BOLÍVIE – 22 hodin do Rurrenabaque
- Podrobnosti
- Vytvořeno 8. 11. 2001 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3075×
Silnice se postupně zhoršuje, až už drtíme pod koly jen prach, kameny a bláto, často několik set metrů nad údolím řeky. Prý kvůli bezpečnosti se na celém horském úseku jezdí vlevo. Čím víc klesáme, tím víc přibývá vegetace a otepluje se. Asi třikrát projíždíme vodopády, po kterými Bolívijci postavili tuhle karikaturu na cestu, a nesčetněkrát se prodíráme vysokou trávou zabírající alespoň čtvrtku šířky cesty...
Den 283, pátek 28. 5.
Zbývá nám sehnat ještě nějaké dárky z Bolívie, a jelikož máme dopoledne čas, pobíháme po městě a sháníme. Vlastně já sháním, protože Táňa už si skoro všechny prozřetelně nakoupila dopředu. Taky se nám povedlo koupit jí svetr z lamy, z čehož máme obrovskou radost. Teď konečně máme takový svetr oba.
Naposledy se procházíme La Pazem, kolem katedrály, po náměstí San Francisco. Cestou zpět z Rurre se budeme sice vracet přes La Paz (jiná cesta z džungle vlastně ani není), ale už se tu nechceme zastavovat a pojedeme rovnou k jezeru Titicaca.
 |
| Silnice z La Pazu do Rurrenabaque, klikatící se horami a klesající ze 4000 m n. m. na asi 400 m n. m., je považována za nejnebezpečnější na světě |
S batohy se kodrcáme dodávkou přes celé město do čtvrti Villa Fátima v kopcích, už napůl mezi dnem La Pazu a okrajem kaňonu. Batohy dáváme na střechu busu a v blízkých obchodech se na cestu zásobujeme vodou a ovocem. Jedním okem pořád pomrkávám po batozích, protože bych nerad aby nám zmizely ještě před odjezdem. Vyrážíme v poledne, v jednom z těch autobusech co mají dvakrát takovou světlost než džípy. To může znamenat jediné: cesty kterými pojedeme nejsou vhodné už ani pro džípy. Potěš pánbůh, to bude zase jízda.
Šplháme ještě do kopce a jedním z bočních ramen kaňonu vyjíždíme z La Pazu. Silnice se pořád klikatí nahoru, dokud neprojíždíme kolem rozlehlého jezera a nezastavujeme kvůli nějaké opravě v sedle, nejvyšším bodě silnice La Paz – Rurre. Odsud budeme už jenom klesat, což znamená sjet o více než 3,5 výškových kilometrů (z 4000 na 250 m n. m.).
Rozhlížím se kolem a koukám na silnici vytesanou ve strmé skalní stěně vedoucí někam dolů. Fučí pěkný vítr. Mraky se ženou a trhají o okolní holé skály a mlha nám střídavě odhaluje a zakrývá výhled do kaňonu. V dáli občas probleskne cosi zeleného, snad ojedinělé odvážné stromy, které se i v tomhle nehostinném klimatu na skalách udržely. Tam někde v té mlze zmizíme za chvíli i my. Je to zvláštní. Tahle silnice začíná tady, v zimě a mlze a měla by skončit dole ve vedru a vlhku. Po tak extrémní silnici jsem snad ještě nejel!
„Odlepujeme“ se od sedla a začínáme klesat dolů. Jde to pozvolna a zatím jedeme po docela obstojné asfaltce. Hory jsou nádherné a už se začínají objevovat keře a stromy; míjíme několik obydlených osad, Silnice vede vysoko nad údolím, kde teče divoká řeka. Během první hodiny nás dvakrát zastavuje policejní závora. Všichni musíme vystoupit a policajti s cvičenými psy se po zvláštní konstrukci vyšplhají na střechu. Psi očuchají všechny batohy jestli v nich nejsou drogy a pak teprve můžeme jet. Doba, kdy proti drogovým baronům bojovala celá bolívijská armáda není ještě tak vzdálená.
Silnice se postupně zhoršuje, až už drtíme pod koly jen prach, kameny a bláto, často několik set metrů nad údolím řeky. Prý kvůli bezpečnosti se na celém horském úseku jezdí vlevo. Čím víc klesáme, tím víc přibývá vegetace a otepluje se. Asi třikrát projíždíme vodopády, po kterými Bolívijci postavili tuhle karikaturu na cestu, a nesčetněkrát se prodíráme vysokou trávou zabírající alespoň čtvrtku šířky cesty. Že se brodíme řekou (protože opodál stojící most je před zřícením) už začínám považovat za plánovanou část cesty, aby mohli vyzkoušet tu vysokou světlost autobusu! No prostě nádhera.
Za pouhé čtyři hodiny se dostáváme tak nízko, že už jsme sundaly všechny bundy, svetry a košile a potíme se jen v tričku. Vesničky kterými teď projíždíme jsou postavené ze dřeva a děcka se po nich prohání jen v tričkách a žabkách. Poprvé v Jižní Americe je opravdu teplo!
Cesta je opravdu dost drsná. Nejen že se neustále klikatí v křeči nekonečných zatáček, ale autobus se nepřetržitě kymácí při přejíždění od jednoho výmolu k druhému, překonávání všech těch bludných balvanů ležérně položených přes cestu a brodění se potůčky a říčkami, přes něž někdo zapomněl postavit mosty.
Krátký oddych máme jen v městečku Caranavi, kam přijíždíme už za tmy, asi po osmi hodinách přetřásání se. Během hodiny si všichni nebozí cestující dáváme večeři a navíc musíme přesedat do jiného autobusu, protože ten náš už asi překročil svoji životnost (kterou bych v těchhle podmínkách odhadoval tak na dvě jízdy La Paz – Rurre a zpět). Caranavi už je pod horami, takže nám nehrozí zřícení do propasti, zase ale můžeme zapadnout do bahna, nebo v noci v džungli narazit do čehokoliv od jiného autobusu až po ležícího buvola. No paráda!
Den 284, sobota 29. 5.
V té centrifuze (tohle slovo určitě pochází z aymarského výrazu pro autobus, teď už to přesně vím a na vlastní tělo jsem pochopil jak a proč vzniklo) se moc spát nedá. To ví ostatně každý, kdo někdy byl v centrifuze. Lítáme ze strany na stranu, podle všech možných os co jich jen v našem třírozměrném prostoru existuje. Jako na potvoru se k tomu u mě přidaly střevní potíže, takže se mi začíná chtít na záchod. Bůh mě asi vyslyšel, protože najednou zastavujeme. Sice je to kvůli nějaké poruše na autobuse, ale to je mi teď jedno. Hlavně že stojíme a já můžu rychle zmizet ve tmě pralesa a slastně si ulevit. Být v civilizované zemi, asi bych se po... (pokud bych nejel v autobuse se záchodem).
Stojíme v bahně, noční zvuky džungle hučí kolem nás. Řidiči se pokouší nastartovat autobus, ale nějak jim to nejde; já si mezitím ještě dvakrát odskakuju do džungle. Jsou dvě v noci a od La Pazu přijíždí další autobus. My jsme tím naším zatarasili silnici, takže nás ani nemůže předjet. Jediné jak si může pomoct je když pomůže nám. Během hodiny přijíždí bus z Rurre a náklaďák z La Pazu. Teď už blokujeme tři auta a to je hluboká noc! Jak to bude vypadat až se začne rozednívat?
Po dalších dvou hodinách štrachání se na povel řidičů všichni zapojujeme do vyprošťování. Ze předu je náš bus připoután k busu z Rurre, který bude tahat. Zezadu jsme zapřažení my – budeme tlačit. Po několika pokusech autobus začíná nesměle škytat a po dalším tuctu strkání a hekání konečně naskakuje motor. Začíná se rozednívat a obzor nad džunglí se zbarvuje do červena. Po nedobrovolné pětihodinové zastávce (která mi mimochodem zachránila kalhoty) se zase dáváme do pohybu a uvolňujeme tuhle jedinou (lesní) cestu mez La Pazem a Rurre i pro ostatní dopravu.
Jízda džunglí nám trvá ještě dalších pět hodin. Pohled na vesničky, které se nám teď zdají tak vzdálené od La Pazu, je fascinující. Většina z domorodců nejspíš jen slyšela o nějakém chladném Altiplanu a velkém La Pazu a je pro ně nepředstavitelně daleko. Většina se ani nedostane dál než do nejbližší vesnice, protože tudy nevedou žádné cesty (až na tu blátivou „rýhu“ v džungli po které právě jedeme), takže ani není kam jít. Po dlouhé době opět vidíme palmy, banánovníky a hustou tropickou vegetaci. Jsme zpět v tropech, i když jen asi 200 km od La Pazu. Fyzická vzdálenost ale není důležitá a vůbec o ničem nevypovídá. Stačí projet tu cestu a bude vám připadat, že jste na jiné planetě.
