BOLÍVIE – Potosí, nejvýše položené město světa

Potosí je nejvýše položené město na světě. Jeho nadmořská výška 4090 m je už pro nás docela cítit, obzvlášť při chůzi do kopce. Naše funění začíná už prvními kroky z alojamiento, protože se chceme dostat do centra, což znamená vyšplhat se do kopce po Plaza del Estudiante. Potosí je celé kopcovité, jakoby nestačilo, že už tak jsme ve výšce dvouapůl Sněžek...

Den 274, středa 19. 5.

Snad poprvé jsme si teď přáli, aby měl náš autobus zpoždění. Z Uyuni do Potosí jsme měli jet 8 hodin, což znamenalo příjezd ve dvě ráno. Bohužel, zrovna dnes se proti nám všechno spiklo a autobus přijel načas. Ve dvě ráno jsme se tak doslova ocitli na studené ulici, s batohy a ospalí. Jsme asi 2 km od centra, ale nevíme přesně kterým je směrem. Taxi stojí jen necelý dolar, tak nasedáme a necháváme se odvést před jedno z alojamientos (levné ubytovny). Taxikáři nám pak pomáhají dobít se dovnitř, ale nikdo neotevírá. Je hluboká noc a tak všichni spí.

Tichá ulička

Jelikož teď už jsme skoro v centru a docela přesně víme kde, děkujeme taxikářům a jdeme po svých, najít si ubytování někde jinde. Všude je klid, nikde žádný nekalí živel. Ona ta zima asi má i svoje výhody. Na Plaza del Estudiante stojí hotýlek „El Turista“, kde nám i přes pokročilou noční dobu otevírají. Parkety vržou, ale malý (i když studený) pokojík s výhledem na město působí sympaticky. Hned si dáváme postele k sobě a dospáváme to co jsme zameškali. V autobuse nebyla zima, ale i tak jsme jeli po nezpevněných prašných silnicích a už nejsme batolata, aby nás jeho neustálé kolíbání uspalo.

Potosí je nejvýše položené město na světě. Jeho nadmořská výška 4090 m je už pro nás docela cítit, obzvlášť při chůzi do kopce. Naše funění začíná už prvními kroky z alojamiento, protože se chceme dostat do centra, což znamená vyšplhat se do kopce po Plaza del Estudiante. Potosí je celé kopcovité, jakoby nestačilo, že už tak jsme ve výšce dvouapůl Sněžek.

Trochu jsme si přispali, takže už je čas na oběd. Indiánky prodávají spoustu levných dobrot přímo na ulici, ale mi si výjimečně chceme sednout a najíst se v klidu. O jídelny není nouze, i když s levnými už je to horší. Navíc skoro všude mají hlavně maso a najít něco pro Táňu je očistec. Usazujeme se v jedné z těch, která slibuje mít i něco vegetariánského. Nejlevnější je almuerzo, což je něco jako hotové jídla u nás, většinou se skládá z polívky, hlavního jídla, čaje nebo maté a zákusku a stojí asi polovinu toho co jídla z jídelního lístku. Když už jsme se ale takhle usadili, dáme si něco z jídelního lístku. Lákavá se zdá crema de espárrago (hustá chřestová polívka), pak pro mě kuře a pro Táňu zelenina. Jako příloha samozřejmě brambory.

Jídelna je úplně obyčejná a přesto, že je mnohem dražší než jídlo na ulici (hlavní chod stojí kolem dvou dolarů), je skoro plná. Pochutnává si tady několik rodin i s dětmi a pár starších lidí. Všichni pozorně sledují zapnutou televizi visící u stropu. Jde tam nějaká jihoamerická mýdlová opera, ve které se všichni pořád tváří vážně (asi trpí) a hraje do toho vlezlá „dramatická“ hudba, svojí hlasitostí úspěšně přehlušující všechny dialogy. Občas je střih, proběhne reklama a mydlí se dál. Tohle tady asi konzumuje běžný člověk.

K vedlejšímu stolu si přisedá čtveřice turistů-Zápaďáků. Ptají se jestli jsme si dali almuerzo, když odpovídáme že ne, podívají se na nás skoro s odporem jací že jsme to boháči, když si dovolujeme dát si drahé jídlo z jídelního lístku. Hned v zápětí si ale k almuerzu objednávají ještě kolu, čímž se jejich útrata ihned dostala nad naši. Ach jo, ty lidi jsou někdy fakt nemyslící. Nalejou se kyselinou, v klídku za to zaplatí víc než my a ještě si myslí jak neušetřili. Oběd bychom měli za sebou, tak teď vzhůru do města.

Potosí je koloniální město, jemuž dal vzniknout objev stříbra v 4824m Cerro Rico, jež se nad městem tyčí. Tím byla dána i jeho historie a pozice v dějinách španělské Jižní Ameriky.

Uličky Potosí nejsou tak úzké a křivolaké jako třeba pražské, domy za to ale mají typické španělské balkóny, kostely a chrámy jsou bohatě zdobené a procházejí se po nich indiánky.

Ulice jsou přeplněné lidmi. Chodníky a částečně i ulice zabírají indiánky sedící u svých košů a prodávající zeleninu, sýry (většinou tvarohové, vytvarované do nízkých válců, nebo bochánky prodávané ještě ve slámě ve které zrají), oblečení, noviny, prostě všechno. Auta kvůli nim popojíždějí krokem, v mezerách mezi nimi se Bolívijci promenádují jako na přehlídce. Je tu úžasně živo, takže skotačivé děti a občas i nějaká ta lama nikoho nepřekvapí.

Centrum je postaveno ve španělském stylu, tedy s ulicemi kolmými a bloky jako políčka šachovnice. Na každém rohu je nějaký významný kostel a musím říct, že všechny vypadají atraktivně. Jedním z nejzajímavějších, i když jsme se nedostali dovnitř, je La Compaňía de Jesús, jezuitský kostel s vysokou věží, jež je dominantou této časti města a kamenným portálem s vytesanými roztodivnými vzory. O kousek dál, na Plaza 10 de Noviembre, stojí Catedral. Náměstí je troch z kopce, takže katedrála je na každé straně jinak vysoká. Na náměstí jsou ale stromy, takže si ani nelze vychutnat na ní nerušený pohled. Její portál je stejně hezky vytesaný jako u La Compaňía.Na stejné ulici jako La Compaňía a Catedral jsou i kostely Iglesia de Belén (Betlémský kostel) a Iglesia de Mercéd (kostel Boží milosti). Všechny čtyři nádherné památky a všechny na pouhých čtyřech stech metrech!

Kokosem ochucená želatina patří mezi levné „mňamky” obyčejnéhých lidí

Na náměstí pod stromy posedávají Bolívijci a mezi nimi přechází několik indiánek. Všechny prodávají stejnou dobrotu: barevnou želatinu v kelímcích. Ta jasná červená a žlutá svítí už na dálku a lidi si tuhle dobrotu za půl boliviána (asi 5 korun) docela kupují. Taky ji budeme muset vyzkoušet.

Dlouhé ulice a uličky se rozbíhají z Plaza 10 de Noviembre na všechny strany. Zajímavá je Quijarro. Je docela úzká a plná koloniálních budov. Několikrát mírně mění směr, což má prý zabraňovat studenému větru prohnat se ulicí. Jeden blok od Quijarro stojí Mercado Artesanal. Není to žádný velký trh a navíc je určen spíš turistům, protože v jeho krámcích prodávají pletené svetry, Panovy flétny, dřevěné figurky, kamenné sošky, pohledy. Táňu zaujal krámek, ve kterém mladý Bolívijec prodává vlastnoručně vyrobené Panovy flétny a cédéčka. Celou dobu co jsme v Bolívii, a co na každém trhu vidíme Panovy flétny, mluví o tom, že si musí nějakou koupit. Ty jeho ale vypadají daleko líp než flétny, které prodávají na tržištích. Nejsou sice tak opentlené barevnými špagáty, ale zato je čistě svázaná, má čistý zvuk a je i naladěná. Táňa neodolává a dostává k ní letáček o tom jak je naladěná a i jednoduchý návod na hraní. Ani já neodolávám kupuju si instrumentální cédéčko bolívijské skupiny Kjarkas.

Ta nadmořská výška nám dává zabrat. Přeci jen není jednoduché běhat celý den po městě jako třeba v Santiagu, které je skoro na úrovni moře. Potosí je krásné město, ale už toho máme dost. Naproti trhu je malá náměstíčko, kde indiánky prodávají empanády, salteňi (těstová šiška plněná masem nebo zeleninou) a choclo (vařená kukuřice, nebo taky sladká pražená kukuřičná zrna). Pobíhají tady i indiánky s naší želatinou, tak ji zkoušíme. Táňa je co se týká jídla hodně zvědavá a musí zkusit všechno. Třeba i malteso, šlehaný vaječný bílek s pivem, který jedna indiánka podává ve sklenicích. Obojí je docela zajímavé, ale zdravé rozhodně ne. Hlavní však je, že jsou tyhle dobroty levné, takže si na nich může smlsnout skoro každý. Jejich výroba je navíc jednoduchá, a i jinak nezaměstnané indiánky si přijdou na pár boliviános, aniž by musely investovat velké peníze do nějakého zařízení.

Trh podél ulice Bolívar postupně řídne, až jej celý necháváme za zády. Bolívar se začíná svažovat dolů a zahýbat k železniční trati. Domy chudnou a u trati už to vypadá, jako by některé rodiny bydleli v někým opuštěných domech. Šrotiště na břehu řeky Huana Mayu nám jen potvrzuje, že jsme na samém okraji města. Jak fyzicky, tak v životní úrovni. Šrotiště ale nemá s domy kolem nic společného, protože jde o ruiny ingenios, mlýnů sloužících k získávání stříbra z rudy vytěžené v Cerro Rico. Původně jich bylo 33a některé pocházely až ze 16. století.

Ingenios jsou na protějším břehu, my na našem břehu stoupáme k vrcholu zvláštního kopce. Kopec sám o sobě vlastně není tak zvláštní. Zvláštní je ten velký asi desetimetrový betonový kříž na vrcholu. Vede k němu široké schodiště, po němž nám výstup trvá pěkných pár minut. Každých pět schodů jsme vyčerpaní a nemůžeme popadnout dech. Je tady málo kyslíku.

Indiánky odpočívají na sluníčku

Kromě kříže je na vrcholu i vybetonovaná plošina. Na protější kopci se rozlízá Potosí a kolem kam až oko dohlédne jsou hory, jimiž je Potosí obklíčeno. Pěkná divočina.

Slunce praží a cítím, že jsem se zase spálil. Na Altiplanu je slunce fakt dost zrádný. Navíc je pořád sucho, takže mám zabetonovaný nos, popraskané rty a teď ještě i spálený předek. Hm, člověk nemůže mít všechno, že?

Z jednoho kopce slízáme a do druhého se zase musíme vyplazit. To je v Potosí pořád. Indiánky jsou v tomhle neuvěřitelný. Ženou si to do kopce i se svými barevnými pytli na zádech. Jejich plíce bych teda chtěl mít!
Když to tak večer počítám, za celý dnešní den (tj. zatím 18 hodin) jsme vydýchali jen tolik kyslíku, jako za 12 hodin u nás doma. Takže jsme vlastně 6 hodin vůbec nedýchali...

Den 275, čtvrtek 20. 5.

Potosí je neuvěřitelně fotogenické. Architekturu jsem trochu popsal už včera, ale na své si přijdou i milovníci lidských tváří a lidí vůbec, protože Bolívijci „žijí“ na ulicích. Většině totiž nezbývá nic jiného než se snažit prodat svoje skromné vypěstované nebo uvařené jídlo, upletené svetry nebo vydlabané lžíce. Staří posedávají na rozích nebo přímo na tržištích, mladí se zase se svým temperamentem předvádějí a lákají opačné pohlaví. Ženy všech věků zase nesou na zádech miminka zabalená v barevných látkách.

Včera večer jsme si dohodli návštěvu dolu v Cerro Rico. V Potosí je pořádají všechny cestovní kanceláře, takže dřív nebo později se každý turista setká s nabídkou na podobnou exkursi. A jelikož hodně lidí sem přijelo i kvůli těmto dolům, cestovky moc dobře vědí, že jejich nabídka bude často přijata. Dnes ráno se za námi v hotelu stavil člověk z cestovky, zaplatili jsme za exkurzi a dohodli se kdy a kde se setkáme. Návštěva dolu má trvat asi 4 hodiny, takže budeme vyrážet ve dvě odpoledne.

Bolívie je křesťanská země a tak nikoho nepřekvapí, že tu existují i kláštery. Nejhezčí a zároveň nejznámější v Potosí jsou Convento de Santa Teresa a Convento de San Francisco. Nemáme peníze na to abychom viděli oba, tak si vybíráme jen ten druhý. Správně se jmenuje Museo y Convento de San Francisco, což napovídá, že ač funkční klášter, část prostor slouží zároveň i jako muzeum.

Potosí ze střechy Convento de San Francisco

Klášteru vévodí vysoká kamenná věž se zvonicí. Připomíná španělské zvonice, aby taky ne, když ho postavili Španělé. Není v něm žádný nával, ve skutečnosti čekáme na prohlídku úplně sami v malé kanceláři, která slouží nejen k prodeji lístků, ale i něco jako „kancelář pro styk s veřejností“. Je vidět, že jsou zvyklí na malé skupinky, protože se nás ujímá mladá průvodkyně a prohlídka začíná.

V klášteře je pěkná zima. Venku sice svítí slunce, ale přeci jen jsme ve čtyřech kilometrech a navíc na konci jihoamerického podzimu. Klášter je bytelný, postavený z kamenů a tak chlad je tu celoroční samozřejmost. Kolem nádvoří jsou postaveny jednotlivé budovy. Průvodkyně nám ukazuje obrazárnou místní potosínské školy, kterou vytvořili indiánští malíři. Podloubí kolem nádvoří je pomalováno 25 obrazy Juana de la Cruz Tapia, jež znázorňují život sv. Františka z Asisi, patrona kláštera. V kapli (taky pěkně studené – mniši musí být docela otužilí) byl kdysi zlatý oltář, který je teď ale v Casa de la Moneda, pár bloků odsud. Po schůdcích vstupujeme do krypty pod kaplí. Hlavní co je v ní dnes k vidění je podzemní kanál, který klášteru dříve sloužil jako zdroj vody.

To nejlepší je ale až na konec. Úzké točité schodiště nás z kaple přivádí rovnou na střechu kláštera. Jsou na ni vydlážděny chodníčky a postaveno zábradlí, takže by z ní nespadli snad sni ti neohrabaní Američani. Z blízka si můžeme prohlídnout zvonici, ale i podívat se ze shora na klášterní nádvoří a nakonec vylézt až na nejvyšší bod – malou pozorovací věžičku, jež vypadá jako altánek. Z ní je rozhled přímo skvělý. A na všechny strany. V Potosí nejsou žádné moderní vysoké budovy, takže nám nic nevadí v rozhledu a nic ani neruší jeho atmosféru. Celé město máme jako na dlani. Uniformní oranžovo-hnědé domky jsou občas přerušeny nějakou kostelní věží (taky oranžovo-hnědou). Obzvlášť dobře je vidět vysoká zvonice jezuitské La Compaňía a i věže kostelů a katedrály na ulici Ayacucho. Kolem města vládne na všech stranách pustina, z níž se svou výškou vymyká jen stejně pustý Cerro Rico na jihu.

V autobusové kanceláři na „autobusové“ ulici Bustillos si na zítřek kupujeme jízdenku do Sucre a na náměstí před trhem zase u indiánských babiček pár salteň k obědu. Po dlouhé době nemáme oběd venku, ale v našem alojamiento, protože už tu rovnou počkáme na džíp k Cerro Rico.

Ve dvě hodiny je tady jako na koni. Stavujeme se v kanceláři cestovky, kde nasedají dva Kanaďani – otec a syn -, kteří zavítali na třítýdenní návštěvu Bolívie a Panamy. Džíp po stále se zhoršujících ulicích vyjíždí za město a začíná stoupat směrem k Cerro Rico. Občas mineme náklaďák naložený zeminou, nebo nějaký jiný džíp. Cesta se vine pomalu do kopce, až se mění jen v prašnou stopu. Míjíme kolonii nízkých baráků pro horníky a v půli kopce stavíme u něčeho, co vypadá jako administrativní budovy (barabizny). Průvodce nás ale vede ke stánku ze stlučených prken, kde se prodávají potřeby pro horníky: hlavně dynamit, rozbušky a koka. Taky mají všechny druhy kamenů co se na hoře vyskytují. Je to fikaně vymyšlené. Jde o to, že my nakoupíme pár věcí jako dárky horníkům a ti nám pak v dole budou ochotně vyprávět o sobě. Fikaný, ale líbí se mi to, protože tak mají z turistů něco i ti nejtvrději pracující.

Už přes 400 let se v Cerro Rico (4824 m n. m.) těží stříbro a další kovy

Od stánku popojíždíme s džípem o pár set metru výš, kde zastavujeme u díry do země, vedle níž stojí hliněný baráček.

Dříve se v Cerro Rico těžilo hlavně stříbro a i zlato. Dnes je to hlavně zinek, olovo a měď. Hora je prý provrtána třemi tisíci dolů, z nichž některé jsou sdruženy do kooperativů, ale jiné jsou úplně samostatné. Jde o nejstarší nepřetržitě fungující doly (přes 4 století) na světě.

Batůžky a boty si necháváme v baráčku. Každý dostáváme gumáky, gumovou bundu, acetylenovou svítilnu, helmu a navíc neseme dynamit, koku a vodu. Schválně jsme si vzali oblečení, které si můžeme ušpinit, protože dole to nebude žádná sranda. José, náš průvodce nám nejdřív chce ukázat jak funguje dynamit. Bere si jednu ruličku a zapaluje ji. Knot je dlouhý, takže trvá pár desítek sekund než shoří až k rozbušce. José si ho strká do pusy a rukou drží hořící knot. Nevím proč, ale zkouším to taky, i když normálně sebevražedné choutky nemám. Když jsme vyřádění, zbývá už jen něco udělat s tím hořícím špalkem dynamitu, připraveným každou chvíli vybuchnout. José už to dělá asi po sté, protože se rychle rozbíhá z kopce, ukládá dynamit za kámen a pak se schovává za jiný. Za pár vteřin se ozve rána a na místě kde byl dynamit je oblak dýmu. Takhle na volném prostranství ale moc škody neprovede, protože se nemá do čeho opřít. Jeho sílu je možné naplno vidět až teprve v podzemí.

Pod námi, na svahu protějšího kopce se rozkládá kolonie obytných baráků pro horníky. Jeli jsme kolem ní, ale takhle ze shora vypadá daleko větši a monotónnější. Z dolu vycházejí horníci a zhasínají svoje lampy. Paolo, desetiletý kluk, kterého José nazval svým asistentem, nám zapaluje svítilny a jako kachňata za kachnou se jeden po druhém noříme za Josém do díry.

S klesáním začíná být tepleji. Prolézáme chodbama a scházíme dolů. Občas zaslechneme vzdálené zadunění, jak někdo odpálil kus skály. Na stěnách není žádné osvětlení, jediným světlem jsou naše svítilny. Po čtvrthodině sestupu se ocitáme v šachtě, kde slyšíme pravidelné kopání. Před námi je horník, svítí si stejnou svítilnou jako my a kope a kope. Horníci často dělají ve dvojicích, z nichž jeden kope a druhý vyváží nakopanou horninu na povrch. Rodrigovi je 52 a v dole už pracuje celých 13 let. O tři roky tak překonal běžnou „životnost“ zdejších horníků. Drsné pracovní podmínky, a to spíš acetylenové výpary, křemičitý a azbestový prach a i podzemní plyny, než fyzická námaha, jsou příčinou smrti horníka, většinou na silikózu plic, v průměru po deseti letech práce. Proto je s podivem, že práce v dole se často dědí s otce na syna. Ve většině dolů neexistuje žádná mechanizace a všechno se dělá ručně. Kromě dynamitu jsou hlavním pracovním náčiním krumpáč, kladivo, lopata, vědro, kolečko a rumpál. I Rodrigue nemá nic jiného a tak mu José z našich sáčků dává dynamit, který si každý horník musí sám kupovat, a koku.

Labyrint chodeb je nekonečný, José nás ale vede neomylně a přesně. Občas nás upozorní na nízký strop (který stejně přehlédnu a od rozbité hlavy mě zachrání jen přilba), díru, nebo prkenný mostík. Sám byl pět let horníkem, ale „vypracoval“ se až na průvodce. Paola s sebou bere protože chce, aby se taky stal průvodcem. I průvodcovství je namáhavé, ale přeci jen daleko zdravější než práce horníka v téhle hrobce smrti.

El Tío, ochránce horníků, si potrpí na dobré cigarety, listy koky a alkohol

Eugenio, další horník, visí na stěně vysoko nad námi. Šachta kde jsme je vysoká a cínová žíla vede nahoru. Je přivázaný, svítilnu na přilbě a kope. Je mu teprve 34 a v dole pracuje 5 let. Běžně tady tráví 6 hodin kopáním a pak další 4 hodiny vynášením horniny nahoru. Aby horníci vydrželi tak extrémní námahu a navíc nepociťovali hlad, všichni do jednoho žvýkají koku. Z koky se sice vyrábí kokain, ale k tomu s většina lidí nedostane. Používají tuto drogu totiž daleko jednodušším a, na rozdíl od kokainu legálním, způsobem. Po celé Bolívie lze dostat na kila sušené kokové listy. Jejich žvýkáním se uvolňují omamné silice, které člověka mírně oblbnou a zmenší tak pocit fyzické námahy. Údajně stejným způsobem koka pomáhá i proti výškové nemoci. Aby se droga z listů vyloučila rychleji, přidává si do ní katalyzátor legía, vyráběný z brambor, přírodního vápna a popela z kinoi (luštěnina s vysokým obsahem vláknin, pěstovaná pouze ve vysokých oblastech Altiplana). Podle chuti si každý může dát buď legiu sladkou (achura), nebo slanou (cuta).

Nejen že jsme nuceni lézt po čtyřech, ale v jednom místě se dostáváme k díře ve stropě, ze které je spuštěn provaz. Jeden po druhém jsme nuceni vynést svoje zadky až na horu a pak se prodrat úzkou dírou do další šachty. Úžasná zábava. Kdybych neměl jejich bundu a gumáky, mohl bych svoje oblečení po téhle návštěvě rovnou vyhodit.

U nás v Evropě by ve stejném prostředí z bezpečnostních důvodů na podobné exkurze ani nepomyslel, natož aby v nich někdo pracoval. Horníci se s tím vyrovnávají po svém: většina z nich jsou křesťani, ale v podzemí svou viru v Boha odkládají. Tam dole se totiž obracejí ke svému podzemnímu Strýčkovi. Ten má sice podobu Ďábla, ale žádný horník se neodváží říkat mu Ďábel. Pro ně je to prostě jejich Strýček. A jak to celé provádějí? Na několika místech v dole si v malých jeskyních vybudovali „svatyňky“. V jedné z nich právě teď stojíme.

V čele svatyně sedí Strýček vymodelovaný z hlíny. Strýček vlastní všechno, co je pod zemi a proto je třeba si ho předcházet a hýčkat, aby se nezlobil, ze kutají v jeho království. Proto mu nosí listy koky, cigarety (ty Strýček hrozně rád, obzvlášť s filtrem) a 96% alkohol (Strýček by ale poznal, kdyby přinesli třeba obyčejnou kolu, takže se nikdo neodváží ho ošulit). Strýček vypadá opravdu jako malý Ďáblík, s rohy, zelenýma očima a bradkou (po vzoru španělských dobyvatelů). Je z poloviny zasypaný koka listy a jediné, co z listí nápadně kouká ven, je velký, do detailu provedený penis. Jak uspokojují tuhle Strýčkovu potřebu jsme se radši neptali.

José nechává strýčkovi pár koka listů a dává nám ochutnat kořalku, která stojí vedle ve láhvi a Strýček už se z ní napil. Jelikož Strýček má pro všechny velký význam, chodí k němu horníci nejen s obětmi, ale i se svými přáními. José tak před Strýčkem vyslovuje tři přání: (1) aby horníci měli dobrou horninu a štěstí při práci, (2) aby se nám tady a i v celé Bolivii líbilo a určitě jsme se ještě vrátili a (3) aby oni s Paolem měli hodně turistů, kteří by si chtěli prohlédnout doly.

V jednom ze stovek dolů Cerro Rico

Opět vycházíme na denní světlo. Je šest hodin, slunce zapadá a kolonie hornických baráčků pod námi dostává do slunce červený nádech. Nejhlouběji jsme se ocitli asi 30 metrů pod zemí, ale i tak to bylo jako cesta zpět časem do doby, kdy se tu začalo poprvé kopat. Snad jen acetylenové svítilny, dynamit a gumáky neměli. Co zůstalo je neuvěřitelně tvrdá práce s primitivními prostředky.

Z podobné návštěvy musí být asi každý trochu mimo. Životní úroveň v povrchové Bolivii je už tak nízká, ale jaké podmínky panují v dolech Cerro Rico, to je prostě neuvěřitelný. Sedáme si do internetové kavárny a já o tom hned musím napsat, abych zachytil ty nejautentičtější myšlenky. Stejně je to absurdní být v tak drsném dole a po pár desítkách minut sedět u něčeho takového, jako je počítač.

Den 276, pátek 21. 5.

Batohy necháváme v kanceláři autobusové společnosti, odkud budeme v poledne odjíždět. Dopoledne jsme si vyhradili na jedinou věc – návštěvu jedné ze španělských koloniálních mincoven, jež byla po objevení stříbra v Cerro Rico celkem přirozeně postavena právě v Potosí. Ještě předtím se však stavujeme na poště. Jak v Chile, tak v Bolívie je těžké sehnat alespoň trochu slušné pohledy a ač ty na poště taky nejsou nic moc, zatím patří k tomu nejlepšímu, co jsme v Bolívii viděli. Pár si jich vybíráme, ale... nakonec odcházíme s prázdnou. Proč? Protože pokladní nemá drobné! Pokladní na poště prostě nemá drobné!

Na ulici naproti Casa Real de al Moneda sedí indiánka, před sebou plachtu a na ní malé cetky, údajně ze stříbra. Na to aby opravdu byly ze stříbra jsou hodně levné, i když pokud ho je tu ještě dost, cena by možní i mohla být nízká. Líbí se nám jedna malá lžička s lamou na vrcholku, tak si ji bereme a děláme tím indiánce radost. Alespoň měla nějaký kšeft.

Na nádvoří Casa Real de la Moneda (Královská mincovna) zase potkáváme naše dvě Švýcarky ze čtyřdenní jízdě po poušti jihozápadního Altiplana. Za povolení fotografovat platíme víc než kolik stojí samotný vstupní lístek a pak společně čekáme na průvodce, který by se nás měl ujmout. Nikdo z nás nemluví španělsky tak, abychom byli schopni dokonale rozumět španělskému výkladu, proto snad přijde někdo mluvící anglicky. I když... v pokladně nám říkali, že anglický průvodce se poskytuje jen větším skupinám, ale nás je celkem jen šest.

No jo, průvodce mluví španělsky, tak se mu pokoušíme vysvětlit, že bude muset používat jednoduchou španělštinu, jinak z toho nic mít nebudeme. V tomhle je ale skeptický a upozorňuje, že prohlídka by rozhodně nebyla v jednoduché španělštině. Pak je chvíli zticha, asi přemýšlí. No a najednou začíná mluvit anglicky, pravidlo nepravidlo. Díky za to.

Tato budova pochází z druhé poloviny 18. století, i když v Potosí byla první mincovna postavena ještě o 200 let dříve. Zde ražené mince se běžně nazývaly potosí a poznají se podle vyražené značky P. Dnes už je několik desítek let jen muzeem, čímž Bolívie přišla o svou mincovnu a bolívijské mince se razí někde ve Francii.

Vlastně nejde o jednu budovu, ale takový malý labyrint. Prohlídku začínáme na druhém nádvoří (nad průchodem do něj visí rozesmátý obličej boha vína Bakchuse) a hned stoupáme na ochoz do prvního patra. Ještě před schody nahoru se průvodce chlubí skutečnou lokomotivou, prý první co vyjela v Bolívii na koleje. Ve všech místnostech je velká zima. Není divu, když zdi jsou tlusté jeden metr! Kromě sbírky obrazů a minisbírek archeologických nálezů je v celém muzeu nejzajímavější přízemí. Celá jedna dlouhá (a prý i původní) místnost je zaplněná starými razícími přístroji. Ne na horninu, ale na mince. Jsou postaveny v jedné řadě, a od každého vede ke stropu kožený řemen, kde je připevněný na dlouhou hřídel. Tu z poháněl parní stroj na konci místnosti.

Naposledy si sedáme na náměstí a pozorujeme indiánky, jak pobíhají kolem a nabízejí svoje želatinové zázraky. Už je moc pozdě na to, abychom něco dalšího podnikali.

Ve dvanáct stepujeme před dopravní kanceláří a čekáme na autobus. To jsem teda zvědavej jak nás v téhle úzké uličce s nepřetržitým provozem bude nabírat (pokud vůbec přijede).

Za chvíli už je tady a průvodčí nás popohání ať rychle nastoupíme, protože tu nemůže stát. Ha, ha, ha. Přebíhám na druhou stranu autobusu, do zavazadlového prostoru si ukládám batoh a pak nasedám. Táňa to nějak nestíhá, takže už jen vidím, jak řidič zavírá dveře a odjíždíme pryč. Řidič mi říká, že tu nemůže dlouho stát, takže objede celý blok a vyzvedneme ji na druhý pokus. Táňa mi i s průvodčím, který taky zůstal na ulici, mizí za rohem kam zahýbáme. Objíždíme blok a vracíme se znovu do ulice Bustillos ke kanceláři. Celý shon s nastupováním se znovu opakuje, tentokrát už pro Táňu úspěšně. To je teda efektivnost!

Přejíždíme jen pár kilometrů do dolního Potosí, kde zastavujeme na autobusovém nádraží. Máme tady asi půlhodiny stát, tak si venku sedám k plotu, abych měl autobus na dohled. Jenže když se chci vrátit zpátky, stoupá si přede měn nějaký chlapík a strkám mi před nos lístek. Pří musím zaplatit daň za použití nádraží. No jo, co se dá dělat. Asi to je v Bolívii na všech autobusácích, přinejmenším tady a v Oruru.

Ani autobusák není poslední zastávka v Potosí. Vlastně je – poslední PEVNÁ zastávka. Po odjezdu totiž ještě dobrou půlhodinu objíždíme celé Potosí ze čtvrti do čtvrti, z kopce do kopce, abychom naložili další lidi. Pak se konečně vydáváme po silnici ven z města. Stoupáme do kopce nad město a asfaltka ne a ne končit. To je divný, zvyknul jsme si, že asfaltky tu končí s posledním městským kandelábrem.

Z reproduktorů na plné pecky hraje ABBA, takže si vůbec nepřipadám jako v Jižní Americe. Scenérie za Potosí je fantastická – kaňony, údolí, kopce, skály. A asfaltka. Celou cestu až do Sucre jedeme po asfaltce! Nevídáno, neslýcháno!

• ◄ BOLÍVIE – Uyuni – „Ciudad Frigida" II.
• BOLÍVIE – Sucre I. ►