BOLÍVIE – Barevný trh v Tarabuku

S domorodci je to v Bolívii vůbec zvláštní. Že jsou trochu odtažití, tomu se moc nedivím. Přeci jen jsou potomky hrdých indiánů, v té zimě a vysoké nadmořské výšce navíc asi není cesta k lidským srdcím jednoduchá a dokonce jsme možná stále ještě symboly dobyvačných Španělů. Na první pohled to vypadá, že si se svou uzavřeností zachovávají i svoji kulturu, ale opravdu jen na první pohled. Z většiny z nich se stali křesťani a...

Do Tarabuka sjíždíme z kopce, po necelých třech hodinách ze Sucre. Takhle z výšky je malinké a klidné. Není vůbec poznat, že trh už je v plném proudu.

Téměř ihned po vystoupení se na nás vrhají první prodejci ověšení vším možným. Konkurence je velká, takže musí využít prvních chvilek, kdy je tu turista nový, nezná ceny a je trochu omámený z té atmosféry. V tom mu ale nápomocni rozhodně nebudeme.

Vesničan v monteře, pokrývce hlavy inspirované helmami španělských dobyvatelů

Náměstí kam jsme přijeli je plné dodávek, náklaďáků a autobusů. A samozřejmě trhovců, nakupujících a i pár turistů tu vidíme. Svítí nám sluníčko a tak se vydáváme na průzkum.

Ulice na sever od náměstí, směrem k trhu, jsou zaplněné stánky a postávajícími trhovci. Tarabuco patří mezi tkalcovské vesnice a velká část těch svetrů, šerp, rukavic, šál, podkolenek, čepic a barevně tkaných látek pochází odsud. Chytá se nás děde prodávající pěkné tkané šerpy, z nichž jedna s motivy zvířat je obzvlášť hezká. Táňa udělal základní chybu, že ji vzala do ruky a začala si ji prohlížet. Děda to pochopil jako „eminentní“ zájem a tak vypálil první cenu co ho napadla. „Ocenil“ ji na 85 boliviános (15 dolarů), což je samozřejmě silně přemrštěné, Táňa mu za ni nabídla 25 boliviános. Ceny jsou tady o to vyšší, o co populárnější je trh pro turisty. Proto je třeba buď hodně smlouvat, nebo nic nekupovat.

Na rohu ulice kde už jsme skoro u trhu stojí naproti sobě dva stánky. Oba před sluncem zakryté velkou žlutou plachtou, oba charakterizující dnešní bolívijskou vesnici. V jednom prodávají indiánské buřinky a podobné kloboučky, ve druhém americké baseballové kšiltovky. I ty už se objevují na hlavách bolívijských indiánů. Indiánů v tradičním oblečení je tu ale nejvíc co jsme měli v Bolívii zatím možnost vidět. Indiánek v buřinkách nebo kloboucích je všude dost (až na Sucre), ale indiáni nejsou tak snadno odlišitelní.

V Tarabucu je to ale jiné. Campesinos (vesničani) v barevných pončech (tkaných přehozech) a monterách (kožených helmách, občas ozdobených nějakými cingrlátky) jsou všude. Nenápadně se prochází kolem, okukují co by koupili a někteří jsou si dokonce vědomi, že na svém vzezření můžou od turistů vydělat i pár boliviános. Nejosobitější jsou jejich montery, evidentně inspirované helmami Španělů, kteří si před staletími s většinou Jižní Ameriky podrobili i území dnešní Bolívie.

Úroda chilli na prodej

S domorodci je to v Bolívii vůbec zvláštní. Že jsou trochu odtažití, tomu se moc nedivím. Přeci jen jsou potomky hrdých indiánů, v té zimě a vysoké nadmořské výšce navíc asi není cesta k lidským srdcím jednoduchá a dokonce jsme možná stále ještě symboly dobyvačných Španělů. Na první pohled to vypadá, že si se svou uzavřeností zachovávají i svoji kulturu, ale opravdu jen na první pohled. Z většiny z nich se stali křesťani a španělská církev si už několik století určitě mne ruce jak snadno získala takový počet nových oveček pro svého Pána. A buřinky na indiánkách s monterami na vesničanech jsou už dnes asi tak pevnou součástí jejich života, že by mi asi většina nedokázala vysvětlit proč je nosí. Moje španělština není zatím tak dobrá, abych se jich mohl zeptat a opravdu to pochopit. Tenhle úkol si musím nechat na příště. Má z toho všeho pocit, že jejich srdcím moc nerozumím.

Hemžení lidiček a stánky v ulicích byli jen předehra proti tomu jak vypadá vlastní trh. Zabírá dvůr velikosti menšího náměstíčka a z ulic se do něj vstupuje vraty. Teprve tady začíná ten pravý barevný mumraj.

Dvůr je obestavěn podloubím, v jehož jižní části je několik improvizovaných jídelen a v severní části zase něco jako pozorovatelny. V jídelnách sedí Bolívijci, na pozorovatelnách stojí běloši. A mezi nim, na ploše celého dvorku se čile obchoduje. Táňu zase odchytává děda se šerpami a cena jeho „favoritky“ se z 85 postupně snižuje přes 80 na 75 boliviános. Pěkný, ale drahý. Radši si dáme oběd.

Sedáme si k jednomu stolku pod podloubím a objednáváme si oběd. Moje kuře s rýží je výborné, ještě víc se ale bavím pohledy postarších bílých párů, které si skoro mnou oči jestli v tak „nehygienických“ podmínkách vidí jíst opravdu bělochy. Nevědí o co přichází. Kuchařka je nezvykle příjemná a usmívá se. Jídelnička jí asi prosperuje, protože se musí hodně ohánět a vyprazdňovat ten obrovský kotel s omáčkou a mísu s rýží jí pomáhá i její malá dcera. K jídelničkám patří i další řady lavic, před nimiž stojí jiné kotle. Není v nich jídlo ale pití. Zkoušíme zajímavě vypadající api, sladký sirup, vyrobený z maíz morada (tmavě červená až černá kukuřice), citrónu, skořice a spousty cukru. Je výborný a jak vidíme i oblíbený!

Pestrobarevné, tkané pláště jsou pro zdejší chladné podnebí jak stvořené

Na trhu se prodává především ovoce a zelenina. babičky, ale i mladé ženy s dětmi posedávají před svými igelitovými plachtami na nichž mají rozložené svých pár fíků, jablek, pomerančů, ananasů, banánů. Nádherně barevné jsou červené a zelené papričky, které mají některé babičky poskládané do malých hromádek, každou za jedno boliviáno. Všichni se překřikují, volají a mávají na procházející kupce a vychvalují svoje produkty. Maminy s dětmi v uzlících na zádech a campesions s uzlíky přes rameno se dohadují s ženami o ceně za svých pět vybraných banánů nebo čtyři okurky. Boj je to tvrdý, protože ceny nejsou dané. Přestože je každý zná, všichni se snaží získat alespoň boliviáno navíc, obzvlášť když nakupujeme my běloši. Je to pastva pro oči a i pro foťák. Většina domorodců je k tomu netečná, pokud jim někdo nestrčí foťák přímo před nos. Asi si na nás bělochy a naše podivné černé rourky zvykli, ale spíš nás tu trpí protože vědí, že pokud si od nich něco koupíme, pěkně nás odřou a my to ani nepoznáme.

Odněkud se zase zjevil náš děda s úplně novou cenou – „jen“ 70 boliviános.

Jakmile se dostaneme z dosahu trhu a několika nejbližších ulic, jsme okamžitě v úplně jiném světě. U políček za Tarabukem není ani noha a jen hromada odpadků a hromada výkalů naznačuje, že jsme se asi octli na místním smeťáku. Prohání se tu psi a kůzlata.

Chtěl bych si koupit nějaký svetr z alpaky s motivy lam, ale ač výběr všeho jiného mají v krámcích a na stánícch velký, zrovna u svetrů ne. A kdyby měli, asi by byli stejně předražené, jako ty nádherně tkané a vyšívané přehozy co prodávají na náměstí. No jo, asi se budu muset spolehnout na trh v La Pazu. Pokaždé když nás potká děda se šerpou, vrazí nám šerpu pod nos a cena je o dalších pár boliviános dole. Aktuálně jich chce 60.

Tarabuco je malé a kromě neděle to musí být ta nejzapadlejší díra. Za chvíli ho máme celé obejité a tak se zastavujeme na místě kde hraje hudba z velkých reprobeden a na velkých tabulích inzerují tradiční jídla. Jsme u jejich vesnického úřadu, kde si u stolků na dvoře Bolívijci dávají do nosu. Pro nás jsou ale ceny moc vysoké a tak si na náměstí kupujeme pár empanád do autobusu.

Ozdobná čapka

Děda je opravdu nedobytný. Jsme na náměstí a už za náma chodí jako ocas co chce pořád svých 60 – 55 – 50 boliviános. Udělám s ním krátký proces. „Pojď, za chvíli nám jede autobus zpátky do Sucre“ říkám španělsky Táně a vykročuju přes náměstí směrem k autobusům. Děda ihned poznal, že je zle, a že za svoji cenu neprodá. V mžiku, během půl minuty a asi padesáti ujitých metrů jeho cena padá na našich 25 boliviános. Táňa mu dává tři desetiboliviánové bankovky, ale on se zdráhá těch pět vrátit. Jasně, myslí si, že pro nás je 25 stejné jako 30 (protože jsme ti bělošští milionáři). Smůla, jednoznačně mu naznačuju, že buď nám vrátí zbytek do ceny, nebo mu dáme zpátky šerpu a bude nám muset vrátit všechno. Několik minut se s ním takhle dohadujeme a boliviány z něj padají jeden po druhém, tak těžce se s nimi loučí. Možná jsem drsnej, ale pokud si někdo svévolně vezme víc než na čem jsme se dohodli, právě proto se nedočká ničeho navíc. V opačném případě by se to pro ně stalo normou (jako že asi stalo a já ji teď nejspíš porušuju) a pro další lidi by to bylo horší.

Ještě chvíli okouníme na náměstí, prolízáme stánky a vybíráme potenciální dárky (i když nenakupujeme) a v půl druhé nasedáme do autobusu. Už je skoro plný, takže bude za chvíli odjíždět. Po nás přistupují naše dvě známé Švýcarky z pouštního výletu a z Potosí. Taky už toho všeho mají plné zuby.

• ◄ BOLÍVIE – Sucre I.
• BOLÍVIE – Sucre II. ►