BANGLADÉŠ – Na řece
- Podrobnosti
- Vytvořeno 12. 4. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3347×
Na bangladéšských řekách prý jezdí 60 typů lodí. Já jsem jich zatím napočítal asi deset. Zatím převažují dlouhé úzké pramice s krytým prostorem z igelitu. Pak tu jsou lodě větší a bachratější, které už asi vezou víc nákladu. Na vlnách ještě jezdí trajekty, nákladní lodě, přívozy a další. Výběr je opravdu neomezený...
Den 112, středa 9. 12.
V noci mě budí křik, strašné rány a houpání lodi. Snad se už teď nepotápíme! Vykukuju z kajuty. Na palubě, přímo před naší kajutou, se rozkládají nějací mladí námořníci v uniformách. No potěš pánbůh pokud s náma budou cestovat až do Dháky. To se nevyspíme. Nakonec ale přeci jen usínám a ani nevím jak, protože námořníci pořád řvou a roztahují se po palubě jako by jim patřila.
 |
| Trajekty v podobě shnilých ruin je často to jediné co si Bangladéšani pro cestování mohou dovolit. Některé se rozpadnou přímo na vodě a pak... |
V nejbližším přístavu si kupuju snídani – sladký chleba (tady snad ani jiný neznají) pomazaný nějakou bílou pěnou. Chutná skvěle.
Chvíli koukám na vodu. Řeka zatím není moc široká. Vidím rybáře nahazovat sítě, děti stát na mostě a mávat nám. Občas se objeví nějaká loď. Je to pohoda.
Loď se jmenuje „PS Ostrich“ a je to kolesový parník. Na vodu byla spuštěna roku 1929 jako „Stern“, ale po rekonstrukci před dvěma léty změnila i jméno.
Dole na první palubě je v jejím těžišti umístěn motor šlapající jako hodinky. Po celé první palubě posedávají lidi, hodně ženy s dětmi. Koukají trochu vyděšeně. Už jen ta cesta pro ně musí být neuvěřitelné vytržení z chudého života, ale bílý ptáček na palubě, to je už příliš. Navíc asi kroutí hlavou nad tím, proč někdo, kdo může být na druhé (tj. hezčí a blahobytné, zkrátka pro bohaté) leze vůbec dolů. Držitel lístku na první palubu nemůže na palubu druhou. Hlídají to námořníci, kteří každého opovážlivce hned „sejmou“. První paluba je asi 10× horší než naše druhá. není moc udržovaná, všude se válí nějaké harampádí a zbytek prostoru zabírají lidi a náklad. Je narvaná – snad se nepotopíme.
Naše paluba je čistá (i když plná námořníků), natřená čistě bíle, stejně jako naše kajuty. Na zádi je WC (z nějž padají výkaly přímo do řeky), uprostřed velký prostor (teď zaplněný námořníky) a vepředu kajuty 1. třídy.
Plujeme docela rychle a pokud se nám před nosem objeví nějaká loďka, kapitán hned zahouká, případně, pokud už jsme příliš blízko a loďka nám stále pluje v cestě, něco řekne do megafonu. Asi aby se pakovali.
Na bangladéšských řekách prý jezdí 60 typů lodí. Já jsem jich zatím napočítal asi deset. Zatím převažují dlouhé úzké pramice s krytým prostorem z igelitu. Pak tu jsou lodě větší a bachratější, které už asi vezou víc nákladu. Na vlnách ještě jezdí trajekty, nákladní lodě, přívozy a další. Výběr je opravdu neomezený.
 |
| Západy slunce nad vodou jsou v Bangladéši nezapomenutelné |
Chci mít chvilku klid, tak se přesunuju na palubu první třídy. Tady nikdo neřve a můžu v klídku pozorovat život podél řeky. Občas zastavíme v přístavu, lidi chaoticky vystoupí a nastoupí, na loď se nahrnou prodejci ovoce a sladkého chleba. Městečka po cestě jsou jen takové říční díry. Omšelé, otlučené (a z prken stlučené) se zírajícím obyvatelstvem.
Mám dost času sledovat dění na řece a občas udělat i nějakou fotku. Střídavě teda fotím a píšu deník. Klídek na palubě přerušuju jen obědem v jídelně 1. třídy. Mám rýži s kari omáčkou a kousky kuřete – skvělé.
Prostředí kolem lodí se docela rychle mění. Nejprve skoro drhneme o břeh, abychom se pak ocitli uprostřed na kilometry široké řeky. Jednou je voda bez vegetace, za chvíli už se lopatky boří do hustého „škraloupu“ vodního hyacintu. Chvíli jsou kolem pole, aby je pak vystřídaly lesy.
Až do západu slunce sedím na palubě 1. třídy a píšu deník nebo fotím. Občas sejdu na první palubu, jestli se tam něco neděje. V hluku a křiku chlapi ale pořád hrajou karty nebo kecají, ženy si taky povídají nebo jen sedí. Oproti klidu na druhé palubě je to obrovský kontrast.
Přijíždíme do velkého města, kde se míjíme s podobným kolesovým parníkem jako máme my. V přístavu je ale lodí víc, například jeden neuvěřitelně pomačkaný, otlučený a očouzený vrak. Vlastně... u nás by to byl vrak. Tady pořád slouží jako ten nejobyčejnější trajekt, jakým se tu po řece běžně cestuje. Vypadá strašně a pokud se v budoucnu něco potopí, tak to určitě budou tyhle necky. Na jejich palubě připravují jídlo přímo na otevřeném ohni, přesně jako na ulici. Inu, klientela je chudá, tak jídlo musí být levné. Za igelitovými plachtami se ve vedru a vlhku mačkají desítky lidí. Cestovní podmínky hrozné.
Necky odjíždí spolu s náma a pak je vidím ještě v několika následujících přístavech. Neuvěřitelně se drží nad vodou a ještě neuvěřitelněji vůbec pohromadě.
Večer, už za tmy, se v dalším přístavu přes prkno, sloužící jako schůdky na molo, prodírám na pevninu a k večeři kupuju sladký chleba a vajíčka. Píšu deník a pak za neustálého řvaní námořníků usínám. V těch uniformách vypadají docela příjemně, ale podle chování se hned pozná, že jsou to nejvidlákovatější vidláci. Inu, šaty dělají člověka. I v Bangladéši.
