BOLÍVIE – Amazonská pampa I. – pirani a spol.

rý si máme trochu zachytat a schválně co ulovíme. No jasně, pirani. V řece jich prý žije spousta, ale nejsou nijak nebezpečné. Jen pokud cítí krev, přiženou se na místo odkud se k nim dostala, Jsou však příliš malé na to, aby zabily člověka. Poranit ale můžou, protože mají ostré zoubky...

Den 287, úterý 1. 6.

Puberťáci nás samozřejmě celou noc budili. Není nad to, když se frackové dostanou do divočiny, připadají si tak jako největší hrdinové a taky se podle toho chovají. Radši by měli zůstat doma u maminky a oblbovat holky, tady nemají co dělat, jen tím přispívají k pověstem o rozhazovačném a bezstarostném životě bělochů.

Přístupová cesta k řece Yakumě

K řece je to ještě několik kilometrů. Nasedáme ne džíp, který je ale dost srandovní. Vlastně jde o pick-up, který ale přizpůsobili měkkým západním zadkům. Místo aby nás naházeli na korbu spolu s našimi spacáky a batůžky, vymysleli šílenou dřevěnou konstrukci v podobě lavic, kterou na korbu připevnili. Všechny věci, včetně jídla a vody nám skládají pod nohy. Jak jsme tak vysoko, jízda po zablácených cestách s náma mává ze strany na stranu a občas jsme nahnutí tak, že se musíme držet, abychom nevypadli. Nedovedu si představit na co by nás ten džíp rozmačkal, kdyby se převrátil.

Yakuma je malá říčka, ale o to zajímavější. Z džípu přesedáme do dlouhé motorové kanoe a vyrážíme do pampy. Náš průvodce Einar a kuchař José-Luis opět sedí vzadu, nás šest je roztroušeno po celé kanoi a hledíme do zelené změti na břehu.

Do Amazonie jsme přijeli hlavně za zvířaty a teď se začíná ukazovat, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli i pro cestu do pampy. Tady, a ne v džungli, je možno spatřit daleko víc zvířat. Přesně, jak nám říkali průvodci v Rurre. Neplujeme ještě ani čtvrt hodiny a už máme možnost vidět první bato serpiente (volavky) ladně se nesoucí nad hladinou Yakumy. Einar nás každou chvíli upozorňuje na krokodýla nebo kajmana placatícího se na břehu nebo ve vodě. Pro něj to je stejné jako pro nás vidět doma vrabce nebo kočku.

Odpočívám, nerušit!

Je tu krásně, vítr nám čechrá vlasy a slunce se směje. U ústí jednoho z přítoků Yakumy zastavujeme kousek od břehu. Nechceme se úplně přibližovat, protože pod keřem si velebí rodinka kapybar (to jsou ti kříženci mezi čuníkem a morčetem). Moc si nás nevšímají, protože jsme úplně zticha a cvakání foťáků jim evidentně nevadí.

Pohoda trvá až do okamžiku, kdy se od přítoku začíná šířit přibližující se zpěv. Zjevuje se kánoe naložená další kupou děcek, oblečených do triček s nápisy „Galápagos“ a cucajících kolu. Kapybaram se to asi nějak nezamlouvá, protože se důstojně zvedají a pomalu se šourají pryč. Z toho příjemného místečka se jim určitě nechce, ale řvaní je dost silný důvod. Holky na „uřvané“ kánoi mají ruce plné prstýnků z chontalora. Prý je koupili za pár bolivianos. Dobrý, říkám si, my jsme je ale dostali. Z přátelství. Bolívie je prý „cool“, ale lepší byly Galápagos. Atd. Prostě jen povrchní a nadřazené kecy. Kapybary to asi taky poznaly.

„Uřvaná“ kanoe mizí směrem odkud my jsme přijeli. Děcka si vrazili jen na dopoledne, protože to prý na poznání pampy stačí. Hm, to spíš pampa pozná co jsou zač, než aby oni s tím řevem měli možnost cokoliv spatřit.

Jednoznačně nejsrandovnější jsou však želvičky, které míjíme sedící a vyhřívající se na ztrouchnivělých kmenech, s hlavičkami vystrčenými nahoru. Vypadají na babky na návsi natahující uši, aby jim neunikl žádný drb. Ve skutečnosti ale asi chtějí nachytat co nejvíc slunce. Ha, ha, ha.

Pampa je obzvlášť bohatá na ptáky. Vedle volavek, plachtících nad řekou, nebo sedících na stromech, ještě vidíme čápy a dokonce i krásně barevného ledňáčka. Nádhera.

Amazonské želvy drbou stejně zkušeně jako české sousedky

Náš tábor, tři hodiny od zátoky kde jsme nastoupili, je hodně podobný tomu v džungli. Plachtou zastřešený přístřešek s lehátky z fošen, provizorní „kuchyně“, dřevěný stůl s lavicemi. Klid a pohoda. Jen život v pampě je pořád slyšet. Šustění, ševelení, skřeky, křičení, cvrlikání. Jsme utáboření v pruhu džungle podél řeky, až za ním je ale volná pampa, porostlá jen vysokou trávou a rákosem, s občasnými ostrůvky stromů a keřů.

Po obědě a chvilce lenošení vyrážíme zase na vodu. Po půl hodince se ocitáme na jakési vodní křižovatce, místě, kde se střetává asi pět větví Yakumy. Začínáme kroužit kolem a Einar nám vysvětluje, že tady žijou delfíni a takhle je chce přilákat. A opravdu za chvíli pod hladinou se kolem nás začínají míhat bílo modré stíny. A najednou hups a jeden delfín vyskakuje z vody a zase hned padá zpět. Další ho hned následují. Je to paráda, ale vyfotiti se to nedá, protože se pokaždé vynoří jinde a vždycky jen na pár vteřin. Lepší než chytat skvělý pohled je se prostě dívat a smířit se s tím, že tohle na filmu mít asi nebudeme. Takhle s s nima honíme asi dvacet minut, dokud je to nepřestává bavit a nemizí nám někde v hlubině Yakumy.

Když se vracíme do tábora, José-Luis už má připravené háčky na ryby. Prý si máme trochu zachytat a schválně co ulovíme. No jasně, pirani. V řece jich prý žije spousta, ale nejsou nijak nebezpečné. Jen pokud cítí krev, přiženou se na místo odkud se k nim dostala, Jsou však příliš malé na to, aby zabily člověka. Poranit ale můžou, protože mají ostré zoubky. Několik se jich dostává na naše udice a tak si je můžeme prohlédnout hodně zblízka. Podle José-Luise mají i dobré maso, ale dnes je jíst nebudeme.

Piraňa

Odpoledne uběhlo ve společnosti piraň a navečer se nám krátce společníky stávají buvoli. Přejíždíme řeku na protější břeh, kde je malý ranč. Odsud se dá krásně vidět západ slunce, neboli „puerta del sol“ (sluneční brána), jak poeticky říká Einar. A tak se procházíme mezi buvoly a sledujeme oranžové slunce sklánějící se k obzoru. V kůlně na pozemku visí na hřebíku dlouhatánská kůže, prý je kajmaní. Čas od času se stane, že tu krokodýl, kajman nebo aligátor zabije člověka. V takovém případě se lovci vypraví na vodu a... z kajmana už zbude jen kůže.

Večer nám José-Luis chystá manao, typické jídlo regionu Beni a pak začíná André testovat svůj velký blesk. Má údajně dosvítit až na 50 metrů a André chce vyzkoušet jak budou vypadat záběry, když prostě zaměří foťák do tmavé džungle a zmáčkne spoušť. První záblesky nás doslova oslepují a jen tak ze srandy poznamenávám, že když zamíří nahoru a zmáčkne spoušť, vůbec bych se nedivil, kdyby začaly padat opice.

• ◄ BOLÍVIE – Jak přežít v amazonská džungli II.
• BOLÍVIE – Amazonská pampa II. – lovíme anakondu ►