Kraj v němž je San Pedro zasazeno je úžasný. Na obzoru, tam kde už začíná Bolívie, se zvedají zasněžené vrcholky And. Vypadají docela blízko, ale mezi nimi a námi je několik desítek kilometrů pusté náhorní planiny. Kousek za vesnicí protéká říčka na jejichž březích roste zelené křoví. Toť vše, jinak je všude kolem maximálně spálená tráva...
Den 263, sobota 8. 5.
Vše jde dobře a v pohodě až do Antofagasty, města na tichomořském pobřeží, asi 1350 km severně od Santiaga, kam přijíždíme ráno kolem deváté hodiny. Obloha je jako vymetená, stejně jako byla celou noc. Tady na severu je klima úplně jiné než v centru Chile. Většinu roku je sucho a země je vyprahlá jako na Sahaře. Všude kolem se rozprostírá poušť táhnoucí se od moře až k Andám.
Poušť obepíná i Antofagastu, největší město severního Chile. Zastavovat se tady nechceme, našim dnešním cílem je až vesnička San Pedro de Atacama nějakých 200 km na východ. Nechceme, ale musíme, alespoň na pár desítek minut. Autobus, který do teď docel sloužil se odporoučel na dovolenou a odmítl poslušnost. Teď stojíme na okraji Antofagasty, z jedné strany nádherně modré moře, z druhé strany světle hnědé kopce a na silnici uprostřed my.
Jelikož ale nejsme v Pákistánu, během půl hodiny přijíždí řešení – záložní autobus. Do Calamy, obslužného města San Pedra tak pojedeme v nezměrném luxusu. Náhradní autobus je totiž typu cama (postel), což znamená že má široká sedadla, jež se dají sklopit skoro vodorovně, pod nohy se dá sklopit speciální opírátko a vůbec má každý pro sebe místa o kterém si normálně může nechat jen zdát. To se nám líbí a se zpožděním se hned líp smiřuje. Do San Pedra cestují i tři Izraelci, z celé situace jsou ale dost nervózní a s řidičem se div neporvou.
Panamerikána po níž jedeme už ze Santiaga je silnice spojující Ohňovou zemi na jihu Chile s Aljaškou na opačném konci kontinentu (s výjimkou pár set kilometrů neproniknutelné džungle mezi Kolumbií a Panamou). Není asi tak skvěle udržovaná jako v USA, ale i tak je tady fenoménem. Prostředí je to dost drsné a proto občas někoho napadne tuhle jízdu něčím zpestřit. Jako třeba teď, kdy jsme se uprostřed pouště najednou přehnali kolem obrovské dlaně vytesané z kamene a tyčící se několik metrů nad okolní terén. Bohužel jsme se nemohli zastavit.
Calama
Calama i San Pedro jsou hluboko v poušti Atacama, už na úpatí And. Do Calamy přijíždíme kolem jedné a stejně jako v Antofagastě ani tady nemáme moc proč se zdržovat. Sháníme se po autobuse do San Pedra, ale není tady žádný ústřední autobusák, tak se musíme přemístit o pár bloků dál, kde má depo společnost jež do San Pedra jezdí. Autobus odjíždí až v půl třetí, tak si v jejich úschovně necháváme batohy a vyrážíme dát si oběd.
Calama je známá hlavně tím, že v její blízkosti, přesněji v 16 km vzdálené Chuquicamatě, je největší povrchový měděný důl na světě. Turisti ji zase často používají buď jako přestupní zastávku do San Pedra (jako my) nebo k cestě do/z Bolívie v proslulém „mrazírenském“ vlaku (trať vede přes Andy ve výšce blížící se 4000 metrům, ve vlaku se samozřejmě netopí a venkovní teploty klesají pod nulu). Taky jsem o tom uvažoval, nakonec se do Bolívie dostaneme jinudy (vysoké a studené Andy nás ale stejně neminou).
 |
| Restaurace |
V noci je v poušti chladno, ale teď je příjemně. Procházíme se ulicemi a hledáme kde bychom si sedli na oběd. Všude je pro nás hrozně draho a nemůžeme najít žádný supermarket. Nakonec si sedáme do příjemné hospůdky, objednáváme si pivo. Táňa si objednává polívku a hranolky, já jedno z údajně nejtypičtějších chilských jídel: lomo a lo pobre. Mám hrozný hlad, ale z mého jídla se vyklubává superporce pro regiment vojáků. Vepřový řízek přes celý talíř s horou hranolek, kečupem a tatarkou. Správně by na něm měly být ještě volská oka, ale ani bez nich nemám moc šanci nad ním vyhrát. Z obrovského hladu se postupně stává hlad, pak hládek, nasycenost a nakonec přejedenost. Řízek i hranolky ale vzdorují dál a tak to vzdávám a s funěním nakonec odstrkuju poloprázdný talíř pryč, někam hodně daleko ode mně.
Hledáním vhodného místa k obědu jsme se trochu zdrželi, takže k autobusu přicházíme pár minut před odjezdem. Už tady stojí, motor zapnutý a smrdí na celou ulici. Nejsme jediní turisti prahnoucí po poušti a tak se na 90minutovou cestu vydáváme ve společnosti kupy místních lidí a několika dalších bílých párů.
Silnici z Calamy do San Pedra museli opravit asi celkem nedávno. Na většině cesty je skoro nová a táhne se sluncem přesvětlenou, světle hnědou pouští jako černý provaz. Samozřejmě že projíždíme i špatnými úseky, ale na dojem z vyprahlosti to nemá moc vliv. Kam se to jenom ženeme?
Název jednoho místa několik kilometrů před San Pedrem nám na tuto otázku dává jednoznačnou odpověď: právě projíždíme Valle de la Muerte (Údolí mrtvých). Silnice začíná klesat dolů a zařezává se do kaňonu po jehož obou stranách se tyčí bizarní, počasím vymodelované kamenné věže, rýhy a kaňonky. Jako bych byl někde v turecké Kappadokii, která je podobnými útvary dobře známá. Jsme jen 4 km od San Pedra, tak snad budeme mít čas se sem vypravit.
San Pedro de Atacama a okolí
Tak jsme tady. Asfaltka skončila před vesnicí a teď už stojíme na prašné hlavní ulici. Z ní odbočují další, stejně prašné ulice, jen už nejsou hlavní. Tady to ale stejně není moc poznat, protože prach a sucho je všude. Ve změti hliněných domků hledáme nějaké ubytování. Je to jako na konci světa. Na ulici ani noha, snad jen občasný pes. Kdo by taky bydlel uprostřed pouště, že?
 |
| Malý, ale roztomilý kostel San Pedro |
První hotel je sice krásně stylový z hliněných bungalovů, ale jejich výhodná a naprosto speciální cena pouhých 35 dolarů na osobu není pro nás. V residenciale (levné ubytování) přes ulici už je to lepší a 8 dolarů je na Chile průměr. Za tu cenu ale člověk nemůže mít všechno. Teplá voda má být jen večer, ale nejsem si jist, jestli to není jen planý slib, v tom chladnu co bude v noci by se docela hodila – uvidíme. Kolem společného dvorku je několik místností. Vedle nás bydlí nějací Izraelci, holka ze Španělska, někdo z Holandska a asi i další, kteří jsou teď někde v poušti. Do té se už my dnes nedostaneme, do západu slunce máme čas tak akorát na procházku San Pedrem.
Na jedné straně náměstíčka Plaza de Armas stojí kostel San Pedro, památka na kolonialisty postavená v 17. století. Zevnitř je jednoduše vymalován a vyložen dřevem, zvenku natřen bíle a opatřen typickou španělskou zvonicí. Nějak se do tohohle prostředí dokonale hodí. Asi je to tím, že takhle nějak jsem si místní kostelíky představoval. Z náměstí vede na hlavní ulici (kam jsme přijeli) úzká ale dlouhá pasáž. Už její název Paseo Artesanal napovídá oč jde – je tím pravým místem kde si turisti můžou koupit píšťaly, svetry, čepice a další suvenýry z téhle části Chile. Většina jich sice nejspíš pochází z Bolívie (kde je jejich výroba daleko levnější), ale to běžný člověk nepozná, tak se není čím vzrušovat. Kupujeme pár pohledů, i když ani tady nejsou nic moc.
Kraj v němž je San Pedro zasazeno je úžasný. Na obzoru, tam kde už začíná Bolívie, se zvedají zasněžené vrcholky And. Vypadají docela blízko, ale mezi nimi a námi je několik desítek kilometrů pusté náhorní planiny. Kousek za vesnicí protéká říčka na jejichž březích roste zelené křoví. Toť vše, jinak je všude kolem maximálně spálená tráva. Slunce je těsně před západem a všude jsou strašně dlouhé stíny. V těch je o dost chladněji než na slunci. Od odpoledne se vůbec ochladilo, ale teprve když slunce mizí za horizontem, nastává ten skutečný teplotní šok. Najednou je zima takže se musíme vrátit do naší residenciale pořádně se oblíknout.
 |
| Večerní San Pedro. Hory v pozadí se koupou v prachu zabarveném nízko stojící sluncem do červena |
Po západu slunce i přes pokles venkovní teploty ulice paradoxně ožívají. Otvírají se bary a restaurace, až se člověk diví kolik jich v takové díře je. Před jednou z cestovních kanceláří nabízejících výlety do okolí potkáváme Češku. Není tady jako turistka, nýbrž jako průvodce. V San Pedru je asi tři měsíce a v Chile se jí tak líbí, že už si zažádala o chilské občanství a chce tady zůstat natrvalo. Cizí jazyky v Chile umí málokdo, takže jako průvodce v angličtině se nemusí bát že by nenašla práci – stejně jako na celém světě i v Chile je hlavní dorozumívací jazyk cestovatelů angličtina. Španělsky se naučila až v Jižní Americe a teď ji už jde skvěle. Španělština je tady nezbytností, protože pokud se chce člověk pohybovat sám bez berliček v podobě turistických průvodců, bez alespoň základní znalosti se prostě neobejde.
Tániny narozeniny jsme sice oslavili už v Santiagu, ale dnešní večer i přes velké chladno tak kouzelný, že nás to přímo žene do náruče nějaké pěkné restaurace. Všechny vypadají zajímavě a o jejich menu si můžeme přečíst už venku. Některé mají i vegetariánské jídlo – v tomhle je San Pedro lepší než Santiago, kde najít něco vegetariánského byl nadlidský úkol. Sedáme si do jedné stylově zařízené, dokonce je tady i hudba. Jídlo je jako ve všech restauracích šíleně drahé, ale jako vždy mají tzv. menu del día, což je polívka, hlavní jídlo, zákusek a pití, které dohromady stojí jen zlomek ceny ostatních jídel. Ze čtyřech možností (dvě vegetariánské a dvě masožravé) si dávám chuleta de cordero con papas doradas (jehněčí kotleta s opečenými bramborami), k tomu dostávám červené víno (samozřejmě chilské!) a jako zákusek flan de manjar (puding). Jídlo naprosto úžasný, k tomu svíčka – to bych v takové divočině nečekal.
Teplá voda v residenciale sice měla být, ale opravdu šlo jen o plané sliby. V téhle zimě se mít ve studené vodě je opravdu o infarkt. Zítra se asi umeju během dne, kdy budu alespoň moct hned vylézt na sluníčko a trochu se ohřát. Ještě že máme spacáky, protože ty jejich chatrné dečky by nás moc neochránili. Teď taky přijdou vhod moje košile, které jsem v teplých krajích moc neužil.
Den 264, neděle 9. 5.
V noci bylo strašné sucho. Probouzím se s úplně „zabetonovaným“ nosem, kvůli němuž se mi v noci i blbě dýchalo. I teploty klesly dost nízko. Tak velké teplotní rozdíly mezi dnem a nocí nás překvapily. V poušti jsou sice běžné, ale asi jsme z jihu přijeli tak rychle, že jsme si neuvědomili do jak odlišného prostředí jsme se dostali. Navíc nás v noci nenechali spát naši izraelští sousedi, kteří svým chováním nezapřeli odkud pochází: bylo jim jedno že je půl druhý, klidně si přišli ožralí z hospy a na celý kolo s prozpěvovali a diskutovali. Tohle se mi na cestě v jejich společnosti nestalo poprvé. Většinou jsou to kluci co skončili povinnou vojenskou službu. Myslí si že jim patří svět a tak se ho vydali dobýt. Dělají v něm ale své zemi dost špatné jméno.
 |
| Andy oddělující Chile od Bolívie |
Jak bylo na ulicích včera večer živo, tak je teď ráno mrtvo. Je už půl deváté, ale obchody jsou stále zavřené a ulice prázdné. Jen jeden z malých konzumů je otevřen, tak si k snídani kupujeme rohlíky a džus. Slunce už sice svítí, ale pořád je ještě chladno, tak kdo by lezl ven? Tempo života se navíc přizpůsobilo turistům, kteří vstávají až o dost později. Z turistů žije většina obyvatel a jen pár lidí se živí pěstováním kukuřice nebo chovem dobytka.
Procházíme kolem několika právě otevírajících obchodů, kde půjčují kola a díváme se na ceny. O turistickém zaměření San Pedra svědčí i jeden z těchto obchůdků, kde kromě půjčování kol neprodávají nic jiného než různě velká balení vody. Kolo stojí asi 8 dolarů na den což není málo, ale zase míň než se nechat po okolí vozit v džípu (což nabízí řada cestovních kanceláří). Kola si půjčíme až odpoledne, kdy se chceme zajet podívat do 15 km vzdáleného Valle de la Luna. Teď dopoledne vyrazíme pěšky k indiánské pevnosti na kopci za San Pedrem.
Jedna z prašných uliček nás vyvádí ze San Pedra směrem k vápencovým útesům. Ty označují začátek kaňonu říčky San Pedro protékající kolem vesnice. Musíme se přes ni dvakrát brodit, což nám naštěstí usnadňují chytře položené kameny. Říčka je pěkně bystrá a studená. Neohřeje ji ani slunce, které už začalo pražit. Za chvíli už nám tak bude stačit jen tričko. Tohle je v téhle oblasti blbý. Člověk sebou musí tahat všechno oblečení, protože na slunci je vedro, ale jakmile zajde za mrak, nebo zapadne, hned se prudce ochladí a dají se unést už i rukavice.
Na březích říčky je vidět sůl. Sůl, která se vysrážela z vody. Je ji všude kolem habaděj, na jih od San Pedra je dokonce oblast Salar de Atacama, velká přírodní solná pánev. V této oblasti jich je víc (především na bolívijské straně) a všechny vznikly po vyschnutí jezer s velkým obsahem minerálů přinesených sem vodou z And.
 |
| Stará rachotina stále slouží |
Nejsme jediní kdo se vypravil prozkoumat pevnost. Potkáváme britský pár na kolech a pak chilskou rodinku v džípu. Pukará de Quitor jak se pevnost jmenuje byla postavena na jihovýchodním svahu útesu nad Río San Pedro. Pevnost sloužila jako předsunutá hlídka varující obyvatele indiánského města několik kilometrů na sever. Část pevnosti byla zrekonstruována, stojí však už jen zdi některých budov, žádná není zastřešená. Pro milovníky ruin je to skvělý labyrint uliček, místností, dír v zemi a i podivných kruhových nebo půlkruhových staveb. Šplháme labyrintem nahoru a postupně se nám otevírá skvělý výhled na San Pedro. Za ním se tyčí zasněžené Andy. Na druhé straně pokračuje kaňon řeky San Pedro, která nám v ohbí mizí za skalní stěnou. Přišli jsme celkem brzo, takže máme ruiny jen pro sebe. Dolů scházíme právě když nahoru začíná šplhat nějaká turistická skupina.
Vzduch je čistí a dobře se dýchá. Sucho je velké, takže i žízeň na nás přichází častěji. V téhle oblasti je lepší obtěžkat se větším množstvím vody, protože ta častěji přijde vhod než by překážela. Říčka San Pedro sice vypadá čistě, ale jako zdroj pitné vody je lepší ji nezkoušet, protože nevytéká z panenské krajiny a navíc jsou tady celkem časté výlety na koních, kteří si ve své přirozenosti ulevují kdekoliv.
V residenciale si nabíráme vodu, jídlo a v obchodě s vodu půjčujeme horská kola. Vypadají celkem dobře, dokonce si můžeme nastavit i výšku sedla (vybavuje se mi vzpomínka na Čínu, kde na nás při tomhle požadavku hleděli jako bychom spadli z Měsíce). Vzali jsme si víc oblečení, protože v otevřené krajině může foukat a taky nevíme jestli se stihneme vrátit do západu slunce. Ke kolům dostáváme i náhradní duše, pumpičku a i jednoduchou kreslenou mapku s polohou nejzajímavějších míst v okolí San Pedra. Je na ní Valle de la Muerte a i Valle de la Luna (Měsíční údolí) kam se teď vypravíme.
 |
| Río San Pedro |
Jízda po okolí na kole je hodně oblíbená a potkáváme víc lidí, kteří před sezení v pohodlném džípu dávají přednost bezprostřednímu kontaktu s přírodou v sedle kola. Cesta vedoucí ze San Pedra k Valle de la Luna je jen protažený pruh pouští. Pěkně to drncá, ale okolí je nádherné (i když mi kvůli drncání trochu „poskakuje“ před očima). Cesta se vlní nahoru a dolů a pomalu se přibližuje ke „střapatým“ kopcům. Tam někde by se mělo nacházet Valle de la Luna. Míjíme několik odboček jež by nás zavedly na další zajímavá místa, my ale držíme směr a po dvanácti kilometrech se dostáváme k úpatí prudkého kopce. Vjíždíme do Měsíčného údolí.
Valle de la Luna je v Jižní Americe tak trochu „zprofanovaný“ název. Ne proto, že by byl neoblíbený, ale naopak, je velice oblíbený. Jmenuje se tak každá neobvyklejší vyprahlá oblast.
Všude samý písek a... sůl. Tak by se dalo zjednodušeně Valle de la Luna charakterizovat. Je dlouhé 4 km a příroda se na nich pěkně vyřídila. Vedle pravidelných oranžových dun stojí pískové věže, útesy rozryté erozí a všude se povalují balvany. Že podstatnou stavební složkou je sůl není na první pohled vůbec poznat. Je třeba přijít blíž a líznout si. Fakt je to sůl! Některá skaliska jsou úplně ze soli smíchané s pískem a na konci údolí je dokonce celá planina pokryta solnými deskami. Ve slunci se třpytí a s oranžovým pískem a blankytným bezmračným nebem vytváří harmonickou trojici barev. Občas se zastavíme, sedneme si na krajnici a koukáme do okolí. Jednak proto, že je tady krásně, jednak proto, že se při jízdě v téhle nadmořské výšce (asi 2500 m) rychleji zadýcháme. Míjí nás několik džípů. Na organizovaném výletě tady pobudou asi hodinu, kdežto my můžeme zůstat jak dlouho chceme. Lidí na kolech potkáváme zhruba stejný počet jako v džípech.
Všude kde je během dne silné slunce vypadá krajina jakoby přesvícená a barvy jsou vybledlé. Oko to ještě nějak zpracuje, ale na fotkách už tenhle efekt působí hodně rušivě. Existují dva základní způsoby jak se s tím vyrovnat. Buď používat polarizační filtr, který odfiltruje odražené světlo (právě to je příčinou přesvětlenosti), nebo fotit jen v době kdy jsou odrazy minimální, tj. brzy ráno a pozdě odpoledne. Já používám kombinaci obou, protože si nemůžu dovolit většinu dne proflákat a fotit jen na jeho okrajích. Když se vracíme z Měsíčního údolí, slunce už ztratilo většinu svoji síly, „šílené“ odrazy pro dnešek daly pokoj, stíny se prodloužily a krajina tak získala kontrastnější barvy a zplastičněla. Andy na obzoru jsou jasnější, hory v okolí zajímavější.
 |
| Měsíční údolí dostává svému jménu, je to pravá měsíční krajina |
Začíná hra stínů které pracují jen ráno a pak většinu dne odpočívají, aby nasbíraly sílu na další šichtu v pozdním odpoledni. Cesta mezi Valle da la Luna a San Pedrem vede severojižním směrem, takže sluneční paprsky na ni dopadají kolmo a teď navíc pod ostrým úhlem. Nerovnosti vytvářejí dlouhé stíny, které ji dávají tak kostrbatý charakter, že se mi v hlavě mihla myšlenka na tu záložní duši co mám v batůžku. Střídavě jedeme na slunci a ve stínu to podle toho jak vysoký kopec je mezi námi a sluncem. Ve stínu už je zase chladno a tak spěcháme domů.
Den 265, pondělí 10. 5.
V poušti kolem San Pedra je ještě hodně míst k vidění, ale my musíme popojet zase dál. Předevčírem jsme si v Calamě zjistili, že do Iquique kam se odsud chceme dostat jezdí autobusy každý den v 11 večer. Máme tak celý den, který chceme rozdělit mezi San Pedro a Calamu.
Odjíždět budeme až po obědě. Batohy necháváme v residencial a jdeme se ohřát na sluníčko. Chceme na Paseo Artesanal koupit pár pohledů. Ještě jednou si sedáme do kostela sv. Pavla, je tam ale zima která nás vyhání na lavičky na náměstí. Táňa chytá sluneční energii, já jsem napůl ve stínu (na slunci je moc vedro, ve stínu zase zima) a píšu deník. S deníkem je to teď těžký. Když je teplo tak to jde, i když ani tehdy neskáču radostí, že musím psát a psát a psát. Od té doby co jsem v Jižní Americe je to ale špatné, protože je pořád větší zima a tady na severu už se mi zimou večer nechce zpod deky/spacáku vystrkovat ani ruce, natož abych něco psal.
Chile mi přišlo jako docela vyspělá země, ale tady v San Pedru to není tak jednoznačné. Autobus který sem jezdí sice je docela moderní, ale ty kraksny které používají usedlíci jsou stará americká auta z nějakých 50. nebo 60. let. Jak pravý jeden vtip – kdyby z něj utřeli prach, auto se rozpadne. Jsme v oblasti kde toho moc neroste, život je drsný, takže ta zanedbanost ani není překvapující.
Autobus se prachem hlavní ulice přikolébává před kancelář dopravní firmy. Nakládá všechny co chtějí odjet, znovu nastartuje a pomalu se odkolébává hlavní ulicí ven z vesnice. Tam najíždíme na asfaltku a přes malebné Údolí smrti vyrážíme po černém hadu zpět do Calamy.
Calama
Na autobusáku Tur-Busu kupujeme jízdenky na noční autobus do Iquique. Ještě že tady Tur-Bus má i úschovnu zavazadel, nebudeme se s batohama muset celý den vláčet.
Calama je takové příjemné městečko, v němž člověk ani moc nepocítí že je uprostřed pouště. Jako nad okolní pouští i nad ní je obloha blankytně modrá většinu roku, prosperitu ji dodává i blízký měděný důl, takže Calama radostně roste. Teď při naší druhé procházce už objevujeme i supermarket. V centru je pěší zóna, i když částečně neprůchodná, protože se na ní horlivě staví. Celé odpoledne se potulujeme po městě, prolézáme obchody, abychom viděli jak vypadají v pouštním městě. Opravdu nic ale nenasvědčuje tomu, že jsme v poušti. Je to takové malé Urumči.
 |
| Lomo al pobre je obrovská vepřová flákota s hranolkami a smaženým vajíčkem – zde chudší verze bez vajíčka |
Při zdejších cenách si nemůžeme dovolit večeři v restauraci, tak si s nakoupeným jídlem sedáme na náměstí 23. března a pochutnáváme si pod širým nebem.
S teplotou je to stejné jako v San Pedru. Jakmile zapadlo slunce, ochladilo se a my se musíme z náměstí zvednout, aby nám nebyla zima. Sedáme si do jedné chilské obdoby McDonald’s, protože tady mají čaj kterým se můžeme ohřát. Když člověk nemá kam zalézt a musí čekat venku je to v takové zimě dost nanic.
Autobus sice jede až v 11, ale už v 9 jsme v čekárně. Mysleli jsme si, že se alespoň tam trochu ohřejeme, ale dveře bohužel nejsou samozavírací a lidem kolem nás ten průvan nejspíš nevadí. Tak napůl mrzneme až do jedenácti kdy přistavují autobus. Hurá!!!
V Iquique bychom měli být za 6 hodin, tj. asi v 5 ráno. Snad tam bude nějaký uzavřený prostor na dospání, protože hledat bydlení v takovou dobu se mi moc chtít nebude.