BOLÍVIE – Titicaca: Isla del Sol

Titi Khar’ka znamená Pumí skála, jméno údajně odvozené od jejího tvaru. A jelikož puma je pro místní už po stovky let posvátné zvíře (například i incké hlavní město Cusco bylo postaveno do tvaru pumy), je skála považována za symbolické místo. Že jde opravdu o důležité místo svědčí i Huellas del Sol (Sluneční stopy), jen pár metrů před skálou. Podle legendy jsou to stopy, které po sobě zanechalo Slunce, právě zrozené na Pumí skále. Docela romantický, ne?

Isla del Sol (Sluneční ostrov) je tím místem, kde se podle Aymarů a Kečuů narodilo slunce, a stejně tak i bůh Virakocha a první Inka Manco Capac. Proto je ostrov uctíván a i proto je posetý spoustou památek připomínajících tyto události a vůbec význam ostrova v místní mytologii.

Z jezera vypadá ostrov opuštěný a holý, skoro bez vegetace. Maximálně vidíme trsy trávy a terasovitá políčka. Připlouváme z jižní strany kolem Pilko Kaina, jedněch z mnoha ostrovních ruin.

Titicaca z Isla del Sol

Přistáváme na jižním konci u Escalera del Inca – Schodiště Inků. Název je to výstižní, protože od přístaviště vede část stezky do Yumani, vesničky vysoko na hřebenu, po kamenném schodišti. Jezero je v nadmořské výšce 3820 m, hotýlky v Yumani jsou ale ve výšce 4000 m. Znamená to překonat skoro 200 metrů výškového rozdílu i s batohy na zádech. Dává nám to dost zabrat, protože vynést v takovéhle nadmořské výšce do kopce i jen vlastní tělo je docela dobrý sportovní výkon.

Ten kilometr jdeme tři čtvrtě hodiny, ale je na co se dívat. Nad schodištěm vyvěrá ze země Fuente del Inca – Pramen Inků. Stéká dolů kamennými kanály podél a pod schodištěm. Tady se nám nabízejí první nosiči, ale mi se spokojujeme jen s tím, že nám jeden místní klučina ukáže kudy se dostat nahoru.

Čím výš stoupáme, tím krásnější pohled se nám otevírá. Jezero se rozprostírá skoro až na obzor, kde vidíme zamlžené hory. Vodní hladinu sem tam narušuje nějaký ostrov, stejně bez vegetace jako Isla del Sol. Jedním z těch ostrovů je i Isla de la Luna (Měsíční ostrov), odkud se prý měsíc poprvé vznesl na oblohu.

Pohled je to krásný, ale když vyčerpáním každé dvě minuty zastavuju, mumlám si pro sebe něco o masochismu. A když vidím Táňu, je mi jasné, že ona má úplně stejné myšlenky. Je zima, ale my se potíme námahou. TO by byla správná odtučňovací kůra. Isla del Sol na tlusťochy!

Klučina nás dovádí k jednomu hotelu, kde prý mají i teplou sprchu. Na cestě narážíme na Němce, který tuhle informaci ale trochu poopravuje. „Teplou sprchu slibují, ale my jsme ji zatím ještě ani jednou neměli.“ Takže klasická situace. Samé sliby, na které je hrozně lehké se nechat nalákat, ale jejichž plnění se nejen nedá zajistit a už vůbec ne vynutit. Tak půjdeme o kousek dál.

Naše pouť za ubytováním končí až úplně na hřebenu, kde přímo vedle sebe stojí dva hotýlky. Je odsud skvělý výhled na obě strany ostrova – na volné jezero na straně odkud jsme přijeli, a na záliv Kona na druhé straně. Sprchu sice nemají vůbec žádnou, mýt se budeme muset v lavoru vodou ze sudu a záchod je jen otevřená kadibudka na dvorku, ale alespoň neslibují nesplnitelné. Jinak se nám tu moc líbí a dokonce dostáváme pokoj s manželskou postelí. V noci se alespoň ohřejeme jeden od druhého.

Cestou nahoru jsme prošli skoro celou vesnicí, ale nikde jsme neviděli nic jiného, než krámky se sušenkama a kokta-kolou. Stravovat se tak výjimečně budeme muset v hotýlku. K tomu účelu tu mají malou restauraci, z níž je mimochodem taky skvělý výhled na obě strany ostrova. Máme hlad a tak si rovnou necháváme připravit oběd. Zdá se, že jsme zatím jediní hosté.

Palacio del Inca je hlavní součástí ruin Pilko Kaina na jihu ostrova

Ostrov je protáhlý, Yumani je na jižním konci. Nejsou tu auta ani motorky, dokonce snad ani kola. Proto nemají žádné asfaltky, ale jen prašné cesty. Dají se tady podnikat buď pěší túry, nebo se nechat vozit z jednoho konce na druhý lodí po jezeru. Ta nejzajímavější místa jsou samozřejmě na severu, takže pěší túry nás neminou. Na sever se vypravíme až zítra, kdy na to budeme mít celý den. Ve zbytku dneška se porozhlédneme po okolí Yumani.

Přímo po hřebenu vede mírně vyšlapaná stezka. Jedním směrem bychom se dostali na sever, my se ale obracíme na druhou stranu, protože chceme dojít na jih k Pilko Kaina, ruinám, které jsme viděli ráno z člunu.

Kam až dohlédneme se táhnou terasy. Dříve prý byly používány k zemědělství. Dnes terasy sice ještě drží pohromadě (možná je i opravují?), ale válí se po nich většinou jen kamení a hlína. I tak ale vypadají zajímavě a impozantně a táhnou se podél celé naší cesty.

Stojíme na hřebenu a dole u jezera, pod několika úrovněmi teras stojí Pilko Kaina. Po klikaté cestičce sbíháme dolů a dírou v drátěném plotě se protahujeme dovnitř. Hlídačovi se tady pase pár lam, skásnout nás ale přesto nezapomene.

Pilko Kaina už jsou jen ruiny, ale pořád je na co se dívat a hlavně čím prolézat. Nejlépe zachovaný je kamenný Palacio del Inca, který by s trochu nadsázky mohl sloužit jako bludiště. Okna i dveře jsou úzká, moc srandy si tu asi neužili. I místnosti jsou klaustrofóbně malé, spíš jako cely ve vězení. A lamy venku klidně žmoulají trávu, jako by tady žádný Inka nikdy nebyl.

Zase nám dává zabrat vyšplhat se od ruin zpátky na cestu, pak už ale jdeme víceméně po vrstevnici. Na cestě potkáváme pár indiánek, které taky míří do Yumani. Nebude jednoduché tady žít. Obživa skoro žádná, snad jen z turistů. Proč tu ale už skoro nic nepěstují? Taky je tady zima a teplou vodu si nemůžou dovolit. Žít bych tu teda nechtěl.

Jednou z nejzajímavějších staveb v Yumani je kostelík svatého Antonína. Je polorozpadlý, ani se nám nepovedlo dostat dovnitř. Kdo ví jak je to tady s vírou. Nejspíš se ale taky začínají obracet k penězům, protože holky na prašné cestě chtějí za fotku lam zaplatit. Tam kam vstoupíme my turisti, se začínají bortit pevné pořádky a přichází pořádky nové. Většinou založené na penězích. Každý mladý kdo může odejde z takovéhohle místa do města. Nelze se jim ale divit. Taky chtějí výdobytky „moderní“ civilizace, chtějí moderní hudbu, oblečení, jsou zvědaví na rušný život, o kterém se dozvídají od nás. Přeci jen však takováto relativně tichá místa odolávají více, poprvé v Bolívii tady slyšíme inidiánky bavit se mezi sebou jinak než španělsky.

Slunce zapadá a my si vytahujeme stůl ven na terasu. Je sice zima, ale večeřet při zapadajícím slunci tady má určité kouzlo. Vždyť na tomhle ostrově se slunce narodilo, tak mu chceme z jeho rodiště zamávat a poděkovat, že nás celý den hřálo, ještě než zmizí a uvrhne ostrov do tmy a chladu.

Den 294, úterý 8. 6.

Voda ze sudu je ledová, a tak nás dokonale probouzí. Na zahřátí si dáváme pisco z Chile a hned nám je líp. Sluníčko sice svítí, ale pořád je ještě chladno. Hned po snídani vyrážíme na cestu, protože nás dnes čeká dlouhý den – chceme po západní straně dojít na sever ostrova a po východní se vrátit zpátky.

Stezka vede po hřebenu hned za hotýlkem. Nejdřív šplháme do kopce, za nímž nám pak mizí hotýlek i celé Yumani. Přímo před náma se otevřelo kopcovité vnitrozemí ostrova. Terasy a tráva, to jej nejlépe vystihuje. Sledujeme cestičku, ale asi jsme trochu zabloudili, protože se dostáváme tam kam jsme neměli – na kopec. Nemáme žádnou jinou mapu než tu z LP a těžko se odhaduje jestli támhleten kopec už je ten kde se rozděluje cesta a podobně.

Sice jsme na špatném kopci, ale za to máme skvělý rozhled a můžeme se podívat kudy půjdeme. Ta správná pěšinka je vidět jako bílý pásek, táhnoucí se tak strašně daleko, že se nám zdá nemožná tam vůbec dojít (pořád jsme ve čtyřech kilometrech nad mořem a často musíme odpočívat). Terasy jsou opravdu skoro všude a odsud vidíme i pár malých vesnic. Přes většinu z nich půjdeme (hlavně zpátky), takže si je budeme moct prohlídnout z blízka.

Koupelna

Jako kamzíci poposkakujeme dolů z kopce na pěšinku. Vůbec si nedovedu představit, že by tady někdo postavil asfaltku. Tenhle úžasně panenský vzhled ostrova by to nadobro změnilo a zničilo. Teď je tu klid a pohoda, jen občas potkáme indiánku s barevným pytlem na zádech. Je to nádhera.

Pěšinka stoupá nahoru a zase klesá dolu, pořád dokola. Čím víc se vzdalujeme jihu, tím víc ubývá travin a krajina se stává vyprahlejší. Výhled máme ale skvělý, protože pěšinka se skoro pořád drží hřebenu. Pěkně to tu ale profukuje.

Západní strana ostrova není skoro vůbec obydlená, i když i na ní vidíme terasy, a některé možná i obdělávané. Za to na východní straně z výšky shlížíme na vesničku Cha’lla, krčící se pod vysokým kopcem a o něco severněji, na šíji spojující dodnes obdělávaný poloostrov Kollabaya s ostrovem leží roztáhlá vesnička Cha’llapampa. Na ostrově prý žije 5000 lidí, ale podle počtu a velikosti vesnic bych to vůbec neřekl.

Do západní části ostrova se zakusují dva zálivy. Jakmile se dostáváme na úroveň toho severnějšího, je to pro nás znamení, že už máme většinu cesty na sever za sebou. Jsme na kamenité planině, kde stojí hliněný domeček s dřevěnými sedačkami a lavicemi – malý ostrovní bufet. Břeh a kopce na protější straně zálivu se zdají celkem pozvolné a jednoduché na chůzi. Zdánlivě by neměl být problém se tam dostat, ale to zdání klame. V ostrém slunci, s tisíci dalšími paprsky odraženými od skal, zanikají důležité detaily – všechny ty kameny, průrvy a konec konců i pichlavé traviny. Nedivil bych se, kdyby se tam lidská noha vkročila jen jednou za několik měsíců. Proč taky? Místní tam nemají proč chodit a romantika nedotčeného je určitě nevzrušuje, zatímco my turisti jsme na to příliš líní, unavení, nebo prostě na pořádné prozkoumání ostrova nemáme čas. Určitě by to ale chtělo.

Nahoru, dolu... nahoru, dolu. Vždycky si říkáme, že za tímhle kopcem už uvidíme severní konec ostrova, ale vždycky se před námi vynořuje jen další kopec. Je to nekonečné a únavné, ale krásné. Bez slunečních brýlí a opalovacího krému by to ale nešlo, protože se není kam schovat a tak jsme už přes dvě hodiny na ostrém, vysokohorském slunci. Potkáváme první turistický pár, který musel vyrazit opačným směrem než my.

Konečně je to tady! Stojíme na vrcholu a před námi už je jen poslední sestup dolů. Míjí nás velká skupina turistů, jdoucí zase opačným směrem (vyloženě se všichni nechají z jihu na sever odvézt lodí a pěšky přejdou jen jednu cestu). Odpočívají a snaží se popadnout dech. Hm... to ještě nevědí kolik takových kopců je čeká.

Záliv

Tenhle sestup je nejhezčí, protože jdeme po červenobílé skále, větrem vytvarované do roztodivných útvarů. Naše pěšinka se napojuje na kamennou cestu přicházející odněkud ze spodu z pravé strany. Tou se vydáme na zpáteční cestu, protože vede po východní straně ostrova. Už z kopce vidíme to, kvůli čemu jsme sem vážili tak dlouhou cestu.

Kamenná cesta nás dovádí až přímo před ruiny Chincana, respektive jejich největší část – Palacio del Inca. Pilko Kaina je proti němu bouda pro psa. Zdála se mi jako bludiště, ale teprve tady máme před sebou bludiště. Pravé a dokonce i tak pojmenované. Paláci se totiž přezdívá El Laberinto.

Šli jsme sem tři hodiny, tak si nejdřív na chvilku sedáme, abychom si odpočinuli než se ztratíme v Labyrintu. Kupodivu tu skoro nikdo není, dokonce ani hlídač, jen nějaký trempský pár, co tu asi nocoval. Většina lidí tu dnes asi byla na túře a tu jsme potkali mrtvou námahou v polovině prvního kopce.

Prolézáme Labyrintem z místnosti do místnosti a dostáváme se na různá nádvoří a terasy. Každou chvíli se jeden druhému ztratíme a když se najdeme, jsme od sebe odděleni třeba jen zídkou, ale chodbami bludiště je to pěkně daleko. Palác je postaven na svahu, takže se dá jít na nižší terasy. Dole je pláž s modrozelenou vodou, která sice svádí ke koupání, ale její teplota by mě dost odradila.

Většina místností a chodeb je bez stropu a pokud náhodou někde zůstal je to jen placatý kámen položený na zdech. Některé dveřní překlady mají na sobě vyryté obličeje nebo jiné motivy.

Kousek zpátky po kamenné cestě stojí velký kamenný Mesa Ceremónica (Obřadní stůl). Prý kdysi mohl sloužit k lidským obětem. Daleko známější je ale skála Titi Khar’ka, tyčící se na druhé straně cesty do výšky asi pěti metrů. Moc velká není, ale pro ostrov má zásadní význam, je po ní totiž pojmenováno celé jezero.

Titi Khar’ka znamená Pumí skála, jméno údajně odvozené od jejího tvaru. A jelikož puma je pro místní už po stovky let posvátné zvíře (například i incké hlavní město Cusco bylo postaveno do tvaru pumy), je skála považována za symbolické místo. Že jde opravdu o důležité místo svědčí i Huellas del Sol (Sluneční stopy), jen pár metrů před skálou. Podle legendy jsou to stopy, které po sobě zanechalo Slunce právě zrozené na Pumí skály. Docela romantický, ne?

Kamenná cesta se asi půl kilometru od Chincany mění v kamenné schody vedoucí do dalšího kopce. Jdeme podél východního břehu, který je tady stejně nehostinný jako ten západní. Jen pláž v zálivu Sabacera se tomu dost vymyká. Bílý písek a tyrkysové moře spíš připomínají středomořské pobřeží než břeh jihoamerického jezera. Vsadím boty, že ta panenskost a opuštěnost dost lidem v důsledku lze na nervy, protože musí všude chodit pěšky.

Pumí skála (Titi Khar'ka) na severu ostrova dala jezeru jméno

Máme trochu hlad, tak si ve stánku při cestě kupujeme malý oběd. Jsme kousek od Piedra Sagrada (Posvátný kámen), který se tak stává naší obědovou zastávkou. Kámen stojí mezi několika hliněnými ohradami, takže ani není jasné, jestli je nebo není na soukromém pozemku. Nikomu tu nevadíme, tak si sedáme na kamennou lavičku ke kamennému stolu a během oběda přemýšlíme k čemu asi tenhle zvláštně otesaný kámen byl. Hm... na nic kloudného jsme nepřišli, v LP píšou něco o popravčím špalku nebo dešťovém kamenu.

Vesnice Cha’llapampa je opravdu docela roztáhlá. Domky stojí rovnou na plážovém písku a vypadá to, jakoby pláž byla zároveň hlavní ulicí (bulvárem?).

Hned za pláží se stezka zase začíná zvedat a za chvíli stoupáme po vytesaném chodníčku ve skále. K molu v Cha’llapampě právě přiráží katamaran, který přiváží bohaté turisty (je možné za nějakých $130 koupit cestu z La Pazu do Puna [na peruánském břehu] „na klíč“, přičemž je v ní zahrnut i katamaran po jezeře). Ti se asi dobelhají k Chincaně, odkud je už ale budou muset polomrtvé vyčerpáním odnést na zádech zpátky a oni se před přistáním v Punu snad ještě proberou z bezvědomí.

Na téhle straně ostrova jsou dokonce i lesy. Pěšinka vede po skále, pár desítek metrů nad jezerem, kolem izolovaných chaloupek a políček. Jde nám to pomalu, protože už jsme docela unavení. Asi tři čtvrtě hodiny nám trvá dostat se po malebném břehu na další pláž, kde je vesnice Cha’lla. Při pohledu z hřebenu jsme podle jednotlivých domků jen vytušili kde by asi mohla být, ale teď se ukazuje, že je docela velká.

Slunce už se sklání k západu a tak hliněné domky začínají dostávat oranžovou barvu. Děcka hrají na pláži fotbal, vlastně kousek od střední školy. Že je tu střední škola mě docela překvapilo, ale jak to dělají děcka, která jsou z druhé strany ostrova? To chodí hodinu nebo dvě ráno a odpoledne? Asi jo. Ještě že je škola zhruba v polovině ostrova, a že to k ní jejich tempem určitě nebude víc než dvě hodiny.

Cha’lla se táhne až do sedla nad zálivem Kea a pak zase dolů, k rozsáhlé louce na břehu zálivu Pukhara. Podle počtu lam a pestře oblečených indiánek bych ji tipoval na hlavní pastvinu ostrova. Při pohledu ze sedla je celá, snad půl kilometru dlouhá, louka pokrytá černýma a barevnýma tečkama. Černé jsou lamy a barevné indiánky. Je to zatím nejzelenější část ostrova, protože tudy z kopců stéká říčka Pachinaca.

Z louky se zase musíme vyškrábat nahoru, do dalšího sedla. Nějak jsme ale ztratili stezku a na svahu se nějak motáme mezi terasama, ze kterých je těžké dostat se na vyšší úroveň. Navíc zrovna tady je soustředěná zvláštní travina, jež má obdivuhodnou schopnost zachytit se na kalhotách a pak štípat. A jelikož jsme už úplně sešli ze stezky, bloudíme jen touhle travinou a z kalhot se nám stává pichlavá zátěž.

Kamenná cesta mezi políčky

Tak to trvá asi půl hodiny, než se přes několik soukromých zahrad (ještěže nemají psy) konečně dostáváme zpět na stezku.

Slunce je za kopci a sem už nesvítí. Začíná nám být trochu zima a nevíme jak dlouho ještě půjdeme. Je to delší než jsme si mysleli, ale nejspíš je to i tím, že už jsme unavení a nejdeme tak rychle jako dopoledne.

Ještě asi čtvrt hodiny a jsme konečně v dalším sedle, odkud už zase vidíme jihozápadní záliv. To znamená, že jsme museli bez povšimnutí zkřížit stezku, po které jsme ráno šli na sever. Už je to ale jedno, protože do Yumani je to co by kamenem dohodil.

Den 295, středa 9. 6.

Poslední ráno v Bolívii. Snídáme s nádherným výhledem na jezero, k tomu nám svítí sluníčko, které nás tak bude z Bolívie vyprovázet teplými paprsky.

S batohy sestupujeme dolů k přístavišti, teď už to není makačka jako cestou nahoru, ale docela příjemná procházka s výhledem na jezero. Na Escalera del Inca potkáváme turisty, kteří právě přijeli a ptají se nás na ubytování.

Loďky už dole čekají, odjíždět bychom měli v půl jedenácté. Měli, ale neodjíždíme, protože kapitán dostal echo, že se sem ženou ještě nějací opozdilci, a tak čeká, aby měl loďku víc využitou. Opozdilci jsou tři Izraelci. Přesně podle očekávání se hned rozvalují po lodi jako by jim patřila a škrábou se kolem zasklené kabiny na příď, určitě aby „maximalizovali užitek svých těžce vydobytých peněz“. Pokud tohle je budoucnost Izraele (jako že věřím, že všichni ti nafoukaní, samolibí, bezohlední, sobečtí, hašteřiví mladíci, co jsem potkal na téhle cestě? jsou jen malinká částečka izraelské mládeže) pak se nemáme na co těšit. Oni ale taky ne. Zatím jsou jednoznačně nejneoblíbenějším cestujícím národem.

Necelé dvě hodiny a jsme zase na „pevné“ půdě Copacabany. Do peruánského Puna odsud jezdí přímé autobusy, které jsou jen o něco dražší než místní doprava na hranice a pak další autobus do Puna. Všechna místa už jsou ale vyprodaná. Alespoň máme čas se naobědvat, Táňa poslat pohledy a podívat se ještě po nějakých malých dárcích.

Když ani v Sucre neměla MHD pevné zastávky, tak Copacabana je na to kór malá. Dodávky do pohraniční vesničky, vzdálené jen 7 km, prý odjíždí z Plaza Sucre. To je stejné, jako by někdo v Praze řekl, že do Kladna se dostanu z Karlova náměstí, navíc dodávkou, která není nijak odlišná od ostatních soukromých/firemních dodávek. Stačí se ale zeptat a hned jsme doma. Právě se mi totiž do cesty dostala odjíždějící dodávka. Ještě není plná (jak tu bývá zvykem zbytek cestujících se nabere po cestě), tak se orientačně ptám na cenu a skoro za jízdy nahazuju do zahrádky na střeše naše batohy. Nějak není čas je přivázat, proto musíme věřit, že se s nima na hranici zase shledáme.

Přestože jedeme po nejvyužívanější mezinárodní bolívijské silnici, je to z drtivé části jen polňačka, na které nadskakujeme jako na koni. Cesta trvá asi půl hodiny, jednak kvůli jejímu stavu, a taky pro věčně nasedání/vysedání domorodců. Dívám se střídavě ven ze všech okýnek, abych případně viděl padat naše batohy.

Tenhle přechod patří k nejnenápadnějším hraničním přechodům, které jsem kdy viděl. Imigrační úřad je nenápadná budova u silnice, kde dostáváme výstupní razítko. To je z bolívijské strany všechno. U babky těsně před hraniční bránou utrácíme poslední boliviány za sladkosti a měníme pár dolarů na peruánské soly. Kdyby tu nebyla ta brána, myslel bych si, že snad ani žádná hranice není. Za branou stojí pár baráků a to je všechno. Do Yunguya, nejbližšího peruánského městečka jsou to tři kilometry.

• ◄ BOLÍVIE – Titicaca: Copacabana
• PERU – Puno ►