Einar si zouvá boty a prý se vydá anakondu hledat. Pokud ji najde, přinese ji sem. André si hned začíná taky zouvat boty, že půjde s Einarem. Říkám si, že by mohla být sranda, v amazonské pampě jsem se navíc ještě nebrodil. Takže nakonec bez bot a bez kalhot vyrážíme tři: Einar, André a já. A proč jdeme bez bot a bez kalhot? Abychom anakondu snadno ucítili když na ni šlápneme a mohli ji chytit..
Den 288, středa 2. 6.
Spalo se nám skvěle, i když nás v noci zbudily skřeky a nějaké divné bušení na plachtu nad moskytiérami. Prý tak skoro každou noc šprýmují opice, hází po sobě oříšky a asi si vykládají hodně dobré vtipy, protože křiku bylo jak při estrádě.
Po snídani se znovu přeplavujeme přes Yakumu k místu. kde jsme včera večer sledovali sluneční bránu. Dnes ale míříme dál než na návštěvu k buvolům. Mizíme ve vysoké trávě a vyšlapanou pěšinkou se vydáváme do pampy, honit anakondu. Pampa je hodně podmočená, proto tráva tak roste. Vlastně je to spíš močál a tak není radno scházet z pěšinky. Pěšinka se klikatí, až se zastavujeme v malém hájku. Je to jen malý ostrůvek stromů uprostřed travin.
 |
| Do močálu za anakondou |
Anakonda samozřejmě žije v močálu, takže i když „ostrůvek“ je pěkně suchý, pokud zůstaneme tady, nic neuvidíme. Einar si zouvá boty a prý se vydá anakondu hledat. Pokud ji najde, přinese ji sem. André si hned začíná taky zouvat boty, že půjde s Einarem. Říkám si, že by mohla být sranda, v amazonské pampě jsem se navíc ještě nebrodil. Takže nakonec bez bot a bez kalhot vyrážíme tři: Einar, André a já. A proč jdeme bez bot a bez kalhot? Abychom anakondu snadno ucítili když na ni šlápneme a mohli ji chytit (anakondy nekoušou, jen škrtí). A stejně bychom si v té vodě oblečení akorát namočili.
Noříme se do změti vysoké trávy a rákosí a ostrůvek nám hned mizí z dohledu. Čvachtáme ve vodě, většinou vlastně v bahně. Pokud pěšinka od Yakumy na ostrůvek byla suchá, tak tohle je opravdu močál. Každou chvíli se boříme do bahna, často až do půli stehen. Někdy nemáme pod nohama vůbec pevnou půdu, ale jen pod nima cítíme vrstvy zetlelého rákosí, které se pod náma pěkně prohýbá. Je to zvláštní.
Oči na stopkách a registrovat co se nám hýbe pod nohama v bahně. To je nejdůležitější k nalezení anakondy. Je to celkem v pohodě, jen začíná být čím dal nepříjemnější ostrá tráva sekající nás do nohou. Až po stehna vypadají jako zbičované. Jen doufám, že se z té směsi smrdutého bahna a zetlelého rákosí ranky od trávy nezanítí. Navíc všude cítíme páchnoucí hnilobné plyny. O houby a kvasinky, které by měli zájem se začít rozšiřovat v čerstvém „masíčku“, prostě není nouze. Jednou v téhle břečce dokonce končím na zadku – v Rurre budu mít co prát.
 |
| Táňa trápí anakondu |
Brodíme se močálem asi hodinu a půl, ale anakonda pořád nikde. No,... taky by se mi tady moc nelíbilo. Rákosí a tráva je kam oko dohlédne, takže je to stejné jako hledat jehlu kupce sena. Vlastně anakondu ve smrdutém močálu.
Dělíme se. Einar chce ještě chvíli hledat, mi se začínáme vracet. „Náš“ ostrůvek je pěkně daleko. Hm, který je vlastně ten náš? Teď jich je kolem nás několik. No, zamíříme k tomu, o kterém si oba myslíme že je „náš“ a uvidíme.
Poškrábaní, mokří a smrdící se vynořujeme z močálů na „našem“ ostrově, jen z druhé strany než jsme odcházeli. Na stejném místě stojí druhá skupina, které se podařilo najít anakondu. Přivádím holky z druhé strany ostrova, aby se taky podívaly.
Je pěkně dlouhá. Prý kolem tří metrů. Asi už je zvyklá, že ji občas někdo vyruší, tak sebou ani nemrská a poslušně drží v rukou. Všichni si ji zkoušíme potěžkat, je ale lepší mít ji kolem krku, protože jinak je dost těžká. A... jaké překvapení... smrdí. Moc se ji ale nedivím, když určitě celý život nevylezla z tohohle močálu. Alespoň jsem zjistil, že to s mým uzeným ručníkem není zas tak špatný. Pouštíme anakondu zpátky do močálu a vracíme se stejnou cestičkou zpátky k Yakumě.
Před obědem se André s Einarem koupou v Yakumě, já se taky trochu oplachuju. V těch dobrodružných filmech o piraňách teda pěkně kecají. Žádná z nich nás nesežrala. Po obědě chvíli lenošíme, než se znovu vydáváme na řeku.
Všechny ty zákruty, neprůhledné zelené clony, shnilé kmeny kořenů, napůl utopené ve vodě jsou prostě fantastické. Jedním z největších zážitků je vidět ladný let volavky, pomalu se vzdalující a mizící a jednou ze zákrut Yakumy. Stačí se jen dívat a vstřebávat všechnu tu nádheru kolem.
Asi hodinu plavby od tábora je malá kolonie lenochodů. Visí si na stromech a... nehýbají se. V jedné zátočině přistáváme a chceme se podívat blíž. Einar se pokouší vylézt na vysoký strom s lenochodem, ale jde to blbě. Nebo spíš nejde to. Větve jsou hodně vysoko a po ruce žádné liány. Tak necháváme lenochoda v klidu a jen se na něj díváme zespoda dalekohledem. Tady má pohodu.
 |
| Anakonda se šťastně plazí pryč |
Daleko víc než lenochodů je v keřích podél řeky opiček. Jedny z nich, nazývané momo chichilo jsou obzvlášť hlučné a neposedné. Skoro jakoby se před námi předváděly. Jejich žlutá tělíčka s černou hlavičkou se rychle míhají mezi listy, takže udělat pořádnou fotku je těžký. Předvádí se, honí, křičí a štěbetají. No prostě opice! Stejné prý včera v noci bombardovaly náš tábor.
Když se vracíme zapadá slunce a zelená stěna džungle dostává zvláštní zeleno hnědou barvu. Každý den tady dokáže být jiný.
Výprava za lenochody však ještě není dnešní poslední. Hned po večeři znovu nasedáme do kánoí a znovu vyrážíme na řeku. Už je noc a do tmy svítí jen naše baterky. Ty jsou potřeba, protože jen v odlesku jejich světel je možné spatřit odlesky z očí krokodýlů, kajmanů a aligátorů. Když bych to řekl trochu nadneseně, právě jejich oči totiž jedeme lovit.
Yakuma je ve tmě neuvěřitelně klidná. Šplouchání je ale slyšet daleko víc než ve dne, protože většina živočichů žije ve dne a v noci spí. Jen na některých místech zní žabí koncerty nebo cvrččí symfonie. Naše baterky prohledávají i ty nejzapadlejší kouty Yakumy a naše oči hledají barevná světýlka. Jedině tak se ve tmě prozradí ti největší plazy co tu žijí. Krokodýlí oči jsou modré, kajmaní a aligátoří červené. Kajmaní (nebo aligátoří) červené oči jsme poprvé viděli cestou džípem z Rurre do Santa Rosy.
Moc štěstí nemáme, zatím jsme spatřili jen jeden pár červených očí, ale asi jsme dělali moc velký hluk, protože hned zmizel pod hladinou. Einar naši loď vede do malé zátoky, kde spatřil očí víc. A opravdu. Asi na metr se přibližujeme ke kládě se zářícíma červenýma očima, ze které se vyklubává velký krokodýl. Je v klidu a nenechává se vyrušovat, proto ho ani my nerušíme (až na ty naše vlezlé baterky). O pár metrů dál, vytahuje Einar z rákosí malého kajmánka. Je to mládě, dlouhé tak půl metru. Mává packama a cvaká tlamičkou, jak se snaží dostat od Einara pryč. Ten ho něžně drží, aby mu nic neudělal. Takhle vypadá kajmánek roztomile, ale z těch větších už má člověk opravdový respekt. Pouštíme kajmánka zpět do Yakumy a vracíme se na základnu.
Ještě před spaním máme v korunách stromů nad našim táborem pozdní návštěvu – dikobraza (puerco espin ve španělštině). André se ho pokouší fotit se svým smrtelným bleskem, ale dikobraz před tím asi zavřel oči, protože jeho očekávané žuchnutí na zem se nekonalo.