BOLÍVIE – Oruro

„La Diablada“ (Ďáblův tanec) je údajně největší bolívijský festival. Jako u většiny festivalů i zde jde ústředním motivem boj dobra se zlem. Festival se rozvinul do bombastické přehlídky tanečníků a kostýmů. Dnes se na Diabladu každoročně před Velikonocemi sjíždí tisíce lidí z celého světa, právě především díky kostýmům. Typické vypouklé oči a divoké barvy masek se dnes staly jedním ze symbolů Bolívie...

Sice se zpožděním několika hodin, ale přece, se kolem druhé začínají objevovat první domky Orura. Jako dvěstětisícové město tady na okraji teda rozhodně nevypadá. To už spíš připomíná nějaké mrtvé rozbombardované partyzánské doupě. Zanedbané hliněné domky, zrezavělá auta, odpadky. Smutný pohled. Jsme v nadmořské výšce 3700 metrů.

Oruro

Pomalu se prokousáváme předměstím a podoba města se postupně zlepšuje. Nakonec najíždíme i na asfaltku a na rozích ulic se objevují zrezivělé cedule, snad s jejich jmény. Přijíždíme na autobusák, velkou betonovou budovu kousek od centra města. Tady už se cítím jako ve městě, i když zanedbaných baráků a rozkopaných ulic je tu pořád ještě spousta.

Hned se ptáme na autobusy do Uyuni, kam se chceme vydat asi zítra. Nejlepší bude jet večer, protože strávíme noc v autobuse a nebudeme muset platit za ubytování.

Hned před autobusákem je hotýlek, který se nám zdá sympatický. Dostáváme docela velkou místnost, voda (koupelna na chodbě) je ale jenom studená (ledovááááá). To není nic moc, protože i ve dne je snad jen 10 stupňů nad nulou. Nějak to ale musíme přežít.

Venku je zima, ale uvnitř to není o moc lepší, proto se teď vydáme ven a až přijdeme zpátky, hned hupsneme do postele, kde se snad konečně trochu ohřejeme.

Zima, zima, zima, zima je. Všichni jsou na to připravení a pěkně zabalení. Orurské ulice nepůsobí vůbec optimisticky, zanedbané domy jdou ruku v ruce s dírami na ulicích. Skoro na každém rohu stojí nějaká indiánka a prodává tu teplé pití, tu upletené svetry, tu zase žebrá.

Jak se blížíme k centru, začíná „provoz“ na chodnících houstnout a podoby opravdové lidské zácpy nabývá jakmile zatáčíme z hlavní ulice Avenida 6 de Agosto směrem na trh Mercado Campero. Takovouhle vřavu jsem nezažil už od Indonésie. Nakupující a prodávající jsou tak promícháni, že není poznat kdo je kdo. Na trhu se jako tradičně prodává všechno nač si člověk vzpomene. Holt samoobsluhy tady nevedou, tak to musí řešit jinak. Táňa je obzvlášť nadšená z těch kup ovoce a čerstvých ovocných džusů co jich tu mají. Ulice kolem trhu jsou absolutně neprůjezdné, vždyť se na ně musí vejít nejen auta, ale i lidi a taky prodejci se svými dvou- až čtyřkoláky plnými zboží. Na proti severní straně trhu stojí několik stánků s kupami vyloženého ovoce zpoza nichž na nás mávají ruce mladých holek snažících se prodat co nejvíc džusů. Táňa neodolává a hned si dává.

Noříme se přímo do středu trhu, kde čekáme nějakou jídelnu. A je to tak. Přímo uprostřed kryté části se vaří, smaží a dusí o sto šest. Řezníci mají stánky hned vedle, takže to kuchařky za pultem nemají těžké s hledáním surovin. I hygienicky to bude lepší než v Asii, protože je tady daleko větší zima. Uprostřed stojí dva dlouhatánské stoly, a po obouch jeho stranách jsou pulty za nimiž stojí bodré indiánky. Obrovskými vařečkami míchají v obrovských hrncích. Nad hrnci visí černé cedule popsané křídou slovy jako falso conejo, thimpu, pollo frito, caldo. Všechno jsou to evidentně jídla, ale co je co? Mně je to celkem jedno, já sním všechno, ale Tánin vegetariánismus se s tím nemusí moc slučovat. Náhodně si vybíráme kuchařku a prolízáme všechny její hrnce. Nakonec končíme u thimpu, obrovského jídla skládajícího se z nějakých zvláštních brambor, snad vepřového masa a dušeného špenátu (asi na to měla vliv i podoba se jménem hlavního města Bhútanu). Táně to stačí i bez masa, já jsem se úplně přejed. I tak si ale v zápalu nadšení nad novou kuchyní kupujeme kus jejich sýra (tvarohu) a i pár oříšků kešu. Tenhle trh je skvělý, máme úžasné místo kde se stravovat.

Z Orura se dá do Uyuni dostat i vlakem. Na nádraží se ptáme jak vlaky jezdí, ale je to zoufalé. Nejen že jede někdy odpoledne, takže bychom tam přijeli v noci, ale navíc je dražší než autobus. Asi zůstaneme u té silniční klasiky.

Kromě trhu jsou po Oruru rozesety i malé potravinářské krámky. Majitelé je většinou mají v přízemí svého domu. Krámky nemají žádný výklad a světlo se do nich dostane jenom venkovními dveřmi. Jsou takové napůl otevřené, napůl zavřené. Vstupní dveře mají sice dokořán, ale asi metr vysoká, branka znemožňuje aby se člověk dostal dovnitř. Stačí ale zavolat a majitel už je u dveří. Kupujeme si pivo (láhve o 625 ml) a sedáme si na lavičku před nádražím. Dáváme si obrovskou kukuřici, sýr a k němu ucucáváme pivo. Táňa si čte o Bolívii, já píšu deník.

Vyhání nás až stín zapadajícího slunce. Jako v Chile i tady kam dopadne stín tam se najednou prudce ochladí. Než se dostáváme zpět do hotelu, už je tma a pěkná kosa. Na ulicích je ještě živěji než odpoledne, indiánky už mají nad svými stánky žárovky. Je zima, ale ony tady musí stát, jinak by neměly z čeho žít. Centrum je doslova nabité mladými lidmi, kteří se jen tak procházejí po ulicích, dávají si hamburgery a colu. Skoro jakoby v Oruru bydleli jen samí školou povinní.

Den 269, pátek 14. 5.

Včera jsme si nekoupili žádnou snídani, protože chceme jít ráno zase na trh. Na nádraží si kupujeme jízdenky na večer do Uyuni a batohy si jako vždy necháváme v úschovně hotelu. Tady již už ale neříkají custodia jako v Chile a tomuhle slovu dokonce vůbec nerozumí. Jejich španělština je o dost srozumitelnější a pomalejší než chilská. Mluví se mi s nima daleko líp a hlavně se necítím tak tracen a zmaten jako v Chile. Sice občas potkám „vynechávače“, ale oproti Chile je jich málo.

Dnes máme celý den na prohlídku Orura. Začínáme na trhu, kde si dáváme snídani. Ráno je tu trochu klidněji než včera odpoledne, ale i tak je to na evropské poměry hodně živo. Na chvíli si sedáme na náměstí Plaza 10 de Febrero. Oproti čtvrti kde jsme bydleli je to něco úplně jiného. Výstavní parčík s udržovanými trávníky, stromky a fontánkou uprostřed. Příjemné je všem a tak nejen že tady hodně lidí sedí, ale i indiánky prodávají různé sladkosti ze svých vaků. Je krásně, nikde ani mráček, a tak není divu, že jsou všichni venku a užívají si.

V Iquique jsme si vyměnili pár boliviános, ale už nemáme skoro žádné. Snažíme se vyměnit pár cestovních šeků, ale není to jednoduchý. Posílají nás z jedné banky do druhé, z té do třetí a pak zase zpátky. Každý tvrdí něco jiného a nic není pravda. Teprve ve čtvrté bance jsme se konečně dočkali. Začínám si připadat jako v Asii, kde sehnat správnou informaci je dost nemožné.

Na předměstí Orura má být zajímavé Museo Nacional Antropológico Eduardo Rivas. Z centra je celkem snadno dosažitelné míkrem C (malý autobus), což je v našem případě starý rozhrkaný autobus Dodge, pravděpodobně jeden z těch, které ještě pamatují Kryštofa Kolumba. Zatím ale jede, takže jsme na místě za pád minut. Vystupujeme hned u muzea, v ulici, která už opět, na rozdíl od centra, dává tušit, že jsme v chudé zemi.

Muzeum je malinké, ale moc zajímavé. Přehršel keramiky, kosterních pozůstatků, modely chatrčí prvních obyvatel ve starověku, modely pohřebních hrobek. Ty mě, po maskách na orurský festival „La Diablada“, zaujaly nejvíc. V této oblasti totiž některé civilizace používaly zvláštní způsoby pohřbívání. Ani do země, ani zpopelnit, ani volně nechat ležet, ale spíš něco podobného egyptským hrobkám. Nešlo sice o tak mohutné a komplikované stavby, ale měly něco do sebe. Stavěly buď jakési kamenné věže, nebo hliněné chatrče. Do jejich útrob pak horem spustili nebožtíka, z nichž někteří se, díky místnímu suchému vzduchu, zachovali do dnes. Několik mumií je i tady. Místa s těmito hrobkami nejsou bohužel snadno (a levně) přístupná, takže se musíme spokojit jen s tím, že existují.

To, co mě zaujalo nejvíc, už jsem zmínil. „La Diablada“ (Ďáblův tanec) je údajně největší bolívijský festival. Jako u většiny festivalů i zde jde ústředním motivem boj dobra se zlem. Festival se rozvinul do bombastické přehlídky tanečníků a kostýmů. Dnes se na Diabladu každoročně před Velikonocemi sjíždí tisíce lidí z celého světa, právě především díky kostýmům. Typické vypouklé oči a divoké barvy masek se dnes staly jedním ze symbolů Bolívie. V Oruru je dnes několik skupin, které se celý rok připravují právě jen na tento festival. Jejich kostýmy jsou většinou velice nákladné, a proto jsou často sponzorovány místními vlivnými podnikateli. Bohužel jsme tu ve špatnou dobu, ale alespoň některé kostýmy je možné v muzeu vidět. Všechny ty detailní tvary, záhyby, ozdoby, třásně, nášivky, klobouky jsou však příliš neobvyklé na to, abych je dokázal se svojí slovní zásobou popsat. Působí nádherně už jen tak jak jsou vystavené. Jak pak asi musí vypadat venku, kdy jsou tanečníci v neustálém pohybu a ve stejné masce jich je třeba 50? To musí být teda představení!

Inspirace na zajímavá místa v Bolívii jsme v muzeu získali dost. Možná jsme sem ani neměli jezdit, protože teď vidíme, že nemáme šanci stihnout byť jen to co by nás zajímalo na základě tohoto jediného muzea. A co nás ještě bude čekat jinde?

Zpět se vracíme opět tím, že si stopujeme míkro jedoucí do centra. Na oblíbeném místě na trhu si dáváme oběd. Tentokrát hustou polévku caldo. Na trhu mě nejvíc fascinují indiánky. Všechny do jedné mají široké sukně z několika vrstev, vaky ze svázaných barevných látek a dlouhé vlasy svázané do dvou copů. Ty jsou dole spojené stuhou a vypadají jako opratě na řízení koní. Většina z nich nosí buřinky. Nechápu jen, jak se do jejich „výbavy“ dostala tak evropská věc. Vše ostatní je indiánské, jen ty buřinky do jejich obrazu nějak nezapadají (i když teď už k nim nerozlučně patří).

Na Oruro je možné podívat se i ze shora. Stačí jen vyšplhat na jeden z kopců jež jej obklopují. My jsme si vybrali ten, kde stojí Capilla de Serrato. Nejdřív se zastavujeme u krásného kamenného Santuario de la Virgen del Socavón. Teď je zavřené, tak se zastavujeme hlavně kvůli pohledu na město. Ještě nejsme moc vysoko, ale už vidíme, že některé ulice vypadají jako houpačka: spouštějí se z jednoho kopce, klesají až do nejnižšího bodu blízko středové osy centra, odkud zase začínají stoupat a končí na svahu protějšího kopce.

Mícro ostře řeže zatáčku na rohu ulice Velasco Galvarro

Jednou z takových ulic začínáme stoupat nahoru. Brzo se mění na pěšinku plnou kamenů a výmolů. Míjíme domky chudiny. Na prahu některých z nich sedí mladá děvčata a přebírají brambory. Čím víš stoupáme tím chudší a nuznější se obydlí zdají být. Po ulicích běhají děti v roztrhaném oblečení a kolem nich se tetelí špatně živení psi a kočky. Ze shora je vidět i do dvorků některých rodin, kde většinou visí šňůry plné prádla a maminy s dítětem na zádech připravují venku jídlo. Některá obydlí jsou provizorně stlučená z plaňek a plechu, někteří mají naopak štěstí, že žijí v domě z cihel, i když často neomítnutých. Nejlepší to asi mají „betóňáci“, z jejichž domů ale zase trčí železné pruty. Podobně jako v Indii i tady si tím asi nechávají otevřená vrátka pro případ, že by chtěli přistavovat.

Jsme sice jen v 3700 metrech nad mořem, ale při každém kroku do kopce to cítíme. Rychleji se zadýcháme a musíme odpočívat. Po rozkopané cestičce stoupáme kolem dvanácti zastavení na vrchol kopce ke kapli Capilla de Serrato. Konečně jsme nahoře a můžeme si trochu vydechnout. Když si představím, že ti co na kopci bydlí, podobný výstup podnikají každý den, říkám si, že jejich plíce musí být alespoň dvakrát větší než naše, jinak by jim ten řídký vzduch nemohl stačit.

Z vrcholu máme Oruro jako na dlani. Vidět je ale i do pouště za ním. Nikde žádná asfaltka, jen samé polní cesty. V dáli jsou vidět kolonie hornických domků u místních, kdysi hodně prosperujících cínových dolů. Na jih od města se modrá plocha podlouhlého jezera Uru Uru, všude na obzoru pak vidíme hory. Občas kolem nás projde babička s otepí roští na zádech.

Po prudké stezce scházíme zpátky do centra. Na pár minut se stavujeme na dalším trhu. Oruro je velké, takže mu jeden trh nestačí. Ten v centru je ale mnohem větší než tady pod kopcem. Pro nás je to jen jeden z mnoha trhů, pro prodejce však celoživotní zaměstnání. Turista se tady jednou projde a za pár dní už si možná ani nevzpomene. Obzvlášť v tak zapomenutém městě v chladné bolívijské pustině. Přesto se mi Oruro docela zalíbilo, možná i tím, že je v něm všechno tak pomalé a pohodové.

Bus do Uyuni odjíždí v půl deváté večer. Už v šest je ale zima a jelikož nemáme kde přebýt, bereme si batohy z hotelu a usazujeme se v čekárně na nádraží. Teplota nic moc, ale pořád lepší než ta Sibiř venku.

Před osmou se zvedáme, že se přemístíme k autobusu. Ale ouha! Abychom se dostali na nástupiště, musíme si koupit nástupišťenku, lístek, jenž jediná nás k tomu opravňuje. No tak jo, co jiného nám ostatně zbývá. Dáváme pár boliviános za papírek, který po dvou metrech hned zase vyhodíme, a z tepla haly vcházíme do orurské večerní zimy.

Autobus už čeká a nakládají se zavazadla. Naše batohy po dlouhé době zase končí na střeše, naštěstí jsou pak se všemi ostatními kufry, pytli a taškami přikryté plachtou. Nezvykle velká světlost podvozku leccos napovídá o kvalitách místních silnic. V tomhle ohledu jsou autobusy stavěny spíš jako terénní auta, jinak by se nejspíš nedostaly než na předměstí velkých měst. Asi se máme na co těšit.

Den 270, sobota 15. 5.

Teda ta zima co byla v noci v autobuse nás šokovala. V Oruru bylo sice chladno, ale to co následovalo pak... Základní chyba byla, že jsme si nevytáhli spacáky. Spolehli jsme se jen na oblečení co máme (v mé případě tričko, dvě košile, mikina a lehká bunda), vůbec nám nedošlo jak může být Bolívie krutá.

Těsně po půlnoci zastavujeme u jednoho hostince. Zima je hrozná, alespoň se ale trochu ohříváme u čaje v jídelně. Všichni jsou svorně nabalení a všichni si svorně dávají nějakou večeři. Po půlhodině znovu nastupujeme do mrazáku a pokračujeme dál. Asfaltka zmizela už s posledními domy Orura a tak se už několik hodin kodrcáme cestou necestou a vysoká světlost podvozku autobusu se ukazuje nejen jako výhod, ale přímo nezbytnost. Možná má v sobě i nějaké stabilizátory, protože se pořád houpe ze strany na stranu a přitom se ne a ne převrátit.

V autobuse je úplná tma, jen nad první řadou sedadel svítí nějaká zelená světýlka. Doléhá sem tichá hudba, to si řidič s průvodčím a pár známými pouští ve svojí kabince hudbu. Kabina pro cestující se totiž od řidiče oddělena zasklenou přepážkou a dveřmi. Sedadla jsou plná huňatých postav – každý v tomhle autobuse se na cestu řádně připravil tlustými dekami a kabáty. Jen my nás naše první cesta po Altiplanu docela zaskočila.

Okna jsou zevnitř pokrytá jinovatkou, podle teploty... vlastně zimoty je tak -15 a řidiči netopí. Drkotáme zubama a u pusy se nám s každým výdechem objeví obláček páry. Z ní se pak na oknech sráží jinovatka, kvůli niž se ani nemůžeme dívat ven. Není přes ní nic vidět. Takhle to jde až do sedmé hodiny, kdy konečně přijíždíme do našeho cíle – městečka Uyuni.

• ◄ BOLÍVIE – Hranice v Andách
• BOLÍVIE – Uyuni – „Ciudad Frigida” I. ►