Na náměstí s katedrálou se dá příjemně posedět pod zelenými stromy a nachytat i trochu sluníčka. Přestože jsme pořád na Altiplanu, není tady taková zima, protože Sucre je položeno v nadmořské výšce pouhých 2790 m. Proto když zpoza mraků vysvitne slunce, stačí nám jen tričko, večer se ale musíme halit do svetrů...
U autobusáku, který je kilometry od centra v Sucre, nasedáme na micro C, starý americký, rozklepaný, plechový autobus dodge a vystupujeme u trhu, kde by měli být levné hotýlky. Hned naproti se nám zalíbilo příjemné Alojamiento La Plata s dvorkem a pokojíky kolem pavlače. Ideální základna, přímo v centru města.
 |
| Ulice, na jejímž horním konci stojí Convento de San Felipe Neri |
Cesta trvala jen tři a půl hodiny (taky po asfaltce), takže máme ještě čas něco vidět než padne tma. Dnes je poslední všední den týdne a tak máme poslední možnost podívat se do Convento de San Felipe Neri, který je otevřen právě jen od pondělí do pátku a navíc ještě jen do šesti. To už nám moc času nezbývá.
Klášter samotný je pár ulic odsud, chvíli nám trvá, než najdeme ta správná (malá) dvířka, kterými se vstupuje. Z a do kláštera proudí davy dětí, které se zde učí. Zapisujeme se u jeptišky za pultíkem a pak si nás odvádí mladá, docela hezká dvacetiletá holka. Taky se tady učí a po klášteře provádí protože ji to baví. Mluví jen španělsky.
Klášter je celý bílý, s velkým ústředním dvorcem, kolem nějž jsou dvě patra podloubí. Stoupáme na horu, až na střechu. Odsud se nám naskýtá skvělý pohled na bílé, „bohaté“ Sucre v největší blízkosti a hnědé, „chudší“ Sucre na periférii. Klášteru dominují dvě bělostné věže jeho kostela se zvony. Ze shora je vidět i dolů do okolních dvorků, kde většinou visí prádlo, nebo běhají děti. Působí chudě, ale v porovnání se životem na Altiplanu je to pohádka. Slunce nám zapadlo akorát před nosem a začíná se snášet soumrak.
Sucre sice působí čistě a kulturně, ale pro obyčejné lidi tu asi život není jednoduchý. Skoro nevidíme žádné babičky, jež by prodávali svoje levné dobrůtky a indiánek je tu vůbec míň než na předchozích místech. Nemáme moc peněz, ale nemáme šanci najít něco levného k jídlu. Na trhu už je zavřeno, tak jediné co zbývá jsou jídelny. Pár jich prolézáme, ale nikde nic vegetariánského pro Táňu, maximálně v nějakých vegetariánských restauracích pro snoby (a milionáře). Nakonec proto končíme v jedné pollerii, kde si dáváme kuře s hranolkama. Oba! Už opravdu nebylo zbytí a tak Táňa po několika letech zase okouší maso. Snad to přežije ve zdraví.
Den 277, sobota 22. 5.
Sucre je postavené ve španělském „šachovnicovém“ stylu: navzájem kolmé ulice a mezi nimi pravidelné čtvercové bloky, číslované astronomickými čísly. Střed města je většinou v bílé barvě a působí měkce, kulturně, spíš jako administrativní město. Sucre je jedním ze dvou hlavních měst Bolívie, sídlí v něm ale jen Nejvyšší soud. Vláda i prezident jsou v La Pazu. Náš prvotní dojem ze včerejška se jen potvrzuje. Sucre nám připadá spíš jako město pro bohatší Bolívijce, ty chudší není na ulicích moc vidět.
Skoro v každém druhém bloku je nějaký pěkný kostel. Začíná to velkou katedrálou na Plaza 25 de Mayo a pokračuje třeba kostely svaté Moniky (Iglesia de Santa Mónica), svatého Michala (Iglesia de San Miguel) a svatého Františka (Iglesia de San Francisco) jen jeden blok od náměstí a elegantními bílými kostely kláštera svatého Filipa z Neri (Convento de San Felipe de Neri), Boží milosti (Iglesia de la Merced) a kláštera svaté Terezy (Convento de Santa Teresa). Ať je daná země sebe chudší, náboženské svatostánky jsou vždycky udržovány v čistotě a pořádku a ani Bolívie není výjimkou.
Jak je v Sucre míň indiánů, centrum je klidnější, i když pěší zóna před trhem i celý dvoupatrový zastřešený trh jsou plné lidí. Buď jen korzujících, nebo nakupujících a prodávajících. Na ulici před trhem prodávají různé dekorativní maličkosti dokonce i běloši.
Na trhu se vždy dá sehnat to nejlevnější jídlo, tak tady na oběd zakotvujeme i my. V prvním patře je obvyklý comedor, jídelna pro obyčejné lidi. V comedorech se člověk dobře nají ve společnost obyčejných lidí, tzn. i obyčejné jídlo. Je to levné a navíc i zajímavé. Táňa si zase dává brambory se zeleninou, já mám falso conejo (falešný králík), což je jedno z nejobvyklejších bolívijských jídel z nějakého masa s bramborami a omáčkou. Všichni po nás pokukují (běloši tady asi moc často nejí), ale nikdo se nás neováží oslovit. Lidi mi tu připadají víz rezervovaní než v Asii.
Uprostřed přízemí je několik zděných budek, v nichž prodávají maso a kolem zdí stojí dvě dlouhé řady pultíků, kde ženy vyrábějí za pár boliviános na počkání koktejly. Ananasový, jablečný, banánový, guavový, z granátového jablka, mrkvový, rajčatový, melounový, prostě na jaký si člověk vzpomene. Tomuhle Táňa nemůže odolat a tak po obědě chvíli sedíme a popíjíme.
 |
| Comedor (jídelna) |
Na náměstí s katedrálou se dá příjemně posedět pod zelenými stromy a nachytat i trochu sluníčka. Přestože jsme pořád na Altiplanu, není tady taková zima, protože Sucre je položeno v nadmořské výšce pouhých 2790 m. Proto když zpoza mraků vysvitne slunce, stačí nám jen tričko, večer se ale musíme halit do svetrů.
O jihoamerických hřbitovech jsem četl a slyšel leccos, teprve teď ale máme možnost si udělat vlastní obrázek – jeden, prý pěkný, hřbitov je kousek od centra města. Tak jdem na to.
Střed města leží v dolíku, kam se zároveň sbíhají všechny ulice z okolních kopečků s předměstími. Čím dál od centra, tím prázdnější ulice. Tabule s názvy ulic jsou kachlíčkové a na jednom domě objevujeme dokonce básničku taky napsanou na glazurovaných kachlíčkách! V některých domech jsou malé konzumy, kde si místní nakupují základní potraviny a pamlsky.
Že jsme přišli ke hřbitovu poznáváme celkem snadno. Kromě nezbytné vysoké zdi stojí před branou babičky se stolky plnými různobarevných květin. V tomhle je to stejné jako u nás. To co je jiná nás čeká až uvnitř.
Hned za branou se ocitáme na „bulváru“ táhnoucím se někam dopředu. Nezvyklé jsou vysoké stromy, mezi nimiž jsou rozestavěny honosné hrobky. Tahle první část hřbitova vypadá spíš jako park a evidentně ji obsadily bohatší a zámožnější rodiny. Některé jejich hrobky jsou větší než pět chatrčí pro ty nejchudší. Je to pěkné, ale tohle ještě není ona typická podoba jihoamerických hřbitovů. Ta nás čeká vzápětí, když docházíme nakonec bulváru a i konec parku.
Po celém světe jsem se setkával s paneláky, jímž se u nás výstižně říká králikárny, protože v nich lidi žijí nahňahňaní jako králíci v kotcích. Na jihoamerických hřbitovech se k živím lidem v králíkárnách navíc přidávají i mrtví. Ne že by žili spolu, ale každý má svoje vlastní paneláky. Živí ve městech a mrtví zase na hřbitovech.
Takže jakmile končí bulvár a „bohatá“ část hřbitova, ocitáme se před několika „paneláky“ pro „chudé“. Vysoké sice jen asi pět metrů ale opravdu vypadají jako zmenšenina těch podlouhlých paneláků známých z českých sídlišť. Jsou postaveny do půlkruhu, místo balkónů a oken mají většinou zasklená okýnka s náhrobními deskami. Některé náhrobní desky jsou úplně jednoduché, jiné zase přeplácané, ale u většiny jsou květiny. Hroby jsou nad sebou ve čtyřech patrech a jelikož ty horní jsou pro člověka příliš vysoko, stojí tu několik žebříků. Na stejné ploše tu je tak pochováno daleko víc lidí než u nás. A staví se další a další „paneláky“...
 |
| Hřbitov |
Zase je další den u konce a slunce nám zapadá. Právě jsme na křižovatce před klášterem svatého Filipa z Neri, naproti němuž stojí kostel Boží milosti. V zapadajícím slunci je nádherně osvětlený a jeho dvě zvonice mají krásně oranžovou barvu.
Den 278, neděle 23. 5.
Každou neděli se ve vesničce Tarabuco, 65 km od Sucre, koná mercado campesino – venkovský trh. Má být velký a barevný, to hlavně díky všem venkovanům jež se na něj sjíždí z dalekého okolí. Jelikož je ale přístupný ze Sucre, hodně cestovek tam vypravuje celé autobusy turistů, takže bude i dost turistický. No, vyzkoušíme a uvidíme.
Nabídkami nadháněčů na exkurse do Tarabuka se vůbec nezabýváme. Je snadné se tam dostat veřejnou dopravou a turistické autobusy tak rádi přenecháme Němcům a Američanům. Ti z toho výletu budou mít i tak pocit bůhví jakou neviděli exotiku a jak jsou odvážní že cestují po tak „divoké“ zemi.
Dodávky do Tarabuka odjíždí z Avenida de las Américas. Dostat se tam z centra není problém. Na místě se o nás přetahují řidiči a nadháněči dodávky a autobusu. Dáváme přednost dodávce, protože se přeci jen naplní dřív než bus. Je sedm hodin a právě odjíždíme. Dodávka je úplně plná, namačkaná jak sardinky. Na střeše má navíc několik lidí zboží, které budou v Tarabuku prodávat.
Tarabuco je asi o půl kilometru výš (3200 m) než Sucre, tak přirozeně celou cestu stoupáme. Máme jet tři hodiny, ale když vidím tu novou asfaltku, tak doufám, že se jízdní doba zkrátila. Podél silnice se vine železnice, jediné co ji používá jsou ale skupinky indiánek, pro které je chůze po kolejích buď pohodlnější nebo kratší než po silnici.
Dodávka úpí do kopce, u vesniček zastavujeme, aby vystoupili / nastoupili cestující. Zastavujeme ale taky ve volné krajině a když se rozhlížím proč, uvidím vždycky na obzoru pár chaloupek, kam si místní ze Sucre vezou třeba zemědělské nářadí. Ani nemůžeme posbírat všechny ty indiánky čekající u silnice. Řidič by sice určitě chtěl, ale pak bychom už nikam nedojeli a dodávka by se pod tou tíhou rozložila. Teď se zatím drží statečně.
Můj dobrý pocit z asfaltky trval kratší dobu než bych si přál. Asi bylo naivní si myslet, že Bolívijci postaví do Tarabuka asfaltku jen proto, že po něm turisti šílí. I když možná jen není hotová. Asfaltka sice pokračuje jiným směrem než my, ale prašňačka na kterou odbočujeme je přeci jen širší a upravenější než by byla obyčejná neudržovaná cesta.