BOLÍVIE – K jezeru Titicaca
- Podrobnosti
- Vytvořeno 17. 1. 2002 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3073×
Hned za Rurre se náš bus brodí přes potůček a teprve po tomhle „křtu“ se vydává na další cestu svého (vzhledem ke stavu cest předpovídám, že už ne příliš dlouhého) života. Ještě že ty autobusy jsou brazilské, takhle se dá přepokládat, že vydrží víc, než kdyby je vyráběli v Bolívii...
Den 290, pátek 4. 6.
Jsme v Amazonii, a tak je normální, že občas zaprší. Prší nám i na cestu z hotýlku na autobusák. Ulice v Rurre jsou jen prašné, takže za chvíli už čvachtáme blátem. V bufíku naproti autobusáku si dáváme malou snídani a pak už jen čekáme až budeme moct nasednout – bus má sice odjezd v půl jedenácté, ale tenhle vpravdě marketingový tah už nebereme moc vážně.
20 hodin do La Pazu
Hned za Rurre se náš bus brodí přes potůček a teprve po tomhle „křtu“ se vydává na další cestu svého (vzhledem ke stavu cest předpovídám, že už ne příliš dlouhého) života. Ještě že ty autobusy jsou brazilské, takhle se dá přepokládat, že vydrží víc, než kdyby je vyráběli v Bolívii.
Muka budou probíhat v obráceném pořadí než cestou sem. Do Rurre jsme přijeli ráno, takže džungli kterou teď, asi 2 hodiny od Rurre projíždíme byla ještě zahalená ve tmě. Krápe a cesta džunglí je tak nádherně slizoučká a klouzavá. Džungle je na některých místech vykácená a zjizvená stopami od pásů buldozerů.
 |
| Na cestě z Rurrenabaque |
Přebrodili jsme několik potůčků, přes které nevedou žádné, nebo nefunkční mosty a zrovna když přijíždíme k řece, přes níž stojí pravý, nefalšovaný a navíc funkční most, musíme zastavit. Jak to vypadá, tak tady to vždycky zkazí nějaký detail. Když přijíždíme k potoku, tím detailem je chybějící most, a když konečně přijíždíme k mostu, tím detailem je náklaďák v jeho prostředku. Nikdo samozřejmě nic neví. Je zapomenutý? Na to je moc drahý. Tak porouchaný? Na to stojí příliš nápadně roztažený. Nebo bolivijští vojáci útočí na nějakou tajnou kokainovou laboratoř? Na to zase slyšíme málo střílení a výbuchů. Nikdo nic neví. A tak jen čekáme, dohadujeme se, zatímco ubíhat další minuty zpoždění. Kdyby to tak nebylo, asi bych se i cítil nesvůj. Takže bych měl říct „Díky bohu za tohle poznávací znamení, že je všechno normální.“
Stmívá se a mi začínáme mírně stoupat. Ale opravdu jen mírně, protože ten hlavní stoupák přijde až v noci, po vjezdu do hor. Po nějakých osmi hodinách cesty zastavujeme v Caranavi a dáváme si večeři. Jsme ve stejném městě, ale ve vedlejší hospodě než cestou z La Pazu do Rurre. Pořád je teplo, stále jsme ještě v Amazonii. Ne nadlouho.
Z Caranavi už začínáme opravdu stoupat do hor. Stoupáme nad městečko, jehož světla nám pomalu mizí v dálce. Tak nám symbolicky mizí i Amazonie. Ochlazuje se a mi oblékáme jednu vrstvu za druhou. Nejdřív jen košili, pak svetr a nakonec i bundu. Tam dole bylo tak příjemné teploučko. Tam dole bylo vůbec příjemně...
Ciudad de Nuestra Seňora de La Paz
Den 291, sobota 5. 6.
Před sedmou hodinou vjíždíme do kaňonu, jenž ústí do lapazské kotliny. Začínají se objevovat první hliněné domy, předzvěst La Pazu. Je ještě brzo ráno, šero, už zima (jsme opět ve výšce 4000 m n. m.). Oproti teplu džungle je to trochu depresivní.
V sedm hodin „přistáváme“ a hned nasedáme na micro do centra. Zdržovat se v La Pazu nechceme, takže na Plaza San Francisco přesedáme na další micro ke hřbitovu, odkud odjíždí autobusy do Copacabany na jezeru Titikaka, našemu dalšímu cíli. Táňa si ještě před odjezdem dává svoji oblíbenou quinou, teplý a hustý nápoj, vypadající jako kroupy v sirupu, ale chutnající lahodně sladce. Vyrábí se z quinoi, údajně nejvýživnější obilniny na zeměkouli, kterou k výrobě stravy pro austronauty používá i NASA. Quinoa se dá pěstovat jen ve velkých výškách andských zemí Jižní Ameriky.
Autobusáci se o nás přetahujou, protože v osm hodin jich do Copacabany jede víc. Naposledy vidíme rušné ulice La Pazu a (možná) ještě rušnější ulice El Alto, 400 m nad La Pazem. Pak už uháníme po vyprahlé planině s horami na severo východní straně a zatím neviditelným jezerem Titikaka někde před námi. Tady teda opravdu neporoste nic jiného než jen ta quinoa. Altiplano je pěkně nepohostinná krajina, i když o slunce, zdá se, není nouze. Svítí sice prudce, ale moc neohřeje.
Jezero Titikaka
Když přijíždíme k jezeru Titikaka, mění se trochu barevný poměr okolí, k všelijakým odstínům hnědé přibývá tmavě modrá jezerní hladina. Pořád je ale stejné chladno a jezero ho naopak ještě zesiluje. Představuju si jak rychle bych vyletěl, kdybych do něj náhodou spadnul. Nemůže mít víc než pět stupňů.
Moje představa se začíná blížit skutečnosti, když ve vesničce Tiquina nastupujeme na přívoz. Přes jezero není postaven žádný most, takže vše se převáží na lodích. Lidi zvlášť a auta zvlášť. Auta převáží opravdový přívoz, lidi z nich však předtím musí vystoupit, koupit si v přístavu lístek a nechat se převést motorovým člunem. Ten jich pojme asi 30, ale není žádné úžasné konstrukce, takže houpajíce se pár centimetrů od hladiny můžu nerušeně rozvíjet svoje pocity o pobytu v ledové vodě jezera.
Převoz trvá jen asi 20 minut a při vystupování na druhé straně nám pohraničníci kontrolují pasy. Jsme asi 5 km od peruánské hranice a jak jezero, tak poloostrov, na němž leží Copacapana (a kam jsme právě teď připluli) jsou rozděleny mezi Bolívii a Peru.
Máme chvíli čas, než se do autobusu zase shromáždí všichni cestující, tak se procházíme po trhu a nakupujeme malé dobroty na zbytek cesty do Copacabany. Průliv mezi poloostrovem a protějším břehem křižují malé loďky a přívozy s auty, přístaviště i trh se hemží lidma. Jsme prostě na celkem rušné cestovní křižovatce, hlavní pozemní spojnici mezi Bolívií a Peru.
Poloostrov je daleko kopcovitější než planina mezi La Pazem a jezerem. Žádné dramatické útesy jako třeba v pákistánských horách, ale pozvolné vlnité kopečky ve stylu čínského Pamíru. Už tu není asfaltka, nýbrž obyčejná prašná cesta. Jako bychom se vrátili zpět do jižní Bolivie, kde jsou asfaltky jen ve městech.
Copacabanu poprvé spatřujeme ze silnice v sedle mezi kopci. Rozkládá se pod námi na planince mezi dvěma vysokými vrchy, přimknutá k jezeru, jako by do něj měla každou chvíli sklouznout. Klikatící se drncající silnice nás přivádí k prvním hliněným domkům, kde vjíždíme do jejich úzkých ulic. Je poledne.
