CHILE – Indiánské dědictví na Cerros Pintados
- Podrobnosti
- Vytvořeno 19. 4. 2001 •
- Aktualizováno 16. 11. 2015
- Autor David Kučera
- Zobrazeno 3470×
Název Cerros Pintados (Pomalované vrchy) přesně vystihuje co je tady k vidění – pomalované kopce. Ve skutečnosti jen vypadají pomalované. Geoglyfy (velké obrazce, zde na svazích kopců) jež tento klam vyvolávají jsou sice taky lidského původu, ale jde o plochy na nichž jsou naskládané nebo naopak vysbírané kameny...
Cerros Pintados
Z Panamerikány vypadají jako obyčejné kopce. K tomu aby člověk zjistil co je na nich tak zajímavého je třeba z této transamerické dálnice sjet a překonat 7 km které je od ní dělí. Pak se nepřestane divit.
Na úpatí kopců míjíme opuštěné polorozbořené baráky. Asi tady dřív byla nějaké vesnička, ale extrémní podnebí vyhnalo lidi pryč. Přijíždíme na parkoviště kde kromě budky prodávající vstupenky na naleziště není ani noha ani pneumatika. Platíme za vstup, znovu nasedíme do auta a po prašné cestě se kodrcáme na její samý konec. Tady vystupujeme a auto posílám zpět na parkoviště. My dojdeme zpátky pěšky podél úpatí kopců a přitom si prohlédneme většinu geoglyfů.
 |
| Cerros Pintados, čili Pomalované vrchy, jsou známé geoglyfy zobrazujícími geometrické obrazce, lidi a zvířata |
Název Cerros Pintados (Pomalované vrchy) přesně vystihuje co je tady k vidění – pomalované kopce. Ve skutečnosti jen vypadají pomalované. Geoglyfy (velké obrazce, zde na svazích kopců) jež tento klam vyvolávají jsou sice taky lidského původu, ale jde o plochy na nichž jsou naskládané nebo naopak vysbírané kameny. Odlišná barva původních a odkrytých vrstev země pak vytváří ony obrazce. Pravděpodobně nejznámější světové geoglyfy se nacházejí o pár set kilometrů severněji u peruánského města Nazca (tam bychom se měli za pár týdnů taky dostat). K jejich zhlédnutí je ale třeba nasednout do letadla, protože jsou vytvořeny na planině a při pohledu ze země je tak vidět jen změť nepřehledných čar. Cerros Pintados jsou trochu jiné. V délce několika kilometrů pokrývají svahy pouštních kopců a právě sklon svahů umožňuje vidět je jako na dlani. Opět se ukazuje jakou měli jejich tvůrci – indiáni – fantazii. Je jich zde přes 400, z nichž některé nutí pracovat i fantazii naši, jiné jsou ale docela „čitelné“. Fantaskní obrazce začínají u geometrických tvarů a pokračují přes lamy a lidské postavy až po něco co by Däniken určitě nazval návštěvníky z vesmíru. Nám však spíš připadá že jde o domorodce oblečené v kožešinách, které jsou pro přežití v Atakamě nutné.
Z Panamerikány nám okolní krajina připadala jako zorané pole připravené na zimu (teď je tady podzim). Trochu jsme se tomu divil, protože mi to k poušti nějak nešlo dohromady. Teď když stojíme pod kopci se můžeme podívat co ta zoraná pole vlastně ve skutečnosti jsou. Je to zvláštní, ale i z blízka opravdu působí jako rozoraná pole, jen ty rozorané kusy hlíny jsou příliš velké. Ve skutečnosti jede o rozpraskanou zemi pokrytou bílým práškem – solí. Zdejší extrémní klima způsobilo takto drastické rozpukání půdy a vysrážení soli na povrch. Tady by se asi opravdu nedalo nic zasadit.
Úžasné místo, škoda že se tady nemůžeme zdržet dýl. Na parkovišti se loučíme s příjemným správcem a začínáme se kodrcat 7 km zpět na Panamerikánu. Řidič si během té hodiny co jsme si prohlíželi geoglyfy asi trochu zdřímnul, protože cestou zpět už na něm není vidět únava která ho předtím občas dostávala do protisměru.
Iquique
Do Iquique přijíždíme před pátou. Řidič spěchá do banky, my se jdeme najíst a hlavně se něčeho napít, protože ani to větší množství vody co jsme si vzali nám nestačilo. Poušť dokáže často překvapit.
Jelikož jsem včera v Zofri nenašel levnější filmy, kupuju si jich 10 ve městě a platím kreditkou. Nevíme jak to bude vypadat v Oruru a proto si pro jistotu vyměňujeme pár dolarů za boliviános (bolívijská měna) aby nás první dny v Bolívii nic nezaskočilo. Jde to v pohodě, bolívijská měna je tady jednoduše dostupná, stejně jako peruánské soly, argentinské pesos nebo brazilské realy. Zbyly nám nějaké pesos, tak je utrácíme za jídlo do autobusu. V supermarketu si kupujeme ovoce, čokoládu, rohlíky, sýr a samozřejmě i pisco. Snad nás v následujících hodinách zahřeje.
 |
| Obrazce, husy a lamy |
Skoro bychom ho potřebovali už tady. S příchodem soumraku se ochladilo a tak si jdeme vyzvednout batohy a pak si sedáme do čekárny Tur-Busu (to je ta příjemně zařízená kam jsme přijeli). Vždy když odjíždím z nějaké země přichází pocit, že jsem z ní nic neviděl a jako na potvoru se mi vybavují všechna místa která jsem nenavštívil. To co jsem viděl mi vedle nich připadá zanedbatelné a bezvýznamné. V Chile jsme toho ale opravdu moc neviděl. Příště už musím být důslednější.
Ve tři čtvrtě na jedenácté jsme na křižovatce odkud máme odjet autobusem z Iquique. Kancelář kde jsme si kupovali jízdenky je ale zavřená a autobus nikde. Najednou se u nás objevuje mladá holka a ptá se jestli jsme si dnes dopoledne kupovali jízdenky do Bolívie. Naše společnost prý dnes nejede, ale máme zajít za roh k jiné společnosti, kde nám prý pomůžou. Ha, ha, jako bych to nečekal!
V „nové“ cestovce se ale dostavuje překvapení. Už tam o nás vědí a za starý lístek nám dávají nový. To je celé! Musím se přiznat, že tohle bych od bolívijské společnosti nečekal a příjemně mně tím překvapila. V duchu se jim i omlouvám, že jsem je podcenil. No, uvidíme ještě jak dojedeme. Autobus vypadá docela dobře, aby to ale nebylo jen na první pohled.
Hned pár minut po odjezdu průvodčí zapíná video. Bez toho tady nemůžou žít. Zdá se že nemůžou žít ani bez násilí, protože samozřejmě tam strkají kazetu s nějakou hloupou karaťárnou s Jackie Chanem. Pouštějí ho na plné pecky, takže ty rány kterými se hrdinové častují musí být slyšet i ve všech městech a vesnicích kudy projíždíme. To bude noc!
Den 268, čtvrtek 13. 5.
V hluboké noci odbočujeme po nějaké té hodině jízdy z asfaltové Panamerikány na prašnou „pan-vidlačku“. Na to že jedeme po mezinárodní silnici bych čekal trochu víc, ale hlavní je že jedeme. Zatím není zima, v autobuse se i topí. Máme navíc k dispozici i deky kterými se můžeme zahřát pokud by začalo být hůř. Vybavení autobusu je docela na úrovni. Nejspíš je na téhle trase velká konkurence, jinak si nedokážu vysvětlit takovou starost o zákazníka, jelikož jsme slyšeli jak na bolívijských vnitrostátních linkách lidi v autobusech mrznou i když autobusy mají topení.
Tahle cesta asi nebude patřit mezi priority chilského ministerstva dopravy. Drncá to jako na horské dráze a na některých místech navíc jedeme jen o něco rychleji než krokem. Přesto občas upadám do milosrdného bezvědomí spánku.
Je chladno. Slunce ještě nevyšlo, ale už je světlo. Kolem je pustina a zasněžené hory. Autobus se pomalu hrabe po polňačce do kopce. V noci jsme střídavě spali a střídavě poslouchali něčí hlasité výkřiky „Música!, Música, Música“ jak se někdo dožadoval kultury která je podle místních nedílnou součástí jízdenky. Pod pojmem kultura si tady ale představují slaboduché karaťárny nebo jiné krváky.
Najednou se objevuje pár domů a my stavíme na velkém parkovišti. Jsme na hranici, ve výšce 3500 m nad mořem. Rozdíl teplot vně a uvnitř autobusu je vidět na orosených sklech. Když vystupuju omračuje mě chladný vítr vanoucí z okolních andských velikánů. Vzduch je nádherně čistý, ale i ostrý. Pak až oko dohlédne se táhne žlutá pláň, na obzoru se zvedající do andských vrcholků. Slunce právě vychází a okolí je plné dlouhých stínů. Snad nás za chvíli začne hřát.
Hraniční přechod Colchane je jen pár domků. Spolu s námi stojí na parkovišti několik dalších autobusů. Je 6.45 a tak všichni čekáme, protože přechod otevírá v 7 hodin. Pracovat na tak bohem opuštěném místě můžou asi jen silné povahy.
V 7 se všichni stavíme do dlouhé fronty a jeden po druhém vstupujeme do kanceláře. Chilští pohraničníci s námi laškují, teď jsme tady jediní cizinci. S Chile nás provází jejich úsměv.
Nasedáme do autobusu a dáváme Chile sbohem. Přejíždíme na bolívijskou stranu hranice.
