Tahle část La Pazu je jakoby vyhrazená tržištím. O blok dál je další z nich, tajemně nazvaný Mercado de Hechicería – Čarodějnický trh. Jeho stánky jsou rozložené podél ulic Santa Cruz a Linares a nedají se přehlédnout. Všimne si jich i člověk, který nemá o existenci tohohle trhu vůbec ponětí. Musí si jich všimnout – tak jsou neobvyklé...
Den 280, úterý 25. 5.
Cesta ze Sucre uběhla v klídku. Zima nebyla, naopak jsme se skoro upekli. V bolívijských autobusech je buď strašná zima nebo hrozný vedro, nic jinýho tady nevedou. Ani rozoraným polňačkám jsme se nevyhnuli, naopak jsme na nich strávili většinu jízdy. Svaté to autobusy, že takové zacházení vydrží a nerozpadnou se hned po první jízdě.
Už je světlo a pomalu začíná přibývat víc a víc domků a houstnout doprava. Za chvíli už jsme ve městě, ale ještě to není La Paz. La Paz se skrývá někde dole v kaňonu pod námi. Teď projíždíme jeho předměstím El Alto (Vysoké), které je tak nazvané podle faktu, že je rozloženo na okraji kaňonu v němž leží La Paz. Počtem obyvatel je ale spodnímu La Pazu zcela rovnocenné, celková populace 1,6 miliónu je mezi nimi rozdělena zhruba na půl.
 |
| Pohled na lapazskou kotlinu z předměstí El Alto (v pozadí 6402 m vysoká Illimani) |
Autobus končí někde uprostřed města, před anonymní benzínovou pumpou. Žádný autobusák, žádný záchytný bod. Odhaduju kde jsme a ptáme se místních na cestu do centra. Prý je to kousek, tak půjdeme pěšky.
La Paz je pěkně kopcovitý, jelikož ale jdeme do centra, ulice jsou všechny z kopce. Proto se nám jde dobře, ač jsme v nadmořské výšce nějakých 3600 metrů (El Alto je o asi 400 metrů výš). Na Plaza Alonzo de Mendoza zahýbáme do úzké uličky Inca Mayta Capac, kde se ubytováváme v levném alojamientu. Teplá voda prý teče ráno a večer, ale nevěřím tomu ani za mák. Hlavně že bydlíme levně. Alespoň se trochu otužíme.
Slunce ještě nevyšlo (vlastně vyšlo, ale jelikož La Paz je na dně kaňonu, začne sem svítit až později) a tak je ještě chladno. Abychom se ohřáli máme tři možnosti. Buď zalézt do postele, dostat se víc do centra (kde už je slunce), nebo vylézt výš (kde už je slunce). Volíme kombinaci druhého s třetím a vydáváme se na Mercado Negro, velký trh kousek od hotelu.
Ještě je celkem brzo a tak Mercado Negro (Černý trh) zdaleka není tak rušný jak asi bude uprostřed dne. Rozprostírá se podél ulice Graneros a vede pěkně prudce nahoru. Nejde o černý trh v pravém slova smyslu, tzn. věci na něm prodávané nejsou kradené, jen možná nelegálně okopírované. Modré dřevěné konstrukce, teď ještě prázdné, zabírají velkou část šířky ulice, zbytek je jen pro chodce. Do takového kopce by ostatně asi nic nevyjelo.
V této čtvrti bydlí hodně indiánů, kteří taky tvoří většinu trhovců. Zatím má rozloženo věci jen pár indiánek s botami, bundami a kazeťáky. Jelikož je skoro prázdný, není teď na jeho pořádné prozkoumání moc vhodná doba.
 |
| Léčivá mumie na Čarodějnickém trhu |
Tahle část La Pazu je jakoby vyhrazená tržištím. O blok dál je další z nich, tajemně nazvaný Mercado de Hechicería – Čarodějnický trh. Jeho stánky jsou rozložené podél ulic Santa Cruz a Linares a nedají se přehlédnout. Všimne si jich i člověk, který nemá o existenci tohohle trhu vůbec ponětí. Musí si jich všimnout – tak jsou neobvyklé.
Vlastně to ani nevypadá jako trh. Stánky jsou navzájem izolované a moc lidí se u nich netísní. Nemusí sem chodit tak často jako na normální trh. Uhranout souseda přeci jen lidi nepotřebují tak často jako třeba koupit brambory. Dají se tu koupit různé předměty či směsi k ovlivňování aymarských duchů. Ať už bychom chtěli amulety pro jejich udobření, léky, bylinky nebo talismany na lásku či inteligenci, tady bychom si určitě vybrali. Tak jsem si vybrali. Táně indiánka doporučila talisman na lásku, mě na inteligenci a pak Táňa ještě vybrala jeden pro štěstí. Ani na sekundu bych neuvěřil že fungují, ale tak se nám líbí, že jsme neodolali. V malinkatých ampulkách jsou zašpuntované (úplně stejným způsobem jako transfůzní roztoky) pestrobarevné blbostinky: červený šípek, žlutá spirálka (buď nějaká housenka nebo stočený stonek) a pár dalších barevných pecek nebo co. Všechno plave v oleji a úplně dole se na nás směje zlata (jen barvou) podkova a ručka.
Talismánky patří ještě k těm normálnějším věcem. Taky bychom si ale mohli koupit třeba vysušené mládě lamy, nebo rovnou embryo; sušené netopýry a samozřejmě všelijaké bylinky; podivné roztoky a mazadla. Taky třeba malé hliněné sošky, náhrdelníky a náramky. Prostě všechno, co by nám mohlo pomoct při komunikaci s aymarskými duchy.
Tak jak čtvrť s trhy působí venkovsky, tak hlavní tepna La Pazu probíhající jen tři bloky odsud působí velkoměstsky. Žene se po ní jedno auto za druhým, stejně tak jeden starý otřískaný autobus dodge za druhým. Kolem se motá spousta lidí a podél ulice stojí nespočet stánků s cigaretami, cukrovinkami, novinami a jídlem. Pár budov má parametry mrakodrapů, ostatní mají alespoň několik pater. Skoro na všech jsou reklamy na Coca-colu, filmy Fuji, oleje Mobil nebo nějaký jiný nadnárodní výrobek.
Zastavujeme se v turistické kanceláři že se zeptáme na internetové kavárny. Odpověď ani moc neočekávám, proto mě příjemně překvapuje, když dostávám seznam několika míst a dokonce jeden prospekt. K tomu se mi ještě v ruce ocitá mapa centra La Pazu a nějaká brožůrka o La Pazu jako centru iberoamerické kultury. Dost dobrý!
Dnes nemáme žádný vytyčený cíl a tak se chceme jen tak potloukat po městě. A když tenhle zastavěný kaňon vidím, říkám si, že pro začátek je to asi to nejlepší. Začíná na mě totiž působit jako živel. Pořád se hýbe, lidi se valí sem a tam, mezi auty se proplétají indiánky s látkovými vaky na zádech a to jak v chudších čtvrtích tak mezi bankami a mrakodrapy. Všude se prodává a nakupuje. Teď po poledni už nejen na trzích, ale všude. Celý La Paz mi připadá jako jeden velký trh.
Na ulici Comercio míjíme prodejní pobočku naši české Tatry. To je zvláštní, copak nevědí, že Tatra už skoro zkrachovala? Comercio patří k těm ulicím co jsou dlouhé a do kopce. V klasickém jihoamerickém stylu jde číslování domů do tisíců a je to trochu nepřehledné. Stejně jako v Chile i tady pokud něco hledáme a ptáme se, dostane se nám odpovědi jako že je to o dva bloky dál, nebo o jeden a půl bloku za určitou ulicí. Blok je tu prostě základní orientační jednotka.
 |
| Kostel San Francisco v centru La Pazu |
V našem bezcílném putování míjíme řadu pěkných koloniálních kostelů a i pár muzeí, ale dnes si jich moc nevšímáme. Ulice je daleko zajímavější, ale taky hůř popsatelná. Děje se toho na ní tolik najednou, že by člověk potřeboval alespoň tři páry očí aby stačil vnímat vše. Nejfantastičtější je ten mix mestizos a indiánů.
Navečer se zastavujeme v jedné z internetových kaváren. Asi hodinku pročítáme dopisy a já už připravuju další příspěvek na cesty. O Chile se mi nepíše snadno, protože se tam moc nedělo, kdežto bolívijské Altiplano mi to bohatě vynahradilo. O něm bych mohl psát do vyčerpání a stejně bych nebyl hotov. Ještě před odjezdem z La Pazu chci příspěvek odeslat.
Cestou zpátky do alojamienta se zastavujeme na dalším trhu. Vlastně je to obrovský trh s občerstvovnami, jídelnami a levnými restauracemi. Vchází se na něj přímo z Plaza Pérez Velasco. Mlsně bloudíme uličkami mezi pečenými kuřaty, kokovým čajem a čerstvými džusy, než se u jednoho stolku usazujeme. Dávám si chorizzo (klobása), Táňa má zase brambory (kterých tu mají neuvěřitelné množství druhů). Večeři zapíjíme kokovým čajem.
Večeře byla skvělá, ale asi moc nezafungoval ten talisman na inteligenci, protože jsem někde zapomněl průvodce Bolívií. Už z hotelu se ještě jednou vracím na trh, ale nikde nic. Zítra se musím jít podívat do internetové kavárny, protože tam si pamatuju že jsem ho určitě ještě měl.
Den 281, středa 26. 5.
Hned ráno spěchám do internetové kavárny a kniha je opravdu tam. Ten talisman co jsem si včera koupil musí být spíš na štěstí než inteligenci.
Z La Pazu se vypravíme do džungle, takže zase musím doplnit zásobu filmů. Tady ubývají hodně rychle, Bolívie se mi zdá daleko fotogeničtější než Chile.
Jedním z míst kde mají mít levné a kvalitní diapozitivní filmy je Mercado Negro. Šplháme těch několik ulic nahoru po ulici Graneros. Jsme tu později než včera, takže už je všude plno, vlastně přímo zácpa. Trh se rozlévá daleko za hranice Graneros a úplně paralizuje i rušnou ulici Max Paredes vedoucí nahoru ke hřbitovu. Na filmy se musíme doptat, ale ten kdo nám poradil že tu seženeme dia filmy asi nevěděl co sháníme. Filmů tu pár mají, ale stejně tak tady mají ponožky, ořechy, baterie a koku. Prostě obyčejný trh, žádná kvalita. Koupit se tu ale dá všechno to co člověk potřebuje. A jelikož diapozitivní filmy nikdo nepotřebuje, musíme jinam. Speciální prodejny prý mají být kousek odsud.
 |
| Vitráže v San Francisku |
Opouštíme Mercado Negro, ale ulice zůstávají skoro stejné. Trh jako by nikde nekončil. Hustota krámků a lidí už není taková, ale i tak je skoro v každém domě je nějaký obchůdek, nebo alespoň na ulici sedí indiánky a prodávají ovoce. Navštěvujeme několik obchodních pasáží. Říkám jim pasáže protože jsou shlukem obchodů v jednom domě, ale jinak nejde o nic exkluzivního. Většinou levná elektronika a taky filmy, bohužel ale jen obyčejné. Jediný obchod kde mají mít diáky je ještě zavřený, i když už je čtvrt na jedenáct. Pokud nenajdu nic jiného, vrátíme se sem.
Oklikou, ulicí Sagárnaga, scházíme k Plaza San Francisco. Sagárnaga bych nazval „ulicí dárků“. Jeden vedle druhého jsou obchody se suvenýry. Skvěle se tu vybírají dárky. Obzvlášť na dračku jdou jejich čepice, rukavice, svetry, prostě všechno tkané z vlny lam a alpak. Oba si chceme koupit nějaký svetr, tak je obhlížíme. Pohledy nemají nic moc, ale všelijaké dřevoryty, kamenné sošky, nebo malinkaté keramické indiánčičky (i s typickými ještě menšími, keramickými buřinčičkami) jsou všude. To by se to nakupovalo, kdyby byly peníze a kdyby to pak měl kdo odvézt!
Na Plaza San Francisco, přímo před kostelem San Francisco si kupujeme levný oběd. Celé náměstí je veskrze moderní a obklopené betonovými budovami a stavbami, z nichž nejzvláštněji působí velké kamenné sousoší uprostřed náměstí. Představuje prý tři velké bolívijské kultury: Tiwanaku, inckou a moderní. Kostel mezi touto modernou vyčuhuje jako nějaký historický omyl. Má nádhernou čelní fasádu, ozdobenou do kamene vytesanými rostlinami a ptactvem, a dvě typické španělské zvonice, no prostě krása. Původní stavba (1548) prý roku 1610 nevydržela nápor napadaného sněhu a tak to co teď vidíme je už rekonstrukce (kamenná) původního kostela.
V centru se taky koukáme do několika obchodů s filmy. Výběr docela mají, ale ty ceny! To je strašný! Dražší zemi na filmy jsem snad ještě neviděl. Buď budu muset víc krotit svůj foťák, nebo si zruinovat peněženku, můžu si taky ale sednout a čekat na zázrak v podobě obchodu s lidskými cenami. Diáky se sice dají koupit i na ulici (a za nízkou cenu), ale co to bude za kvalitu? Kupuju si dva filmy v tom nejlevnějším co jsem zatím našel a odpoledne se vrátíme tam, kde měli ráno ještě zavřeno.
Celý den na nás působí ty masy krámků a obchůdků co jsou všude kolem. Angličani chodí na „window shopping“ (obhlížení výkladů, jen tak pro radost a mlsnost), tady by se to mělo nazvat „stánko shopping“ (obhlížení stánků). Chce to trochu oddych, tak si dáme trochu kultury. Z náměstí zase šplháme nahoru a za čtvrt hodinky jsme v uličce Jaén, známé velkou koncentrací muzeí.
Jaén je stará koloniální ulička, prý restaurovaná do své původní podoby. Nevím jestli je to ta, ale hezká to je. Hned na jejím začátku nás zlákává Museo de Instrumentos Musicales de Bolivia. Ve znaku má mořskou panu hrající na kytaru, se sluncem na jedné a měsícem na druhé straně, vstupní průchod vede na pěkné nádvoří. V kanceláři si kupujeme lístky a Táňa i brožurku s kazetama jak se naučit hrát na zampoňu (Panova píšťalka). Výstava je perfektní. Kytary a charanga, plus další strunné nástroje (třeba i z pásovce), zampoňi, bubny. Některé je dokonce možné si vyzkoušet. Při vstupu se v každé nové místnosti samo rozsvítí světlo a spustí španělský komentář.
Začíná být docela chladno a tak nám je v těch studených koloniálních domech trochu zima. Všechna další muzea jsou zajímavá nejen svými exponáty – zlaté a stříbrné předměty v Museo de Metales Preciosos Pre-Columbinos; staré zbraně a uniformy z chilsko-bolívijské války o Litoral (chilský pobřežní pás, kde je dnes i Iquique) v Museo de Litoral; skvělá keramická a hlíněná dioramata zobrazující život starého La Pazu v Museo Costumbrista Juan de Vargas a malby, nábytek, sklo a reálie 19. století v Casa de Don Pedro Domingo Murillo -, ale i architektonickou podobou. Postavené jsou kolem jednoho velkého dvora, s ochozem na nějž vedou široké schody. Působí tak trochu jako bludiště, a rozhodně bych je nechtěl vytápět. V Bolívii ale topení asi neznají, takže tenhle problém nikdo nemá. Proto je v nich i taková zima.
Abychom už měli ty filmy z krku vracíme se do jedné z pasáží u Mercado Negro a kupuju rovnou deset filmů. Jsou o dost levnější než v krámech v centru, pravděpodobně proto, že nejsme v nijak exkluzivním místě La Pazu. Jestli je za tou nižší cenou i něco jiného uvidím až doma po vyvolání. Moc se ale nebojím, protože ty ceny v centru jsou opravdu přemrštěné, obzvlášť když si vezmu všeobecnou láci Bolívie.
Zítra se chceme vypravit k obřadnímu centru Tiwanaku, asi 60 km od La Pazu. Autobusy k němu mají odjíždět od lapazského hřbitova. Hřbitov není úplně v centru, ale dostat se k němu dá celkem snadno. Stačí vyšplhat po Granes k Mercado Negro, zahnout na Max Paredes a začít se do kopce prodírat davy lidí a aut. Jak stoupáme výš a výš, odkrývá se nám za zády úžasný pohled. Zpoza okraje kaňonu se začíná vynořovat Illimani, 6402 m vysoký mohutný masiv se třemi vrcholy. Že je věčně pokrytý sněhem se vůbec nedivím, protože i v La Pazu je dost velká zima (i když výškový rozdíl tvoří kolem 2500 metrů). Už jen kvůli tomuhle pohledu stálo za to sem jít.
Když už jsme u hřbitova děláme si na něj malou exkurzi a přesvědčujeme se, že vypadá stejně jako hřbitov v Sucre: nekonečné řady paneláků pro nebožtíky, plné čerstvých květin a barevných náhrobních desek. Nad hřbitovem se začíná zvedat stěna kaňonu a až k okraji je porostlá stovkami malinkých hnědých domečků.
Autobusy odsud opravdu odjíždí, lístky prý stačí koupit zítra ráno. Takže... zítra ráno.
Den 282, čtvrtek 27. 5.
La Paz není hlavním městem Bolívie odjakživa. Jedním z kandidátu na pradávné hlavní město této oblasti je Tiwanaku, vzdálené od La Pazu asi 60 km. Zda Tiwanaku bylo, či nebylo hlavním městem není dodnes jasné, v každém případě to ale bylo velké obřadní centrum. Třeba na to při dnešním výletu přijdeme!
V osm hodin odjíždíme minibusem od lapazského hřbitova. Je to běžná linková herka (nic turistického), takže se do něj musíme naskládat i se všemi pytli a zvířectvem co si kdo veze. Silnice z La Pazu nahoru k okraji kaňonu se klikatí a náš bus funí pod nákladem toho všeho živého i neživého. Čím výš stoupáme, tím nádhernější pohled se nám otevírá. Dno kaňonu (tedy centrum La Pazu) se vzdaluje a propadá dolů, obrysy kaňonu vystupují a La Paz začíná vypadat jako obrovská mísa naplněná mini-domečky a rozrýhovaná mini-ulicemi. Nad ním se do neuvěřitelné výše ční skoro 6,5 km vysoké vrcholy Illimani. Asi za půl hodiny zastavujeme nahoře v El Alto, kde nastupuje další várka campesions.
Turistický ruch asi i v Bolívii dělá své. Do Tiwanaku jsem čekal rozoranou polňačku a zatím si to uháníme po pohodlné asfaltce, až mám pochyby, že takovou rychlost ta naše herka snese. Jen jednou zajíždíme do polí, které se nakonec ukazují být malou vesničkou kde se právě koná trh. Naší střeše se tak trochu ulehčuje.