BOLÍVIE – Uyuni – „Ciudad Frigida" II.
- Podrobnosti
- Vytvořeno 14. 6. 2001 •
- Aktualizováno 17. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 2757×
Na okraji Uyuni ještě naposledy zastavujeme. Jsme na vrakovišti železničních lokomotiv, tady nazývané Cemeterio de Trenes (Hřbitov vlaků). Všechny jsou zrezivělé a jejich vnitřnosti vybrakované. Zůstaly jen kostry. Vlastně jsem takhle nahé parní lokomotivy ještě neviděl. Obrovské parní kotle jsou pravidelně provrtané dírami na šrouby, vešel by se do nich menší byt...
Den 273, úterý 18. 5.
Další hodně studené ráno, snad už poslední. Z Bolívie sice ještě neodjíždíme, ale jihozápadní Altiplano, kde jsme dnes nejspíš poslední den, je nejstudenější oblastí Bolívie. Teď nás čeká několikahodinová cesta zpět do Uyuni, odkud možná už dnes večer odjedeme do Potosí.
Kdybych popisoval cestu do Uyuni, popisoval bych, jako v předcházejících třech dnech, nepopsatelné. Stejně jako nedokážu kloudně popsat krásu ženy, dělá mi potíže dostat do podoby slov krásu Altiplana. Ty tři dny jsme se nezastavili, projížděli pouští pořád dál, a přesto, že poušť bývá většinou nudná, jihozápadní Altiplano je trochu jiné. Většinou není placaté, takže za skalami podél cesty se objeví lecjaké přírodní překvapení. Co příroda vzala v příhodnosti pro životní podmínky, to několikrát vrátila v nádheře krajiny a atmosféry. Tak by se ostatně daly shrnout i celé tři dny.
 |
| Cemeterio de Trenes (Hřbitov vlaků) na předměstí Uyuni |
Poslední oběd trávíme u jednoho brodu přes mělkou pouštní říčku. Ani bych nevěřil, že tu něco podobného potkáme, většinou jsme projížděli jen vyschlými řečišti. Anita nám dělá poslední oběd a Juan vypráví o svém fotografickém ateliéru v Santa Cruz, odkud pochází.Sem na chladné Altiplano se údajně vypravil změnit trochu prostředí. To se mu určitě povedlo, protože Santa Cruz leží v tropické nížině o čtyři kilometry níže než Altiplano, takže je pro něj místní klima vlastně stejně cizí jako pro nás.
Na okraji Uyuni ještě naposledy zastavujeme. Jsme na vrakovišti železničních lokomotiv, tady nazývané Cemeterio de Trenes (Hřbitov vlaků). Všechny jsou zrezivělé a jejich vnitřnosti vybrakované. Zůstaly jen kostry. Vlastně jsem takhle nahé parní lokomotivy ještě neviděl. Obrovské parní kotle jsou pravidelně provrtané dírami na šrouby, vešel by se do nich menší byt. Na dvou kolejích jich tady stojí desítky. údajně v Uyuni chtějí vybudovat železniční muzeum. Pokud ano, tak tyhle hromady šrotu (i když zajímavého) už stejně nebudou moct použít.
A už je konec! Po čtyřech dnech trmácení cestou necestou a stovkách kilometrů v poušti naposledy vysedáme z našeho džípu a loučíme se s Anitou a Juanem. Zdálo se to tak dlouho, ale co příjemné, vždycky strašně rychle uteče.
José nám nabízí, že zajistí jízdenky na noční autobus do Potosí. Necháváme si u něj v kanceláři batohy a chceme posledních pár hodin využít k prohlídce Uyuni. Vlastně tady není ani co vidět. Na každém rohu sedí indiánky a prodávají občerstvení nebo upletené svetry, na trhu j kupodivu možné dostat i tropické ovoce, ale hlavně sušené mléko, sušenky a další vymoženosti civilizace. Trochu mě překvapuje jak je takové studené městečko plné lidí, turismus jim přeci jen alespoň trochu vynáší.
 |
| Uyuni |
To snad není možný! Na pěší zóně narážíme na budku, ve které nabízí, světe div se... Internet! No, to teda opravdu nemůžu odolat a zkouším jaké by tady mohli mít spojení. Samozřejmě že pomalé, ale funguje! Co nás ještě v zemi, kde jsme zatím, kromě městských ulic, nezaznamenali ani metr asfaltové silnice, překvapí?
Večer znovu přichází chlad, před kterým se uchylujeme do jedné malé hospůdky. Objednáváme si večeři a maté de coca. Čaj máme za chvíli, ale když ani po tři čtvrtě hodině nikde žádné jídlo, loučíme se s nimi, protože by nám jinak ujel autobus. Cestou na autobusák (v Uyuni představovaný obyčejnou ulicí, kde mají autobusové společnosti kanceláře) si k večeři kupujeme hamburgesu, bolívijskou verzi hamburgeru, se smaženým vajíčkem, zeleným salátem, kečupem, cibulí a navíc plnou hranolků. To všechno asi za 8 korun.
Do autobusu si sebou pro jistotu bereme spacáky, kdyby náhodou zase chtěla být taková zima jako při cestě do Uyuni. Jedou s námi i dvě naše Švýcarky z džípu, jinak je bus plný jen samých domorodců. Snad už zítra v Potosí bude trochu menší zima.
