BANGLADÉŠ – Radžšahí (Rajshahi) a okolí
- Podrobnosti
- Vytvořeno 12. 4. 2000 •
- Aktualizováno 15. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3694×
Od paláce přes jezero stojí chrám Džagannath, opět pokrytý oranžovo-červenými kachlíky, tentokrát zasvěcený Višnuovi. Pochází ze 16. století a teď ve století 20. kolem něj běhají kohouti honící slepice a bučí za zábradlí uvázané krávy. Ach jo!
Den 109, neděle 6. 12.
Všude kolem je zase samá voda. Sedím v autobuse z Bogry do Radšahí a kolem mě ubíhají samá zatopená políčka. Po ubytování v Radšahí se vracím na autobusák a nasedám na bus do Puthie. Jako je Paharpur je nejvýznamnější buddhistickou památkou v Bangladéši, je Puthia místo s největším počtem hinduistických chrámů. Z hlavní silnice, kde mě autobus vysadil, musím pěšky asi kilometr na jih. Ocitám se ve vesničce obklopené kokosovými palmami a hádejte čím ještě? Zase vodou!
 |
| Stejně jako ostatní terakotové chrámy i ty v Puthii chátrají. Proč? Protože jsou hinduistické a ne muslimské (islám je v Bangladéši převládající náboženství) |
Jako ve všech bangladéšských vesnicích kde jsem zatím byl i tady se zastavil čas. Všichni se procházejí sem a tam, tam a sem, nikdo nic nedělá a pokud ano, tak je to většinou majitel nějakého krámku a to „dělání“ spočívá v sezení mezi zbožím a čekáním na zákazníky.
Zatímco pro lidi se čas zastavil, pro historické stavby ne. Všechny jsou sešlé časem a vzhledem k tomu, že jsou to památky hinduistické, i úplnou absencí jakékoliv údržby.
Uprostřed vesnice stojí impozantní palác. Mohutné sloupy, zdobená fasáda. Stojí tu zamčený a chátrá.
Hned za ním chátrá další skvosty – chrámy pokryté pálenými kachlíky, přesně jako Kantanagar u Dinadžpuru. Taková krása, takový unikát a oni je nechají takhle pustnout. No je fakt, že u nás doma to někdy taky není moc slavný.
Od paláce přes jezero stojí chrám Džagannath, opět pokrytý oranžovo-červenými kachlíky, tentokrát zasvěcený Višnuovi. Pochází ze 16. století a teď ve století 20. kolem něj běhají kohouti honící slepice a bučí za zábradlí uvázané krávy. Ach jo!
 |
| Malá kráska v krásné zemi |
Vracím se na autobusovou zastávku. Doprovází mě jeden dost vzdělaný Bangladéšan ve středním věku. Prostě se ke mně připojil (jak tu mají ve zvyku). Nejenže ví, co je to Československo (většina lidí tohle slovo slyší poprvé), ale z obrázků zná i Prahu a hromadu míst v Indii. V tomhle neposkvrněném národě však patří spíš mezi výjimky.
Zpět v Radžšahí si na zítřek kupuju lístek na vlak do Khulny, abych taky vyzkoušel slasti cestování po bangladéšské železnici. Za půl hodiny už ale zase sedím v autobuse.
Vystupuju asi 40 km od Radžšahí na místě, kde stojí mešita Kušumba. Nebylo by na ní noc zvláštního, pokud by nebyla bangladéšská a neměla tvar typický pro bangladéšské mešity ze 16. století. Takových tady už moc není. Mohutná, elegantní, celá černá, se šestí dómy. Krása. Je skoro jako nová (bodejť, když je to muslimská stavba) a kolem ní je pěkně udržovaná zahrada. Na plácku hned vedle hrajou kluci kriket, v Bangladéši hodně oblíbený sport, a v rýžových polích se lopotí ženy. A co muži? Čumí střídavě na kriket a na ženy.
I u mešity jsou nějaká ta jezírka. Skoro celá jsou zarostlá vodním hyacintem, což z dálky vypadá jako louka, jenže ten, kdo by na ni vstoupil, by po zahučení do vody zjistil, že šlápl na zelený koberec plující jen na ní. Právě touhle dobou hyacint modře kvete a hezky voní. Je snad nejčastější rostlinou, jež je teď v Bangladéši k vidění – protože žije na vodě.
Cestou zpět do Radžšahí nasedám do místního busu, který je pomalejší, než bus co mě sem dovezl. Má až neuvěřitelně málo místa pro nohy – snad jen 15 cm! Sedím s nohama v uličce a komplikuju tak plynulost provozu v autobuse. Všichni přese mě při nastupování i vystupování klopýtají. Bangladéšani jsou sice hodně mrňaví (jako většina lidí na severu subkontinentu), ale jak vidím, tak i oni mají s těmi 15 centimetry občas problémy.
 |
| Koberec z vodního hyacintu – v Bangladéši častý pohled |
Po návratu do Radžšahí se jdu taky trochu kouknout do města. Právě se koná nějaká demonstrace (možná demonstrují za víc místa pro nohy v autobuse). Radši se klidím z cesty a zahýbám k řece Padmě. Na jejím protějším břehu už je Indie, kde se ta stejná řeka jmenuje Ganga. Skvělá procházka, navíc těsně po západu slunce. Druhý břeh vidím trochu mlhavě. Nejen kvůli oparu z vody, ale i pro vzdálenost. V Bangladéši nejsou takové pramínky jako Vltava. Když řeka, tak jedině pořádná.
Po dlouhé, dlouhé době si zase kupuju noviny – bangladéšský The Independent (psané anglicky). Docela obsáhlé zprávy ze zahraničí a pak třeba i přesné časy muslimských modliteb.
Den 110, pondělí 7. 12.
Ráno mě zase drtí volání muezzina k modlitbě. Nemůžu už spát a tak chvíli píšu deník. Vlak do Khulny mi jede až před třetí odpoledne, takže mám větší část dne na brouzdání po Radžšahí. Neočekávám, že bych toho tady nějak moc viděl, spíš jsem zvědav na atmosféru v tomhle zapadlém městě na hranici s Indií.
To že je zapadlé mu ale nebrání v tom, aby bylo přecpané. Přecpané lidmi, auty a hlavně rikšami. Těch jsou tu tisíce a když uskočím z cesty jedné, téměř mě převálcuje druhá. Vlastně jsem zapomněl napsat, že když se v Bangladéši řekne rikša, je to vždycky cyklorikša. Autorikšám se říká baby-taxi. Pak tu samozřejmě jezdí i tempa a v některých městech i mišuky, což jsou užší autorikši.
 |
| Džalebi – oblíbená bengálská pochoutka |
Jdu po hlavní ulici směr Městský kostel. Chci si do něj sednout a v klidu si odpočinout od všech těch čumilů a křiklounů, z nichž každý chce vědět odkud jsem, jestli jsem turista, proč jsem přijel do Bangladéše, jak dlouho už jsem tady a jak se mi tu líbí. Už by se skoro vyplatilo sepsat odpovědi na papír, rozmnožit a rozdávat. Musela by tam ale být i fotka, abych uspokojil i jejich čumilské choutky.
Kostel je bohužel zavřený, tak alespoň zahýbám k řece, podél níž se chci vrátit do centra.
Řeka Padma (Ganga) je tady obestavěná hrází, která brání město před záplavami a zároveň slouží jako promenáda. Jde se po ní opravdu dobře, protože vetší část je porostlá stromy, které poskytují příjemný stín. Bohužel ani tady nejsem ušetřen čumilů, především malých dětí ze slumů podél řeky. Dokážu si představit, že když hladina řeky stoupne, jsou slumy hned pod vodou. Přesto tady ale žijí dál (no, ono postavit chatrč z pár prken a igelitu je celkem snadné a levné). Podél řeky se pracuje na zpevňování hráze navážením dalšího a dalšího písku.
Trh v Radžšahí je skvělý, zatím nejlepší co jsem v Bangladéši viděl. Celkem čistý a díky různým druhům ovoce a zeleniny i barevný. Problém ale nastává v okamžiku, když chci udělat fotku. Jakmile někam zamířím foťák, hned se mi před něj „slétne“ 50 veledůležitých samců (kteří si myslí, že není nic zajímavějšího než právě oni) jako vosy na med a není možné je setřást (přesně jako ty vosy z medu). Po pravdě řečeno nemůžu proti Bangladéšanům říct křivého slova, až na jejich očumování a pak to samčí chování „JÁ jsem ten nej a to ostatní až daleko za mnou“. Chlapi se hrozně rádi předvádějí, ale na mě to působí spíš trapně. Co tomu říkají bangladéšský ženský bohužel nevím, protože jich na ulici zas tak moc není. A pokud už náhodou jsou svědky samčího chování, spíš obdivně vzhlížejí, než aby se popadaly za břicho jako já.
 |
| InterCity po bangladéšsku |
Kupuju si pár koláčů z listového těsta, dávám si je v hotelu k obědu a pak odcházím na vlak. Nádraží nic moc. Působí spíš jako temná kobka. Vlak ale vypadá docela dobře, Bangladéš prý nedávno nakoupil vagóny v Německu a Iráku. Na boku se mu skví nápis „InterCity“, vagóny jsou uvnitř čisté a skoro jako nové. Sedačky jsou v řadách bez kupé, vždy 3+2 proti 3+2.
Odjíždíme na čas. Ve vlaku (vagónu) je jen tolik lidí co sedadel (jaký to rozdíl proti Indii) a z reproduktorů hraje náboženská hudba (soudím podle ponurosti). Co víc si přát? I lidi jsou příjemní, ve smyslu že se vždycky zeptají, jestli se se mnou můžu bavit nebo jestli si můžou zapálit. Neuvěřitelné! To musím cestovat s nějakým lepším vlakem. No, vždyť je to InterCity.
Při pohledu z okýnka za převládá voda. Na 8hodinové cestě překračujeme jednou řeku Padmu po strašně dlouhém mostě (těch je to přes ty největší řeky poskrovnu, takže pro ně mají strategický význam), stavíme téměř vždy jen ve stanicích a zdá se mi, že v nich ani dlouho nečekáme (jaký to rozdíl oproti Indii). Jedinou výjimkou je dlouhé bezdůvodně (pro mě) čekání v městečku Darsana. Darsana je přímo na hranici s Indií a pašeráci prý dostávají příležitost využít vlak k přepravě zboží dál do vnitrozemí Bangladéše. Takže to stání vlastně není zas tak bezdůvodné.
