počet lidí, spolu s katedrálním sborem. Pěkné Velikonoce, akorát počasí se nevyvedlo. Zasloužily by si lepší.

Mše sice ještě neskončila, ale mě to zase žene dál. Venku pořád ještě prší, tak rychle přebíhám přes Hyde Park na Pitt Street, kde jsou celé bloky obchodů chráněné podloubím. Chtěl jsem si v supermarketu koupit jídlo, ale je zavřený, stejně jako supermarket na King’s Cross. Budu proto muset večer zajít do drahého 7 Eleven.

Čínská čtvrť

Když prší, tak je to fakt na prd. Venku mě to nebaví, nedá se ani pořádně chodit, ani fotit. V Indonésii bylo při dešti alespoň teplo, ale tady je sprostá zima. Nezbývá mi než vymyslet něco kde bych byl schovaný před deštěm.

Kousek od Central Station má být zajímavý trh nazvaný Paddy’s Market. Na mapě je to kousek, ale v tomhle psím počasí je ten kousek pěkně mokrý. Ještě že mám deštník, jinak bych se odsoudil k dobrovolné koupeli.

Paddy’s Market byl dřív osamocený zastřešený trh hned vedle Čínské čtvrti. Dnes už na něm stojí velké nákupní centrum – Market City, kde je kromě supermarketu spousta butiků, jídelen a i několik promítacích sálů. Zatímco Market City je snůška nablýskaných, ne zrovna levných obchodů, Paddy’s Market v suterénu je daleko víc přízemní, a to jak obrazně tak doslova. Dost mi připomíná naše vietnamské tržnice a jelikož jsme v Čínské čtvrti, většinu stolku mají pronajaté Číňani. čímž nechci vůbec říct, že Číňani jsou Vietnamci, spíš že Asiati jsou všude stejně podnikaví.

Většina věcí je levné neznačkové zboží typu 10 kusů za 2 dolary. Samé džíny, trička, hodinky, hrníčky, umělé květiny. Pár míst je přesto zajímavých. Zhruba uprostřed má zabraný malý plácek pán malující portréty. U jedné zdi zase bliká složitě se tvářící zařízení, jež má asi znázorňovat počítač, jde o astrologické, „plně komputerizované“ pracoviště, jak hrdě hlásá nápis nad počítačem. A v ještě dalším rohu bych si mohl nechat vyložit budoucnost z ruky. Nakonec podléhám něčemu úplně jinému: u jednoho mrazírenského auta si dávám svoji první australskou zmrzlinu, obrovskou porci vanilky polité čokoládou a posypané drcenými oříšky. Mňam!

Vycházím z trhu a procházím stylizovanou čínskou bránou hlídanou dvěmi kamennými lvíky. Označuje vstup na pěší zónu Čínské čtvrti. Už jen trochu krápe a lidi začínají pomalu vylézat ven. Většina obchůdků na pěší zóně jsou čínské obchody s čínským zbožím, čínskými zákazníky a čínskými nápisy. Číňani jsou prostě všude.

Opravené skladiště v Rocks

Pár kroků od Čínské čtvrti je ze všech stran vychvalované Powerhouse Museum. Má jít o muzeum s výstavami techniky, umění, fyziky apod. Stejně jsem do něj chtěl zajít, tak teď je ideální příležitost.

Už na první pohled je vidět, že museum sídlí ve starých a původně ošuntělých výrobních halách. Ty byly samozřejmě opraveny. Teď vypadají jako nové a navíc „zabudované“ do zeleně okolních parků.

Při vstupu dostávám plánek s popisem kde je co k vidění. Je toho hodně, a pokud bych chtěl celé muzeum poctivě projít, musel bych v něm zůstat několik dní. U vstupu taky potkávám nějaké Čechy. Studují v Sydney, ale jsou nějak divně nekomunikativní. Asi jako já v jejich letech.

První co mě přitahuje je výstava věnovaná dobývání vesmíru. Exponátů je neuvěřitelné množství, od modelu ruského Lunochodu, přes obrovský motor raket Saturn V (dopravila lidi na Měsíc), skafandry, popis celé historie kosmonautiky, až po model nové orbitální stanice Alfa, která se brzy začne budovat na oběžné dráze.

V místnostech sousedících s výstavou kosmonautiky je skvělá výstava o dopravě. Otáčí se tu dědeček automobil, z jedné půlky svlíknutý, aby bylo vidět jak byl postavený. Naproti němu stojí naopak úplně nová Toyota s nadzvednutou kapotou. Každý se tedy může podívat jak jsou dělaná auta dnes.

O další kousek dál jsou dva tmavé sály věnované fyzice a chemii. Každý druhý exponát má nějaké tlačítko nebo hejblátko, pomocí kterého si můžete vyzkoušet co se stane když... Jeden exponát je např. věnovaný elektřině. Před šlapacím kolem je zmenšená kabina hasičského auta se světly, blinkry a houkačkou a cedulkami kolik Wattů je potřeba pro jejich „oživení“. Šlapáním na kole začnete generovat elektrický proud a prostým sečtením čísel u zařízení, která se rozsvítila se dozvíte jak silnou elektřinu jste „vyšlapali“. Takovýchhle hračiček jsou tu desítky, hrají si s nimi děti i dospělí.

Ve druhém patře se chvíli brouzdám naprosto dokonalou výstavou o historii pivovarnictví. K ní je přičleněná i část o vaření a o vývoji podoby australské kuchyně průměrné australské hospodyňky. V druhé části patra je zase výstava věnovaná všemu co souvisí s párou a jejím využití v podobě parního stroje.

Prostě – mohl bych se tu brouzdat hodiny, ale bohužel nemám na programu jen tohle muzeum. Po dvou hodinách mizím a ocitám se opět venku.

Muzeum už je na hranici čtvrti kolem Darling Harbour, původních sydneyských doků. V 80. létech byly přestavěny na velkou promenádu plnou kavárniček, restaurací a exkluzivních hotelů. Od Powerhouse Museum až k přístavu se táhne pěkný park, u jehož jezera je „pařanský“ Sega World, herní centrum pro malé i velké.

Na břehu zálivu je v současnosti největší IMAX kino na světě a u jednoho z mol kotví velká loď přestavěná na restauraci. Prostředkem zálivu vede lávka pro pěší, kterou zároveň využívá i futuristický monorail, dopravní prostředek, který dělá na vysuté dráze okruh kolem centra. Spíš než dopravní prostředek je to ale jedna ze sydneyských atrakcí. U zálivu, jenž je dnes centrem zábavy, je postaveno i velké akvárium a zábavní park.

Už mám dost deště, tak přecházím po lávce záliv a vracím se do centra. Dnešek byl teda pěkně mokrej, ale naštěstí má Sydney připravené atrakce nejen pro každého, ale i pro každé počasí.

Den 229, pondělí 5. 4.

Ráno vidím protrhané obláčky. Mohlo by být hezky. Jenom co se stačím nasnídat, už je ale zase šedivo a jakmile jsme ven z hostelu, začíná poprchávat. Původně jsme se chtěl podívat do Sydney Harbour National Park a na chvilku si odpočinout v přírodě od města, ale jak to tak vypadá, nechám to na zítra. Hůř už snad být nemůže, takže na tom můžu jen vydělat, v případě, že bude hezky. Už teď si ale chci sehnat mapu asi 10kilometrové stezky parkem, která má údajně vést kolem pláží, po skalách a i deštným pralesem (v Sydney?).

Informační centrum národního parku je v kamenném domku, který se honosí titulem nejstarší stavba v Sydney. Říkají ji Cadman’s Cottage a pochází až(!) z roku 1816. Pro nás Evropany nic výjimečného, pro Australany ale něco jako desítky tisíc let stará fosílie. Cadman’s Cottage je přímo v centru mezi Circular Quay a Operou. I v dešti je to pěkná procházka.

Beru si mapu a když jsme venku, začínám přemýšlet nad tím kam se dnes vypravím, když zase prší. Všechna pro mě zajímavá muzea už jsem viděl, tak mi zbývá jen místa venku. Snad... snad bych se mohl jet podívat do Olympijského parku, který se staví pro olympiádu v září 2000. Nasedám na metro, v Olympijském parku právě teď probíhá velká Velikonoční šou, takže metro je narvaný.

Když vystupuju, tak samozřejmě prší. Kdyby pršelo alespoň pořádně, ono ale jen kape, takže skoro nemá cenu vytahovat deštník. Jelikož ale krápe pořád, byl bych bez deštníku za chvíli mokrý.

Stanice Olympic Park je úplně nová, postavená teprve nedávno kvůli olympiádě. Kvůli návalu během Velikonoc jsou vidět přísná bezpečnostní opatření. Dokonce se ani nemůžeme na stanici zdržovat, ale musíme hned vypadnout.

Tak vypadávám a mířím rovnou do informačního centra, abych se o celém komplexu nejdřív něco dozvěděl. Jsme v oblasti zálivu Homebush a v informačním centru se dozvídám nejen historii téhle části Sydney, ale i její budoucí podobu. Ne všechna sportoviště jsou ještě dostavěna, ale většina by měla být hotová do konce roku. Po olympiádě bude areál sloužit místním ke sportu a rekreaci.

Už teď se ale dá navštívit Stadium Australia, kde se bude konat úvodní a závěrečný ceremoniál olympiády. Stadion byl prý dokončen s tříměsíčním předstihem, na což jsou stavitelé patřičně pyšní a všude to halasně vytrubují. Asi bych taky byl pyšný, protože v dnešní době nejde nic podle plánu, natož aby byla řeč o předstihu.

Olympijský areál je samozřejmě rozlehlý a ještě cítit novotou. Po hlavní třídě se prohánějí autobusy, ale skoro nikdo v nich není. Většina lidí sem přijela metrem a dál se jim v dešti asi nechce.

Procházím kolem plaveckého stadionu a dostávám se před Stadium Australia. Je obrovský a taky bez jakékoliv patiny. Po obou jeho podélných stranách se nad celým stadionem z jednoho konce na druhý klenou bílé kovové oblouky držící střechu. Ta je teď otevřená, ale je navrhnutá tak, že se dá celá zavřít. Po obou stranách oblouků jsou čtyři tlusté věže s točitými rampami. Nikde ale nevidím něco, co by připomínalo olympijský oheň.

Sydney Tower

Naproti stadionu je právě dostavěné sedmipatrové parkoviště. Šplhám až na střechu, abych si udělal fotky stadionu z mírného nadhledu. Stadion vypadá z parkoviště skvěle, ale je moc velký na to, aby se vešel do mého 28mm objektivu.

Slézám ze střechy a dokončuju kolečko kolem stadionu. Na obou podélných stranách, mezi tlustými věžemi, je několik vstupních bran označených A až T. Pro veřejnost se teď používá jen brána C, u které začíná asi hodinová exkurze dovnitř stadionu. Kupuju si lístek a čekám s dalšíma asi dvaceti lidma než nás vyzvedne průvodce.

Prohlídku začínáme procházkou na druhou stranu stadionu a výtahem do šestého patra. Tady, přímo pod střechou, jsou nejvyšší tribuny, ze kterých je dokonalý rozhled po celém stadionu. Dole na trávníku je teď logo australské ragbyové ligy, protože před olympiádou bude několik měsíců testován jako její hlavní stadion.

Ty čtyři tlusté věže jsou na stadionu k tomu, aby se do kteréhokoliv patra stadionu dalo snadno nastěhovat jakkoliv zařízení a samozřejmě budou sloužit i pro vstup návštěvníků.

V rozích stadionu budou čtyři obrovské televizní panely Panasonic (prý největší na světě), na kterých má být vidět obraz i když na ně svítí přímě slunce. Teď jsou tu zatím jen dva.

Na kratších stranách jsou dvě menší tribuny, které prý budou po olympiádě odstraněny, aby se dala zavírat střecha. Kapacita stadionu tak klesne z „olympijských“ 110 000 na „post-olympijských“ 80 000 diváků. Kde ale bude olympijský oheň? Nikde ho nevidím. A ani neuvidím! Prý je to velké tajemství, které zatím znají jen dva lidi. Úúúúúú!

Pořád prší, tak se tady moc nezdržuju a jedu zpátky do centra. Vlastně jsem si ještě chtěl doprohlídnout New South Wales Art Gallery. Teď je skvělá příležitost. Minule jsem úplně přeskočil asijské umění. Teď se tady procházím a mezi těmi Ganéši, Buddhami a čínským porcelánem vzpomínám na to všechno co jsme v Asii vyděl. V galerii je skvělá, reprezentativní sbírka. Na přehlídku to stačí, ale ti, co se spokojí s tímhle nevědí o co přicházejí. A takových lidí je spousta. Bojí se vystrčit hlavu ze své čisté, antiseptické reality. Ach jo, už bych se tam zase vrátil...

Teď si taky můžu doprohlídnout moderní umění. A jaké moderní umění! V temné místnosti se například kymácí několik ze stropu zavěšených tyčí se žárovkami na konci, do toho jsou puštěny různé zvuky a na zem promítány obrazy žen. V jiné místnosti, už světlé, je zase šest zrcadel. Jen šest zrcadel, nic víc, lišících se svojí průhledností. V další místnosti je na zdi pověšen temně modrý panák, přesná kopie člověka v životní velikosti.

A tak bych mohl pokračovat dál. Prostě paráda a i když jsem kulturní barbar, tohle se mi fakt líbí. V dalších přilehlých místnostech je asi 100 mědirytin, dřevorytů a linorytů od Picassa. Skvěle se s moderním uměním doplňují. Zkrátka v NSW muzeu je asi nejlepší výstava moderního umění jakou jsem viděl. A je to výstava australského moderního umění.

Přestože prší a je blbě, den nakonec nedopadá zas tak špatně. Dávám si večeři a když pak nakukuju do temnoty, vidím hvězdy! Je skoro jasno. Skvělá příležitost na noční fotky. Už dřív jsem myslel na fotky Opery a mrakodrapů v noci.

Metrem odjíždím na severní konec Harbour Bridge. Musím se vrátit kousek zpátky na břeh Port Jackson. Z této strany je pohled na Operu, svítící mrakodrapy a osvětlený Harbour Bridge skvělý. Chvíli jen tak sedím a koukám. Po zálivu jezdí lodě, po mostě zase auta a metro. Po mostě přecházím pěšky na jižní stranu a barevně osvětleným centrem se vracím do hostelu. Hvězdy pořád svítí a dokonce vyšel i měsíc. Doufám, že zítra bude hezky, protože to je můj poslední den v Sydney. Tak dobrou noc. A ne aby se přes ni pokazilo počasí!

Den 230, úterý 6. 4.

Po čtyřech velikonočních dnech je dnešek prvním pracovním. Můžu si tedy konečně jít vyzvednout letenku do Chile. Do cestovky se dostávám až v půl desátý. Letenka už je připravená, poletím QANTASem z Melbourne do Aucklandu a dál do Papeete, hlavního města Francouzské Polynésie v jižním Tichomoří (jedním slovem Tahiti). Na Tahiti zůstanu dva dny a po nich přeletím s LanChile na Velikonoční ostrov, kde taky zůstanu dva dny. No a poslední let už mě dopraví do Santiaga de Chile, kde bych měl přistát 23. dubna.

Zdá se že je hezky, i když mezi mrakodrapy v centru Sydney není vidět, jestli se náhodou nad město odněkud neženou mračna. Chtěl bych absolvovat túru přístavním národním parkem, kde ale může být úplně jiné počasí, protože je to 10 km vzdušnou čarou od centra. Jediný způsob jak to zjistit je podívat se z výšky. Jak? Stejně jsem chtěl vylézt na Sydney Tower, tak teď je dokonalá příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou.

Věž se tyčí do výšky 305 metrů z obchodního centra pojmenovaného Centrepoint. V jeho bludišti je trochu obtížné najít kudy se do věže dostat, ale po kratším hledání jsem úspěšný a za chvíli vystupuju nahoře z výtahu.

Rozhled je nádherný. Obloha sice není úplně jasná, ale taky ne úplně zatažená. Směrem k oceánu (kde je národní park) to vypadá docela dobře a na „procházku“ parkem se asi vydám. Nejdřív se ale chci rozhlédnout jak vypadá Sydney z výšky.

Harbour Bridge a Opera jsou z velké části schované za hradbou mrakodrapů, všude spousta zeleně a voda zálivu zasahující hodně hluboko do pevniny. A všude kam až oko dohlédne zástavba. Je to teda pěkně roztahaný město.

Sydney Harbour National Park – zde ústí sydneyský zálivu Port Jackson do Tichého oceánu

Během pár minut jsem z věže na Circular Quay a nasedám na trajekt do čtvrti Manly, kde je nejen jedna z neoblíbenějších pláží (spolu s Bondi), ale i začátek stezky národním parkem. Na mapce, kterou jsem si včera vyzvedl, to vypadá zajímavě. Mapka je vlastně fotografií celé oblasti ze vzduchu s vyznačenou stezkou, vzdálenostmi, obtížností jednotlivých úseků atd.

Z trajektu dělám několik fotek Opery a mrakodrapů. Jak se vzdalujeme od centra, mrakodrapy postupně vystupují ze stínu Opery. Za chvíli je proti ním malinká jako skořápka od lískáče. Plujeme zálivem směrem k oceánu, na březích jsou posázeny jen nízké domky a parky. Mrakodrapy stojí jen v centru, dál se jejich ruch zdá být daleko. A taky je.

Postupně ubývají i domky a za chvíli plujeme podél národního parku, který se rozkládá na obou březích. Po půlhodině přistáváme v Manly, sydneyské čtvrti na břehu Tichého oceánu.

Ještě než se vydám na stezku, chci se trochu podívat na Manly. Po vystoupení z trajektu mířím na hlavní tepnu Manly – pěší zónu spojující přístav v zálivu s pláží na břehu volného oceánu. Na pěší zóně jsou pravidelně vysázené palmy a samozřejmě nekonečně obchodů.

Pláž není nic moc, ale asi je to tím, že mě ležení na pláži nebo cachtání v moři moc nebere. Co se mi ale líbí jsou surfisti bojující s velkými vlnami. Asi jsou to začátečníci, protože vlny většinou vítězí.

Vracím se zpátky do přístavu, kde začíná stezka, nazvaná Manly Scenic Walk, dlouhá asi 10 km a její „zdolání“ má trvat 3-4 hodiny.

Ze začátku je to celkem pohoda. Vlastně procházka po břehu přes pláže a parky. Stezka je značná jak pro blbečky, takže žádný problém s orientací. Obcházím Severní přístav, kde kotví desítky bílých jachet a dostávám se do rezervace Wellings s příjemným stínem pod stromy.

Za rezervací začíná Sydney Harbour National Park a už na pláži před ním, nazvané 40 Baskets (40 košů), se stezka zdrsňuje. Hopkám po kamenech až se z pláže dostávám rovnou na lesní cestičku vedoucí do kopce. Na začátku parku jdu chvíli lesíkem, který se brzo mění v buš. Z vyhlídky nad pláží je pěkný pohled zpět k Manly přes záliv, po němž pendlují trajekty mezi Circular Quay a Manly.

Obloha je bez mráčků a rozhled na všechny strany. Stezka se klikatí buší a začíná stoupat do kopce. Pohled zpátky je nádherný. Skrz dva poloostrovy „hlídající“ vstup do zálivu je dokonce vidět i oceán. Nejlepší rozhled mám z vyhlídky nad Crater Cove (Kráterová jeskyně). Přede mnou oceán a dole pod skalami několik starých chatek postavených ve 20. létech pro víkendové rybáře. Vyhlídka je kousek od silnice, takže je tu víc lidí než v buši.

Od Crater Cove se cesta klikatí dál buší k další vyhlídce. Tady už se ale dívám na opačnou stranu, směrem k centru. Mezi mnou a centrem je sice dlouhý poloostrov, ale mrakodrapy a Sydney Tower jsou tak vysoké, že vyčnívají i nad něj. Je to hodně zvláštní být v národním parku obklopen buší a dívat se přitom na mrakodrapy v oparu.

Noční detail Opery a Harbour Bridge

Před chvilkou jsem asi špatně uhnul, protože prosekaná stezka se změnila v prodírání houštinami, někdy dokonce lezení po čtyřech. Něco je blbě! Vracím se znovu houštím asi 200 metrů, což mi dělá trochu problémy, protože od prvního prolézání jsem prošel několika křižovatkama. Nakonec jsme ale zpátky na místě, odkud jsem se vnořil do houštin.

Scházím dolů příkrou stezkou skrz les s nádhernými červenými gumovníky. Od pláže Castle Rock (Hradní skála) pokračuje stezka dál kolem překrásných skal a vlhkým deštným pralesem k pláži Clontarf. Tady se vynořuju u dalšího přístavu s jachtami a po dvou kilometrech pláží a lesem přicházím k mostu Spit, kde stezka končí.

Procházka mi trvala tři hodiny a byla skvělá. Hlavně tím, kolik rozdílných prostředí vystřídala. Přes jednoduché stezky, parky a pláže, až po lezení po skalách a prodírání se buší.

Za mostem čekám chvíli na autobus do centra. Chci vystoupit na severní straně Harbour Bridge, abych udělal pár fotek ze stejného místa jako včera večer.

Už skoro zapadá slunce a budu mít co dělat, abych to stihnul. Bus se pomalu loudá dopravou a cesta se proto protahuje na tři čtvrtě hodiny. Na místě jsem i nejsem v čas. Slunce ještě nezapadlo, ale nejlepší světlo už je pryč. Dělám pár fotek a pak nasedám na metro, abych si na Central Station ještě stihl koupit jízdenku do Canberry.

Jsem docela ucaprtanej, ale večer mě čeká ještě jeden maratón: napsat příspěvek pro Cesty a poslat ho Petrovi do Brauna. Za posledních 14 dní se toho stalo tolik, že vůbec nevím co z toho vybrat dřív. Proto mi trvá skoro pět hodin, než jsem hotov a je to jedna z nejdelších zpráv. Alespoň že Internet nebyl tak drahý, tři dolary za neomezený čas, zatím můj nejlevnější Internet.

• ◄ AUSTRÁLIE – Katoomba
• AUSTRÁLIE – Canberra ►