CHILE – Santiago de Chile II.

Bílá, 36 metrů vysoká Panna Marie, se tyčí přímo nad námi. Ještě kousek, přebalancovat nad propastí po skále k chodníčku, přelézt zábradlí a jsme tady. Cesta kterou jsme zvolili opravdu není masově používaná, hlavně že jsme tady. Pohled na Santiago je perfektní, jen smog je ale odsud o dost viditelnější. Celé město se nachází jakoby v mlze, ale hlavní orientační body v centru se dají rozeznat...

Den 258, pondělí 3. 5.

Zase mě čeká ranní vstávání. V Santiagu chci být co nejdřív a tak odjíždím autobusem v 8 ráno. I dneska jsem se probudil do olověného dne a vůbec se nedivím valparaísanům, že některé části jejich města jsou tak zanedbané. Asi bych v tomhle počasí taky neměl moc náladu cokoliv opravovat nebo zlepšovat.

Santa Lucía

Nějak se nechce vyčasit ani po výjezdu z Valparaísa a olověný závěs nás provází až do Santiaga. Tam přijíždím kolem desáté dopoledne a hned se dávám do hledání ubytování. Už se nevracím do hostelu kde jsem bydlel před týdnem, protože v něm pravidelně každý den o půl desáté večer vypnuli elektřinu, což bylo zrovna v době kdy jsem se akorát dostal k tomu abych začal psát deník. Taky jsem tam bydlel v malinké místnosti ale teď budu potřebovat větší, protože má zítra přiletět Táňa. Už se na ni moc těším a vymýšlím co všechno si v Santiagu stihneme prohlídnout. Hotel kde se ubytovávám je pořád zamčený a každému kdo se do něj chce dostat musí přijít otevřít recepční. Je to sice otrava, ale na druhou stranu zase mám záruku, že se dovnitř nedostane nikdo nepovolaný. Zase dostávám tmavou kobku, ale už se do ní pohodlně vejdou 2 lidi a navíc je přímo v ní i záchod a sprcha. Na ubytování je Chile hodně drahé, protože za tohle chtějí 8 dolarů, kdežto třeba v Indii bych stejnou kvalitu získal tak za dolary 2.

Stavuju se na Internetu, abych zjistil, jestli si Táňa přečetla můj dopis. Přečetla a v dopise mi potvrzuje, že přiletí zítra ráno. Vlastně už je možná ne cestě, protože časový rozdíl mezi Evropu a západem Latinské Ameriky je 7 hodin a Táňa má odlítat v 7 večer SELČ. Už se na ni moc těším.

Teprve teď se vlastně poprvé dostávám na druhou stranu Alamedy (hlavní dopravní tepna Santiaga) do čtvrti (barrio) Paris Londres, soustředěné kolem křižovatky ulic Londre (Londýnská) a Paris (Pařížská). Originální název, co? Vypadá to tady jako v nějakých uličkách na Montmarteru – příjemné, čisté a to přesto, že hned ve vedlejších ulicích už zase začíná obyčejné Santiago.

Vlastně nemám co dělat, tak trávím odpoledne toulkama po Santiagu. Výstavní pěší zóny kolem centra (Paseo Huérfanos, Agustinas, Moneda a Paseo Ahumada jsou pořád plné lidí. Tam kde protínají obyčejné ulice přes ně jezdí auta, ale jen na zelenou a i tak mají problémy s masou lidí valících se pěší zónou, jež se jen tak nechce vzdát svého privilegia v této zóně pro pěší. Všechny ulice centra (právě třeba i Agustinas a Moneda) však končí daleko odsud, v několik kilometrů vzdálené čtvrti Quinta Normal na západní straně centra. Zajímá mě jak se tyhle kilometrové ulice na své „cestě“ Santiagem mění, a proto se vydávám pryč z centra ve směru „toku“ číslování domů. Tady v centru jsou čísla kolem tisíce, jsem zvědav, kam až to dojde.

Z výstavné pěší zóny se postupně stává normální ulice. Pár bloků ještě přetrvávají vysoké domy, ale za Via Norte Sur, hlavní silniční tepnou ze severu na jih (jak napovídá i její název) a dále na západ už míjím jen několikapatrové domy obyčejné čtvrti. Tady už je život o dost volnější než v hektickém centru. Na lavičkách v parku se škádlí náctiletí školáci, prostě je to jako u nás. Úplně. Včetně zmrzlin Algida, která se ale tady prodává pod názvem Bresler (dokonce už s novým logem – srdcem). Zmrzliny Unileveru mě vůbec provázejí celou cestu kolem světa. U nás a v Rusku se prodávají jako Algida, v Pákistánu a jihovýchodní Asii jako Wall’s, v Austrálii Streets a v Jižní Americe Bresler. V USA je to prý Good Humor, v Německu zase Langnese, v Maďarsku tuším Eskimo, na severu Evropy myslím Ola a kdo ví o čem jsem ještě vůbec neslyšel.

Centrem Quinta Normal je Parque Quinta Normal. Bohužel je opocený a právě dnes zavřený. Škoda, protože v něm je několik zajímavých muzeí, takhle ale utřu. Nechce se mi ale ještě vracet se zpátky, tak se vydávám podél parku dál na západ a říkám si, že ho celý obejdu. A ejhle, mám štěstí. Z jedné strany je park sice zvřený, ale z druhé ne. On vlastně je zavřený i tady, ale brána je otevřená pro zahradníky, kteří odklízejí závěje spadaného listí a kropí trávníky. Nepozorovaně se vkrádám dovnitř, ale nejsme jediný a tak si sedám na lavičku a nechci teď vůbec nic dělat. Alespoň do té doby než zítra přiletí Táňa.

Chtěl jsem Táně koupit květinku na přivítání, ale neměli bychom ji kam dát, tak jsem radši koupil zvláštní ovoce, které jsem ještě nikdy neviděl. Vlastně ani nevím jestli je to ovoce. Prodávají ho sice mezi ovocem a zeleninou, ale může to být obojí. Vypadá jako... vlastně nevím, nemám to k čemu přirovnat. Je to šiška, na jednom konci zakulacená, na druhém špičatá, s lesklým fialově-bílým žíhaným povrchem. To jsem zvědavej co za dárek jsem to vlastně koupil!

Den 259, úterý 4. 5.

Pepino a já vyrážíme už v sedm, i když letadlo má přistát až v 8.55. Cesta na 26 km vzdálené letiště nějakou dobu trvá a nemůžu riskovat, že přijedu pozdě a Táňa tam bude zbytečně čekat. Je chladno a polojasno. Tak nevím, jestli Táňa dneska vůbec uvidí Andy. Nad letištěm poprchává, ale letadla normálně přistávají. Nad odbavovací halou je vyhlídková terasa, ze které sice není skoro nic vidět, ale kus přistávací dráha ano. Zbytek mi zakrývají stromy.

Vozík s dobrůtkami na pěší zóně v centru

Už je devět a pořád nic. No, jsem v Jižní Americe, tak bych neměl očekávat žádnou úžasnou přesnost. I když to vlastně záleží spíš na Lufthanse než Chile.

Ve čtvrt na deset se najednou zpoza stromů zakrývajících začátek přistávací dráhy bezhlučně objevuje obrovský bílý Boeing 747 s modro-žlutým logem Lufthansy a dosedá na plochu. Přežene se kolem letištní haly a brzdí ještě několik set metrů za ní. Po zastavení se obrací a několik dalších minut trvá než z konce dráhy doroluje před odbavovací halu. Tak Táňa už je tady! Alespoň doufám.

Vracím se do haly a sbíhám dolů na ochoz ze kterého je vidět do haly s „housenkama“ na kufry. Vím že je ještě moc brzo a všichni musí nejdřív projít imigrační kontrolou, ale už jsem nedočkavej. Táňa jako Slovenka na rozdíl ode mně potřebuje do Chile vízum, ale to si zařídila v Praze.

A už ji vidím! Pochoduje s batůžkem k „housence“ na které začínají vyjíždět kufry z Frankfurtu. Hned na ni volám, aby věděla že jsem tady.

Setkáváme se v letištní hale asi deset minut po tom co si stoupla do fronty k „housence“. Ty kufry vyjely hrozně rychle na to, že museli z letadla vyložit zavazadla skoro 400 pasažérů. Už jsem se nemohl dočkat – shledání je to jako po 10 letech odloučení. No... co vám mám povídat, že...?

Celou cestu autobusem do centra povídám o tom co je kde nového, po půl roce můžu zase slyšet zprávy z domova z první ruky. Je to pro mě hodně nezvyklé, i když jsme si pravidelně psali e-mailem. Nic se ale nevyrovná tomu být tváří v tvář. Odteď až do konce cesty už nebudu sám – na všechno budeme dva. Vlastně jsem za celá ta léta cestování nepřišel na to co je lepší, jestli být sám, nebo cestovat s někým. Už teď vím, že bych asi nejspíš nejel s více lidma než pěti. Být s někým má nesporně výhody v tom, že víc očí víc vidí a víz rozumů toho víc chápe. Můžu si o všem bezprostředně popovídat a podívat se na okolí úplně jinýma očima. Na druhou stranu právě to „mít si s kým popovídat“ je ale i nevýhoda. Člověk pak nemá takovou potřebu dávat se do řečí s místními a ti se zase ke skupince tváří víc nedůvěřivě než k jednotlivci. Jednotlivec je víc zastavován, tázán a vůbec je větším středem pozornosti. Asi proto, že skupina, i pokud jsou to tzv. „měkcí“ turisti, na první pohled vypadá jako uzavřená banda a většina se jich tak i chová. Jednotlivec je víc vtažen do kultury, ze které většinou není úniku, a chtě nechtě si musí prožít všechny aspekty jejího života. Na všechno je ale sám, něco nemusí pochopit nebo to pochopí špatně a navíc někdy toho všeho může být opravdu příliš a ne každý je ochoten se smířit s tím, že země ve které se ocitl se nebude řídit pole něj, ale on bude nucen k tomu aby se přizpůsobil ji. Fakt zatím nevím co je lepší...

V hotýlku se stěhujeme do většího pokoje. Taky je to kobka bez oken, ale alespoň je velká a máme v ní dost prostoru pro sebe i naše obrovské batohy. Připojená je i koupelna, ve které ale zatím teče jen studená voda. Večer snad bude líp.

Vítr rozfoukal mraky a začíná svítit slunce. V supermarketu si kupujeme něco k obědu a metrem se vydáváme do čtvrti Las Condes na bolívijské velvyslanectví. Peruánské vízum už oba máme a tak nám zbývá získat už jen bolívijské. Je sice slunečno a teplo, ale tady od řeky Mapocho, na jejímž nábřeží stojí i budova velvyslanectví, vidíme kopce zahalené ve smogovém oparu. Sekretářka na velvyslanectví nás usazuje do krásného pokoje kde máme počkat na konzula. Ten nám za chvíli přináší formuláře k vyplnění. Vízum na 30 dní stojí 35 dolarů a vydává se na počkání. To je pro nás příjemné překvapení, myslel jsem, že budeme alespoň jeden den čekat. Tím líp. Za pár minut už platíme poplatek za víza (v pesos) a dostáváme pasy s vízem. Ono to bylo fakt na počkání! To jsem teda zvědav, jestli bude v Bolívii všechno fungovat tak bleskově jako tady. I když... mám trochu podezření, že nás dost obral, protože se nejdřív ptal, jestli suma 35 dolarů je „OK“ a když jsem mu platil, měl jsem jen 32 dolarů, ale zbytek, který by doplatila Táňa, už nechtěl. Na druhou stranu přímo na vízu je napsáno 35 dolarů, takže jsem trochu zmatený. Pokud to ale šlo do jeho kapsy, tak se nedivím že byl tak svižný. Možná bych to dokonce považoval za nejpřijatelnější vysvětlení.

Ulice Santiaga z Cerro San Cristóbal

Na vrchu San Cristóbal, kousek od bolívijského velvyslanectví, byl vybudován velký Parque Metropolitano. A jak jinak začít Tánin pobyt v Jižní Americe než pohledem na velkoměsto Santiago z výšky? Já jsem tam taky ještě nebyl, tak je o našem dalším směru rozhodnuto. Tato část Santiaga na severním břehu řeky Mapocho asi patří mezi sídlo té bohatších části Santiagüeňos (španělské jméno pro obyvatele Santiaga). Ulice od řeky až k úpatí vrchu jsou upravené, vily rozlehlé a ten tam je ruch centra, kde je spousta aut a překřikují se prodavači. Je to něco jako naše diplomatická čtvrť v Praze 6.

San Cristóbal vypadá celý zarostlý, ale nikde nevidíme nějaký chodníček. Projektanti asi nepočítali s tím, že by sem někdo chtěl šplhat pěšky, obzvlášť když „pěšáci“ můžou na vrch vyjet lanovkou z druhé strany. My jsem se ale chtěli projít, tak musíme vzít za vděk silnici. Až po chvilce si všímáme pěšinky jež zahýbá někam do lesa. Ha, to je určitě pro nás! Po pěšince se dostáváme znovu k do sedla ze kterého je vidět na obě strany kopce (na severní a jižní Santiago). Silnice ale stoupá dál do kopce k vrchol, na němž má stát vysoká socha Panny Marie. Zase odbočujeme ze silnice na další, už o dost strmější pěšinku. Stoupáme pořád nahoru, až se ocitáme kousek pod vrcholem na holém skalisku, kde rostou jen kaktusy. Bílá, 36 metrů vysoká Panna, se tyčí přímo nad námi. Ještě kousek, přebalancovat nad propastí po skále k chodníčku, přelézt zábradlí a jsme tady. Cesta kterou jsme zvolili opravdu není masově používaná, hlavně že jsme tady. Pohled na Santiago je perfektní, jen smog je ale odsud o dost viditelnější. Celé město se nachází jakoby v mlze, ale hlavní orientační body v centru se dají rozeznat. Navíc máme dalekohled a je zajímavé prohlížet si celé ty dlouhé ulice z výšky. Vypadají jako úzké linky lemované sloupy veřejného osvětlení a některé i stromy. V noci musí celé Santiago nádherně svítit. Snad je přes ten smog něco vidět.

Na vrchol vede lanovka, která se nám ale zdá dost drahá. Půjdeme dolů radši pěšky, snad najdeme nějakou cestu. Scházíme ze silnice na další pěšinku. Pěkně strmou. Nikde ani človíčka, jen dva šílenci na horských kolech se kolem nás přeřítí po těch kořenech a kamenech dolů. Nevypadá to jako často používaná cesta.Nahoře to bylo betonové, teď už jsme ale zase v přírodě. Cesta se ale pořád tak divně klikatí a vůbec nevíme, jestli se tudy dostaneme dolů. Když scházíme k jednomu domečku na úbočí, vyvalí se na nás 4 velcí psi – ochránci. Snad jsme někomu nevlezli na nějaké tajné políčko máku nebo koky. Nedá se dělat nic jiného než se otočit a začít couvat zpátky. Zuřivě štěkají, cení zuby, dorážejí a vyloženě je vidět, že jsou naučení agresivně bránit svoje území. Nikde ale nebyl žádný plot, takže se nedalo poznat, že jsme se dostali na území hafanů. Couváme, ale psi pořád dorážejí a jejich zuby se vždycky zastaví 10 cm od mojí nohy. Musíme couvat pomalu, jinak by si začali myslet, že se bojíme a jejich agresivita by mohla ještě vzrůst. Už takhle mi jeden z nich roztrhl košili a kus si ji nechal na památku. Poslušně couváme, neztráceje se psy kontakt. Ti, snad uspokojeni kusem mojí košile, začínají polevovat a za chvíli už nás nevytlačují, ale jen na nás štěkají. Nenápadně couváme dál, až jsme zpátky na stráni a psi už jen slyšíme. Uf, tak tohle bych teda znovu mít nemusel! Kudy ale teď dál, když psi nám uzavřeli skvělou cestu?

Kolem už není žádná cesta, jen rýhy v zemi, pravděpodobně záhony. Les je tady vykácený, stromy ale ještě nejsou naložené. Mašírujeme si to dolů, když tu najednou se zpoza velkého keře vynořují další 2, tentokrát ležící psi, vlčáci. Sakra, co teď? Rychle zařazuju zpátečku a přemýšlím kam budeme utíkat teď. Evidentně nejsme na žádném pozemku, ale psi asi hlídají to pokácené dřevo. To nás můžou začít honit po celém kopci. Čekáme, ale psi nikde. Asi se vylekali stejně jako my a tak překvapením nijak nezareagovali. Díky bohu! Tak rychle pryč, dokud jsou zkoprnělí a tak i neškodní. Teda to je ale dobrodružný sestup!

Podrápaní od křoví, se zablácenýma botama a já navíc i bez kusu košile se konečně dostáváme na Avenidu Alberto Reed na úpatí vrchu. Konečně.

Hned pod kopcem je La Chascona, muzeum Palba Nerudy. Teď už je zavřené, ale v oranžové barvě zapadajícího slunce působí celá čtvrť měkce a přátelsky. Jaká to změna oproti těm vyceněným tesákům jen pár set metrů odsud. Lidi se tady prochází, ale v klídku ne zmateně jako v centru. Tahle čtvrť (jmenuje se Bellavista – Krásná vyhlídka) je ale příjemná i svými kavárničkami kde teď popijí spousta lidí svoje odpolední kafčo. Taky bychom si rádi do některé z nich sedli, ale za podobné „vymoženosti“ se v Chile bohužel platí víc než si můžeme dovolit.

Den 260, středa 5. 5.

Vůbec se nám nechce vstávat. Po ránu je chladno, voda je studená, tak se snažíme co nejdřív pořádně probudit. Snídáme ještě v hotýlku, ale pak hned vyrážíme ven, kde už by mohlo začít hřát slunce. Pokud vůbec bude.

Hlavní santiagské náměstí Plaza de Armas je sice rozkopané, ale alespoň okolní budovy nám nechali. Teď zrovna mám na mysli hlavně Catedral Metropolitana jež stojí v jeho východním rohu. Celkovým pohledem na katedrálu se bohužel nemůžeme pokochat, protože celé náměstí je obehnané plechovým plotem za nímž zejí obrovské díry jak po bombardování. Vnitřek katedrály vybombardován není, tak se na chvíli usazujeme a noříme se do atmosféry zlatých oltářů a vůně kadidla. Předvčírem večer byla atmosféra uvnitř lepší, ale teď je zase světlo i venku, takže konečně vidíme barevná okna s náboženskými výjevy. I dopoledne je tady dost lidí. Katedrále je průchozí, takže ač jsme vstoupil z Plaza de Armas (hlavním vchodem naproti oltáři), vycházíme teď na jejím druhém konci menšími vraty po stranách oltáře. Přes ulici stojí Congreso Nacional.

Panna Marie shlíží z Cerro San Cristóbal na Santiago

Jsme v Jižní Americe, jíž už téměř půl tisíciletí vládne španělština, ale to je v dějinách tohoto kontinentu poměrně krátká a netypická doba. I před Španěly tady žili lidé a jejich civilizace byly poměrně vyspělé. A právě o těchto předkolumbovských kulturách pojednává Museo Chileno de Arte Preclombino. Je umístěno kousek od Catedral Metropolitana v budově bývalé celnice. Stojí na rohu a podloubí na jejích stranách do ulice slouží nejen jako průchod, ale zároveň i jako „herna“ šachů. U většiny stolků se šachovnicemi se hraje, připadá mi to jako jakási forma snídaně. Tak jak si někdo ráno zajde do kavárny a dá si kávu s loupákem, tady si sednou k šachovnici a dají si partičku šachů. Pár šachovnic je ještě osiřelých, ale to se brzy určitě změní.

Expozice muzea je menší než jsem čekal, ale o to víc vynikne množství a rozmanitost exponátů. Vlastně je to poprvé co se setkávám s indiánskou kulturou a hned takový šok. Nádherná a opravdu originální keramika, šperky, textilie, sošky a další. Většina pochází hlavně z andských zemí, něco i ze střední Ameriky. Ve stejnou dobu je tady i několik školních výprav. Děcka běhají s bloky a vyplňují nějaký formulář/dotazník. Muzeum je pěkně uspořádáno, ale všechno je bohužel jen ve španělštině. Kupodivu popisků docela rozumím, ale když hovoří třeba o jednotlivých částech nějaké dekorační nádoby vůbec se nechytám a leckdy se nechytá ani můj kapesní slovník. Přeci je jen kapesní. Tohle muzeum beru jako předobraz toho co uvidíme dal v Americe.

Sedáme si k obědu. Stále se nemůžu nabažit chilských empanád. První jsem měl na Velikonočním ostrově, tam ale byly strašně drahé. Tady je daleko větší výběr a jen poloviční cena. Všeobecně nejoblíbenější a tedy nejrozšířenější jsou masová a sýrová empanáda. Skoro všude taky mají completo, což je párek v rohlíku s kečupem, pálivou hořčicí, majonézou, zeleným salátem a případně dalšíma přílohama, podle fantazie prodávajících. Stánky s empanadami a complety jsou všude a vydělávají, protože Chilani jsou po nich lační. Můžou si je koupit buď na ulici a zbaštit při chůzi, nebo si sednout do jednoho z bezpočtu bister. V nich už se ale výběr jídla neomezuje jen na empanády a complety. Co nabízejí si dokáže „přečíst“ i negramotný. Výklady jsou totiž přecpány talíři na nichž jsou jednotlivá jídla naaranžována. Žádné atrapy, ale čerstvá, každý den připravená jídla. Vypadá to skvěle, důvěryhodně a člověk nekupuje zajíce v pytli. Geniální nápad.

Zítra odjíždíme ze Santiaga. Míříme na sever, i když to bude jen pár set kilometrů. Nejdřív se na den zastavíme v Ovalle a pak se přesuneme do pouště Atacama. Už teď odpoledne si kupujeme lístek na autobus abychom se tím zítra brzo ráno nemuseli zabývat a měli jistotu že bude místo. Cesta má trvat asi 6 hodin.

Výkladní skříň jídelny v podloubí na Plaze de Armas je opravdu lákavá

V uplynulém týdnu jsem několikrát šel kolem zvláštního vrchu přímo uprostřed Santiaga na Alamedě. Vypadá jako krásně udržovaná zahrada se schodišti, sochami a fontánami. Řekl jsem si, že by to mohlo být pěkné místo kde se rozloučit se Santiagem. Za vstupní branou se zapisujeme do knihy hostů a pak začínáme stoupat po prvních schodech. Vrch se jmenuje Santa Lucia a zahrady už tady jsou prý od roku 1875. Postupně přibyly na dalších a dalších úrovních, až se ze svaté Lucie stala zelená a voňavá oáza. Z vrcholu je opět pěkný výhled na Santiago. Santa Lucia sice není tak vysoká jako San Cristóbal, kde si včera psi vychutnali moji košili, ale „vyrostla“ přímo v centru, takže umožňuje nadhled přímo nad tou nejrušnější tepnou Santiaga – Alamedou. Smog nám zase brání vidět ostřeji cokoliv co je vzdálenější než půl kilometru. To je zkrátka nemoc Santiaga.

Večerní světla se pomalu rozsvěcejí, slunce už dávno zapadlo a centrum Santiaga začíná vřít. Lidé vycházejí do ulic, stojí fronty na empanády, nesou si z McDonald’s Big Mac nebo mají nějakou zmrzlinu na dřívku od Breslera (Algida). Je to náš poslední večer v Santiagu, ale asi ho celý strávíme jinde než ostatní – v internetové kavárně. Dostáváme se tam až v osm hodin a jelikož zavírá v jedenáct, máme 3 hodiny čas. Možná mi ale ani to nebude stačit. Chci totiž napsat další zprávu a na to mi většinou 3 hodiny nestačí. Tahle kavárna na Alamedě je opravdu vymakaná. Vlastně slouží i jako restaurace. Ve skutečnosti to ale je spíš restaurace než kavárna a určitě zaměstnává víc číšníků než obsluhy počítačů. Přístup k Internetu je totiž automatizována tak, že si člověk předplatí určitý čas a pokud si ho neprodlouží, počítač se po předplacené době sám vypne. Skvělý pro majitele, ale hrozný pro uživatele. Co když si to zapomenu prodloužit a najednou mi všechno zmizí? Na to tady nemyslí a tak se musím o jednu věc navíc starat sám. Bohužel žádná jiná kavárna nemá otevřeno tak dlouho, takže výběr byl omezen. Klid na práci tady není vůbec žádný, takže z té hlasité disko hudby šílím. Ten rytmus 120 úderů za minutu mi úplně ničí inspiraci. Jako by mi ji vytloukal z hlavy. V 11 mám jakž takž něco sesmoleno, ale je to slátanina a jsem hrozně nespokojený. Jelikož už je to poslední příležitost, nemám na výběr a musím tu zprávu odeslat i tak. Když už jsme na cestě do hotelu, začíná se mi postupně vybavovat co všechno jsem zapomněl. Ach jo, když já nemám ani čas na to abych si vždycky udělal pár poznámek! Budu s tím muset něco udělat.

Den 261, čtvrtek 6. 5.

Dnes opouštíme Santiago a vydáváme se na sever. Sice jen o nějakých 300 km, ale snad to bude stačit na to, aby tam už míň pršelo a víc svítilo slunce. Na autobusovou dopravu je zatím spolehnutí a tak ze Santiaga odjíždíme docela na čas. V buse na videu nám hned pouští nějakou „karaťárnu“, což je ale dobře, protože nějaký dobrý film by mě odváděl od pohledů na krajinu. Ta vlastně za Santiagem není zas tak nová a vlastně už jsem ji viděl cestou na jih do Chillianu. Políčka střídají vinice a vinice zase políčka.

Asi po dvou hodinách ale tuto scenérii opouštíme, protože silnice se přiblížila k moři. Začíná ubývat vegetace a přibývat stepních rostlin. Už jsme vyjeli z úrodného okolí hlavního města a dostali jsme se na okraj vyprahlejší oblasti jež dále na sever přechází v poušť Atacama. Městečko střídá městečko až přijíždíme do Ovalle, naší zastávky na následující dva dny. Je asi jedna odpoledne.

• ◄ CHILE – Valparaíso
• CHILE – Ovalle a Valle del Encanto ►