BANGLADÉŠ – Bogra a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 12. 4. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3519×
Dost nezvyklé je to jejich civění. Obzvlášť při jídle. Tak jako si nás v Indii v restauraci nikdo nevšímal, tak tady jsem bezkonkurenčním trhákem. Jen co si objednám a usadím se, hned si ke mně přisedne několik lidí. Civí a ohromně se baví. Jsem pro ně strašně nezvyklý a řídký zjev. Celá hospoda svorně civí vlastně a sleduje každé moje sousto...
V hotýlku v Bogře nikdo nemluví anglicky, tak se domlouvám bengálsky. To stejné v restauraci. Žádná anglická menu jako v Indii. Při objednávání buď ukážu na to co chci, nebo použiju svou velmi omezenou slovní zásobu abych zjistil, jestli vůbec mají něco „jedlého“. Některá, docela důležitá, slova jsou naštěstí stejná v hindi i bangla, což mi dost pomáhá. Číslovky jsou trochu jiné, ale to už je hračka. Musím si ale dávat pozor, protože i když přesně řeknu co chci, snaží se mi k tomu podstrčit nějaký salát nebo něco jiného, co samozřejmě není zadarmo. To se mi už dlouho nestalo. Naposledy snad v Indii ještě s Táňou.
Dost nezvyklé je to jejich civění. Obzvlášť při jídle. Tak jako si nás v Indii v restauraci nikdo nevšímal, tak tady jsem bezkonkurenčním trhákem. Jen co si objednám a usadím se, hned si ke mně přisedne několik lidí. Civí a ohromně se baví. Jsem pro ně strašně nezvyklý a řídký zjev. Celá hospoda svorně civí vlastně a sleduje každé moje sousto. Na jednu stranu jsem rád, že jejich zájem nevyplývá z toho, že by ve mě viděli velkou chodící stodolarovku, jak bývá zvykem u Indů. Na druhou stranu je to pro mě něco tak cizího, že jsem ze začátku samým zoufalstvím nevěděl co dělat. Je fakt úžasný, že jsme jejich největší vzrušení za posledních pět let, ale ničit nervy by mi fakt nemuseli.
 |
| Život těžký, a přesto úsměv na tváři – to jsou bengálští rikšové |
Teď už vidím, že sem opravdu žádní cizinci nejezdí. Bangladéš je z tohohle hlediska panenskou zemí. Lidi se chovají tak jaká je jejich přirozenost. Prostě civí, protože jsou zvědaví. Skoro si říkám, že když já jako turista mám dávat pozor, abych je něčím náhodou neurazil, nezneuctil jejich svatá místa, nevylekal je foťákem, neznechutil je tím, že jím levou rukou, tak by i oni mohli mít trochu té tolerance a neničit chudáka turistu civěním. Jenže na návštěvě jsem tu já a navíc v podobných zemích se od místních lidí nedá nic podobného očekávat. Jsou absolutně spjatí s místními podmínkami, nic jiného neznají a drtivá většina ani nepozná. Jen občas někde zahlédnou cizince a vypráví si pak o tom za chladných zimních měsíců. Skoro při každém jídle mě přinutí abych jim napsal adresu a jeden člověk po mě dokonce chtěl pomoc při získávání víza do mojí země.
První z oněch dvou zajímavých míst u Bogry je Mahastan. Půl hodiny jízdy autobusem od Bogry, tyhle ruiny nejstaršího známého města za území Bangladéše, údajně až ze 3. století př. n. l., nejsou sice nic úžasného, stále se nicméně dá procházet po mohutných základech Citadely (pokrývající plochu dvou čtverečních kilometrů(!), většinu z toho polí). V místním muzeu je prý hodně zajímavých vykopávek. Bohužel je pátek a muzeum má zavřeno. Schovávám se v blízkém lesíku a docela se mi tak daří utéct od všech těch všetečných očí a dokola se opakujících výkřiků „Hallo, hallo!“.
Sedím, jím banány, užívám si klidu a ticha a píšu deník. Je to výjimečná situace, protože vždy když jsem někde venku a sednu si, v mžiku se kolem mě shromáždí tlupa čumilů (ta rychlost je neuvěřitelná) a čumí a čumí a čumí. Děs!
Dnes si po večeři dávám místní specialitu, sladký jogurt misti doi. Takovou dobrůtku jsem už dlouho nejedl. Na pohled vypadá jako světlý kakaový puding, je ale strašně sladký, ne tak hustý a prostě skvělý. Stojí sice tolik co celá večeře, tj. dva kopce rýže a zelenina, za to ochutnání to ale stálo.
Den 108, sobota 5. 12.
Celou noc mě budil červotoč pochutnávající si na mojí posteli a v pět hodin mě úplně probudilo volání muezzina z blízké mešity. Od té chvíle už jen ležím a poslouchám červotoče.
Ráno jsem v jedné jídelně na autobusovém nádraží zahlédl zajímavě vypadající kaši, tak si ji dávám k snídani. Je to obdoba naši krupicové kaše, akorát o dost sladší a s rozinkama. K tomu bodly čtyři paranthy (mírně osmahnuté chlebové placky).
 |
| Stupa a základy budov v Somapuri Vihara jsou zbytky ohromného buddhistického kláštera |
Do Paharpuru, místa největší buddhistické památky na území Bangladéše, se dostávám na čtyřikrát. Nejdřív busem (opět strašně našlapaným, ale jinak jedoucím líp a s kratšími přestávkami než v Indii) do Džajparhatu, pak rikšou na druhý konec města, kde nasedám na tempo, jež mě po okreskách dováží do Paharpuru. Poslední asi kilometr docházím pěšky.
Somapuri Vihara byla původně buddhistický klášter, založený někdy v 6. století n. l. Teď už z něj zbývá jen mohutná, 20 m vysoká, stupa, mající z půdorysu tvar dvojitého kříže. Téměř kolem celého spodku jsou hliněné kachlíky s vyobrazením rostlin, zvířat a lidí. Ty na straně odvrácené od slunce (sever) jsou daleko zachovalejší než ty ostatní. Z vrcholu stupy je skvělý výhled na celý areál o rozměrem 400×400 m. Tak velký původně klášter byl. Jeho venkovní hranicí jsou základy 177 mnišských místností, položených jedna vedle druhé po celém 1600metrovém obvodu. Stupa se vypíná uprostřed. Mezi stupou a jižními mnišskými místnostmi je teď jezírko a základy mnišské správní budovy.
Východně od kláštera se rozkládá pěkně udržovaná zahrada a muzeum, dnes zavřené, protože je den po noci Šab-e-Barat. Tato událost, odehrávající se jednou do roka přichází vždy dva týdny před začátkem ramadánu. O této noci by měli všichni muslimové být doma a celou noc se modlit nad hrobem svých rodičů. Šab-e-Barat se v muslimském světě už údajně moc nedrží. Bangladéš je zdá se výjimkou.
 |
| Bangladéšani se rádi fotí |
Na cestičce zpět do Paharpuru mi zastavuje džíp a z něj vykoukne běloška. Je to ta samá, kterou jsem viděl nahoře na stupě. Prý jestli nechci někam svézt. Jedou do Bogry, tak jedu s nima. Francouzka Suzanne, Cejloňanka Jay a jejich bangladéšský řidič si dnes udělali malý výlet. Manželé obou dvou pracují na projektu zpevňování ochranných hrází kolem říčních koryt, což je asi jeden z nejdůležitějších projektů v Bangladéši.
Cestou si povídáme o Bangladéši, a tak se například dozvídám, že kontroverzní most přes řeku Džamunu už byl v červnu otevřen. Stál spoustu peněz a je prvním mostem spojujícím východní a západní Bangladéš! Bangladéš je totiž rozdělena řekami na dvě části a téměř všechna doprava z východu na západ a naopak má v cestě řeku, a tím pádem i trajekt. Pomalý a v době monzunů i ne příliš bezpečný. Stavba mostu byla navíc komplikovaná tím, že řeky v Bangladéši často mění řečiště. Vlastní most je tak dlouhý pouhé čtyři kilometry, ale na každé straně má navíc přiváděcí silnici dlouhou 15 km. Řečiště před mostem muselo být zpevněno, aby se předešlo nechtěným větším posuvům v toku řeky.
Jsem pozván na večeři, což s díky přijímám, protože už mi chybělo trochu té konverzace s lidmi stejné kultury.
V Bogře si dávám pozdní oběd a kupuju nějaké ovoce, abych na večeři nepřišel s prázdnou. V půl osmé už na mě před hotelem čeká džíp a za 20 minut jsem na místě. Jim (Suzannin anglický manžel) je v Bangladéši už tři roky, zatímco Jay a její manžel už osm let. Oba jsou ze Srí Lanky a oba Tamilové. Před třiceti léty odešli ze svého rodného ostrova do Londýna. Důvodem byl samozřejmě sinhálsko-tamilský konflikt, který se v současnosti čím dál tím víc přiostřuje. Od té doby pracují tam kam je voda zanese, ale domov už mají v Londýně.
Večeře je skvělá. Leccos jsem se dozvěděl a celý večer je pro mě jak balzám na duši. Všechno musí ale jednou skončit a tak i já jsem teď zase v hotýlku a usínám pod moskytiérou za zvuků usilovné práce červotoče v mé posteli.
