BANGLADÉŠ – Kde je tady Bangladéš?

Tak tohle byl zatím nejopuštěnější kus země, jemuž říkají hraniční přechod, přes který jsme kdy šel. Celých 7 km žádná doprava, jen zelený násep zbylý po koloniální železnici. To je vše, co teď tady Indii a Bangladéš spojuje. Zatracení Asiati!

BANGLADÉŠ

Za plotem není žádné cesta, tak musím přeskákat napříč polem (snad není minové!). Narážím na cestu a ta mě znovu přivádí na onen železniční násep. Má cesta po náspu rovném jako přímka tak opět pokračuje a po dalším půl kilometru narážím na první bangladéšskou kontrolu. Ještě mi ale nedávají žádné razítko, jen si do jakési knihy zapisují moje jméno z pasu. Nevím proč, ale místo aby si našli stránku s fotkou a opsali jménu z ní (tak je to snad v každém pase, ne?), našli si nejbarevnější stránku a opsali z ní to nejčitelnější jméno. Shodou okolností to bylo pákistánské vízum se jménem pákistánského konzula v Praze. Nevím, nevím, ale že by voják ze země, která s Pákistánem svedla krvavou osvobozeneckou válku, neznal jméno Pákistán? Jak tihle bangladéšští vojáci, tak lidi na polích u budky na mě civí jako bych snad opravdu spadl z Pákistánu!

Tak kde je sakra ten Bangladéš! Jdu už přes hodinu po náspu banánovníkovou alejí, kolem mě se střídá jedna banánovníková vesnice za druhou, jedno pole za druhým, lidi na mě civí ještě když už jsem 200 metrů za nima, batoh mě tíží a oni se tomu akorát tak smějou. Kdybych šel neobtížen takovou tíhou, byla by to moc příjemná procházka bangladéšským venkovem. Takhle už to začíná být utrpení. 20 kilo na zádech a 5 kilo na břichu v malém batůžku jakoby po těch ušlých kilometrech vážilo desetinásobek. Navíc mi už dochází voda a naposledy jsem „snídal“ oběd v 11 hodin. Teď jsou čtyři odpoledne.

Uf, uf. V té Bangladéši to teda pěkně začíná! Teď už mě tíží i to jejich civění – když na mě tolik lidí a tak dlouho civí očima, tak to musí být někde znát. Alespoň že slyším jednu věc, kterou důvěrně znám. Z mešity za polem se ozývá večerní volání k modlitbě. No jo, už jsem zase v muslimské zemi.

Konečně vidím v dálce koleje! Logika mi napovídá, že stejně jako v Indii koleje končí těsně za nádražím, tady by zase měli těsně před nádražím začít. A na nádraží první vesničky má být imigrační kontrola!

Jsem tady! Konečně jsem v Čilahaty! Je pět hodin. Před nádražím mi lidi ukazují, že mám jít na nádraží pro razítko. Obcházím tam všechny budovy, div že nevlezu na nějaký plesnivý záchod, ale razítkárna nikde. Vracím se kousek zpátky, a ejhle, jedna z budov, které byly před tím zavřené je teď otevřená a čeká v ní úředník. O ni ji kvůli mě museli otevřít! Není se co divit, když se otevírá 5× do měsíce. Dostávám vytoužené razítko a jdu se ubytovat do jediného bungalovu, který v téhle „banánovníkové“ díře je.

Tak tohle byl zatím nejopuštěnější kus země, jemuž říkají hraniční přechod, přes který jsme kdy šel. Celých 7 km žádná doprava, jen zelený násep zbylý po koloniální železnici. To je vše, co teď tady Indii a Bangladéš spojuje. Zatracení Asiati!

V Čilihaty musím přespat, protože všechny autobusy už odjely. Mám jen sto taka (dva dolary), které jsme dostal v Haldibari od veksláka za svoje poslední rupie a za to se musím najíst, zaplatit ubytování a ještě se zítra ráno dostat busem do Dinadžpuru, kde teprve je první banka! Stejný osud stihl i Japonce, který přichází asi hodinu po mě. Majitel bungalovu není zrovna nejpříjemnější a navíc mě právě žerou první bangladéšští komáři. Rychle do postele pod moskytiéru a ať už je zítřejší ráno.

Den 106, čtvrtek 3. 12.

Konečně je zítra ráno. Ale ne! Už zase je chladno a hustá mlha. Tady na severu Bangladéše se během chladnějších zimních rán z okolní husté vegetace vypařuje tolik vody, že je krajina pokrytá souvislou vrstvou mokré a studené mlhy.

Nasedám do autobusu. Je ale nějaký prťavý. Připadá mi krátký a na nohy taky není dost místa – tak 25 cm! To jsem ztracen. Musím sedět nohama do uličky.

Myslel jsem si, že Indové dosáhli vrcholu v „našlapávání“ lidí do autobusu. Bangladéšské autobusy jsou ale nejen prostorově menší, ale během cesty se do nich, na ně a na jejich strany nacpe a navěsí tolik lidí, že jich je venku víc než vevnitř. Trpí tím lidi, autobusy i silnice. Autobusy zvlášť, protože mají dřevěnou podlahu a nevydrží tak jako jejich kovoví bratříčci. Tenhle autobus už má asi zvlášť hodně odslouženo, protože přední dveře jsou v otevřené poloze přivázané k nosnému sloupu kostry – asi už navždy zůstanou otevřené.

Jedna kladná změna oproti Indii by tady ale byla. Zdá se mi, že ubylo na první pohled nesmyslných zastávek a když se stojí, tak o dost kratší dobu než v Indii. Nechci mluvit přímo o vyšší efektivnosti, spíš o lepší organizovanosti. Na konečné soudy je ale ještě dost brzo.

Jak projíždíme městečky a vesnicemi, snažím se zachytit něco v angličtině, jak jsem to pro orientaci vždycky dělal v Indii. Nechytačka. Všechny nápisy jsou zásadně v bangla, snad jen s výjimkou některých reklam a někdy i patníků se jmény měst a kilometry.

Bangla (v Indii bengálština) je jazyk, kterým se mluví v této oblasti subkontinentu. Je společný pro indický stát Západní Bengálsko a bývalé Východní Bengálsko, dnes Bangladéš. Zdálo by se tedy, že vazby Bangladéše a Indie budou silné. Opak je pravdou. Při dělení Britské Indie roku 1947 vznikly totiž dva státy – hinduistická Indie a muslimský Pákistán. Pákistán sestával ze dvou částí, navzájem od sebe oddělených Indií: na její západní straně Západní Pákistán, na východě Východní Pákistán. Už od počátku se ukazovalo, že islám je to jediné, co mají Západní a východní Pákistán společné.

Každá část měla svůj jazyk, životní styl, svoje zvyky. Západopákistánci začali pomalu v Pákistánu dominovat a chtěli dokonce zavést svůj jazyk, urdu, jako jedinou oficiální řeč. Rozbroje mezi oběma částmi Pákistánu vyvrcholil roku 1971, kdy došlo, za pomocí Indie, k odtržení Východního Pákistánu a vytvoření Bangladéše. Od Indie to samozřejmě nebyla žádná pomoc strádajícímu národu, ale spíš sledování vlastních zájmů a dokončení rozštěpení původně Velkého Pákistánu. Vždyť mít dva menší sousedy, navíc ve při, je daleko výhodnější než jednoho velkého a harmonického.

Všude kolem je chudoba. Městečka malinká, obklopená políčky, která rolníci obdělávají středověkými metodami. Je tu míň odpadků něž v Indii. Nezdá se mi ale, že by se lidi chovali k prostředí šetrněji, spíš nemají peníze. A když nic nekoupí, nemůžou ani nic odhodit!

Daleko víc tu převládá tradiční oblečení – triko, košile a místo kalhot kus látky až ke kotníkům, omotaný kolem pasu. Ženy chodí buď v sárí (hinduistky) nebo s čádorem (muslimky). Hinduistky se na mě dívají celkem normálně, kdežto v pohledu muslimek jako by byl nějaký strach.

Nejen že všechny nápisy jsou v bangla (protože na rozdíl od Indie tu není potřeba jednotícího jazyka, když drtivá většina jsou Bengálci hovořící bangla), ale dokonce jsem objevil i pravé bangladéšské silniční značky! Na jedené s nich je mešita v červeném trojúhelníku, asi znamenající „Pozor mešita“ (nejspíš pro hinduisty, aby se honem schovali). Na jiné je zase žena s miskou na hlavě, taky v červeném trojúhelníku. Ta asi znamená „Pozor, mamina nese domů jídlo“. Je skvělé, že si takhle udržují svoji svébytnost. Mají k tomu ale lepší podmínky než sousední Indie, protože nejsou tak kulturně roztříštění a navíc sem skoro nikdo nejezdí a neovlivňuje je.

• ◄ INDIE – Cesta do Bangladéše
• BANGLADÉŠ – Dinadžpur (Dinajpur) a Kantanagar ►