CHILE – Valparaíso

Valpo je zvláštní město. Centrum je zmáčknuto mezi mořské pobřeží a řetězec kopců na kterém se rozkládá většina města, což jsou samozřejmě z velké části chudinské čtvrti. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Zvláštností jsou ale výtahy pomocí nichž je možné se dostat z úpatí kopců nahoru. Těchto výtahu je tady 16, jeden z nich přímo za domem kde bydlím...

Nejdřív jsem si myslel, že si konečně užiju slunečného dne. Doslova pár minut před Valparaísem ale vjíždíme do husté mlhy a u toho už zůstalo až do města. Není to žádná náhoda, ve Valparaísu spíš pravidlo. Celé město je většinu roku zahaleno do husté mlhy. Zdá se, že nemám štěstí abych se trefil do té „nevětšiny“.

Trolejbusová točna na Avenida Argentina

Valpo už je daleko větší než Chillán. Po široké magistrále se žene jedno auto za druhým a po úzkých chodnících se zase tlačí jeden chodec za druhým. Ještě jsem se ani nedostal ke svému batohu a už na mě mluví nějaká paní jestli prý nechci ubytování. Cena se zdá přijatelná, tak to zkusím. Není to moc daleko a paní navíc vypadá sympaticky. Její syn prý studuje v Londýně, ale už nevím co, protože na to moje španělština zatím nestačila. Když vidím jak se tady někteří se mnou snaží bavit, trochu se stydím za to, že jsem se v Praze věnoval španělštině tak málo. Je dobře že mám alespoň základy, protože teď mi to jde docela rychle, i když jejich španělština je hodně „upravená“. To že mluví tak rychle by mi nevadilo tak jako jejich vynechávání a zkracování. Hodně lidí vynechává koncové „s“ a někteří dokonce neříkají „s“ ani uprostřed. To je pro mě fakt strašný – s generátorem náhodných slov se dá opravdu bavit těžko.

Jsme ve čtvrti která mi připomíná Žižkov a vcházíme do jednoho takového „žižkovského“ domu. Dveře otlučené, schody rozvrzané, ale byt docela velký a zajímavý. Pro tuhle rodinku je asi až moc velký, protože několik místností je přímo uzpůsobeno pro hosty a vzadu je dokonce i malá kuchyňka. Dostávám kupu klíčů (od pokoje, od bytu a od domu) a už jsem zase sám. Jsem sice v Jižní Americe, ale představoval jsem si to trochu jinak. Zatím se pohybuju mezi stejnýma lidma jako jsem já, nikdo se mě nesnaží obrat a tak snad jedině ty staré americké autobusy MHD zapadají do mojí představy. Jó představy, možná by bylo lepší aby člověk žádný neměl. Já se pak někdy stydím za to jak je všechno jiné než jsem si představoval a tak trochu to považuju za svoje ignorantství, protože bych měl vědět do čeho jedu.

Valpo je zvláštní město. Centrum je zmáčknuto mezi mořské pobřeží a řetězec kopců na kterém se rozkládá většina města, což jsou samozřejmě z velké části chudinské čtvrti. To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého. Zvláštností jsou ale výtahy pomocí nichž je možné se dostat z úpatí kopců nahoru. Těchto výtahu je tady 16, jeden z nich přímo za domem kde bydlím. Prohlídnu si je až zítra, dnes se chci hlavně projít centrem.

Když se ocitám na ulici, musím říct, že mi jak Santiago tak Chillán připadaly čistší. To že v okolí místního zděného trhu je trochu nepořádek se dá předpokládat, vždyť bordel je skoro na každém trhu. Ten zdejší trh se ze své budovy navíc přelévá i na přilehlé ulice a tak stánek se zelím nebo jablkama na ulicích mě nepřekvapuje. Nepořádek ale v dalších ulicích moc neustupuje a není to jen tím, že některé jsou rozkopané a opravují se.

Přes mlhu nejsou vůbec vidět okolní kopce a už vůbec ne ty výtahy. Taky bych vůbec neřekl, že pár set metrů ode mně je moře – taky mizí v mlze. To je teda depresivní!

Nořím se do supermarketu Santa Isabel, který má ve znaku medvídka pandu. Jako vždy si batůžek nechávám v custodii (chilský výraz pro jakoukoliv úschovnu), jako vždy si kupuju pár housek (jako vždy na kila) a jako vždy jsem neúspěšný v koupi nějakého pořádného kartáčku na zuby. Alespoň jsem si koupil broskvoví džus abych si po dlouhé době dal zase něco jinýho než pořád jenom vodu.

Sychravá podzimní ulice pod výtahem na Cerro Lechero

Centrum Valparaísa je opravdu úzké, o to je ale delší. Mezi kopci na jedné straně a mořem na straně druhé se táhne jako dlouhý had. Celé jsem ho prošel a teď jsem úplně na opačném konci než bydlím. Právě stojím na Muelle Prat, bývalém přístavním molu, dnes něco jako promenádě. Na malém trhu bych si tady mohl koupit suvenýry, nebo se třeba projet podél pobřeží. Kousek odsud ale kotví několik chilských válečných lodí, které prý není radno fotit (bodejť by jo). Uprostřed promenády je malá informační budka. Ptám se na internetovou kavárnu a mladá dívčina mi hned ochotně začíná vysvětlovat jak se dostat do Viňa del Mar, kde je dnes v sobotu otevřená jediná internetová kavárna.. Je moc příjemná a k mému překvapení mluví i anglicky (což je v Chile věc nevídaná). Dostávám několik map a i leták o historii výtahů. Skvělý, to se mi bude hodit na zítra. Jsou anglicky, což neměli ani v Santiagu. Viňa del Mar je od Valpa sice jen 10 km a jezdí do ní pravidelný vláček. Nejdřív jsem si myslel, že bych tam zajel, ale cena jízdenky mě odradila. Alespoň jsem si ale prohlídnul krásně barevnou malbu na zdi haly nádraží Estación Puerto. Škoda že nebylo dost světla abych si ji mohl vyfotit.

Den 257, neděle 2. 5.

Říkal jsem si, že dneska by mohlo být trochu hezky, abych uviděl Valparaíso v celé jeho kráse. Místo toho jsem se ale zase probudil do mlhy a zimy. Dnešek jsem si vyhradil na vyzkoušení výtahů a prohlídku čtvrtí na kopcích, ale asi z toho nejspíš nic moc mít nebudu, protože nahoře vylezu z výtahu do mlhy a pak v ní budu tápat jako slepec.

Je neděle a ulice jsou trochu odlehčené od aut i autobusů. Širokou Avenida Brasil se brouzdám k centru. Je zvláštní že pokud jsem někde narazil na Avenidu Brasil, tak byla vždycky velká, honosná, prostě taková malá kopie Brazílie. Asi si ji v Chile považují. Je docela chladno, ale na Av. Brasil se do dáli táhnou dvě řady vysokých palem. Že tady nezmrznou.

Začínám z druhého konce centra než kde bydlím. Zastavuju se u Mercado Central (Hlavní trh), kde na stáncích prodávají úplně čerstvé ryby, chobotnice a mušle. Jednou bych měl tyhle čerstvé pochoutky vyzkoušet. Pár metrů za Mercado Central se každých pár minut od spodní stanice odlepí malá kabinka a po strmých kolejích se šplhá ke stanici na vrcholu kopce. Ve stejný okamžik se od horní stanice odlepí podobná kabinka a začíná sestupovat dolů. Tak fungují místní výtahy, kterým tady říkají ascensores. Ten za hlavním trhem se jmenuje Ascensor Artillería. Začal se používat roku 1893 (nejstarší ale není) a je hodně oblíbený, protože přímo před jeho horní stanicí na vrchu Artillería je Museo Naval y Marítmo (Námořnické muzeum) a vyhlídková terasa se stromy a lavičkami.

Jízdné na výtah je 100 pesos (asi 10 korun). Ani nevím jestli bych mu měl říkat výtah nebo lanovka. Je tak strmý, že se pro něj hodí pojmenování výtah, ale technicky je to vlastně lanovka pracující na úplně stejném principu jako třeba lanovka v Praze na Petříně. Vzdálenost zespoda nahoru je ale jen pár desítek metrů a vozíky nemají tak futuristickou podobu. Vždyť jsou taky staré pěkných pár desítek let (možná i 100, nevím, jestli je už vyměňovali nebo ne). Nejde o nic jiného než malou budku (tak pro 10 lidí) na železné konstrukci, která se pomocí lana pohybuje na kolejnicích. Pohled dolů nabízející se při jízdě je skvělý. Druhý vozík kolem nás s rachotem prosvištěl a ani jsem se nenadál a už jsme nahoře.

Před horní stanicí je několik stánků s pohledy a dalšími suvenýry. Za slunečného počasí odsud musí být krásný výhled na moře. Teď se ale dívám jen do bílého mléka, ve kterém je celé Valparaíso schováno. Museo Naval y Marítmo sloužilo až do roku 1967 jako námořní akademie. I teď tady ale je nějaká vojenská škola, protože před ním stojí vojáci a část areálu je nepřístupná. Muzeum je věnováno válce o Tichomoří (z konce 19. století), díky níž Chile rozšířilo své území na úkor Peru a Bolívie. Vyzdvihováni jsou tady všichni tehdejší admirálové a velitelé a muzeum se hemží uniformami, vlajkami, modely lodí, obrazy tehdejších měst, válečnými mapami a schématy a samozřejmě zbraněmi a třeba i kanóny na nádvoří. Není ale zaměřeno jen militantně, ale opěvuje i některé objevné výpravy, či hrdinské činy jak dokazuje třeba výstava o cestách kolem mysu Horn, nejjižnějšího výběžku amerického kontinentu jenž je shodou okolností taky součástí Chile. Moc jsem ale nepochopil proč se o něm tak moc mluví, když vlastně vůbec nejde o nejjižnější místo kontinentu, protože je to obyčejný skalní ostrov, ničím nespojený s pevninou. Nejspíš je to tím, že na úplném jihu je to změt samých ostrovů a žádná pevnina.

Trh

Čtvrť kolem muzea je docela pěkná, domečky jsou úhledné, některé bílé, jiné zase barevné. O pár ulic dál se mi ale naskýtá výhled přes údolí na protější vrch Santo Domingo. Tam už jsou chudinské čtvrti s polorozpadlými barabiznami a opravdu špinavými ulicemi.

Mlha se začíná trochu trhat a tak se vracím ke stanici lanovky. Během pár minut je jasno nad celým centrem Valparaísa a vidím dokonce i vojenské lodě kotvící naproti Muelle Prat. Jsem pěkně vysoko a dole pulsuje život, přestože je neděle. Tak jsme měl alespoň trochu štěstí a mohl se pokochat pohledem na Valparaíso z vrchu. Bohužel ne moc a dlouho, protože za pár minut se mlha zase vrací a já opět plavu v mlíce.

Postranními uličkami scházím dolů. U horní stanice výtahu stojí dvojice carabineros (policie) na terénních motorkách, s neprůstřelnámi vestami a vysílačkami v kapsičce na zádech. Podle tohohle vybavení se zdá, že na tom chilští policajti nejsou špatně a prý se nevyplácí zkoušet je podplácet. Mají pověst profesionálních, nepodplatitelných strážců pořádku a tak na mě i působí.

Dole, na úpatí kopce Santo Domingo se zastavuju před kostelem Matriz. Je před polednem a právě končí nedělní mše. Před kostelem je plno a právě z něj vycházejí poslední věřící. Pro všechny je to skvělá příležitost setkat se se známými, případně být viděn. Náboženství tady hraje významnou roli a když si tak promítám jak na kterém kontinentu náboženství berou, připadá mi nejvíc bezvěrecká právě naše stará Evropa. Že nedělní dopoledne je příležitost pro rodiny dostat se ven si uvědomují i prodejci náboženských obrázků, křížků, růženců, fotografií a plakátů a i rychlého občerstvení. Před kostelem jich je dost a o zákazníky nouzi nemají.

Když si člověk chce prohlídnout valaparíské výtahy, musí pořád jezdit a chodit nahoru a dolů, nahoru a dolů. Já jsem teď znovu nahoře, u stanice Ascensoru Cordillera. Sem nahoru jsem vyšplhal po strmých uličkách a nějakou dobu mi trvalo než jsem výtah vůbec našel. Spouštím se dolů a podél úpatí vrchu Concepción se dostávám k Ascensoru Concepción, druhému nejstaršímu ve Valparaísu (1887) a jednomu s největším sklonem. K dolní stanici se dostávám z uzounké a tmavé uličky, nahoře to ale vypadá úplně jinak. Jsem na vrchu Concepción, v pěkné čtvrti s domky těch majetnějších obyvatel Valparaísa. Sedám si na lavičku a dávám si oběd. Mlha se mění v mrholení, ale je tady tak příjemně, že mi to nevadí. Jen by mohlo být trochu tepleji.

Některé domečky v okolních ulicích působí tak trochu jako z Anglie, hlavně svými dveřmi a okny zdobenými kováním. Tahle upravená čtvrť tvoří ale jen pár ulic a tak na konci hlavní ulice vrchu – Templeman, která se zvedá do ještě větší výšky na vrch Chaparro už vidím jen trávu, udusanou hlínu a kupy dlažebních kostek. Tahle čtvrť je opravdu malebná, o to vetší kontrast jsou uličky na její východní straně, kterými scházím dolů do centra – polorozbořené domky, rozkopané cesty a všude samé dráty. Hezké s rozbořeným se ve Valparaísu střídá až příliš rychle a příliš často. Jsem z toho zmatenej a vlastně ani nevím co si mám o tomhle městě myslet.

I některé ulice přímo v centru působí hrozně. Je to i tím, že domy jsou celkem vysoké, ale ulice nízké. Proto třeba ulice kde je jedna banka vedle druhé působí tak, že bych za každým rohem čekal lupiče s kyjem co mě praští po hlavě, tak jsou úzké a teď za mlhy i šedivé. Alespoň zelené náměstí Plaza Victoria se z téhle šedivosti vymaňuje a u fontán stojí podnikavci půjčující rodičům s dětmi šlapací autíčka nebo prodávající balónky a hračky.

Ascensores (výtahy) do ulic na strmých kopcích Valparaísa jsou jedinečnou MHD v celém Chile, zde Ascensor Artillería

A zase je tady další výtah – Ascensor Espíritu Santo (výtah Ducha svatého). Z části je vytesán ve skále a spodní stanice na mě působí trochu jako staveniště. Výtahů jsem už viděl dost, a tak jsem se tímhle nechal nahoru vyvézt z jiného důvodu než touhy po vzrušující jízdě v rozvrzané budce tažené zpuchřelým lanem. Na vrchu Bellavista (Krásná vyhlídka) je totiž tzv. Museo a Cielo Abierto (Muzeum pod otevřeným nebem). Tahle jinak obyčejná čtvrť byla zpestřena malbami studentů Instituto de Arte. Muzeum pod otevřeným nebem se mu říká proto, že všechny malby jsou na zdech domů. Některé abstraktní, že si pod nimi každý může představit co chce, jiné konkrétní. Tohle svérázné muzeum už je „otevřeno“ několik let a žádný z „exponátů“ není poškozen, postříkán nebo odřen. Pro tenhle druh umění mají asi pochopení i vandalové.

Uf, dneska jsem se teda pěkně prošel. Jako poslední věc si na večer kupuju lístek na zítřejší autobus do Santiaga. Hlavní autobusové nádraží stojí přímo naproti mohutnému Congreso Nacional. Z nějakého důvodu byla zákonodárná část chilského vládního systému přesunuta do Valparaísa a výkonná vláda zůstala v Santiagu. Prý se to vůbec neosvědčilo, protože komunikace mezi nimi se od té doby zkomplikovala a stále víc komplikuje. Prý se hovoří o jeho návratu do Santiaga. Jestli se tak stane ukáže až budoucnost. V každém případě jsem si při pohledu na tohle monstrum vzpomněl na australský New Parliament Building v Canbeře. Nejen že australský parlament je vzdušnější, elegantnější a skvěle zapadá do okolí, ale každý se po něm může projít a vidět v jakém prostředí australští zákonodárci pracují. Chilský Congreso Nacional naproti tomu připomíná hranatý komunistický památník a je obehnán tak vysokým plotem, že se přes něj bojí lítat snad i ptáci. Hlavně ale, že v jeho areálu mají vlastní kostel...

• ◄ CHILE – Chillán
• CHILE – Santiago de Chile II. ►